OSPH02 48 C 232/2025-70

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO 290 45 371 sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ státní příslušnost Anonymizováno republika ⟪LB:lb_005⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ Slovenská republika ⟪LB:lb_007⟫ o zaplacení 129 663,05 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 129 663,05 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ke dni datum ve výši 7 401,30 Kč, smluvního úroku ve výši 13,9 % ročně z částky 128 663,05 Kč od datum do datum, smluvního úroku ve výši 12 % ročně z částky 128 663,05 Kč od datum do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 128 663,05 Kč od datum do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 3 652,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou proti žalovanému se žalobkyně domáhala zaplacení částky 129 663,05 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným dne datum uzavřela Rámcovou smlouvu č. hodnota, na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. č. účtu. Následně žalobkyně na základě Smlouvy o úvěru č. IBAN ze dne datum žalovanému poskytla úvěr ve výši 300 000 Kč. Pokud jde o schopnost žalovaného úvěr splácet, žalobkyně při jejím posouzení vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a z externích i interních registrů umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta. Poskytnutý úvěr byl žalovaný povinen vrátit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem 13,9 % ročně. Žalovaný nehradil splátky úvěru řádně a včas, a proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru. Zesplatňujícím dopisem žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení celého dluhu, který byl tvořen dlužnou jistinou ve výši 128 663,05 Kč a nesplaceným smluvním úrokem z úvěru ve výši 7 401,30 Kč. Jelikož žalovaný svůj dluh neuhradil ani v dodatečné lhůtě, žalobkyně se obrátila na soud, přičemž požaduje, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jistinu úvěru ve výši 128 663,05 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ke dni datum ve výši 7 401,30 Kč, smluvní úrok ve výši 13,9 % ročně z částky 128 663,05 Kč od datum do datum, smluvní úrok ve výši 12 % ročně z částky 128 663,05 Kč od datum do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 128 663,05 Kč od datum do zaplacení. Dále žalobkyně požaduje zaplacení částky 1 000 Kč z důvodu, že žalovanému na běžném účtu vznikl nepovolený debetní zůstatek ve výši 1 000 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Jelikož soud zjistil, že žalovaný je občanem Anonymizováno republiky, zabýval se nejprve tím, zda je v dané věci mezinárodně příslušný, vycházel přitom z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“ či „nařízení“). V posuzovaném případě nejde o žádný z případů výlučné mezinárodní příslušnosti dle čl. 24 nařízení Brusel I bis. Soud proto postupoval dle čl. 26 odst. 2 nařízení a zaslal žalovanému žalobu i s příslušným poučením a umožnil mu založit příslušnost soudu ve smyslu čl. 26 odst. 1 uvedeného nařízení. Jelikož žalovaný zůstal nečinný, tedy nenamítl mezinárodní nepříslušnost českého soudu, soud se stal mezinárodně příslušným k projednání věci v souladu s čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I. bis. Pro úplnost soud dodává, že shodným způsobem byla založena i jeho místní příslušnost (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 29 Nd 130/2016).

