OSNJ 14 C 326/2020-29

Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Bačovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 34 213,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 374,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované úhrady částky 3 838,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 6. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení, se sídlem adresa žalobkyně, v částce 5 676 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 34 213,37 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 34 163,37 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení, včetně náhrady nákladů řízení. Uvedla, že pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek, s účinností ke dni 5. 6. 2020, postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 16. 6. 2020. Původní věřitel, právnická osoba uzavřel s žalovanou dne datum smlouvu o úvěru, na základě které se zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 30 374,60 Kč. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr měsíčními splátkami ve výši 1 500 Kč. Finanční prostředky žalovaná čerpala dne 13. 12. 2019, avšak sjednané splátky nehradila řádně a včas. S ohledem na prodlení žalované s úhradou dlužné částky přistoupil původní věřitel k zesplatnění úvěru, a to ke dni 31. 5. 2020. Pohledávka ve výši 34 213,37 Kč je tak tvořena dlužnou jistinou ve výši 30 374,60 Kč, poplatky ve výši 700 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 010, 855 Kč, pojistným ve výši 581,55 Kč, náklady na vymáhání ve výši 50 Kč a smluvní pokutou ve výši ve výši 496,37 Kč. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek, s účinností ke dni 3. 7. 2018, postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 16. 6. 2020.

2. Podáním doručeným soudu dne 10. 11. 2019 žalobkyně doplnila, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalované na základě informací získaných od žalované při osobním pohovoru s ní, přičemž získané informace si dále ověřil nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované. Původní věřitel posoudil především schopnost žalované splácet sjednané pravidelné splátky úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů žalované a způsobu plnění jejích dosavadních dluhů na základě informací, které mu žalovaná poskytla při ústním pohovoru. Dále nahlédl do veřejných rejstříků, jako je BRKI, NRKI, databází sdružení příjmení a insolvenčního rejstříku. Telefonicky dále kontaktoval zaměstnavatele žalované ke zjištění její příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalované. V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaná prohlásila v čl. II. smlouvy o úvěru, že informace uvedené v žádosti jsou úplné, přesné, pravdivé, a že nezamlčela žádné relevantní informace potřebné k posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. S ohledem na uvedené skutečnosti a celkovou výši poskytnutého úvěru, respektive stanovené měsíční splátky, shledal původní věřitel, že žadatelka je schopna poskytnutý úvěr splácet.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K jednání nařízenému na den 26. 1. 2020 se bez omluvy nedostavila. Ke sdělení jméno příjmení o tom, že žalovaná i s dětmi opustila Českou republiku v září 2020 za účelem získání azylu, soud nepřihlížel, když toto sdělení není opatřeno zaručeným elektronickým podpisem a zmíněná osoba se neprokázala plnou mocí udělenou žalovanou. Nadto soudu není známo, zda a v jakém příbuzenském poměru je pan příjmení k žalované. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu).

4. Soud nevyhověl návrhu žalobkyně na vyhovění žalobě rozsudkem pro zmeškání žalované, když má za to, s ohledem na níže uvedené, že nejsou podmínky pro vyhovění žalobě v celém rozsahu, když ve věci nelze uzavřít a schválit smír, jelikož by to bylo v rozporu s právními předpisy.

5. Z provedených důkazů má soud prokázáno, že dne datum požádala žalovaná na předtištěném formuláři o poskytnutí úvěrového rámce ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet čerpaný úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však 500 Kč, splatných vždy k 17. dni kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. Roční úroková sazba byla dohodnuta na 22,68 % p. a., roční procentní sazba nákladů činila 31,14 %. Dále byl smlouvou sjednán poplatek za rezervaci úvěrových zdrojů ve výši 50 Kč a měsíční poplatek za pojištění ve výši 5,99 % z měsíční splátky úvěru. Žalovaná je v žádosti označena jménem a příjmením, adresou bydliště, rodným číslem a dále údajem o čísle občanského průkazu. Jako zaměstnavatel je zde uvedena právnická osoba, kde pracuje od září 2019. Její čistý měsíční příjem činí 24 000 Kč, celkové náklady domácnosti 1 500 Kč (z žádosti/smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce ze dne 1. 12. 2019). V rámci všeobecných podmínek spotřebitelského úvěru si účastníci sjednali, že klient je povinen řádně a včas splácet čerpaný úvěr, včetně nákladů na něj formou pravidelných měsíčních splátek. Uzavřením smlouvy nebo čerpáním úvěru vzniká klientovi povinnost platit náklady související se smlouvou v termínech a výši stanovených smlouvou a Sazebníkem poplatků, a to zejména úroky, úroky z prodlení, transakční poplatky. Žalobkyně je oprávněna od smlouvy odstoupit, neumožnit další čerpání úvěru a požadovat splacení dlužné částky včetně příslušenství ke dni účinnosti odstoupení, dostane-li se klient do prodlení se splacením více než 2 po sobě následujících splátek nebo 1 splátky po dobu delší než 3 měsíce (ze všeobecných obchodních podmínek). Žalobkyně poskytla žalované možnost čerpání úvěru, žalovaná úvěr čerpala, avšak nesplácela v souladu se smlouvou, proto žalobkyně od smlouvy odstoupila a úvěr zesplatnila, a to ke dni 31. 5. 2020. Žalovaná ke dni vyhlášení rozsudku dluží částku v celkové výši 34 213,37 Kč. Tato částka se skládá z čerpané jistiny ve výši 30 374,60 Kč, účtovaných poplatků ve výši 700 Kč, smluvní pokuty ve výši 496,37 Kč, dlužného pojistného ve výši 581,55 Kč, kapitalizovaného úroku ke dni zesplatnění úvěru ve výši 2 010,85 Kč a nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 50 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovanou s účinností ke dni 5. 6. 2020 postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 16. 6. 2020. Žalovaná do dnešního dne dlužnou částku žalobkyni neuhradila a to ani přes výzvu právního zástupce žalobkyně ze dne 16. 6. 2020.

