OSKI 27 C 233/2025-70

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 168 505 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do co do částky 23 712 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 25. 6. 2024 do zaplacení, dále co do pohledávky 44 793,75 Kč a co do úroku ve výši 78,08 % p.a. z částky 100 000 Kč od 25. 6. 2024 do 16. 7. 2024 ve výši 4 563,90 Kč a co do úroku ve výši 14,75 % p.a. z částky 100 000 Kč od 17. 7. 2024 do zaplacení, maximálně však co do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 6. 2024 dosáhne částky 393 868 Kč, zastavuje.

II. Po právní moci tohoto rozsudku bude žalobkyni vrácen z účtu Okresního soudu v Karviné zaplacený soudní poplatek ve výši 2 425 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 14,75% úrok z prodlení p.a. z částky 100 000 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 8. 7. 2025 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 168 505 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 2. 3. 2024 elektronicky uzavřena Smlouva o úvěru č. hodnota (dále také jako úvěrová smlouva), na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 100 000 Kč, který žalovaný čerpal v plné výši. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 78,08 % ročně a poplatky v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 7 792 Kč splatných vždy k 17. dni příslušného měsíce počínaje dnem 17. 4. 2024. Žalovaný však v rozporu s úvěrovou smlouvou nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou splátek úvěru, když uhradil pouze splátky v celkové výši 0 Kč, a proto žalobkyně zesplatnila úvěr spolu s příslušenstvím ke dni 23. 6. 2024 s tím, že k tomuto datu přirostly k nesplacené jistině i splatné úroky a nová jistina tak činila částku 119 452,27 Kč. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek úvěru věřitel požadoval dle čl. 6.1. úvěrové smlouvy úhradu smluvní pokuty ve výši 2x 499 Kč za každou splátku, s jejímž splácením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů, náhrady nákladů 400 Kč a dále dle čl. 6.5. úvěrové smlouvy rovněž úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru. Žalovanému byla naúčtována smluvní pokuta v částce 44 793,75 Kč. Po zesplatnění úvěru žalovaný na dluh neuhradil ničeho. Ke dni podání žaloby činila pohledávka částku 123 712 Kč a na smluvní pokutě částku 44 793,75 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Před zahájením jednání konaného dne 30. 10. 2025 vzala žalobkyně žalobu v rozsahu uvedeném v I. výroku tohoto rozsudku zpět. Soud proto dle § 96 odst. 2 o.s.ř. řízení v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil. Současně v II. výroku rozhodl o vrácení odpovídající části soudního poplatku. Od 1. 9. 2011 nabyl účinnosti zákon č. 218/2011 Sb. novelizující zákon č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Podle ustanovení § 10 odst. 4 věta první citovaného zákona soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, i v případě, bylo-li řízení zastaveno po vydání platebního rozkazu pro zpětvzetí návrhu, k němuž došlo nejpozději v poslední den lhůty k podání odporu nebo námitek proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu. Soud postupuje stejným způsobem po podání odporu nebo námitek, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Bylo-li řízení zastaveno jen zčásti, soud vrátí poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku); věta první se použije obdobně. Žaloba byla vzata zpět co do jistniny ve výši 68 505,75 Kč. Dle ustanovení § 10 odst. 3 a 4 citovaného zákona bude po nabytí právní moci tohoto usnesení žalobci vrácen z účtu Okresního soudu v Karviné přeplatek na zaplaceném poplatku ve výši 2 425 Kč. Přeplatek na soudním poplatku by činil 3 425 Kč. Tento přeplatek však byl dle § 10 odst. 3 a 4 citovaného zákona snížen o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, tj. v tomto případě vracený soudní poplatek činí pouze částku 2 425 Kč (20 % z 3 425 Kč by činilo 685 Kč, tedy méně než 1 000 Kč). O zbylém nároku soud meritorně rozhodl.

