OSPH02 48 C 163/2025-41

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozen Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupen advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Anonymizováno za niž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 142 280 Kč,

I. Žaloba o zaplacení částky 142 280 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne datum na žalované domáhal odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v celkové výši 142 280 Kč, představující náhradu nákladů obhajoby žalobce v trestním řízení, přičemž jednotlivé úkony obhájce vyspecifikoval. právnická osoba proti žalobci zahájila trestní stíhání, a to postupně usneseními č.j. Anonymizováno – Mž ze dne datum, datum a datum. Uvedená usnesení byla nadřízeným orgánem ke stížnosti žalobce postupně rušena. Dne datum bylo proti žalobci zahájeno další trestní stíhání usnesením právnická osoba, č.j. Anonymizováno – Mž, a to pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) trestního zákoníku a následně byla podána obžaloba. Dne datum bylo zahájeno trestní stíhání žalobce usnesením právnická osoba, č. j. Anonymizováno pro pokračující zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, obžaloba byla podána datum. Tato řízení byla spojena ke spisové značce anonymizováno. Ke skutku/skutkům, pro které bylo zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne datum byl žalobce obžaloby zproštěn, v případě skutku/skutků, pro které bylo zahájeno trestní stíhání žalobce usnesením ze dne datum, byl shledán vinným ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, o obou skutcích bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni, č.j. anonymizováno-8769 dne datum. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne datum, č.j. anonymizováno zamítl odvolání státního zástupce a dále rozhodl, že žalobce spáchal zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, právní moc nastala datum. K výzvě soudu, aby žalobce vysvětlil, proč se domáhá nákladů vynaložených na obhajobu v souvislosti s trestním stíháním zahájeným dne datum za úkony od datum do datum, se žalobce toliko vyjádřil tak, že šlo o opakované zahájení stíhání pro totožný skutek v jednom trestním řízení a jednotlivé úkony s datací rozdělil.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že ji navrhuje zamítnout, neboť má za to, že nárok je promlčený a nedůvodný. Tento svůj závěr odůvodňuje tím, že trestní řízení vedené proti žalobci bylo pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne datum, č. j. anonymizováno, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci jeho vyhlášením. Tříletá promlčecí lhůta tak uplynula dnem datum a vzhledem k tomu, že svůj nárok žalobce uplatnil až po uplynutí promlčecí lhůty, nemohly nastat účinky jejího stavení dle § 35 odst. 1 OdpŠk.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že usnesením policejního orgánu ze dne datum bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin podle § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, kdy usnesením Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne datum bylo toto usnesení policejního orgánu zrušeno a policejnímu orgánu uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Poté policejní orgán zahájil usnesením ze dne datum trestní stíhání žalobce pro trestný čin podle § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku. Na základě stížnosti žalobce státní zastupitelství usnesením ze dne datum toto usnesení policejního orgánu zrušilo a zároveň policejnímu orgánu uložilo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Poté policejní orgán zahájil usnesením ze dne datum trestní stíhání žalobce pro trestný čin podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, kdy ke stížnosti žalobce Vrchní státní zastupitelství usnesením ze dne datum usnesení policejního orgánu zrušilo a policejnímu orgánu uložilo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Usnesením ze dne datum policejní orgán zahájil trestní stíhání žalobce pro trestný čin podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, kdy proti tomuto usnesení podaná stížnost byla následně zamítnuta. Dne datum bylo usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, stížnost podaná proti tomuto usnesení byla rovněž zamítnuta. Dne datum byl žalobce obžalován pro pokračující trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Dne datum byla podána obžaloba, dle které byl žalobce obžalován pro pokračující trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne datum, č.j. Anonymizováno–2788 byla věc vedená Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 5 T 7/2015 spojena s věcí vedenou Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. anonymizováno. Věc byla nadále vedena pod sp. zn. anonymizováno. Ve věci bylo Krajským soudem v Plzni rozhodnuto rozsudkem ze dne datum, č.j. anonymizováno–8769, dle kterého byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. c) tr. řádu, a to pro skutek, v němž byl spatřován zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku. Ve zbývající části, tedy pro skutek, pro který byl obžalován ze zločinu podvodu s kvalifikací podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, byl krajským soudem uznán vinným. Po odvolání státního zástupce a žalobce, resp. i dalších odsouzených obviněných, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne datum, č.j. anonymizováno, kterým odvolání státního zástupce podané v neprospěch žalobce zamítl a dále rozhodl, že žalobce spáchal zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uznal ho tak vinným ze spáchání skutku podle obžaloby ze dne datum s právní mocí dne datum. Mezi účastníky je dále nesporné, že žalobce u žalované uplatnil uvedené žalobní nároky dne datum. Žalovaná nároky předběžně projednala a ve svém stanovisku ze dne datum žalobci sdělila, že jim nevyhovuje.

