OSPH02 28 C 119/2025-144

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Adélou Balážovou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Anonymizováno, IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ pro zaplacení 491 325 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení částky 491 325 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne 4. 7. 2025 domáhal na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), a to ve formě peněžitého plnění ve výši 491 325 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za období od 10. 12. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že byl účastníkem řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 81/2011, jehož předmětem byla kompenzace nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku nepřiměřené délky řízení (dále jen „kompenzační řízení“, nebo „posuzované řízení“). Svůj nárok uplatnil u žalované dne 5. 12. 2024, která mu následně stanoviskem ze dne 5. 5. 2025 přiznala zadostiučinění ve výši 197 600 Kč, přičemž k této částce došla na základě vyhodnocení dle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, při kterém základní částku ponížila o 20 %. Žalobce s uvedeným nesouhlasil a uvedl že by při stanovení přiměřeného zadostiučinění mělo být vycházeno z částky 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení. Dále žalobce namítal, že základní částky dle uvedeného stanoviska již však neodpovídají životní úrovni v České republice a mělo by tak být přistoupeno k navýšení základní částky za rok řízení o 70 % na částku 34 000 Kč. Tato částka by pak měla být navýšena s ohledem na mimořádné konkrétní okolnosti věci, a to o dalších 50 %tj. na částku 51 000 Kč za jeden rok řízení. Posuzované řízení trvalo 14 let, 6 měsíců a 3 dny, žalobci tak vznikl nárok na zadostiučinění ve výši 688 925 Kč. Žalovaná však uznala a vyplatila nárok jen v částce 197 600 Kč, z toho důvodu se žalobce podanou žalobou domáhal zbývající části nároku ve výši 491 325 Kč.

2. Dále uvedla, že žalobce u ní svůj nárok uplatnil dne 9. 12. 2024. Žalovaná tak navrhla žalobu v plném rozsahu zamítnout.

3. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž předložené důkazy považoval za zcela hodnověrné, a po přihlédnutí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu:

4. Žalobce uplatnil u žalované dne 9. 12. 2024 svůj nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 612 000 Kč. Dne 5. 5. 2025 vyhotovila žalovaná ve věci stanovisko, v němž s odkazem na rekapitulaci posuzovaného řízení a relevantní tuzemskou i zahraniční judikaturu poskytla žalobci peněžité zadostiučinění v částce 197 600 Kč. Ve zbytku byl proto uplatněný nárok žalobce shledán nedůvodným (uplatnění nároku ze dne 5. 12. 2024 – čl. 8 spisu, stanovisko žalované ze dne 5. 5. 2025 – čl. 11 spisu).

5. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro adresa pod sp. zn. 40 C 81/2011 soud zjistil následující: Dne 12. 5. 2011 byla Obvodnímu soudu pro adresa doručena žaloba na náhradu škody v podobě nemajetkové a majetkové újmy dle § 15 odst. 2 OdpŠk podaná žalobcem ve věci správního řízení. Dne 28. 7. 2011 bylo soudem vydáno usnesení s výzvou k vyjádření a společně se žalobou zasláno žalované. Vyjádření žalované bylo doručeno soudu dne 30. 8. 2011. Dne 3. 10. 2011 soud zaslal žalobci podané vyjádření společně s přípisem o možnosti podat repliku se lhůtou 30 dnů. Dne 7. 11. 2011 žalobce požádal soud o prodloužení lhůty k vyjádření o 21 dnů, dne 14. 12. 2011 byla soudu doručena replika žalobce. Dále bylo dne 1. 6. 2012 založeno opatření předsedy soudu o změně rozvrhu práce a předložení věci jiné soudkyni. Dne 9. 7. 2013 byl soudem podán dotaz na Městský soud v Praze ohledně stavu řízení ve věci sp. zn. 9 A 122/2010. Dotazovaný soud odpověděl dne 29. 7. 2013 zprávou s přiloženým rozsudkem č. j. 9 A 122/2010-151 ze dne 21. 9. 2011 o zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení zpět k dalšímu řízení. Na to byl vložen úřední záznam, že ode dne 1. 1. 2014 do 30. 6. 2014 se soudkyně zúčastnila stáže u Městského soudu v Praze. Dne 13. 8. 2014 byl založen pokyn soudkyně k předvolání účastníků na jednání dne 24. 10. 2014, dne 23. 10. 2014 byl založen pokyn k odročení jednání z důvodu žádosti žalované na den 21. 11. 2014. Toho dne se konalo jednání, na kterém bylo provedeno dokazování listinnými důkazy a žalobce byl vyzván k označení konkrétních svědků se lhůtou 30 dnů, jednání bylo dále odročeno na 3. 2. 2015. Dne 11. 12. 2014 došla soudu žádost žalobce o prodloužení lhůty k doplnění žalobních tvrzení o dalších 30 dní, telefonicky bylo požádáno dne 10. 12. 2014, lhůta byla téhož dne prodloužena do 11. 1. 2015. Dne 12. 1. 2015 bylo k soudu podáno sdělení žalobce a jeho osobní vyjádření ke způsobené nemajetkové újmě. Dne 3. 2. 2015 byl založen pokyn k odročení jednání na den 27. 2. 2015 za účelem výslechu svědkyně navržené žalobcem, dne 27. 2. 2015 se konalo jednání s výslechem svědkyně a odročeno bylo na 31. 3. 2015 za účelem výslechu dalších svědků. Dne 31. 3. 2015 se konalo jednání s výslechem předvolaných svědků, které bylo odročeno na 28. 4. 2015 za účelem doplnění dokazování předmětným správním spisem. Dne 27. 4. 2015 účastníci emailem byli informování o odročení nastávajícího jednání za účelem opatření spisového materiálu na den 28. 5. 2015. Dne 28. 4. 2015 žalobce zaslal sumarizaci žalobních tvrzení, dne 7. 5. 2015 soudu sdělil, že na datum odročeného jednání má kolizi s jiným jednáním a žádá o jiný termín, jednání bylo odročeno na 26. 6. 2015. Na tomto jednání byl sdělen podstatný obsah listin a dokazování bylo co do základu nároku skončeno, jednání bylo odročeno za účelem vydání mezitímního rozsudku na den 3. 7. 2015. Na tomto jednání byl vyhlášen částečný a mezitímní rozsudek, dne 18. 8. 2015 bylo soudkyní požádáno o prodloužení lhůty k vypravení rozsudku, které bylo vyhověno a rozsudek č.j. 40 C 81/2011-122 byl účastníkům rozeslán dne 30. 9. 2015. Žalovaná podala dne 14. 10. 2015 blanketní odvolání, dne 19. 10. 2015 podal žalobce sdělení k rozsudku bez odvolání. Dne 4. 11. 2015 bylo žalovanou nahlíženo do spisu a 6. 11. 2015 bylo podáno doplnění odvolání. Dne 11. 11. 