OSPH09 15 C 62/2026-118

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl soudcem Mgr. Martinou Lhotákovou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení částky 91 482 Kč s přísl., doplňujícím rozsudkem

Rozsudek č.j. 15 C 62/2026-12 ze dne 26. 3. 2026 se ve výroku II. doplňuje tak, že zní:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 73 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 73 000 Kč od 20. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V té části, kde se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 482 Kč s úrokem z prodlení z částky 88 689 Kč ve výši 11,5 % ročně z této částky za dobu od 23. 1. 2026 do 19. 2. 2026, s úrokem z prodlení ve výši 78,57 % p.a. z částky 73 000 Kč od 23. 1. 2026 do 15. 2. 2026 ve výši 3 667,12 Kč, s úrokem ve výši 11,5 % p. a. z částky 73 000 Kč od 16. 2. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 1. 2026 dosáhne částky 289 094,40 Kč, se žaloba zamítá.

V. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení v souvislosti s doplňujícím rozsudkem částku 2 047,64 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalobkyně je povinna soudu uhradit soudní poplatek ve výši 4 575 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11 315 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Soud ve výroku shora specifikovaného rozhodnutí opomenul rozhodnout o části předmětu řízení, když přesně nespecifikoval příslušenství, jak bylo v návrhu žalobkyně požadováno a k čemuž ho závazně vybídl odvolací soud. Proto bylo zmíněné rozhodnutí podle ustanovení § 166 odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tímto rozsudkem doplněno.

Ve výroku V. bylo rozhodnuto o nákladech v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku dle § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy úspěch žalobkyně odpovídá 59,6 % (79,8% - 20,2%), neboť původní rozsudek byl doplněn pouze o specifikaci příslušenství a žalobkyni tak náleží dle § 11 odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. polovina odměny za účast na jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku ve výši 2 390 Kč, včetně 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. ponížené na ekvivalent úspěchu na částku 1 692,64 Kč (59,6%) včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % v částce 355 Kč, tj. celkem 2 047,64 Kč.

Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., soud postupoval dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Pro úplnost soud dodává, že k uvedenému rozhodnutí přistoupil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn.: 21 Cdo 1696/2005, tj. za situace, kdy dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl na základě účastníky předložených listin náležitě zjištěn a všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci, byly v daném případě dostatečně prokázány. Soud nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene a mohl tak postupovat dle § 115a o. s. ř., a to i v případě posouzení věci toliko jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tj. případného neúspěchu ve věci (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. I ÚS 3271/09).

Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

Dne 8. 10. 2025 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena distančním způsobem smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 73 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 78,57 % p. a. splácet celkem 48 měsíců, a to v měsíčních splátkách, z nichž výše každé měla činit 5 019 Kč. Splatnost každé splátky byla sjednána k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje listopadem 2025.

Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena mj. na základě dokladů a informací získaných od žalovaného. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru nebyla žalobkyni uhrazena žádná splátka, tj. žalovaným byla žalobkyni uhrazena částka 0 Kč.

Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy ze dne 4. 2. 2026, kterou mu žalobkyně v této věci zaslala.

Žalobkyně proto nárokuje nesplacenou část úvěru, spolu se smluvními a zákonnými úroky, smluvními pokutami a náhradami nákladů.

Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

Žaloba na zaplacení částky v celkové výši 91 482 Kč s příslušenstvím byla podána po právu jen zčásti. Soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 78,57 % ročně. Z výpisu systému ARAD dostupném na webu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v říjnu 2025, činil úrok u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami průměrně 7,87 % ročně. Tedy je vidno, že sjednaný úrok dosahuje násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke spotřebitelským úvěrům. Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.zn.: 21 Cdo 1484/2004, dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) absolutně neplatné. Jelikož se jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru, nelze takové ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud proto posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j.: 22 Co 61/2022-40, a rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j.: 19 Co 102/2022-61). S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a žalovanému byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 73 000 Kč, tj. ve výši zapůjčené nesplacené částky, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o. z.) byla žalovanému rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl ke dni následujícím po posledním dni lhůty vymezené předžalobní výzvou, tj. k 20. 2. 2026 (výrok ad I.). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok ad II).