4. Soud ve věci rozhodl při nařízeném jednání.

5. Na základě provedeného dokazovaní soud učinil následující skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

6. Z listiny označené jako Rámcová smlouva číslo hodnota o našich službách včetně platebních soud zjistil, že žalobkyně žalovanému zřídila běžný účet č. hodnota, kód banky 3030. Z listiny označené jako Dodatek číslo hodnota k rámcové smlouvě číslo hodnota soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 300 000 Kč. Jednalo se o spotřebitelský úvěr bez účelu, který byl žalovaný povinen vrátit spolu s úrokem v pravidelných splátkách ve výši 6 996 Kč (zjištěno z listiny označené jako Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaný měl příjem z podnikání, celková výše jeho ročního příjmu činila částku 168 000 Kč. Žalovaný žil v nájmu, příjmy ostatních členů domácnosti činily částku 60 000 Kč. Celkové výdaje domácnosti činily částku 65 000 Kč (zjištěno z Potvrzení o prověření úvěruschopnosti žadatele před poskytnutím úvěru č. IBAN). Z Dokladu o načerpání úvěru č. IBAN má soud za prokázané, že úvěr ve výši 300 000 Kč byl žalovanému vyplacen na běžný účet dne datum. Ze Splátkového kalendáře soud zjistil, že žalovaný byl v prodlení s úhradou splátek, přičemž celý úvěr byl zesplatněn dne datum. Neuhrazená jistina úvěru činila částku 128 663,05 Kč (zjištěno z listiny označené jako Přehled plateb). Zůstatek na běžném účtu ke dni datum činil částku -1 000 Kč (zjištěno z listiny označené jako Výpis z běžného účtu). Žalovaný byl k úhradě dluhu v celkové výši 137 064,35 Kč vyzván listinou ze dne datum (zjištěno z listiny označené jako Výzva k zaplacení dluhu – takzvaná předžalobní výzva).

7. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci.

8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

9. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Dle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Dle § 2991 odst. 2 o. z. platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen “ZoSÚ“ či „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Dle § 75 ZoSÚ je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve znění účinném od datum (tj. v době rozhodování soudu) platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému zřídila běžný účet, na který mu následně poskytla úvěr ve výši 300 000 Kč. Jelikož se jednalo o spotřebitelský úvěr, žalobkyně coby poskytovatel spotřebitelského úvěru byla povinna s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Ve světle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a v případě porušení této povinnosti z toho vyvodit patřičné důsledky, se soud (i bez námitky žalovaného) zabýval tím, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. K tomu soud dodává, že rovněž dle Ústavního soudu by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. V tomto směru Ústavní soud zdůrazňuje, že to, zda je splacení dluhu reálné, je výchozí zásada, kterou by soudy měly jako obecný princip zohlednit nehledě na to, zda je v nějakém zákoně zakotven, či nikoliv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

19. Povinnost věřitele jakožto poskytovatele úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru představuje pravidlo zásadního celospolečenského významu. Dle Nejvyššího soudu povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na takovém závěru nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K tomu soud dodává, že ačkoliv byl uvedený závěr vysloven v poměrech zákona č. 145/2010 Sb., lze jej aplikovat i v této věci, neboť obsahově shodná povinnost poskytovatele úvěru je zakotvena v § 86 ZoSÚ.

20. Spotřebitelský úvěr byl žalovanému poskytnut v roce Anonymizováno, kdy sice dle § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ platilo, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti smlouvy v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, tedy mělo by jít o neplatnost relativní, toto ustanovení se však s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne datum ve věci C-679/18, kterým bylo rozhodnuto o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v adresa v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy, nepoužije. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. V tomto směru soud odkazuje na obdobné závěry, které vyslovilo plénum Ústavního soudu v usnesení ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, kterým byl odmítnut návrh Krajského soudu v Brně na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona ZoSÚ. Předmětné závěry SDEU ohledně výkladu unijního práva se tak použijí bez dalšího, když smlouva mezi účastníky byla uzavřena po vyhlášení rozsudku SDEU. V současném znění již § 87 odst. 1 ZoSÚ stanoví, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

21. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žalobkyně coby poskytovatel úvěru nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně vycházela z toho, že roční příjem žalovaného z podnikání činil částku 180 000 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně se spokojila pouze s tvrzením, že celkové výdaje domácnosti žalovaného činí částku 65 000 Kč, aniž by se kupříkladu zabývala tím, kolik dalších osob s žalovaným žije ve společné domácnosti. Co se týká výdajů na bydlení, žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný žije v nájmu, výši nájemného však zřejmě žádným způsobem nezjišťovala. Žalobkyně očividně nezjišťovala ani další výdaje, které žalovaný jistě má a musel mít, a to na stravu, léky, ošacení apod. Žalobkyně tak zcela nepochybně nezachovala potřebnou míru opatrnosti, když se nezabývala skutečnými výdaji žalovaného a vycházela pouze z prohlášení žalovaného ohledně celkových výdajů domácnosti. Informace uvedené v Potvrzení o prověření úvěruschopnosti žadatele před poskytnutím úvěru č. IBAN jsou založeny pouze na sdělení žalovaného a nebyly nijak doloženy ani například prostřednictvím výpisů z bankovního účtu. Přitom jistě bylo v možnostech žalobkyně ověřit si reálné výdaje žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. dále i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Rovněž z rozsudku SDEU C-449/13 CA Consumer Finance v. Ingrid Bakkaus a další ze dne 18. 12. 2014 plyne závěr, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ (pozn. důraz přidal soud).

22. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno o tom, že před poskytnutím úvěru náležitě prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet, když neprokázala, jakým způsobem byly prověřovány výdaje žalovaného. Žalobkyni se přitom od soudu společně s předvoláním k jednání dostalo předběžného procesního poučení o tom, že v potřebném rozsahu neplní povinnost důkazní. Žalobkyně sice na výzvu reagovala předložením dalších listin, které soud k důkazu provedl a vycházel z nich, nicméně ani tak žalobkyně svá tvrzení v zákonem požadovaném a judikaturou dovozeném rozsahu nesplnila. Žalobkyně byla upozorněna i na to, že jí podle potřeby bude poučení dáno při jednání. Žalobkyně se však z jednání dne datum omluvila, přičemž souhlasila s jednání v její nepřítomnosti. Vyhodnocení nutnosti účasti u jednání je věcí účastníka, nikoli soudu. Jelikož se žalobkyně jednání nezúčastnila, vzdala se tak dobrodiní procesního poučení podle § 118a o.s.ř., kterého by se jí od soudu bylo dostalo ohledně chybějících důkazů. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp.zn. 32 Cdo 2528/2010 či sp.zn. 28 Cdo 3665/2009).

23. Již ze situace, kdy žalovaný disponoval ročním příjem ve výši 180 000 Kč, a žalobkyně, aniž by blíže zkoumala finanční situaci žalovaného, bez dalšího žalovanému poskytla úvěr ve výši 300 000 Kč, je zjevné, že úvěruschopnost žalovaného nebyla dostatečně zkoumána. Žalobkyně si nenechala žádným způsobem doložit ani celkové příjmy domácnosti, ani její celkové výdaje, přičemž bez ověřených informací o příjmech a skutečných výdajích žalovaného lze stěží učinit spolehlivý úsudek o celkových poměrech žalovaného a posoudit jeho schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Žalobkyně přitom byla povinna zkoumat poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného a zároveň, zda žalovanému po úhradě běžných výdajů zbydou dostatečné prostředky pro splácení úvěru. S ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je nutné setrvat na tom, že věřitel by měl úvěruschopnost spotřebitele aktivně zjišťovat a prověřovat, a nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Na tomto závěru ničeho nemění ani tvrzení žalobkyně, že žalovaný byl lustrován v interních a externích registrech, neboť pouhé informace z různých bankovních či nebankovních databází nejsou bez dalšího spolehlivým podkladem pro posouzení, zda žadatel o úvěr je, či není solventní. V souvislosti s tím soud zdůrazňuje, že důvodná pochybnost o schopnosti žalovaného úvěr splácet musela nastat už jen na základě skutečnosti, že měsíční splátka úvěru dosahovala téměř 50 % průměrného měsíčního příjmu žalovaného.

24. Žalobkyně coby poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostála řádně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

25. Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i dle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popřípadě dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden, či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000).