2015 bylo odvolání společně s doplněním a výzvou k vyjádření ve lhůtě 15 dnů zasláno žalobci, žalobce se k odvolání vyjádřil dne 2. 12. 2015, předkládací zpráva byla vyhotovena dne 16. 12. 2015 a spis byl vypraven na odvolací soud dne 22. 12. 2015. Městský soud v Praze vydal dne 16. 2. 2016 rozsudek č.j. 35 Co 475/2015-175, kterým napadený rozsudek částečně potvrdil a částečně zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek po rozeslání účastníkům nabyl právní moci dne 30. 3. 2016. Dne 15. 4. 2016 vydal soud výzvu žalobci k opravě a konkretizaci žalobního návrhu, která byla vypravena dne 13. 5. 2016. Dne 24. 5. 2016 podala žalovaná dovolání, dne 16. 6. 2016 podal žalobce doplnění svých tvrzení, dne 20. 6. 2016 žalovaná dovolání doplnila. Dne 24. 6. 2016 bylo dovolání společně s výzvou k vyjádření ve lhůtě 20 dnů doručeno žalobci, dne 19. 7. 2016 bylo podáno vyjádření žalobce k dovolání. Dne 12. 8. 2016 byla soudem vyhotovena předkládací zpráva a podána žádost o přepsání protokolu ústního jednání před odvolacím soudem, tento vyhověl dne 23. 8. 2016. Dne 2. 9. 2016 byl spis odeslán na dovolací soud, který dovolání odmítl usnesením č.j. 30 Cdo 4077/2016-210 ze dne 27. 9. 2016, které po rozeslání účastníkům nabylo právní moci dne 25. 10. 2016. Usnesením ze dne 7. 12. 2016 prvostupňový soud ustanovil znalce z oboru ekonomika – ceny a odhady nemovitostí a oboru stavebnictví – obytné stavby k vyhotovení posudku ve lhůtě 60 dnů, spis byl odeslán znalci dne 4. 1. 2017. Dne 29. 3. 2017 znalec požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení posudku z důvodu vytíženosti, lhůta byla usnesením ze dne 29. 3. 2017 prodloužena do 30. 5. 2017. Tento den znalec opětovně požádal o prodloužení lhůty o 10 dní a žalobce sdělil, že dosud nebyl znalcem kontaktován. Soud vyhověl žádosti o prodloužení lhůty do 12. 6. 2017 usnesením ze dne 31. 5. 2017, k tomu přiložen úřední záznam, že znalec žádá o prodloužení lhůty do 16. 6. 2017 s tím, že žalobce mu ještě nedodal požadované fotografie. Dne 15. 6. 2017 byl soudu předložen znalecký posudek č. 4272/083/17, dne 23. 6. 2017 byl posudek rozeslán účastníkům s výzvou, zda navrhují výslech znalce ve lhůtě 15 dnů, přiložen byl pokyn k předvolání na jednání dne 3. 10. 2017, dne 7. 7. 2017 bylo vydáno usnesení o znalečném. Dne 13. 7. 2017 se žalobce vyjádřil, že výslech znalce nepožaduje, dne 21. 8. 2017 byl soudem vydán poukaz k výplatě znalečného. Dne 3. 10. 2017 proběhlo jednání, na kterém bylo doplněno dokazování znaleckým posudkem a bylo odročeno na 1. 12. 2017, na tomto jednání byl proveden výslech svědka a jednání odročeno na 5. 1. 2018. Dne 15. 12. 2017 podala žalovaná návrh na doplnění dokazování, dne 20. 12. 2017 byla soudem zaslána žádost žalované o sdělení adresy svědkyně, dne 21. 12. 2017 byla doručena odpověď. Dne 5. 1. 2018 byl zaslán dotaz na Úřad Městské části Praha 1 k adrese svědkyně a proběhlo jednání s výslechem svědků, jednání bylo odročeno na 2. 3. 2018. Dne 8. 1. 2018 byla doručena odpověď o adrese svědkyně, dne 10. 1. 2018 bylo zasláno sdělení žalobce o adrese svědkyně a zájmu na rychlém vyřízení věci. Dne 2. 3. 2018 proběhlo jednání s výslechem svědkyně a jednání bylo odročeno na 4. 5. 2018. Dne 7. 4. 2018 byla zaslána informace Úřadu Městské části Praha 1 k adrese svědkyně, dne 10. 4. 2018 byla zaslána informace Magistrátu hlavního města Praha k adrese svědkyně. Dne 4. 5. 2018 proběhlo jednání s výslechem svědkyně a jednání bylo odročeno na 5. 