5. Na základě dalšího provedeného dokazování učinil soud tato skutková zjištění a došel k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.

6. Z nesporných tvrzení a provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, že ve věci žalobce byla policejním orgánem vydána tři usnesení, jimiž bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro výše specifikované trestné činy, a to konkrétně usnesení policejního orgánu ze dne datum, zrušené usnesením státního zástupce ze dne datum, usnesením policejního orgánu ze dne datum, zrušené usnesením státního zástupce ze dne datum a usnesení policejního orgánu ze dne datum, zrušené usnesením státního zástupce ze dne datum. Další dvě usnesení, jimiž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločiny podvodu ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku a zločiny podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a), d) tr. zákoníku ze dne datum a datum, vedla po podání obžalob ke spojení řízení pod sp. zn. anonymizováno. Řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem odvolacího Vrchního soudu ze dne datum, č.j. anonymizováno tak, že odvolací soud odvolání státního zástupce podané v neprospěch žalobce zamítl a žalobce uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d), spáchaného ve spolupachatelství, přičemž rozsudek nabyl právní moci dne datum. Žalobce dne datum uplatnil svůj nárok u žalované.

7. Soud provedl důkazy v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci. Soud neprováděl důkazy navržené k prokázání skutečností, které byly mezi účastníky nesporné a důkazy, které byly s ohledem na právní posouzení soudem irelevantní. Soud neprováděl důkazy k otázce vzniku škodu, tedy účetní doklad, zálohovou fakturou č. Z2025006 ze dne datum, potvrzení o registraci vozidla s RZ SPZ na jméno tituly před jménem jméno FO a příjmový pokladní doklad na částku 142 280 Kč.

8. Po právní stránce soud věc posoudil takto.

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 3 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen „úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen „územní celky v přenesené působnosti“).

11. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním a nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

13. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

17. Podle § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen “o.z.”), konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce.

18. Dle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

19. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, žalovaná mu nevyhověla, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, vyjadřujícímu se k okamžiku skončení projednání příslušného úřadu před lhůtou).

20. V souladu s § 132 o.s.ř. soud důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Při tom dospěl k následujícím závěrům.

21. S ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalovaných, soud ještě před zahájením jednání ve věci seznámil účastníky s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, vztahující se k námitce promlčení a se svým předběžným právním pohledem na věc. S ohledem na závěry vyjádřené ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne datum, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu nadále hlásí (z recentní judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp.zn. 25 Cdo 3497/2020) bylo dokazování prováděno primárně k otázce promlčení. Z hlediska procesní ekonomie jde o hospodárnější postup než se nejprve zabývat opodstatněností uplatněného nároku z hlediska splnění všech podmínek odpovědnosti žalované za škodu, neboť je-li nárok žalobce promlčen, nelze mu jej v soudním řízení přiznat. O vznesené námitce promlčení soud uvážil takto.

22. Žalobce požadoval náhradu škody představující náklady na svou obhajobu v trestních řízeních zahájených usneseními policejního orgánu pod č. j. Anonymizováno – Mž ze dne datum, datum a datum, která byla následně k stížnostem žalobce nadřízeným orgánem zrušena, tedy své nároky požadoval z titulu vydání nezákonného rozhodnutí spočívajícího ve vedení trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Zde soud poznamenává, že takovýto nárok je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba posuzovat jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nikoli jako nárok z nesprávného úředního postupu. Nejvyšší soud dále v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4272/2017 ze dne datum výslovně konstatoval, že v těchto případech počíná subjektivní tříletá promlčecí lhůta běžet ode dne následujícího po dni, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání pravomocně skončeno, a že na počátek běhu lhůty nemá vliv ani okamžik doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, ani případné pozdější vyznačení doložky právní moci. Trestní řízení zahájené těmito usneseními byla pravomocně ukončena zrušujícími rozhodnutími státního zástupce, neboť toho dne nabyla právní moci, a to dne datum ve vztahu k usnesení ze dne datum, promlčecí lhůta k uplatnění nároku tak uplynula datum. Dále dne datum ve vztahu k usnesení ze dne datum, promlčecí lhůta k uplatnění nároku tak uplynula datum a dne datum, ve vztahu k usnesení ze dne datum, kdy promlčecí lhůta k uplatnění nároku uplynula datum. Z uvedeného je zřejmé, že tříletá promlčecí doba pro uplatnění nároků žalobce na náhradu škody, již uplynula a žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu škody dne datum, tedy až po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty.