Protože žalobkyně dosud neuhradila soudní poplatek, uložil jí soud povinnost tak učinit dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „s. o. p.“). Výši soudního poplatku soud stanovil dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku poplatků s. o. p. (výrok ad III).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 315,00 Kč, přičemž tato částka představuje 59,6 % z jejich celkové výše. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 91 482 Kč sestávající z částky 4 780 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 780 Kč za předžalobní výzvu dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 4 780 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 690 Kč ve výši 3 294,90 Kč (výrok ad IV).

1. Žalobkyně se návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 24. 2. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 91 482 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 8. 10. 2025 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena distančním způsobem smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 73 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 78,57 % p. a. splácet celkem 48 měsíců, a to v měsíčních splátkách, z nichž výše každé měla činit 5 019 Kč. Splatnost každé splátky byla sjednána k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje listopadem 2025. Protože žalovaný ze smlouvy řádně a včas neplnil, domáhá se žalobkyně zaplacení částky v celkové výši 91 482 Kč s příslušenstvím, která sestává z nesplacené části úvěru, společně se smluvními a zákonnými úroky, jakož i smluvními pokutami a náhradami nákladů vzniklými v souvislosti s prodlením žalovaného.

2. Soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2026, č. j.: 15 C 62/2026-12, rozhodl bez nařízení jednání postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 73 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně od 20. 2. 2026 do zaplacení (výrok ad I rozsudku), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok ad II rozsudku, ve znění doplňujícího rozsudku zdejšího soudu ze dne 23. 6. 2026, č. j.: 15 C 62/2026-74), a rozhodl o soudním poplatku (výrok ad III rozsudku) a o náhradě nákladů řízení (výrok ad IV rozsudku a výrok ad V doplňujícího rozsudku zdejšího soudu ze dne 23. 6. 2026, č. j.: 15 C 62/2026-74).

3. Soud v uvedeném rozsudku vyšel ze závěru, že ujednání o smluvním úroku ve výši 78,57 % ročně se vzhledem k jeho výraznému nepoměru k úrokovým sazbám obvyklým v době uzavření smlouvy zjevně příčilo dobrým mravům. Smlouvu proto posoudil jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovanému uložil vydat žalobkyni částku 73 000 Kč odpovídající dosud nevrácené jistině, kterou na základě neplatné smlouvy obdržel. Ve vztahu k této částce posoudil nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z.

4. Žalovaný podal proti rozsudku zdejšího soudu odvolání, kterým podle jeho obsahu napadl část výroku I rozsudku týkající se zákonného úroku z prodlení a lhůty k plnění a dále nákladový výrok IV rozsudku a nákladový výrok V doplňujícího rozsudku. Povinnost vrátit žalobkyni jistinu 73 000 Kč žalovaný nesporoval. Domáhal se zejména povolení splátek po 600 Kč měsíčně, zamítnutí požadovaného zákonného úroku z prodlení a nepřiznání náhrady nákladů žalobkyni. Namítal rovněž nedostatečné posouzení své úvěruschopnosti, nedoručení předžalobní výzvy a procesní vadu spočívající v rozhodnutí bez nařízení jednání.

5. Odvolací soud usnesením ze dne 6. 8. 2026, č. j.: 58 Co 94/2026-92, rozsudek zdejšího soudu zrušil v části výroku I, kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k zaplacení jistiny 73 000 Kč a o zákonném úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 73 000 Kč od 20. 2. 2026 do zaplacení, a dále ve výrocích IV a V o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud současně v usnesení výslovně uvedl, že povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni jistinu 73 000 Kč již nebude předmětem dalšího řízení, neboť s ohledem na koncepci odvolání žalovaného již o této povinnosti bylo zdejším soudem pravomocně rozhodnuto. Zdejšímu soudu uložil, aby opětovně rozhodl o (i) lhůtě k plnění částky 73 000 Kč; (ii) příslušenství této částky, tj. o zákonném úroku z prodlení z částky 73 000 Kč ve výši 11,50 % ročně od 20. 2. 2026 do zaplacení; (iii) náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem.

6. Zdejší soud proto účastníky předvolal k jednání konanému dne 17. 9. 2026. Žalovaný se podáním ze dne 25. 8. 2026 z jednání omluvil s odkazem na zdravotní stav a dlouhodobou psychiatrickou hospitalizaci a výslovně požádal, aby soud jednal v jeho nepřítomnosti. Uvedl dále, že setrvává na návrhu, aby mu bylo umožněno splácet pravomocně přiznanou jistinu ve splátkách po 600 Kč měsíčně. Uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí částka, nezbytné měsíční výdaje částka a jeho další nesplacené závazky činí přibližně 61 226 Kč. Poukázal také na svoji hospitalizaci od 13. 1. 2026 do 9. 7. 2026 a na přetrvávající zdravotní omezení.