6. 2018. Dne 4. 6. 2018 byl podán závěrečný návrh žalované, a dne 5. 6. 2018 proběhlo jednání s vyhlášením rozsudku. Dne 12. 6. 2018 podal žalobce specifikaci nákladů řízení. Dne 26. 6. 2018 požádala soudkyně o prodloužení lhůty k odeslání rozhodnutí, bylo vyhověno do 17. 8. 2018, a po opětovné žádosti do 31. 8. 2018. Rozsudek č.j. 40 C 81/2011-365 byl rozeslán dne 31. 8. 2018 (účastníkům řízení), a žalovaná podala dne 17. 9. 2018 odvolání, žalobce podal blanketní odvolání dne 18. 9. 2018. Dne 20. 9. 2018 byla žalobci zaslána výzva k vyjádření k odvolání žalované a výzva k doplnění blanketního odvolání. Žalobce dne 9. 10. 2018 podal odůvodnění odvolání, částečně vzal žalobu zpět a požádal o prodloužení lhůty k vyjádření k odvolání žalované. Lhůta byla soudem prodloužena dne 11. 10. 2018, a zároveň byla žalovaná vyzvána k podání vyjádření k odvolání žalobce. Žalobce následně podal vyjádření k odvolání dne 30. 10. 2018, žalovaná podala vyjádření k odvolání dne 2. 11. 2018 a zároveň souhlasila s částečným zpětvzetím. Výzvou ze dne 29. 11. 2018 byl žalobce vyzván k úhradě soudního poplatku za odvolání, na to žalobce podal námitky dne 13. 12. 2018. Soud usnesením ze dne 25. 2. 2019 potvrdil napadené usnesení. Dne 11. 4. 2019 soud vydal usnesení o částečném zastavení odvolacího řízení, a na to podal dne 25. 4. 2019 žalobce odvolání. Dne 10. 5. 2019 žalované bylo zasláno odvolání společně s výzvou k vyjádření, žalovaná se vyjádřila dne 27. 5. 2019 a žalobce 28. 6. 2019 podal doplnění judikatury. Dne 19. 6. 2019 byla vyhotovena překládací zpráva a spis byl dne 16. 7. 2019 odeslán na odvolací soud. Odvolací soud usnesením ze dne 25. 7. 2019 změnil napadené usnesení tak, že se řízení o odvolání žalobce nezastavuje. Dne 8. 8. 2019 vydal soud výzvu k vyjádření k odvolání žalobce, žalované bylo zasláno dne 9. 8. 2019, a (žalovaná) vyjádřila se dne 27. 8. 2019. Dne 9. 9. 2019 žalobce zaslal soudu výzvu k vrácení uhrazeného soudního poplatku a žádost o předání věci odvolacímu soudu k vyřízení. Soud následně usnesením ze dne 11. 9. 2019 zrušil výzvu k zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení i její potvrzení, zároveň žalobci uhrazený soudní poplatek za odvolání vrátil. Poukaz k vrácení soudního poplatku byl vydán dne 9. 10. 2019 a předkládací zpráva vyhotovena dne 8. 10. 2019, spis byl odeslán následně na odvolací soud. Dne 22. 10. 2019 byli účastníci řízení předvoláni k jednání na den 3. 12. 2019. Dne 3. 12. 2019 proběhlo na odvolacím soudě jednání s vyhlášením rozsudku č. j. 35 Co 353/2019-486 o připuštění změny žaloby, potvrzení, změny i částečného zrušení napadeného rozsudku, dne 11. 12. 2019 bylo požádáno o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku do 31. 1. 2020, které bylo vyhověno, dne 10. 12. 2019 žalobce specifikoval náklady řízení, a rozsudek byl doručen účastníkům dne 6. 2. 2020, téhož dne nabyl právní moci. Dne 3. 4. 2020 podala dovolání žalovaná, dne 6. 4. 2020 podal dovolání žalobce. Dovolání byla společně s výzvami k vyjádření rozeslána účastníkům dne 24. 4. 2020. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila dne 11. 5. 2020, žalobce se k dovolání žalované vyjádřil dne 12. 5. 2020. Dne 3. 6. 2020 byly vyhotoveny předkládací zprávy a spis byl odeslán na dovolací soud. Dne 4. 8. 2020 byla žalobci zaslána výzva k úhradě soudního poplatku za podané dovolání, poplatek byl uhrazen dne 6. 8. 2020. Dne 23. 8. 