OSLT 19 C 146/2022-49

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. jméno příjmení a soudci ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 61 613,42 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. září 2022, č. j. číslo jednací

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni 18 067,42 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od datum do zaplacení, to vše ve splátkách ve výši 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje prvním celým měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala zaplacení dalších 43 546 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 24 950,80 Kč od datum do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 492,26 Kč a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 883,38 Kč, zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaným byla s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce, jejímž předmětem bylo poskytnutí peněžité částky ve výši 30 000 Kč. příjmení bylo rovněž to, že na vrácení poskytnutých prostředků žalovaný zaplatil 11 932,58 Kč Okresní soud konstatoval, že žalobkyně je jako poskytovatelka úvěru povinna před uzavřením smlouvy tvrzení žadatele o úvěr, resp. zápůjčku, náležitě prověřovat. Pokud od žadatele o zápůjčku nevyžaduje doložit tvrzení o jeho bonitě, nepostupuje v souladu s ustanovením § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění, dále jen„ ZSÚ“, a tedy neposuzuje úvěruschopnost žadatele s odbornou péčí. Okresní soud v té souvislosti detailně rozvedl, co vše v sobě náležité posouzení úvěruschopnosti zahrnuje. Povinnost stanovená spotřebiteli § 86 a následujícími ZSÚ neznamená, že se důkazní břemeno správnosti zjištěných údajů přesouvá na spotřebitele, či že je poskytovatel úvěru zbaven povinnosti jednat s odbornou péčí. Informace od spotřebitele je tak třeba vyhodnotit a důkladně prověřit. Okresní soud v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, z nějž vyplývá mj., že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena příslušnými doklady.

3. Okresní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci žalobkyně neprokázala, že by úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí posuzovala. Jako důkaz k prokázání takové skutečnosti označila pouze tzv.„ kartu spotřebitele“. O té je soudu prvého stupně z úřední činnosti známo, že je vyplněným tiskopisem, který„ nemá větší důkazní váhu“, neboť údaje v ní uvedené nejsou již dále verifikovány. Výše příjmů žalovaného nebyla zkoumána vyžádáním pracovní smlouvy, daňového přiznání, výplatnice či výpisů z účtu, příp. dalších objektivních důkazů. Nebylo rovněž tvrzeno ani doloženo, zda byly zkoumány výdaje žalovaného spočívající v nákladech na bydlení, dopravu, telefon apod. Žalobkyně tak neunesla ve vztahu k prokázání toho, zda řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Za dané situace posoudil okresní soud smlouvu o zápůjčce podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, dále jen „o. z.“, jako absolutně neplatnou, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž doplnil, že v souladu s judikaturou Soudního dvora EU je třeba skutečnost, zda byla úvěruschopnost řádně posouzena, zkoumat z úřední povinnosti, nikoliv jen k námitce spotřebitele.