7. Žalobkyně s plněním ve splátkách souhlasila, avšak navrhla, aby měsíční splátka činila nejméně 1 000 Kč. Nadále požadovala přiznání zákonného úroku z prodlení od 20. 2. 2026 a náhradu nákladů řízení.

8. V rámci jednání dne 17. 9. 2026 soud provedl dokazování, přičemž to omezil na provedení důkazů prokazujících skutečnosti rozhodné pro posouzení zákonného úroku z prodlení, doby a způsobu splnění pravomocně přiznané jistiny 73 000 Kč a náhrady nákladů řízení. V rámci jednání byly provedeny následující důkazy: přehled věřitelů a závazků žalovaného s výpočty ke dni 21. 8. 2026; zpráva tituly před jménem jméno FO ze dne 23. 8. 2026; pracovní smlouva žalovaného sjednaná na dobu od 1. 1. 2026 do 31. 12. 2026; potvrzení o hospitalizaci žalovaného od 13. 1. 2026; předběžná propouštěcí zpráva ze dne 9. 7. 2026; e-mailová zpráva žalovaného žalobkyni ze dne 5. 12. 2025; e-mailová zpráva žalovaného žalobkyni ze dne 26. 1. 2026; analýza bonity žalovaného vyhotovená v souvislosti s uzavřením smlouvy dne 8. 10. 2025; předžalobní výzva ze dne 4. 2. 2026 s podacím archem; smlouva o úvěru ze dne 8. 10. 2025 v části obsahující kontaktní údaje žalovaného; karta klienta; hodnocení klienta; výpis z nebankovního registru klientských informací.

9. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

10. Žalovaný je od 1. 1. 2026 do 31. 12. 2026 zaměstnán na pozici číšník se sjednanou měsíční mzdou částka (pracovní smlouva žalovaného sjednaná na dobu od 1. 1. 2026 do 31. 12. 2026). Žalovaný ve svém přehledu deklaroval ke dni 21. 8. 2026 závazky vůči dalším věřitelům ve výši celkem 61 226 Kč a vedle nich závazek vůči žalobkyni ve výši 73 000 Kč, tedy závazky v souhrnné výši přibližně 134 226 Kč (tvrzení žalovaného, přehled věřitelů a závazků žalovaného s výpočty ke dni 21. 8. 2026). Žalovaný byl od 13. 1. 2026 hospitalizován a z hospitalizace byl propuštěn dne 9. 7. 2026 (potvrzení o hospitalizaci žalovaného od 13. 1. 2026; předběžná propouštěcí zpráva ze dne 9. 7. 2026). Jeho zdravotní stav byl i po propuštění spojen s psychomotorickým zpomalením, sníženou schopností koncentrace a zvýšenou zranitelností vůči stresové zátěži, a proto mu nebyla doporučena osobní účast při soudním jednání (odborná zpráva tituly před jménem jméno FO ze dne 23. 8. 2026). Žalovaný již dne 5. 12. 2025 požadoval, aby mu žalobkyně další písemnosti zasílala do datové schránky, a tento požadavek zopakoval rovněž dne 26. 1. 2026 (e-mailová zpráva žalovaného žalobkyni ze dne 5. 12. 2025; e-mailová zpráva žalovaného žalobkyni ze dne 26. 1. 2026). Současně však žalovaný dne 26. 1. 2026, tedy i po zahájení hospitalizace, na předchozí výzvu žalobkyně prostřednictvím e-mailu reagoval (e-mailová zpráva žalovaného žalobkyni ze dne 26. 1. 2026; potvrzení o hospitalizaci žalovaného od 13. 1. 2026). Ve smluvní dokumentaci žalovaný uvedl jako své kontaktní údaje adresu adresa (smlouva o úvěru ze dne 8. 10. 2025 v části obsahující kontaktní údaje žalovaného; karta klienta). Žalobkyně vyhotovila dne 4. 2. 2026 předžalobní výzvu, kterou žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky nejpozději do 19. 2. 2026, a tuto výzvu téhož dne předala k poštovní přepravě na adresu uvedenou žalovaným (předžalobní výzva ze dne 4. 2. 2026; podací arch). Před uzavřením smlouvy žalobkyně shromáždila údaje o příjmech, výdajích, závazcích a dosavadní úvěrové historii žalovaného, provedla hodnocení klienta a ověřila údaje vedené v Nebankovním registru klientských informací (analýza bonity žalovaného ze dne 8. 10. 2025; karta klienta; hodnocení klienta; výpis z Nebankovního registru klientských informací).