2020 byl dovolací soud požádán odvolacím soudem o zapůjčení spisu k vydání opravného usnesení, jež navrhl žalobce dne 30. 7. 2020, spis byl obratem zapůjčen, a usnesením ze dne 24. 9. 2020 byl tento návrh zamítnut a spis byl opět předložen na dovolací soud. Dne 15. 4. 2021 podal žalobce na výzvu repliku k vyjádření žalované. Nejvyšší soud vydal dne 25. 1. 2023 rozsudek č.j. 30 Cdo 757/2021-573, kterým napadený rozsudek částečně zrušil a vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu projednání, částečně dovolání žalované odmítl a odmítl dovolání žalobce. Rozsudek nabyl právní moci dne 1. 3. 2023. V usnesení ze dne 24. 2. 2023 byl žalobce prvostupňovým soudem vyzván, aby ve lhůtě 45 dnů doplnil rozhodná skutková tvrzení, žalobce dne 11. 4. 2023 požádal o prodloužení lhůty k vyjádření, té bylo vyhověno usnesením ze dne 14. 4. 2023 s prodloužením lhůty o 60 dnů. Dne 15. 6. 2023 podal žalobce své osobní vyjádření, stejného dne podal vyjádření žalobce i prostřednictvím právního zástupce. Vyjádření byla zaslána žalované k vyjádření, a zároveň byla rozeslána předvolání k jednání na den 8. 9. 2023, žalovaná podala repliku k vyjádřením žalobce dne 23. 8. 2023, a dne 7. 9. 2023 byla podána žalobcem duplika. Dne 8. 9. 2023 proběhlo jednání, které bylo za účelem ukončení dokazování odročeno na 6. 10. 2023, dne 4. 10. 2023 podal žalobce vyjádření k předběžnému posouzení věci, jednání bylo z důvodu neplánované nepřítomnosti soudkyně kvůli pracovním povinnostem odročeno na 20. 10. 2023, žalovaná podala žádost o změnu tohoto odročeného termínu, na který se nemohla dostavit. Žádosti bylo vyhověno a jednání bylo odročeno na 10. 11. 2023, na kterém bylo dokazování skončeno a vyhlášen rozsudek, dne 11. 12. 2023 bylo požádáno soudkyní o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku, bylo vyhověno s prodloužením lhůty do 15. 1. 2024. Dne 3. 1. 2024 byla žalobcem podána specifikace nákladů řízení, dne 15. 1. 2024 bylo požádáno soudkyní opětovně o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku, vyhověno bylo s prodloužením lhůty do 5. 2. 2024. Tohoto dne byl rozsudek č.j. 40 C 81/2011-677 rozeslán účastníkům, a žalovaná podala dne 19. 2. 2024 blanketní odvolání, dne 23. 2. 2024 byla vyzvána soudem k jeho doplnění, žalobce podal dne 26. 2. 2024 blanketní odvolání, dne 5. 3. 2024 byl vyzván soudem k jeho doplnění. Žalovaná doplnila odvolání dne 13. 3. 2024, žalobce doplnil odvolání dne 2. 4. 2024, oba účastníci byli vyzvání k vyjádřením k odvolání dne 5. 4. 2024. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila dne 16. 4. 2024, žalobce se k odvolání žalované vyjádřil dne 25. 4. 2024. Předkládací zpráva byla vyhotovena dne 9. 5. 2024 a spis byl odeslán na odvolací soud dne 16. 5. 2024. Dne 23. 6. 2024 podal žalobce osobní vyjádření před ústním jednáním, dne 25. 6. 2024 proběhlo jednání s vyhlášením rozsudku č. j. 35 Co 115/2024-728, kterým odmítl odvolání žalobce a napadený rozsudek částečně změnil a částečně potvrdil. Dne 3. 7. 2024 žalobce zaslal specifikaci nákladů řízení, rozsudek byl rozeslán účastníkům dne 25. 7. 2024, dne 14. 8. 2024 bylo vydáno usnesení (č. j. 35 Co 115/2024-743) o opravě rozsudku, a na to bylo žalovanou nahlédnuto do spisu, dne 5. 12. 2024 bylo Ústavním soudem požádáno o zaslání spisu ve věci ústavní stížnosti podané žalobcem proti výroku III. rozsudku (č. j. 35 Co 115/2024-728), a spis byl soudu vrácen 21. 5. 2025.