4. K plnění mezi stranami tak podle závěru okresního soudu došlo na základě neplatné smlouvy o zápůjčce, kde bylo proti poskytnuté částce 30 000 Kč vráceno 11 932,58 Kč. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o 18 067,42 Kč, kteroužto soud žalobkyni přiznal, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení požadovaným v žalobě – od datum do zaplacení. Ve zbývajících nárocích byla žaloba, v důsledku neplatnosti smlouvy o zápůjčce, zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, dále jen„ o. s. ř.“, na základě té skutečnosti, že převážně úspěšnému žalovanému v řízení žádné nevznikly. Lhůtu k plnění uložené povinnosti stanovil okresní soud s odkazem na ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. v přiměřených splátkách.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž jej napadla toliko v jeho zamítavém výroku II. a v závislém nákladovém výroku III., domáhajíc se v tomto rozsahu jeho změny tak, že bude žalobě vyhověno i v okresním soudem zamítnutém rozsahu, eventuelně se domáhala, aby byl rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Pokud jde o věc samu, žalobkyně namítala, že k prokázání toho, že úvěruschopnost zkoumala, označila právě zákaznickou kartu. jméno neměla k dispozici při jednání, což však přičítala nedostatečné přípravě soudu prvého stupně na jednání – žalobkyně nevěděla, že okresní soud bude mít zkoumání úvěruschopnosti za neprokázané – a v takové situaci jí pak měla být poskytnuta dodatečná lhůta k předložení uvedeného důkazu. Uvedla dále, že nebylo možno odmítnout důkaz, který měl sloužit k prokázání tvrzené skutečnosti, a následně žalobu zamítnout právě pro neunesení důkazního břemene k takové skutečnosti se vztahující. Žalobkyní označený důkaz k prokázání dostatečného zkoumání úvěruschopnosti směřoval, a nejednalo se proto o důkaz, který by mohl být odmítnut, ať již pro nedostatek relevance, pro nemožnost prokázat, resp. vyvrátit, jím tvrzenou skutečnost či pro nadbytečnost. Závěr o bezpředmětnosti důkazu zákaznickou kartou nebyl podle žalobkyně okresním soudem dostatečně odůvodněn, a to zejména v situaci, kdy je žalobkyni vytýkáno, že neunesla důkazní břemeno. Uvedené platí rovněž ve vztahu k výslechu svědka – obchodního zástupce právní předchůdkyně žalobkyně. Tato osoba zákaznickou kartu vyplňovala, od žalovaného získala informace, tyto následně ověřovala a posléze uzavřela smlouvu. Žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost je v každém jednotlivém případě třeba posuzovat individuálně, okresní soud v dané věci nedostatečně zohlednil konkrétní okolnosti případu. Jednalo se o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou poskytovaný nebankovní společností. Před poskytnutím úvěru byla vázaným zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně disponujícím znalostmi a dovednostmi nezbytnými pro sjednání spotřebitelského úvěru podepsána žádost o spotřebitelský úvěr (zákaznická karta), při tom byly ověřeny příjmy žalovaného ze zaměstnání, a to prostřednictvím výpisů z bankovního účtu. Žalobkyně dále v odvolání odkázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3226/18 ze dne datum a sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne datum. Dále se dovolávala závěrů rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, podle nichž požadavky na poskytovatele úvěrů nesmí být nereálné, přičemž se připouští, aby ke stanovení výdajů byla použita státem stanovená částka životního minima a aby další životní náklady byly racionálně odhadnuty. K těmto závěrům se přihlásil též Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 16 C 247/2019, který uvedl, že není třeba ověřovat všechny výdaje žadatele, nejsou-li zjevně nereálné. Žalobkyně z toho dovozuje, že její právní předchůdkyně s odbornou péčí postupovala a úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila. Žalobkyně se domnívá, že na ni povinnost uvádět správné údaje není přenesena beze zbytku, jakkoliv se princip spolehnutí se na údaje druhé smluvní strany u spotřebitelských vztahů uplatní jen omezeně. Povinnosti ověření pak nepodléhají mandatorní výdaje. Smyslem ověření úvěruschopnosti je, aby žadatel úvěr splatil, nedostal se do existenčních potíží, případně do úpadku a je na žadateli, aby za situace, kdy je schopen úvěr řádně splácet při omezení svých nemandatorních výdajů, se svými financemi zodpovědně hospodařil a úvěr splácel.

7. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

8. K projednání odvolání odvolací soud nařídil jednání, k němuž se řádně a včas předvolaný žalovaný nedostavil, aniž svou neúčast omluvil. Odvolací soud proto za použití § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. odvolání projednal a rozhodl o něm v nepřítomnosti žalovaného, vycházeje při tom z obsahu spisu a z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, resp. před soudem odvolacím. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a 212a o. s. ř., přičemž dospěl k níže uvedenému závěru.