6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také OZ), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též ZoSÚ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Shora uvedený skutkový stav soud posoudil dle citovaných ustanovení. Při tomto hodnocení dospěl k závěru, že mezi původním věřitelem právnická osoba s žalovanou byla dne 1. 12.2019 uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 OZ, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení §1 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Původní věřitel právnická osoba jednala při jejím uzavření jako poskytovatel spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písmeno d) zákona č. 257/2016 Sb., zatímco žalovaná při uzavření smlouvy vystupovala jako spotřebitel. Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 86 odst. 1 ZoSÚ, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Princip odpovědného úvěrování zahrnující ochranu spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochranu věřitele před nedobytností pohledávky je vyjádřen v ustanovení § 86 ZoSÚ a posílen v citovaném ustanovení § 87 odst. 1 zavedením sankce pro případ, že věřitel nedostojí odborné péči při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 odst. 26). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zformuloval a odůvodnil závěr o nezbytnosti poskytovatele úvěru aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto údaje také aktivně zjišťuje a prověřuje. Tyto závěry nově potvrdil rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 spisové značky 33 Cdo 2178/2018, z něhož mimo jiné vyplývá, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, nýbrž odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. příjmení je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Tyto závěry, které se vztahují ke zkoumání úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb., jsou nepochybně použitelné i režimu zákona č. 257/2016 Sb., neboť povinnost věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet spotřebitelský úvěr je v něm zakotvena obdobně, respektive ještě šířeji.

15. Rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, přičemž uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný spotřebitel a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Zejména je nutno odkázat na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – číslo (OPR-Finance), jímž rozhodl o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě. Ze závěrů tohoto rozsudku vyplývá, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008, musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem), uplatní pouze v případě, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

17. Podle závěrů Soudního dvora EU zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí. Soudu přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem.

18. S ohledem na citované závěry rozsudku Soudního dvora ve věci C – číslo a na články 8 a 23 směrnice 2008 dospěl soud k závěru, že neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z moci úřední, aniž by se jí spotřebitel dovolal námitkou v tříleté promlčecí lhůtě. Jedná se tedy o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu s citovanou směrnicí a se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 47/2018).

19. V projednávané věci žalobkyně toliko obecně tvrdila, ovšem nijak neprokázala, že právnická osoba fakticky prověřovala bonitu žalované, na základě čehož řádně posoudila úvěruschopnost žalované ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Úvěrující vycházela pouze z údajů žalované o výši jejích příjmů ze zaměstnání a jejích výdajů a životních nákladů, které si nijak neověřovala (pracovní smlouvou, výplatnicemi, nájemní smlouvou, doklady o nákladech na energie…). Soud tedy nepovažuje za prokázané, že žalobkyně splnila své zákonné povinnosti a před uzavřením smlouvy řádně posuzovala úvěruschopnost žalované ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.

20. S ohledem na výše uvedené soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu neplatnou podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu ČR a zejména Soudního dvora EU. Z těchto důvodů požadované plnění z titulu smlouvy (včetně sjednaných úroků, poplatků a smluvní pokuty) považoval za nedůvodné. Žalobkyni tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a násl. OZ.

21. Žalovaná vyčerpala částku 30 374,60 Kč a nesplatila ničeho. příjmení 30 374,60 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu ustanovení § 2991 OZ. Soud v této části žalobě vyhověl a zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 30 374,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 374,60 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení. Oprávnění žalobkyně požadovat úroky z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. Ohledně dalších požadovaných nároků soud žalobu zamítl, neboť nad přisouzenou částku 30 374,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která představuje bezdůvodné obohacení žalované, jsou veškerá ujednání z uvedené smlouvy o úvěru co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouva je jako celek neplatná z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru.

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla v řízení úspěšná ohledně částky 30 374,60 Kč, která představuje 89 % uplatněného nároku, neúspěšná byla ohledně částky 3 838,77 Kč (smluvní pokuty ve výši 496,37 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 010,85 Kč, poplatků ve výši 700 Kč a pojistného ve výši 581,55 Kč, náklady vymáhání 50 Kč), tedy z 11% z uplatněného nároku. Po porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci jí soud přiznal 78 % vzniklých nákladů řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 711 Kč, mimosmluvní odměny advokáta za poskytování právních služeb ve výši 1 500 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a předžalobní upomínka), jeden úkon za účast u jednání v částce 2 500 Kč, náhrady hotových výdajů po 100 Kč za 3 úkony právní služby podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč a jeden režijní paušál po 300 Kč, a z náhrady za DPH v sazbě 21 % z částky 4 600 Kč ve výši 966 Kč Celkem náklady řízení žalobkyně představují částku 7 277 Kč a z této částky soud přiznal žalobkyni 78 %, tedy částku ve výši 5 676 Kč. Použití ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. je odůvodněno tím, že žalobkyně k tomuto soudu podala opakované žaloby ve skutkově i právně obdobných věcech např. pod sp. zn. 24C 102/2020, 6C 76/2020, 18C 339/2019.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Novém Jičíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.