6. Ústavní soud usnesením ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2758/24 ústavní stížnost žalobce odmítl, přičemž uvedl, že ústavní stížností byl napaden pouze výrok o náhradě nákladů řízení. (usnesení ÚS ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2758/24)

7. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

8. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

9. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

10. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

11. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (k tomu srovnej Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/201). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií demonstrativně stanovených v § 31a odst. 3 zákona.

15. Po zjištěném skutkovém stavu věci vyšel soud z toho, že řízení trvalo od podání žaloby dne 12. 5. 2011 do 14. 5. 2025, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce. Řízení tedy trvalo 5 116 dní, tj. 14 let a 2 dny.

16. Nebylo sporu o tom, že nepřiměřené délka kompenzačního řízení v souladu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vytvořila na straně žalobce stav objektivní nejistoty. Udržování tohoto stavu po dobu nepřiměřeně dlouhého řízení je přitom obecně chápáno jako nežádoucí. Z konstantní judikatury pak dále vyplývá, že takto vzniklá morální újma na straně účastníka nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení se presumuje (srov. např. rozsudek ve věci Apicella proti Itálii). Žalovaná újmu na straně žalobce vyvolanou trváním stavu nejistoty po dobu nepřiměřeně dlouhého posuzovaného řízení nesporovala, nepřednesla ani žádná tvrzení, jimiž by újmu žalobce relevantně zpochybnila a soud k tomu proto neprováděl žádné dokazování.

17. V zásadě šlo tedy pouze o posouzení toho, zda újma vzniklá na straně žalobce vyžadovala jinou formu zadostiučinění, než jakého se mu dostalo v rámci předběžného uplatnění jeho nároku. Jinými slovy, zda zadostiučinění ve výši 197 600 Kč byla v dané věci adekvátní.

18. Soud v této otázce aplikoval na zjištěné skutkové závěry o posuzovaném řízení kritéria podle § 31a odst. 3 zákona za využití závěrů podle Stanoviska (celková délka řízení, složitost, jednání poškozeného, postup orgánů a význam řízení pro poškozeného). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

19. Co se celkové délky řízení a jeho složitosti týče, posuzované kompenzační řízení bylo právně složité, neboť kromě nemajetkové újmy byla řešena i újma majetková, v řízení byla vyslýchána řada svědků a byl vypracováván i znalecký posudek. Ve věci bylo rozhodováno i mezitímním rozsudkem. Ve věci bylo rozhodováno soudy na třech stupních soudní soustavy i Ústavním soudem, v mezidobí soud rozhodoval i o odvolání proti procesním usnesením. Byť využití zákonných procesních práv nelze klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované.

20. Dále soud hodnotil kritérium chování poškozeného, přičemž dospěl k závěru, že žalobce v posuzovaném řízení opakovaně žádal například o prodloužení lhůty pro doplnění podání, zásadně však k délce řízení sám žalobce nijak nepřispěl, zároveň však nečinil ani žádné kroky k urychlení řízení. Co se týče opravných prostředků ve věci samé, toto nelze klást k tíži žalobce, neboť využil svého práva.

