OSME 17 C 212/2022-61

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Dášou Kozákovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 24 694 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 273 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 273 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu požadavku na zaplacení částky 12 421 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 24 694 Kč za den datum a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 421 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se obrátila dne datum ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 24 694 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetových stránek webová adresa) dne datum smlouvu o úvěru, na základě níž mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč v 24 pravidelných měsíčních splátkách v proměnlivé výši (1 841 Kč za 1. splátku, 1 962 Kč za 2. -8. splátku, 982 Kč za 9. - 23. splátku a 966 Kč za 24. splátku). Součástí splátek je i sjednaný poplatek za tzv. expres výplatu ve výši 199 Kč, při kterém je žalovanému vyplacen úvěr do 60 minut od ověření identity, poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč měsíčně, která umožňuje žalovanému 2× za trvání smlouvy prodloužit splatnost o 30 dní, a poplatek za tzv. SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně, za který jsou žalovanému zasílány informace o důležitých událostech prostřednictvím SMS. Totožnost žalovaného byla ověřena z předložené kopie občanského průkazu. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 20 000 Kč, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, neboť uhradil celkem pouze 7 727 Kč. Žalobkyně proto kromě vyúčtovaných smluvních pokut za prodlení s jednotlivými měsíčními splátkami dále uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni datum. Žalovanou částku (po odečtení částečných úhrad žalovaného) ve výši 24 694 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 16 664 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši celkem 396 Kč (8× 99 Kč), poplatek za SMS servis ve výši celkem 196 Kč (8× 49 Kč), náhrada nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínek ve výši 460 Kč (2× 100 Kč + 2× 130 Kč), smluvní pokuty za prodlení s jednotlivými měsíčními splátkami ve výši 1 000 Kč (2 × 500 Kč), smluvní pokuta ve výši 2 058 Kč odpovídající 10 % z neuhrazené jistiny a úroku k okamžiku zesplatnění úvěru a úrok v celkové výši 3 920 Kč, dále žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni datum ve výši 182,83 Kč, a následně z běžící zákonný úrok z prodlení od datum do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:

4. Žalovaný uzavřel dne datum s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetu) úvěrovou smlouvu včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému úvěrový rámec až do výše 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet s poplatkem za poskytnutí úvěru dle obchodních podmínek a sazebníku v 24 pravidelných měsíčních splátkách v proměnlivé výši (1 841 Kč za 1. splátku, 1 962 Kč za 2. -8. splátku, 982 Kč za 9. - 23. splátku a 966 Kč za 24. splátku). Součástí splátek je i sjednaný poplatek za tzv. expres výplatu ve výši 199 Kč, při kterém je žalovanému vyplacen úvěr do 60 minut od ověření identity, poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč měsíčně, která umožňuje žalovanému 2× za trvání smlouvy prodloužit splatnost o 30 dní a poplatek za tzv. SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně, za který jsou žalovanému zasílány informace o důležitých událostech prostřednictvím SMS. Celková RPSN nebyla uvedena. V případě prodlení žalovaného se splácením byla žalobkyně oprávněna požadovat uhrazení smluvní pokuty ve výši 500 Kč za prodlení s každou splátkou. V případě prodlení po zesplatnění byla žalobkyně oprávněna požadovat také jednorázovou smluvní pokutu ve výši 10 % ze splatné jistiny a úroků. Strany si dále sjednaly náhradu nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínek ve výši 100 Kč za vymáhání prostřednictvím SMS, telefonátů, e-mailů a zaslání obyčejného psaní, a ve výši 130 Kč v případě psaní doporučeného. Žalobkyně ověřila totožnost žalovaného z předložené kopie občanského průkazu /viz smlouvu o úvěru včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, splátkový kalendář na č. l. 17, standardní informace o spotřebitelském úvěru, kopii OP/. Žalovaný úvěr čerpal ve výši 20 000 Kč, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení, když uhradil celkem pouze 7 727 Kč /viz potvrzení o odeslání jistiny na bankovní účet žalovaného, sdělení banky o majiteli účtu, výpis čerpání, splátek a úhrad/, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni datum splatným /viz výzvu ke splacení celého úvěru/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného odkázala na vlastní systém výpočtu dle statistického modelu, tedy stanovení kreditního skóre dlužníka při využití statistického modelu, v rámci kterého vypočetla limit nejvyšší měsíční splátky (dále jen„ příjmení“), a to jednak pro samotného žalovaného, tak i pro domácnost žalovaného (ačkoliv pouze žalovaný je účastníkem úvěrové smlouvy), dále zkontrolovala bonitu klienta kontrolou v externích registrech příjmení a NRKI (a lustrací s negativním výsledkem v registrech příjmení a ISIR). Žalobkyně nijak neověřovala žalovaným uvedené příjmy žalovaného ve výši 28 000 Kč čistého měsíčně, ani další tvrzené příjmy ostatních (blíže nespecifikovaných) členů domácnosti ve výši 40 000 Kč, žádným způsobem neověřovala ani výdaje, když pro výpočet příjmení žalovaného vycházela toliko z výdajů sestávajících z částky životního minima domácnosti ve výši 3 550 Kč a výše ostatních splátek žalovaného úvěrovým společnostem (mimo žalobkyně) v celkové výši 16 182 Kč měsíčně, přičemž pro účely výpočtu příjmení domácnosti dále využila statistické minimální výdaje na bydlení ve výši 7 545 Kč (žalovaný uvedl měsíční výdaje domácnosti 5 000 Kč), a dále vycházela z životního minima členů domácnosti ve výši 6 750 Kč. Ačkoliv žalobkyně uvádí, že uvedený systém, vycházející z obvyklých statistických dat se žalobkyni osvědčil pro nižší % řádně nesplácených úvěrů (dle žalobkyně se do procesu soudního vymáhání dostane pouze 1,5 % všech schválených a uzavřených úvěrových smluv), nemá žalobkyní vybraný způsob pro schvalování poskytování úvěrů faktický vliv na hodnocení soudu o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť v daném konkrétním případě žalobkyně vycházela pouze z dat uvedených ze strany žalovaného, aniž by tyto jakýmkoliv způsobem ověřovala, počítajíc s nižší statistickou pravděpodobností nesplácení s ohledem na výši poskytnutého úvěru jakožto i výši splátek. Dle názoru soudu však nelze zcela rezignovat na prověřování skutečných příjmů a výdajů žalovaného (případně i jeho domácnosti, pakliže z těchto údajů vychází), a to zejména za situace, kdy ze samotného zkoumání žalobkyně vyplývá, že žalovaný má splátky jiným měsíčním společnostem (vyjma žalobkyně) ve výši 16 182 Kč měsíčně, tedy v poměrně vysoké výši. Dále žalobkyně pro výpočet příjmení žalovaného jako jedné osoby nikterak nezapočítává výdaje na domácnost, a (veškeré) výdaje na živobytí přebírá z životního minima žalovaného /viz potvrzení o ověření bonity klienta na č. l. 54 K nařízenému ústnímu jednání se žalobkyně s omluvou nedostavila s tím, nechť je jednáno v její nepřítomnosti. Soudu tak nezbylo, nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována.

