OSPH04 29 C 76/2025-67

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Balciarem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem Jméno opatrovníka sídlem Adresa opatrovníka ⟪LB:lb_004⟫ pro 24 388 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit 4 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % p.a. od 1.12.2025 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v němž žalobkyně vůči žalovanému požaduje uhradit 20 388 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p.a. od 2.9.2024 do zaplacení, úrok z prodlení z částky 24 388 Kč ve výši 14,75 % p.a. od 2.9.2024 do 30.11.2025, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 442,37 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 740,30 Kč, úrok 8 % p.a. z částky 9 628,53 Kč od 2.9.2024 do zaplacení, zamítá.

III. Soud přiznává opatrovníkovi žalovaného, Jméno opatrovníka, advokátovi, za jeho zastupování v řízení odměnu ve výši 9 256,50 Kč.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů řízení žalovaného částku 6 883 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 388 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. právnická osoba., IČO: IČO (dále jen „banka“) uzavřela se stranou žalovanou dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota (dále jen „smlouva“), na jejímž základě strana žalovaná získala téhož dne úvěr ve výši 15 000 Kč a strana žalovaná se zavázala jej splatit se sjednaným úrokem 8 % ročně. Jelikož strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a úvěr nesplácela řádně, když uhradila pouze 11 000 Kč, využila banka svého práva a úvěr dne datum zesplatnila. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru a příslušenství. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne datum mezi bankou a žalobkyní.

2. Opatrovník namítl neplanost smlouvy pro nezkoumání úvěruschopnosti a zamítnutí žaloby.

3. Ve věci je dán cizí prvek, když strana žalovaná je občanem Slovenska. Soud proto určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla banky, tedy v Praze 4.

4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se stranou žalovanou jako rozhodné zvolili české právo v čl. 17. produktových podmínek pro osobní úvěry právnická osoba.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku. Dále zjistil, že RPSN u úvěru činilo 272,44%. (důkazy: oznámení o postoupení pohledávek, smlouva o postoupení pohledávky, žádost o úvěr, souhrnný výpis transakcí). Banka měla při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že vycházela z ověřeného příjmu strany žalované ve výši 22 152 Kč měsíčně, přičemž s porovnáním výdajů ve výši 9 000 Kč zjistila, že má dostatek prostředků pro splácení úvěru. Přes bankovní a nebankovní registry potom měla zjistit, že strana žalovaná není u jiných subjektů vedena jako dlužník (důkazy: výplatní páska za měsíc srpen a září 2022, dohoda o změně pracovní smlouvy).

6. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“

7. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“

8. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že strana žalovaná získala od banky úvěr ve výši 15 000 Kč, z něhož splatila 11 000 Kč. Rovněž má soud za to, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto banky stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči žalovanému.

9. Dále však musí soud zhodnotit 2 otázky, a to: (i) zda byly při uzavření smlouvy splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru a (ii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.

10. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost strany žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu banka úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

11. Po výzvě soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, jakým způsobem banka ověřovala úvěruschopnost, viz bod 5 rozsudku. Ohledně příjmů ve výši 22 152 Kč banka vycházela z tvrzení strany žalované, které si ověřila z výplatní pásky. Příjmy tedy zkoumala. U výdajů ve výši 9 000 Kč žalobkyně pouze uvedla, že vycházela z tvrzení strany žalované a že po jejich odečtení od příjmů straně žalované zůstal dostatek finančních prostředků pro splácení úvěru. Soud má za to, že při zjišťování údajů u žadatelů o úvěr nelze vycházet pouze z tvrzení dlužníka, případně jím uváděné údaje dále upravovat, ale je nutné se zabývat skutečně ověřitelnými výdaji (např. z výpisů z účtů 2 – 3 měsíce před poskytnutím úvěru) tak, aby bylo zjištěno, jakou částkou může žadatel o úvěr disponovat po zaplacení všech výdajů, přičemž se věřitel nemá spokojit jen s tím, co uvádí dlužník, ale jeho informace si musí ověřit, jak plyne např. z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“

12. Za situace, kdy banka neověřovala a nikterak se nezabývala skutečnými výdaji strany žalované, tak jen stěží mohla dospět k závěru, že má dostatek finančních prostředků pro splácení úvěru, neboť pro takový závěr neměla žádné relevantní informace. Soud je proto přesvědčen o tom, že úvěruschopnost strany žalované nehodnotila banka s odbornou péčí, a z toho důvodu soud považuje smlouvu, uzavřenou mezi stranou žalovanou a bankou, za neplatnou pro rozpor se zákonem.

13. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle téhož ustanovení jistotu s přihlédnutím k jejím možnostem, které tvoří částka, jež žalobkyně poskytla straně žalované jako úvěr po odečtení jí zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že straně žalované poskytla úvěr ve výši 15 000 Kč, z něhož strana žalovaná splatila 11 000 Kč, k doplacení tak zbývá částka 4 000 Kč. Soud proto žalobě v této části vyhověl, ve zbytku potom žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“

15. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností strany žalované, tak ta neposkytla soudu vůbec žádnou součinnost, soud nemá dostatečné informace o jejích poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho, že již v době před zahájením řízení byly straně žalované doručeny oznámení o zesplatnění (říjen 2024). Soud tak uzavřel, že je v možnostech strany žalované zbytek jistiny zaplatit do 28.2.2026, což soud považuje za dostatečnou dobu pro našetření si dlužné jistiny.

16. Jen na okraj potom soud uvádí, že i pokud by žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost strany žalované, přesto by zřejmě byla smlouva neplatná, a to pohledem sjednaného úroku ve výši RPSN ve výši 272,44%, které několikanásobně převyšují průměrně sjednané úroky u podobných smluv. Jelikož však byla smlouva z pohledu soudu neplatná pro nezkoumání úvěruschopnosti, soud se blíže neplatnosti z důvodu výše sjednaných úroků nevěnuje.

17. Žalobkyně byla v řízení procesně neúspěšná, když z celkové žalované částky vč. kapitalizovaného úroku představuje její neúspěch 87,18% a úspěch 12,82%, jak vyplývá z této tabulky:

Zamítnuto

Žalováno jistina

20 388,00 Kč

24 388,00 Kč kapitalizovaný úrok

740,00 Kč

740,00 Kč kapitalizovaný úrok z prodlení

1 442,00 Kč

1 442,00 Kč úrok do 12.11.2025

919,00 Kč

919,00 Kč úrok z prodlení do 12.11.2025

3 711,00 Kč

3 711,00 Kč

27 200,00 Kč

31 200,00 Kč neúspěch

87,18% úspěch

12,82% úspěch -neúspěch

-74,36%

18. Opatrovníkovi strany žalované za její zastupování v řízení náleží odměna ve výši 9 256,50 Kč jako odměna za 3 úkony právní služby za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu po 2 100 Kč (při tarifní hodnotě sporu 24 388 Kč dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů…), dále paušální náhradu 1 350 Kč za 3 úkony právní služby po 450 Kč (dle § 13 cit. vyhlášky) a konečně 21%-ní DPH z odměny a náhrad (dle § 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 1 606,50 Kč. Soud proto opatrovníkovi odměnu v uvedené výši přiznal.

19. V souladu s § 146 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 148 odst. 1 o.s.ř. a ve spojení s § 149 odst. 2 o.s.ř. tak má stát vůči žalobkyni, právo na náhradu nákladů, které musel vynaložit na odměně pro opatrovníka, a to v rozsahu 74,36 % z částky 9 256,50 Kč, tj. v částce 6 883 Kč. Proto soud žalobkyni uložil povinnost nahradit státu tyto náklady. Tuto povinnost má žalobkyně přesto, že k úhradě odměny opatrovníka dosud nedošlo, neboť je-li stát v rozhodnutí soudu zavázán k zaplacení odměny opatrovníkovi, má se za to, že odměnu již uhradil, jak plyne např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 622/10 ze dne 19.10.2010 (cit.) „Ústavní soud si je vědom toho, že občanský soudní řád v ustanovení § 148 odst. 1 používá minulého času - "platil", což by mohlo navodit úvahu o vyloučení jeho aplikace na dané případy. Výkladem nicméně nelze než dovodit, že tato formulace použití ustanovení nebrání. U státu lze s pravděpodobností blížící se jistotě očekávat solventnost, a je-li tedy k úhradě nákladů opatrovníkovi soudem zavázán, pro účely rozhodování o náhradě této úhrady lze mít za to, že již platil.“

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.