9. Výrok I. odvoláním žalobkyně nenapadený nebyl předmětem odvolání ani přezkumu odvolacího soudu a nabyl již samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

10. Odvolací soud shledává opodstatněnou námitku odvolatelky, podle níž okresní soud nebyl oprávněn zamítnout důkazní návrh, který měl sloužit k prokázání toho, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to zejména v situaci, kdy posléze žalobu zamítl právě pro neunesení důkazního břemene vztahující se k tomu, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně posuzována. Ve vztahu k této otázce se bezpochyby jedná o důkaz relevantní a hodnotit jej nelze bez toho, aniž by byl v řízení proveden.

11. Odvolací soud proto provedl důkaz zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr, z níž zjistil, že v jejím úvodu jsou uvedeny identifikační údaje žalovaného, uvádí se, že žije v nájemním bydlení, je ženatý, dosáhl středoškolského vzdělání a vyživuje jednu osobu, dále vlastní osobní automobil, pracuje na plný pracovní úvazek jako technik výroby u právnická osoba obec. Uvedené mělo být doloženo výpisy z bankovního účtu. příjmení příjem žalovaného v době uzavření smlouvy činil 22 500 Kč, tzv. interní splátky 3 343 Kč a odhadované výdaje žalobce 5 000 Kč obec příjmy žadatele měly celkem dosahovat 39 250 Kč, z čehož další čisté příjmy domácnosti byly 17 000 Kč, aniž by se však v zákaznické kartě uvádělo, o jaký příjem se jedná. Žalovaný současně prohlásil, že k datu podpisu nepodal návrh na zahájení insolvenčního řízení týkající se jeho osoby, nebyl proti němu veden výkon rozhodnutí ani exekuce a reálně dosahoval příjmu, který uvedl.

12. I po provedení důkazu zákaznickou kartou je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně pouze z tvrzení žalovaného a ze dvou výpisů z jeho účtu; jinými listinami k ověření tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích v době poskytnutí úvěru nedisponovala, tedy je od žalovaného nepožadovala, ani si je sama neopatřila. Rovněž tak nelze přisvědčit žalobkyni, pokud v odvolání uvádí, že ověřila nejen příjmy, ale i výdaje žalovaného; ostatně tyto jsou v zákaznické kartě označeny toliko jako odhadované.

13. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

15. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. Podle § 2993 věty prvé o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

19. Okresnímu soudu je třeba přisvědčit, že jelikož posuzovanou smlouvu o zápůjčce uzavírala právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti se žalovaným, jakožto fyzickou osobou, která v rámci své podnikatelské činnosti nejednala, tedy spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z., je třeba tuto smlouvu posuzovat jako spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Proto byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Odvolatelce je třeba přisvědčit, že se jedná o právní pravidlo s relativně neurčitou hypotézou, pročež rozsah potřebného šetření úvěrujícího při poskytování spotřebitelského úvěru vždy závisí na konkrétních okolnostech daného případu. Právě s ohledem na konkrétní okolnosti případu, jak byly zjištěny provedeným dokazováním, však shledává odvolací soud, po doplnění dokazování, správný závěr okresního soudu, že této své zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála. Porušení této povinnosti přitom zákon sankcionuje neplatností smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává, tj. v daném případě posuzované smlouvy o zápůjčce.

20. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslo s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C číslo, zdůraznil, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho podložených zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. S ohledem na uvedené je proto třeba uzavřít, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost budoucího dlužníka se nedotýká jen soukromého zájmu tohoto dlužníka, nýbrž má celospolečenské dopady, a tedy narušuje veřejný pořádek, a proto zakládá ve smyslu § 588 o. z. neplatnost absolutní, k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

21. V již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 přitom Nejvyšší soud s odkazem na tam citovanou odbornou literaturu zdůraznil, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.