23. Pokud by žalobce namítal, že zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, jeho vrácení příslušnému orgánu k dalšímu řízení a následné nové zahájení trestního stíhání pro tentýž skutek zakládá kontinuitu jediného trestního stíhání, je třeba uvést, že pro účely odškodnění újmy způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání nelze tato jednotlivá řízení považovat za jediné trestní stíhání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, a ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 2634/2022). Z tohoto důvodu soud posoudil požadovaný nárok jako čtyři samostatné nároky odvozené od čtyř usnesení policejního orgánu, na která se hledí jako na nezákonná rozhodnutí, a to na první tři pro jejich zrušení státním zástupcem ke stížnosti žalobce a na čtvrté pro zproštění žalobce obžaloby pro část skutků, avšak pouze částečně v části zproštění. V části skutků, v níž byl žalobce uznán vinným, se na čtvrté usnesení policejního orgánu jako na nezákonné nehledí.

24. Pokud jde o řízení vedená posléze pod sp. zn. Anonymizováno, která byla spojena s věcí Krajského soudu v Plzni vedenou pod sp. zn. anonymizováno, pak bylo trestní řízení žalobce pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne datum, č.j. anonymizováno, který nabyl právní moci jeho vyhlášením. Tímto rozsudkem byl v odsuzující části zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne datum, č. j. anonymizováno‑8769, a současně bylo zamítnuto jako nedůvodné odvolání státního zástupce. Odvolací soud nově rozhodl tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Od následujícího dne tedy počala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta, jejíž konec připadl na datum. Žalobce však svůj nárok uplatnil u žalované až dne datum, tedy po marném uplynutí této lhůty. K jejímu stavení podle § 35 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu nedošlo, a nárok byl proto již v době jeho uplatnění u žalované, již promlčen.

25. Argument strany žalující, kdy má žalobce za to, že žalobní nároky uplatnil včas, neboť k tomu, aby započala běžet promlčecí lhůta, bylo zapotřebí rozhodnutí Vrchního soudu doručit nejen žalobci, ale i dalším účastníkům, je nepřípadný. Žalobcem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne datum, sp.zn. IV. ÚS 102/24-2, řeší otázku procesní lhůty pro podání stížnosti proti usnesením vydaným v trestním řízení (tedy lhůty k podání kvalifikovaného opravného prostředku), přičemž Ústavní soud opětovně dovodil, že tato lhůta počíná běžet až doručením písemného vyhotovení usnesení, aby byla zachována možnost obviněného seznámit se s odůvodněním rozhodnutí, neboť opačný závěr by nutil stěžovatele k podání stížnosti proti usnesení, aniž by se mohl seznámit s jeho písemným vyhotovením. Tento typ argumentace tak nelze vztáhnout na běh promlčecí lhůty podle OdpŠk, neboť zde jde o lhůtu hmotněprávní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 25 Cdo 1630/2008), jejímž smyslem je právní jistota a předvídatelnost, nikoli ochrana procesních práv v trestním řízení.

26. Promlčecí lhůta podle § 32 OdpŠk sleduje zcela odlišný účel a povahu než procesní lhůta pro podání instanční stížnosti v trestních věcech při rozhodování o osobní svobodě. Civilněprávní promlčení v rámci OdpŠk neslouží k ochraně obviněného před opatřením zasahujícím do jeho osobní svobody, nýbrž k vymezení časového rámce pro uplatnění náhrady škody; z tohoto důvodu se zde stabilně a dlouhodobě uplatňuje právě výklad Nejvyššího soudu, jak byl formulován v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4272/2017.