26. Je-li smlouva o úvěru absolutně neplatná, žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem (srov. § 87 ZoSÚ). Uvedené pravidlo představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Účelem této speciální úpravy je kromě ochrany spotřebitele postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Poskytovatel úvěru má v takovém případě nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších sjednaných úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti, která se odvíjí od možností spotřebitele, a nikoliv od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení věřiteli vzniká teprve tehdy, ocitl-li se dlužník v prodlení s vrácením zbývající části jistiny úvěru v době dle § 87 odst. 1 ZoSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněný pod číslem 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

27. Na základě výše uvedeného je žalovaný povinen zaplatit pouze dosud neuhrazenou část jistiny úvěru a nepovolený debetní zůstatek, a proto soud žalobě vyhověl toliko co do částky 129 663,05 Kč, přičemž žalovaného zavázal, aby tuto uhradil do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). K tomu soud uvádí, že povinnost tvrdit a prokázat, jaká doba je přiměřená možnostem spotřebitele k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ, má žalovaný coby spotřebitel. Žalovaný však své aktuální příjmové poměry soudu neobjasnil, v řízení je nečinný. Soud tak vzal v úvahu výši jistiny, kterou je žalovaný povinen vrátit, a jeho předpokládané příjmy, přičemž jako přiměřenou shledal dobu 6 měsíců. Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).

28. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 a 3 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. Žalobkyně měla ve věci úspěch toliko částečný, a proto soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil. Soud přitom zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně jistiny pohledávky, ale též ohledně jejího příslušenství (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Předmětem řízení byla jistina ve výši 129 663,05 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ke dni datum ve výši 7 401,30 Kč, smluvní úrok ve výši 13,9 % ročně z částky 128 663,05 Kč od datum do datum ve výši 1 366,18 Kč, smluvní úrok ve výši 12 % ročně z částky 128 663,05 Kč od datum do dne vyhlášení rozsudku ve výši 11 112,85 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši 12 % ročně z částky 128 663,05 Kč od datum do dne vyhlášení rozsudku ve výši 11 767,40 Kč. Žalobkyně uspěla v rozsahu jistiny ve výši 129 663,05 Kč. Žalovaný uspěl v rozsahu zamítnutého příslušenství celkem ve výši 31 647,73 Kč. Procesní úspěch žalobkyně tak činí po zaokrouhlení 60 % celkového předmětu řízení. V tomto rozsahu je žalovaný povinen hradit její náklady. Vyhláška č. 254/2015 Sb. stanoví v § 2 odst. 3 paušální odměnu 300 Kč za každý z provedených procesních úkonů. Nicméně v souvislosti s novelizací vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která od datum stanoví režijní paušál v částce 450 Kč za jeden úkon právní služby advokáta, dovodil Nejvyšší soud, že i nezastoupenému účastníkovi (bez výjimky) je nutno přiznat paušální náhradu hotových výdajů na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. a dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 450 Kč za úkon (srov. usnesení NS ze dne datum, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Nejvyšší soud, vázán v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, shledal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonný předpis za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soud veden těmito závěry Nejvyššího soudu, které ve své rozhodovací praxi uplatňuje i soud odvolací (srov. aktuální rozsudky Městského soudu v Praze ze dne datum, č. j. 14 Co 9/2026- 77, ze dne datum, č. j. 58 Co 64/2026- 88, či ze dne datum, č.j. 14 Co 88/2026- 128), přiznal žalobkyni náhradu ve výši dvou režijních paušálů po 450 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za předžalobní výzvu k plnění a sepis žalobního návrhu (podle § 1 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Celkové náklady žalobkyně tak činily částku 6 087 Kč. S ohledem na částečný úspěch žalobkyně ve věci soud žalovanému uložil povinnost žalobkyni nahradit náklady řízení ve výši 3 652,20 Kč (6 087 * 0,60) v obecné pariční lhůtě, neboť k jiné lhůtě či plnění ve splátkách soud neshledal důvod a ani nebylo jinak navrhováno (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za vyjádření ze dne datum obsahující doplnění žalobních tvrzení, neboť nelze klást k tíži žalovaného, že žalobkyně nepodala perfektní žalobu a musela být soudem vyzývána k jejímu doplnění. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu ani za podání ze dne datum, neboť se nejedná o podání ve věci samé.

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má oprávněný právo domáhat se plnění uložené povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.