OSKM 10 C 257/2025-50

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ t. č. Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení 51 006,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20 320,67 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 30 685,88 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 8 657,19 Kč, kapitalizovaného úroku 14 276,98 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 27 180,76 Kč od datum do zaplacení a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 25 157,69 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 490 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 51 006,55 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba., uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit spolu s částkou 25 776 Kč (součet poplatků ujednaných ve smlouvě) ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Poslední splátku měl žalovaný uhradit do datum. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, jakož i nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný uvedl, že výše jeho měsíčního příjmu činí celkem 31 196 Kč, výdaje 16 200 Kč. Jeho tvrzení ověřila původní věřitelka z pracovní smlouvy a výplatních pásek (tyto dokumenty žalobkyně nemá k dispozici). Žalovaný dále sdělil, že je svobodný, bydlí v nájmu, má dokončené základní vzdělání a nemá vyživovací povinnost. Žalobkyně dodala, že žalovaný na dluh zaplatil od uzavření smlouvy o úvěru do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek celkem 9 679,33 Kč, poté již ničeho.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoli si žalobu s výzvou k vyjádření osobně převzal (ve Věznici adresa) dne datum. K jednání nařízenému na datum soud žalovaného nepředvolal (žalovaný na dotaz soudu, zda souhlasí s projednáním věci v jeho nepřítomnosti, nijak nereagoval).

4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

5. Z žádosti o úvěr ze dne datum soud zjistil, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původní věřitelku o poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč, přičemž uvedl, že je svobodný, žije v nájmu, jeho dosažené vzdělání je základní a nemá vyživovací povinnost. Dále uvedl, že je zaměstnaný, má měsíční příjem 31 196 Kč, jiné příjmy domácnosti neuvedl; jeho výdaje činí měsíčně 16 200 Kč (z toho 6 200 Kč na bydlení a energie, 4 000 Kč na dopravu, jídlo apod., a 6 000 Kč na splátky stávajících půjček). K doložení příjmu měl žalovaný původní věřitelce dle žádosti předložit výplatní pásky a pracovní smlouvu.

6. Smlouvou o úvěru č. hodnota ze dne datum bylo prokázáno, že se na jejím základě původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce jistinu ve výši 30 000 Kč s celkovým poplatkem (zahrnujícím i úrok) ve výši 25 776 Kč, to vše v 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. RPSN činila 272,44 %.

7. Z výpisu plateb bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku uhradil 9 679,33 Kč.

8. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne datum.

9. Předžalobní výzvu žalobkyně odeslala žalované dne datum.

10. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně (původní věřitelka) náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Původní věřitelka řádně nezjistila a neposoudila majetkové a osobní poměry žalovaného, především co se týče jeho výdajů.

11. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

12. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a dalšími poplatky. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.

13. Právní posouzení věci:

14. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopný poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). K tomu ovšem nedošlo.

15. Soud především podotýká, že původní věřitelka sice dle žádosti o úvěr zřejmě ověřila příjem žalovaného v době před uzavřením smlouvy o úvěru (byť žalobkyně příslušnými doklady nedisponuje), avšak pokud jde o výdaje, plně se spolehla na tvrzení žalovaného, aniž by je jakkoli ověřovala. Nemůže být dostatečné, pokud původní věřitelka bez dalšího ověření vycházela z toho, co žalovaný uvedl v žádosti. Náklady na nájemní bydlení v celkové výši 6 200 K se soudu jeví jako nerealisticky nízké, původní věřitelka se taktéž nijak blíže nezajímala o to, že žalovaný měl měsíčně splácet další půjčky. Bez jakéhokoli ověření výdajové stránky nemohla původní věřitelka učinit relevantní závěr o majetkové a finanční situaci žalovaného. Podle údajů v žádosti o úvěr měl žalovaný bankovní účet, původní věřitelka s ním však zjevně nijak nepracovala (ověřovala jen příjmy žalovaného, jak soud uvedl výše) a nevyžádala si od žalovaného např. alespoň výpisy z účtu za dobu předcházející žádosti o úvěr. V nich mohla dále prověřit skutečnosti týkající se jeho majetkové situace, výdajové stránky žalovaného, případných rizikových transakcí či jiných půjček, jeho celkového zůstatku na účtu apod. To se ovšem nestalo, resp. žalobkyně to ničím neprokázala. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků, v insolvenčním rejstříku či v evidenci exekucí. Ležérní postup právní předchůdkyně žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného.

16. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, a proto soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření jeho úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C-679/18 OPR-právnická osoba. v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.

17. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná [§ 580 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)], přičemž právní předchůdkyně žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 30 000 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co získal z neplatné smlouvy o úvěru, a co doposud původní věřitelce, resp. žalobkyni, na kterou pohledávka v mezidobí přešla, nezaplatil. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 20 320,67 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. zbývající jistinu poskytnuté částky. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně (doloženého výpisem plateb), které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na dluh dosud uhradil celkem 9 679,33 Kč, rozdíl mezi 30 000 Kč a 9 679,33 Kč je právě 20 320,67 Kč.

18. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru či dalších poplatcích. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Anonymizováno soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka a na něj navazující judikaturu, viz např. rozsudky Anonymizováno soudu v adresa – pobočky v Anonymizováno ze dne datum, č. j. spisová značka, Anonymizováno soudu v Anonymizováno – pobočky ve adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, nebo Anonymizováno soudu v Anonymizováno ze dne datum, č. j. spisová značka). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.

19. K nároku na zákonný úrok z prodlení dále soud podotýká následující. Podle jeho přesvědčení žalobkyně zatím nemá na tento úrok nárok, protože k úhradě částky bezdůvodného obohacení (zbývající jistiny poskytnutého úvěru) žalobkyně žalovaného dosud pro něj srozumitelným způsobem nevyzvala. Vyzvala ho toliko k úhradě 85 530,84 Kč v oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, v předžalobní výzvě pak k úhradě 75 757,30 Kč. Na tyto částky však žalobkyně nárok vůbec nemá, jak je vysvětleno v tomto rozsudku, žalovaný proto není s jejich úhradou v prodlení. Do prodlení se dostane teprve tehdy, neuhradí-li soudem přiznanou částku – odpovídající jistině poskytnutého úvěru po odečtení dosud zaplacené částky – ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, jak již soud uvedl výše. Soud si je vědom i odlišného přístupu, respektive názoru na nárok věřitele na zákonné úroky z prodlení spotřebitele z nevráceného bezdůvodného obohacení (např. od oznámení o zesplatnění úvěru nebo od marného uplynutí lhůty k zaplacení určené v předžalobní výzvě apod.), který se v judikatuře soudů také objevuje. Poukazuje však na názor Nejvyššího soudu v usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „[v]ytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že jí měl přiznat právo na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu a s úhradou se dostala do prodlení, tj. od datum, přehlíží, že šlo o výzvu k úhradě dluhu vyplývajícího ze zesplatnění úvěru, nikoliv o výzvu k vrácení poskytnuté jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně žalovanou vyzývala k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu, že mezi nimi uzavřená smlouva je neplatná, tudíž se nemůže prosadit závěr, že se žalovaná s vrácením poskytnuté jistiny ocitla v prodlení“ (zvýraznění přidáno – pozn. soudu). S uvedeným závěrem se soud ztotožňuje a podle jeho názoru platí i v nyní posuzovaném případě.

20. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

21. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 2 450 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 960 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 490 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. č. účtu, variabilní symbol var. symbol. V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.

22. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti výrokům I. až III. tohoto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Pokud není podáno elektronicky, je třeba odvolání podat ve dvojím vyhotovení.

Proti výroku IV. tohoto rozsudku není odvolání přípustné.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.