OSKO 14 C 19/2021-30

Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní titul Magdou Mocovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 15 800 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 7 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 7 800 Kč od 13.5.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku na zaplacení částky 8 000 Kč, jakož i ohledně požadovaného příslušenství ve formě úroku a úroku z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaného a vyčísleného ve výroku I.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Po právní moci tohoto rozsudku bude žalobci vrácena část soudního poplatku zaplaceného za podanou žalobu ve výši 400 Kč.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zaplacení žalované částky s tím, že účastníci, resp. žalovaný a právní předchůdce žalobce společnost právnická osoba, uzavřeli dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit smluvnímu věřiteli celkem částku ve výši 18 000 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 300 Kč. Celkovou částku tvoří jistina 10 000 Kč, a poplatek 8000 Kč sestávající z poplatku za administrativní činnost ve výši 2000 Kč, úroku ve výši 2000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4000 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 uzavřené mezi původním věřitelem (právnická osoba) a žalobcem došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 29.11.2019. Žalovaný na dluh uhradil 2 200 Kč. Žalobce požadoval zaplatit částku 15 800 Kč sestávající se z dlužné částky jistiny (10 000 Kč) a dlužné úhrady za služby (5 800 Kč), dále kapitalizovaný úrok ve výši 19,52 % ročně z částky 10 000 Kč od 8.2.2019 (vznik práva na uhrazení celé dlužné částky) do 29.11.2019 (1 599,56 Kč), dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 10 000 Kč od 15.2.2019 (konec lhůty pro úhradu poslední splátky) do 29.11.2019 (780 Kč), dále úrok ve výši 19,52 % ročně z částky 10 000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 10 000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil.

2. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný a poskytovatel úvěru (právnická osoba) uzavřeli dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru, sjednali poplatky, minimální výši pravidelných měsíčních splátek a další smluvní podmínky. Žalovaný čerpal částku celkem 10 000 Kč, avšak měsíční splátky nehradil řádně a včas. Na dlužnou částku uhradil pouze 2 200 Kč. Původní věřitel svou pohledávku za dlužníkem postoupil dne 29.11.2019 na žalobce.

3. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a původní věřitel (poskytovatel úvěru) uzavřeli dne 2.1.2017 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z.; původní věřitel v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek tak je kromě příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú.

4. Poskytovatel úvěru byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného

(§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této smlouvy má za následek neplatnost smlouvy (§ 87 odst. 1 z. s. ú.). Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5.3.2020, ve věci C -679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.

5. Žalobce v žalobě neuvedl žádná relevantní tvrzení o tom, jakým způsobem jeho právní předchůdce provedl před uzavřením smlouvy posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

6. Z toho důvodu byl žalobce před jednáním vyzván usnesením ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, (zejména) aby doplnil žalobu o tvrzení, jakým konkrétním způsobem byly před poskytnutím úvěru prověřeny majetkové a výdělkové poměry žadatele a aby k doplněným tvrzením označil a předložil důkazy. K tomu žalobce přípisem datovaným dne 2.2.2021 (č. l. 17) sdělil, že právní předchůdce žalobce zkoumal úvěryschopnost žalovaného, jehož čistý měsíční příjem činil 12 000 Kč, rovněž uvedl, že žalovaný měl při uzavírání smlouvy za povinnost uvést pravdivě a úplně všechny skutečnosti, jinak nejednal poctivě a v dobré víře a mohl se dopustit trestného činu. K jednání se žalobce nedostavil (řádně omluven), takže ho soud nemohl u jednání dne datum poučit v uvedeném směru o jeho povinnosti tvrzení a důkazní a o následcích nesplnění procesní povinnosti podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

7. Žalobce tak v řízení nesplnil svou povinnost tvrzení a důkazní o tom, že jeho právní předchůdce (poskytovatel úvěru) posoudil s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného a musí za to nést procesní odpovědnost v podobě neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. K tomu soud ještě dodává, že žalobní strana svou nepřítomností zabránila soudu, aby jí u jednání poskytl potřebná poučení ve shora uvedeném smyslu; nemůže proto úspěšně namítat, že soudem prvního stupně o svých povinnostech poučena nebyla (viz JUDr. Ljubomír Drápal: Příprava jednání a projednání věci samé ve sporném řízení před soudem prvního stupně po novele občanského soudního řádu in Právní rozhledy 5/2002, Mimořádná příloha, s. 21). Na tom nic nemění ani znění omluvy zástupce žalobce (uvedený přípis č. l. 27), že žádá o odročení jednání, pokud by soud shledal, že tvrzení žalobce nejsou dostatečná a žalobnímu návrhu by nemohlo být zcela vyhověno.