27. Soud proto uzavírá, že argument žalobce, podle něhož počátek běhu promlčecí doby dle § 32 odst. 1 OdpŠk měl nastat až doručením písemného vyhotovení rozsudku Vrchního soudu nejen žalobci, ale i dalším procesním subjektům, není důvodný. Je-li předmětné rozhodnutí rozhodnutím, proti němuž zákon již nepřipouští opravný prostředek, pak nabývá právní moci dnem vyhlášení; pozdější doručení písemného vyhotovení již nemůže okamžik právní moci ani jeho účinky posouvat. Nejvyšší soud výslovně dovodil, že proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné odvolání, a tudíž tento rozsudek nabývá právní moci vyhlášením (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5495/2017), přičemž současně platí, že s následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci spojovány žádné právní účinky (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4272/2017). Z toho plyne, že pro účely běhu subjektivní promlčecí doby podle § 32 odst. 1 OdpŠk nelze počátek běhu odvíjet od pozdějšího doručení písemného vyhotovení (ani od doručení jiným procesním subjektům), nýbrž od okamžiku, kdy rozhodnutí nabylo právní moci vyhlášením. Smyslem § 32 odst. 1 OdpŠk je vymezit časový rámec pro uplatnění hmotněprávního nároku, nikoli navázat běh promlčení na administrativní dokončení doručování rozhodnutí všem účastníkům původního řízení. Bylo-li trestní řízení pravomocně skončeno rozsudkem odvolacího soudu, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, pak následné doručování písemného vyhotovení ostatním účastníkům nemůže mít vliv na okamžik právní moci ani na okamžik pravomocného skončení řízení; k tomu Nejvyšší soud výslovně uvádí, že proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné odvolání, a tudíž nabývá právní moci dnem vyhlášení, přičemž tímto okamžikem je řízení před soudy pravomocně skončeno (srov. Nejvyšší soud sp. zn. 30 Cdo 5495/2017).

28. Soud současně nedospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou by byla v rozporu s dobrými mravy. Shora soudem popsaný způsob počítání běhu promlčecí doby rovněž není žádnou novinkou, která by žalobci, resp. jeho zástupci nebyla či neměla být známa. Nadto je třeba připomenout, že promlčecí doba podle OdpŠk je v tomto případě shodná s obecnou tříletou promlčecí dobou podle občanského zákoníku. Uvedenou právní úpravu, jak byla zákonodárcem stanovena, je soud povinen respektovat, současně je však třeba velmi pečlivě a s uvážením všech okolností dané věci zvažovat, zda nejsou dány výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze datum, sp. zn. I ÚS 3391/2015). Obecně platí, že námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy zejména tehdy, pokud by její uplatnění bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z datum, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či usnesení Nejvyššího soudu z datum, sp. zn. 30 Cdo 1367/2017). V tomto kontextu by přitom bylo namístě námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku znamenal, že žalobce v důsledku vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by mu tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu z datum, sp. zn. I ÚS 5321/16, nález Ústavního soudu z datum, sp.zn. II ÚS 76/2017 či nález Ústavního soudu z datum, sp.zn. I ÚS 2330/2016, či z recentní judikatury srov. usnesení Ústavního soudu, sp.zn. III ÚS 3429/22).

29. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Žalobce byl v době, kdy trestní řízení probíhalo zastoupen advokátem. Rovněž žádost o předběžné projednání nároku byla žalobcem podána prostřednictvím advokáta a rovněž advokátovi žalobce bylo doručeno stanovisko žalované. Advokát žalobce měl vědět, že uplatnění nároku žalobcem podléhá promlčení a jak dlouhá je promlčecí doba. Rozpornou s dobrými mravy by tak mohla být jedině situace, kdy by se poškozený o nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku dozvěděl až v době, kdy by již nárok reálně uplatnit nemohl, k čemuž v posuzované situaci nedošlo. Institut korektivu dobrých mravů tak má místo v situaci, kdy konkrétní skutkové okolnosti svědčí tomu, že poškozený reálně nemohl svůj nárok uplatnit, nikoli v situaci, kdy došlo k chybnému právnímu úsudku o běhu promlčecí doby či k opomenutí podat žalobu včas. Soud proto neshledal žádný důvod, pro který by vznesená námitka promlčení měly být rozporná s dobrými mravy (z recentní judikatury srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne datum, č.j. 17 Co 50/2024- 90, či ze dne datum, č.j. 20 Co 64/2025- 119).

30. Aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle OdpŠk, je nutno, aby byly splněny tři podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna, byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