4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to návrhu, smlouvy o úvěru, dodatku ke smlouvě a technického popisu uzavření smlouvy, přihlášky žalovaného, oznámení žalobce o schválení úvěru, dodejky, dokladu o vyplacení úvěru, formuláře hodnocení klienta, ověření v registru SOLUS, ověření v registru NRKI, dokladu vztahující se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, karty klienta, výzvy k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, oznámení o zesplatnění, předžalobní výzvy včetně podacího archu.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

6. Z elektronicky uzavřené smlouvy o úvěru č. hodnota soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný dne 2. 3. 2024 dohodli na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 100 000 Kč. Použití úvěru nebylo účelově vázáno. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr v 48 měsíčních splátkách po 7 792 Kč včetně pojištění splatných vždy k 17. dni příslušného měsíce počínaje dnem 17. 4. 2024. Byla sjednána 78,08 % roční úroková sazba a také poplatky za úkony a náhrada účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v případě předčasného splacení nebo v případě prodlení s úhradou dluhu (část A) úvěrové smlouvy). Žalovaný souhlasil s tím, že je žalobkyně oprávněna automaticky zesplatnit úvěr, tj. prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, včetně všech úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, všech smluvních pokut a všech náhrad nákladů, a požadovat splacení celého úvěru, jestliže je klient v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části delší než 65 dní (část B) bod 6.3. úvěrové smlouvy), a dále s tím, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a všechny dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru; novou jistinu úvěru je klient povinen zaplatit poskytovateli nejpozději v den zesplatnění úvěru (část B) bod 6.3. úvěrové smlouvy). Pro případ prodlení bylo sjednáno právo žalobkyně na úhradu účelně vynaložených nákladů v případě prodlení s úhradou splátky ve výši 200 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 15 dnů a na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, ohledně níž je klient v prodlení delší než 30 dní, a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěry za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do úplného zaplacení (část B) bod 6. úvěrové smlouvy). Úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru; úrok byl sjednán i po zesplatnění úvěru dle části B) bodu 6.3. úvěrové smlouvy, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru (vzniklé dle části B) bodu 6.4. úvěrové smlouvy), a to až do doby její úplné úhrady. Poskytovatel bude úrok přirostlý po zesplatnění úvěru uplatňovat v roční nominální úrokové sazbě odpovídající sjednané roční efektivní úrokové míře (zápůjční úrokové sazbě úvěru), když při výpočtu tohoto úroku se bude brát v potaz přesný počet dnů, za který je tento úrok uplatňován. Smluvní strany se dohodly, že poskytovatel je oprávněn na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou, po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 383 868,80 Kč, když tato částka odpovídá 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit (část B) bod 2.2. úvěrové smlouvy). Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 4. 3. 2024 soud zjistil, že platba ve výši 100 000 Kč pod variabilním symbolem VS var. symbol byla tohoto dne vyplacena žalobkyní ve prospěch bankovního účtu žalovaného uvedeného v úvěrové smlouvě. Z karty klienta, jakož i ze skutkových tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný uhradil splátky v celkové výši 0 Kč. Z formuláře hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl, že má příjem 24 353 Kč měsíčně ze zaměstnání. Výdaje (životní minimum) činí 4 860 Kč, nájemné 3 915 Kč, žije sám, žádné další výdaje nemá, bydlí ve státním/obecním. Z výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že za listopad 2023 činil jeho čistý příjem 23 965 Kč, za prosinec 2023 činil jeho čistý příjem 24 578 Kč a za únor 2024 činil jeho čistý příjem 23 857 Kč. Z výzvy k zaplacení a zesplatnění celého úvěru ze dne 23. 6. 2024 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 123 712 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

11. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poslala žalovanému na jeho účet částku 100 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si sice dle svého tvrzení vyžádala od žalovaného informace o jeho příjmech, žádné doklady kromě výpisu z účtu však k důkazu nepředložila. Žalobkyně rovněž blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, když nezkoumala, jakou částku vynakládá na bydlení. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se z výpisu z účtu a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů (paušální vyčíslení výdajů – životní minimum) a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, jevících se jako velmi nevěrohodné a neodpovídající potřebám reálného života, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

13. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 100 000 Kč (rozdíl mezi jistinou 100 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 0 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatila žalobkyni 14,75% úrok z prodlení p.a. z částky 100 000 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud považuje za neúspěch žalobkyně jak zastavení řízení v rozsahu uvedeném v I. výroku rozsudku (neboť zastavení řízení nebylo učiněno v důsledku chování žalovaného po podání žaloby), tak zamítnutí žaloby v IV. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak po kapitalizaci příslušenství ke dni rozhodnutí soudu činí 100 000 Kč a neúspěch 116 749,86 Kč. Jelikož žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, měl by právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).