8. Zdůrazňuje-li žalobce, že žalovaný měl za povinnost uvést při sjednávání smlouvy pravdivé a úplné údaje o svých majetkových, příjmových a jiných poměrech (jinak se mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu), pak se jedná o argumentaci nepřiléhavou. Podle ustálené soudní praxe, k níž se na jiných místech tohoto odůvodnění soud konkrétně přihlašuje, se nemůže poskytovatel úvěru zbavit své povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žadatele tím, že se spokojí s jeho tvrzeními; tato tvrzení musí být hodnověrně doložena a posouzena, přičemž skutečnosti uváděné žadatelem mají být pro poskytovatele úvěru jen jedním ze zdrojů informací. Jinými slovy poskytovatel úvěru musí sám proaktivně zjišťovat všechny údaje potřebné pro posouzení úvěruschopnosti žadatele: nespolupracuje-li žadatel dostatečně, nebo není-li možno potřebné informace v dostatečném rozsahu zjistit či ověřit, je jediným možným důsledkem neposkytnutí úvěru. Ještě jinak řečeno, skutečnost, zda se žadatel (ne) dopustil trestného činu úvěrového podvodu, je nepodstatná pro posouzení, zda poskytovatel úvěru postupoval s náležitou odbornou péčí. Zcela obdobně pak platí, že se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat jen na zásadu poctivého a dobrověrného jednání v právním styku; ani tato zásada pochopitelně neznamená, že má poskytovatel úvěru rezignovat na přezkoumání tvrzení a údajů poskytnutých dlužníkem.

9. K námitce, že žalobce ani jeho právní předchůdce (který smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavíral) nemají k dispozici kopie dokladů a jiných dokumentů předložených žalovaným při uzavírání smlouvy, lze doplnit následující. Nejde jen o to, zda uvedené listiny (doklady žalovaného, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, výpisy z účtu aj.) měl právní předchůdce žalobce při uzavírání smlouvy k dispozici, ale zejména je též třeba znát obsah těchto listin, neboť jen se znalostí konkrétních skutečností plynoucích z těchto listin lze posoudit, zda žalobce vzal dostatečně v úvahu všechny jednotlivé skutečnosti na straně žalovaného (jak na jeho příjmové, tak výdajové stránce) a podle jeho přezkoumatelné úvahy vedené s odbornou péčí tak neměl v době uzavření smlouvy důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.

10. Smluvní strany se tudíž musí vyrovnat podle principů bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému bylo plněno na základě neplatného právního důvodu (§ 2991 a násl. o. z.).

Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Nelze tak přihlížet ke smluvním ujednáním o úroku, (paušalizovaných) nákladech spojených s administrativní činností a s hotovostním režimem splátek. Žalovaný předchůdci žalobce uhradil částku 2 200 Kč, na dluh tak zbývá uhradit částku 7 800 Kč, kterou soud žalobci přiznal.

11. Smlouvy o postoupení pohledávky (§ 1879 o. z.), podle nichž se věřitelem stal žalobce, shora uvedeným nejsou dotčeny, neboť postupitel a postupník nemusí právně kvalifikovat postupovanou pohledávku a postupní smlouva je platná i v případě takového (právního) omylu o tom, že postupovaná pohledávka vznikla na základě platného právního jednání (R 27/2012).

12. Žalobce tak má nárok na vrácení (zaplacení) jistiny dluhu ve výši 7 800 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši v návaznosti na doručení předžalobní výzvy žalovanému (12.5.2020) (§ 573 a § 1970 o. z.). Ostatní dílčí nároky soud zamítl. Lhůta k plnění byla určena standardní podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníku byl přibližně stejný, proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. Rozsudku, že žádný s účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na závěry obsažené v Nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30.8.2010„ Je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.“.

14. Výrok IV. o vrácení soudního poplatku je odůvodněn § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. O soudních poplatcích. Soud vrátí poplatek z účtu soudu i tomu, kdo jej zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí soudu, kterým mu byla tato povinnost uložena. Dle § 6 tohoto zákona, je základem procentního poplatku cena předmětu řízení. Cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení. Tarifní hodnotou sporu je toliko jistina ve výši 10 000 Kč, neboť ostatní žalobou uplatňované částky představují příslušenství pohledávky podle § 513 o.z. Správná výše soudního poplatku ze základu 10 000 Kč tak činí 400 Kč nikoliv žalobcem uhrazených 800 Kč (položka 2 bod 1 písm. a) a b) Sazebníku soudních poplatků). Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o vrácení části soudního poplatku.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nesplní-li žalovaný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí.

V odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je uveden pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 o. s. ř.).