6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Dle ust. § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

9. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

11. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ nedostála.

16. Soud konstatuje, že žalobkyně nikterak neověřovala příjmy ani výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, spokojila se toliko s uvedením paušální částky a následně stanovením částky přípustného limitu úvěru a výše splátek s ohledem na (statisticky) očekávané řádné splácení. Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť není postačující, aby žalobkyně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska příjmových i výdajových poměrů žalovaného neměla žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění údajů získaných ze sdělení žalovaného do formuláře žalobkyně, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.

17. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání příjmů i výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání skutečně jednalo.

18. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet, neboť v případě pochybností o úvěruschopnosti úvěr neposkytne. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz příjmení, L.; příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Skutečnost, že žalobkyní vybraný způsob zkoumání bonity na základě statistických dat vede k nižšímu procentu řádně neplatících úvěrovaných osob nemá žádný vliv na posouzení soudu ohledně řádnosti zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žalovaného, neboť pro účely zkoumání úvěruschopnosti musí žalobkyně tvrdit a prokazovat zkoumání úvěruschopnosti vždy ke každému konkrétnímu žalovanému (ověřování jeho reálné finanční situace). Tento postup však samozřejmě nebrání žalobkyni, aby pro účely schvalování poskytování úvěru (dosažení nižšího % úvěru, ohledně kterých dospěje proces vymáhání pohledávky až k soudnímu řízení) prováděla i další zkoumání bonity, respektive různými způsoby stanovovala limity poskytovaných úvěru, jakožto i výši požadovaných splátek.

19. Ohledně následku absolutní neplatnosti při nezkoumání úvěruschopnosti po účinnosti ZoSÚ od datum soud konstatuje, že v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. V podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ust. §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C číslo z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

20. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, jelikož však před uzavřením smlouvy s odbornou péčí dostatečně nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného), nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných úroků, poplatků, náhrady nákladů souvisejících s uplatněním pohledávky a smluvních pokut zamítl.

21. Žalobkyně poskytla žalovanému jistinu v celkové výši 20 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Soud proto přiznal žalobkyni částku 12 273 Kč odpovídající nesplacené části poskytnuté jistiny (po odečtení úhrad žalovaného v celkové výši 7 727 Kč) včetně zákonných úroků z prodlení z této částky.

22. Žalovaný byl povinen vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Výzva k plnění (obsažená v rámci předžalobní výzvy ze dne datum) byla žalobkyní odeslána dne datum, přičemž žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě do 30 dnů od sepisu výzvy, tedy nejpozději do datum. Od datum je tedy žalovaný v prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s ust. § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné jistiny od uvedeného dne do zaplacení v zákonné výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za období předchozí požadovaný úrok z prodlení zamítl.

23. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť poměrný úspěch žalobkyně odpovídá úspěchu žalovaného.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.