22. Právě tak ovšem postupovala právní předchůdkyně žalobkyně. Ta mohla prostřednictvím výpisů z účtu ověřit deklarovaný měsíční příjem žalovaného. Není však zřejmé, jak ověřila další žalovaným deklarované příjmy ve výši 17 000 Kč měsíčně, případně jeho tvrzené výdaje ve výši 5 000 Kč měsíčně, které se nadto při bydlení v nájemním bydlení a plnění jedné vyživovací povinnosti nejeví jako reálné. Skutečnost, že žalovaný měl snahu svůj dluh plnit, avšak bylo to nad jeho možnosti, je pak zjevná i ze samotného průběhu splácení tvrzeného v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Jakkoliv bylo povinností žalovaného splácet měsíčně 3 120 Kč, ten již od samého počátku splácel částky nižší (1 000 Kč, 2 200 Kč, 1 600 Kč, 1 440 Kč a 1 000 Kč) a následně splácel již jen částky v řádech několika set korun, resp. od splácení upustil úplně. Při náležité odborné péči se právní předchůdkyně žalobkyně neměla spokojit s předtištěným prohlášením žalovaného v zákaznické kartě o jeho dalších příjmech a výdajích. Pokud tak učinila a příjmy a výdaje žalovaného v potřebném rozsahu neověřila, nejednala s odbornou péčí.

23. Pokud žalobkyně poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21, pak je třeba dodat, že v tam řešeném případě se spor vedl o bagatelní částku 3 490 Kč a ústavní stížnost byla odmítnuta především právě z tohoto důvodu. Ústavní soud se jí tedy věcně nezabýval. V nyní projednávané věci se naproti tomu vede spor o částku násobně vyšší, a to o 61 613,42 Kč, kde jen výše zápůjčky činila 30 000 Kč. V Ústavním soudem projednávaném případě nadto spotřebitelka splátky úvěru řádně hradila, zatímco v nyní projednávané věci žalovaný nezaplatil řádně ani jedinou ze splátek, jakkoliv měl zpočátku snahu na dluh plnit. I z toho je patrno, že žalovanému byl spotřebitelský úvěr poskytnut, aniž byl schopen jej splácet.

24. Protože způsob ověřování tvrzených skutečností je patrný již ze samotné zákaznické karty, jevilo se odvolacímu soudu nadbytečným provádět důkaz výslechem vázaného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně a tento důkazní návrh proto zamítl.

25. Odvolací soud proto uzavírá, že s ohledem na shora popsané konkrétní okolnosti případu lze po doplnění dokazování přisvědčit závěru okresního soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ZSÚ řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného a posuzovaná smlouva o zápůjčce je proto absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ za použití § 588 o. z. Plnění z ní je tudíž třeba vypořádat podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení uvedených v ustanovení § 2993 o. z. upravujícího bezdůvodné obohacení z plnění bez platného závazku ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru in fine. Žalovaný je tedy povinen žalobkyni vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.

26. Podle neplatné smlouvy o zápůjčce právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému jistinu ve výši 30 000 Kč, z čehož jí již vrátil 11 932,58 Kč Okresní soud pravomocným výrokem I. přezkoumávaného rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni zbývajících 18 067,42 Kč spolu s úrokem z prodlení, do něhož se žalovaný dostal neuhrazením dluhu ve lhůtě stanovené ve výzvě k plnění. Požadovala-li žalobkyně na základě neplatné smlouvy o zápůjčce více, pak okresní soud žalobu správně jako nedůvodnou zamítl.

27. Pochybení okresního soudu odvolací soud neshledal ani pokud jde o jeho nákladový výrok, který je v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. a je odrazem toho, že v řízení úspěšnějšímu žalovanému v řízení náklady nevznikly.

28. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v jeho zamítavém výroku ve věci samé a závislém nákladovém výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

29. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení by svědčilo v něm plně úspěšnému žalovanému (§ 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.). Poněvadž však žalovanému v tomto odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, nepřiznal odvolací soud právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V části týkající se výroku o nákladech řízení však proti němu dovolání přípustné není (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Litoměřicích.