31. Soud tak dodává, že i kdyby nebyly žalobní nároky promlčeny, žalobce by nebyl v řízení úspěšný ani po věcné stránce, neboť v rozsahu tvrzeném žalobcem by nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti státu, totiž vznik škody. Podle § 31 odst. 1 a 3 OdpŠk se hradí pouze účelně vynaložené náklady řízení, přičemž výše odměny za zastupování se určuje podle advokátního tarifu. Podle § 12 odst. 5 advokátního tarifu při obhajobě v trestním řízení vedeném pro trestné činy spáchané v souběhu, náleží advokátovi pouze odměna stanovená pro trestný čin s nejvyšší trestní sazbou, tedy odměna se v rámci společného řízení „nekumuluje“ podle jednotlivých skutků. Škoda proto nevznikne, pokud byl obžalovaný zproštěn obžaloby ve vztahu ke skutkům s nižší trestní sazbou, která má dopad do tarifní hodnoty, podle níž se stanoví odměna obhájce ve smyslu § 10 advokátního tarifu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5369/2017-II., ze dne datum). V posuzované věci byl žalobce stíhán mimo jiné pro podvod podle § 209 odst. 1 a odst. 4, písm. a), d) trestního zákoníku, za který zákon stanovil v rozhodné době trest odnětí svobody v rozpětí dvou až osmi let, a pro podvod podle § 209 odst. 1 a odst. 5, písm. a) trestního zákoníku, za který zákon stanovil v rozhodné době trest odnětí svobody v rozpětí pěti až deseti let. Z hlediska stanovení mimosmluvní odměny obhájce podle advokátního tarifu je však v obou případech rozhodující horní hranice trestní sazby a obě uvedené kvalifikace se pohybovaly v rámci téhož tarifního pásma podle § 10 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, tj. jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let a nepřevyšuje deset let. Na tuto linii navazuje i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 595/2020, které výslovně aprobovalo závěr, že škoda nevznikne, jestliže stejné náklady na obhajobu by obviněný musel vynaložit i tehdy, pokud by byl stíhán pouze pro skutek, za nějž byl pravomocně odsouzen, přičemž dovolací soud současně zdůraznil, že § 12 odst. 5 advokátního tarifu nehovoří pouze o sazbě, nýbrž již o odměně stanovené pro trestný čin s nejvyšší trestní sazbou. V konečném rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu došlo u žalobce k překvalifikování skutku na právní kvalifikaci mírnější, konkrétně z § 209 odst. 1 a odst. 5, písm. a) trestního zákoníku na § 209 odst. 1 a odst. 4, písm. d) trestního zákoníku. Sama tato skutečnost bez dalšího však vznik škody na nákladech obhajoby nezakládá právě proto, že obě uvedené právní kvalifikace spadají do stejného tarifního pásma dle § 10 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, a při souběhu náleží podle § 12 odst. 5 advokátního tarifu pouze jedna odměna. V intencích těchto závěrů je zcela vyloučen vznik škody na straně žalobce, a to jak u nákladů obhajoby požadovaných v souvislosti s prvními třemi usneseními o zahájení trestního stíhání, tak i těch požadovaných v souvislosti se čtvrtým trestním stíháním poté, co bylo obvinění dne datum rozšířeno o skutek/skutky, v nichž bylo spatřováno podezření ze spáchání trestního činu podle § 209 trestního zákoníku s právní kvalifikací v pátém odstavci. U prvních třech stíhání proto, že ve skutcích tam uváděných bylo spatřováno podezření ze spáchání trestného činu podle § 209 trestního zákoníku s právní kvalifikací v prvním a čtvrtém odstavci, přičemž za právní kvalifikaci trestného činu podle § 209 ve čtvrtém odstavci byl žalobce za část skutků pravomocně odsouzen. U čtvrtého trestního stíhání proto, že tarifní hodnota pro stanovení odměny obhájce je stejná jak při kvalifikaci trestného činu podle § 209 trestního zákoníku ve čtvrtém, tak v pátém odstavci. Není zde tedy žádný rozdíl v odměně obhájce ve smyslu výše citovaných judikatorních závěrů.

32. Jelikož jsou nároky žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, představující náklady na obhajobu žalobce v trestních řízeních v celém rozsahu promlčeny a nadto žalobci nelze ani přisvědčit v otázce vzniku škody, jako jedné z podmínek, které musí být kumulativně splněny pro vyvození odpovědnosti žalované, soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl (výrok I).

33. O nákladech řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 a 3 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka. Vyhláška č. 254/2015 Sb. stanoví v § 2 odst. 3 paušální odměnu 300 Kč za každý z provedených procesních úkonů. Nicméně v souvislosti s novelizací vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která od datum stanoví režijní paušál v částce 450 Kč za jeden úkon právní služby advokáta, dovodil Nejvyšší soud, že i nezastoupenému účastníkovi (bez výjimky) je nutno přiznat paušální náhradu hotových výdajů na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. a dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 450 Kč za úkon (srov. usnesení NS ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Nejvyšší soud, vázán v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, shledal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonný předpis za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soud veden těmito závěry Nejvyššího soudu, které ve své rozhodovací praxi uplatňuje i soud odvolací (srov. aktuální rozsudek Městského soudu v Praze ze dne datum, č. j. 14 Co 9/2026- 77), přiznal žalované náhradu ve výši tří režijních paušálů po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za vyjádření ze dne datum k žalobě a za přípravu a účast při jednání dne datum (podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem 1 350 Kč.

34. O lhůtě k plnění v nákladovém výroku rozhodl soud podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má oprávněný právo domáhat se plnění uložené povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.