21. Další kritérium postupu příslušných orgánů soud hodnotí tak, že celé řízení bylo zatíženo průtahem z důvodu nečinnosti soudu, a to v období od 1. 6. 2012, kdy byla věc opatřením předsedy soudu předložena jinému soudci až do 13. 8. 2014, kdy bylo nařízeno ústní jednání ve věci. Jinak soud dospěl k závěru, že soud I. stupně, tak odvolací soud, ale i ostatní rozhodující soudy, postupovaly správně, konzistentně a včas. Hodnocení tohoto kritéria opět vyznívá částečně ve prospěch žalobce, byť jej opět nelze hodnotit stejně, jako kdyby rozhodující soudy pochybily zásadně např. v meritorní otázce.

22. Za nejpodstatnější z hlediska projednávané věci soud považuje kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného. To se totiž zásadně promítlo i do hodnocení adekvátnosti žalovanou zvolené formy zadostiučinění. V posuzovaném řízení shledal soud význam pro poškozeného jako běžný, či spíše nízký. Jde o kompenzační řízení, u nějž se nepresumuje zvýšený význam pro poškozeného (jako je tomu v řízení trestním, o osobním stavu, v sociální oblasti apod.). Žalobce pak v řízení netvrdil ani žádné jiné okolnosti na jeho straně, které by pro jeho individuální poměry význam zvyšovaly (například vysoký věk, nepříznivý zdravotní či psychický stav). Lze tedy uzavřít, a judikatura tuto tezi v zásadě potvrzuje, byť to neplatí absolutně ve všech případech, že kompenzační řízení obecně mívá zpravidla pro poškozeného nižší význam (srov. rozhodnutí 30 Cdo 1987/2014). Na základě tohoto kritéria tak soud základní částku nezvyšoval ani nesnižoval.

23. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk, když délka namítaného řízení, kdy se navíc v průběhu vyskytly průtahy v podobě nečinnosti soudu, byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění se přiměřeným odškodněním jeví peněžité zadostiučinění. Soud s ohledem na délku řízení 14 let shledal za případné stanovit základní částku trvání řízení v délce 14 let v rozsahu 18 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši) a dospěl tak k základní částce ve výši 234 000‬ Kč.

24. K námitce žalobců, že by částka přiměřeného zadostiučinění s ohledem na ekonomickou realitu měla být vyšší, soud nepovažuje za důvodnou. Požadavky na „valorizaci“ přiznávaných částek s ohledem na inflaci byly předmětem posouzení opakovaně, aniž by došlo k odklonu od dlouhodobě zastávaných závěrů, totiž, že nominální výše částek uvedených pro stanovení výše finančního odškodnění ve Stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je dosud přiměřená a odpovídající životní úrovni v České republice, resp., že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, dostupný na www.nsoud.cz a tam odkazovanou judikaturu).

25. Celkovou částku potom podrobil soud poměřování parametry uvedenými v § 31a odst. 3 OdpŠk a stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 jak již je podrobně rozepsáno výše a přistoupil ke snížení částky o 10 % z důvodu složitosti věci a o 20 % z důvodu víceinstančnosti řízení. Co se týče kritéria postupu soudu, chování poškozeného a významu řízení, soud v tomto směru nepřistoupil ani ke zvýšení, ani ke snížení základní částky. Postup soudu byl sice zatížen průtahem, který byl ovšem ojedinělý, stejně tak ale i žalobce svým chováním částečně k délce řízení přispěl, když většinu svých podání podával jako blanketní a žádal o prodloužení lhůty k doplnění.

26. Celkem tak došlo ke snížení základní částky o 30 %, což představuje částku 163 800 Kč. Jelikož žalovaná mimosoudně žalobcům hradila částku ve výši 197 600 Kč, tedy částku vyšší, nezbylo soudu než nárok žalobce zcela zamítnout, a to včetně příslušenství, neboť žalovaná plnila v 6měsíční lhůtě od uplatnění nároku (výrok I).

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý z úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (1. sepis vyjádření k žalobě, 2. příprava na jednání a 3. účast na jednání).

28. Uloženou povinnost k náhradě nákladů řízení je žalobce povinen splnit ve lhůtě, které byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se domáhat nuceného splnění povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo návrhem na nařízení exekuce.