OSKI 27 C 274/2024-41

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení částky 482 400,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 432 692,60 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 49 707,74 Kč, úrok 6,19 % ročně z částky 482 400,34 Kč od 29. 2. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 482 400,34 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 43 865 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 8. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 482 400,34 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 2. 6. 2022 smlouvu o hypotečním úvěru č. Anonymizováno, na základě níž poskytla žalovanému částku 500 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 6,19 % p.a. formou 240 pravidelných měsíčních splátek v předpokládané výši 3 637,18 Kč. Úvěr byl čerpán dne 30. 6. 2022 v plné výši, tj. v částce 500 000 Kč. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátek, čímž porušil čl. 14, bod 14.1.,14.2.1. úvěrové smlouvy a ust. čl. III.7.2, bod 1. písm. a) Produktových podmínek, banka jej vyzvala k okamžitému splacení celých úvěrových pohledávek v souladu s ust. III.7.1 Produktových podmínek, když splatnost nastala ke dni 28. 2. 2024 (poslední splátka byla dlužníkem uhrazena ke dni 14. 12. 2023). Banka vyzvala žalovaného k úhradě nejpozději do 20. 3. 2024. Od 21. 3. 2024 tedy vznikl věřiteli nárok na zákonný úrok z prodlení. Pohledávka byla smlouvou ze dne 5. 6. 2024 postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný namítnul nedostatečně prověřenou úvěryschopnost žalovaného. Sice bylo tvrzeno, že banka prověřila příjmy žalovaného za 6 měsíců, ale doloženy jsou jen tři. Rovněž nebyly ověřeny výdaje žalovaného na jeho živobytí, banka vycházela jen z údajů v žádosti žalovaného. Dále namítá, že ač byl v té době ženatý, smlouvu uzavřel jen on sám, navíc sice uvedl, že pečuje o dítě, ale banka nijak nezkoumala jeho vyživovací povinnost.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to Úvěrové smlouvy, VOP, Produktových podmínek, Žádosti o čerpání úvěru, Souhrnného výpisu, Specifikace pohledávky, Přehledu úrokových sazeb, Výzvy k okamžitému splacení, Smlouvy o postoupení včetně přílohy, Předžalobní výzvy včetně dodejky, Potvrzení a výpisu z účtu na čl. 19 spisu, Protokolu o ověření na čl. 17 – 18, Výpisu z KN LV č. hodnota.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o hypotečním úvěru č. Anonymizováno bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 2. 6. 2022 mezi právnická osoba jako věřitelem a žalovaným. Žalovanému byl bezhotovostně poskytnut hypoteční úvěr ve výši 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok v pravidelných měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Ze Souhrnného výpisu z účtu a ze shodných skutkových účastníků soud zjistil, že věřitel zaslal na účet žalovaného dne 30. 6. 2022 částku 500 000 Kč. Z protokolu o ověření schopnosti žadatele splácet spotřebitelský úvěr na bydlení ze dne 26. 5. 2022 na čl. 17 – 18 spisu soud zjistil, že žalovaný uvedl, že výdaje domácnosti činí 6 000 Kč, splátky úvěru ze stavebního spoření ve výši 590 000 Kč činí 3 812 Kč a žalovaný má 1 vyživovací povinnost. Z Potvrzení o výši příjmů ze dne 4. 5. 2022 soud zjistil, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou 3 roky a 8 měsíců s průměrným měsíčním čistým příjmem za posledních 6 měsíců 30 408 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný na tuto smlouvu dosud uhradil částku 67 307,40 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 5. 6. 2024 mezi právnická osoba jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze oznámení banky ze dne 12. 6. 2024 žalovanému bylo zjištěno, že pohledávka z předmětného úvěru byla postoupena na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 500 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si vyžádala po žalovaném pouze potvrzení o výši příjmů, jinak vycházel z tvrzení žalovaného. Skutečnost, že žalovaný úvěr cca 1 a půl roku, od července 2022 do prosince 2023, splácel, nemůže tento počáteční nedostatek zhojit. Soud proto na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně dostatečně řádně zejm. výdaje žalovaného a jeho náklady na bydlení, ani nezjišťovala druh bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala dostatečně vyživovací povinnosti žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně tedy nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 432 692,60 Kč (rozdíl mezi jistinou 500 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 67 307,40 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Žalovaný uvedl, že je v jeho možnostech uhradit částku 432 692,60 Kč 30 dnů od právní moci rozsudku, proto soud uložil žalovaného povinnost uhradit žalobkyni tuto částku v této lhůtě. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla stanovena soudem do třiceti dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 49 707,74 Kč, úrok 6,19 % ročně z částky 482 400,34 Kč od 29. 2. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 482 400,34 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení, a jen v přiznaném rozsahu.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně přiznání části žalované jistiny v rozsahu uvedeném v I. výroku rozsudku, za neúspěch žalobkyně zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu tvoří 78 % původně žalované částky, neúspěch spolu se zamítnutým příslušenstvím 22 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 56 %. Náklady řízení v celkové výši 78 331,42 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 24 121 Kč, odměna právní zástupkyně žalobkyně za 4 úkony právní pomoci po 10 260 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby a účast při jednání), 4 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 téže vyhlášky, náhrada za ztrátu času za 8 půlhodin po 100 Kč dle § 14 téže vyhlášky za cestu z Olomouce do Karviné a zpět k jednání u soudu, náhrada cestovních nákladů za cestu automobilem z Olomouce do Karviné a zpět k jednání u soudu v celkové výši 1 762 Kč dle vyhlášky a 21% DPH. 56 % z 78 331,42 Kč činí 43 865 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).