11. Soud vycházel z následujících právních ustanovení a judikatury.

Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, smí poskytovatel poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, jestliže z posouzení úvěruschopnosti nevyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je smlouva neplatná, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1. Spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.

Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání odporující zákonu, vyžaduje-li to smysl a účel zákona.

Dle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům.

Dle § 2991 o. z. musí ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatil, vydat, oč se obohatil; bezdůvodným obohacením je rovněž plnění bez právního důvodu nebo z právního důvodu, který odpadl.

Dle § 1968 o. z. je v prodlení dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní.

Dle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníkovi v prodlení s peněžitým dluhem zákonný úrok z prodlení.

Dle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. odpovídá roční výše zákonného úroku z prodlení repo sazbě stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

Dle § 160 odst. 1 o. s. ř. je třeba povinnost uloženou rozsudkem splnit do tří dnů od jeho právní moci; soud však může určit delší lhůtu nebo povolit splnění peněžitého plnění ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

Dle § 224 odst. 3 o. s. ř. rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jestliže odvolací soud původní rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dle § 142a odst. 1 o. s. ř. má úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení o splnění povinnosti, zaslal-li žalovanému nejméně sedm dnů před podáním žaloby výzvu k plnění na adresu pro doručování nebo na jeho poslední známou adresu.

Dle § 150 o. s. ř. může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat, jsou-li zde důvody hodné zvláštního zřetele.

Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn.: 33 Cdo 1819/2023, nepostačuje pro neplatnost smlouvy podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru samotné dílčí pochybení v procesu posouzení úvěruschopnosti; musí být prokázáno, že při řádném posouzení existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, takže úvěr neměl být poskytnut.

Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn.: 28 Cdo 5099/2017, se dlužník dostává do prodlení s vydáním peněžitého bezdůvodného obohacení poté, kdy byl věřitelem požádán o plnění a dluh řádně a včas nesplnil. Nebyl-li vyzván dříve, může výzvu představovat žaloba, avšak až jejím doručením žalovanému.

Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn.: 26 Cdo 268/2011, není k účinnému doručení hmotněprávního jednání nutné, aby se adresát s jeho obsahem skutečně seznámil; postačuje objektivní možnost tak učinit. Adresát však může prokázat objektivní překážku, například vážnou nemoc nebo hospitalizaci, která mu tuto možnost znemožnila.

Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn.: Pl. ÚS 46/13, představuje § 150 o. s. ř. výjimku ze zásady procesního úspěchu. Soud musí jeho použití řádně odůvodnit a vytvořit účastníkům prostor, aby se k zamýšlené moderaci nákladů vyjádřili.

12. Soud zhodnotil provedené důkazy každý zvlášť a všechny ve vzájemné souvislosti a s ohledem na výše uvedená hmotněprávní ustanovení dospěl k dále uvedeným závěrům. Pokud se soud některému důkazu nevěnuje, případně se mu věnuje okrajově, je to z důvodu, že pro zjištění skutkového stavu nebyl významný.

13. Žalovaný namítal, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neposoudila jeho úvěruschopnost, a navrhoval proto použití § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že je neplatná taková smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou poskytovatel se spotřebitelem uzavřel, aniž by důkladně posoudil spotřebitelovu úvěruschopnost. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Pro použití § 87 zákona o spotřebitelském úvěru však nepostačuje samotné zjištění případného dílčího nedostatku v procesu prověřování spotřebitele. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn.: 33 Cdo 1819/2023, musí být postaveno najisto, že při řádném posouzení existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, takže úvěr neměl být poskytnut. Z analýzy bonity, karty klienta, hodnocení klienta a výpisu z Nebankovního registru klientských informací soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy zjišťovala příjem, výdaje a závazky žalovaného, ověřovala jeho úvěrovou historii a porovnávala zjištěné údaje s měsíční splátkou 5 019 Kč. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by ke dni uzavření smlouvy dne 8. 10. 2025 existovaly takové skutečnosti, které by zakládaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Soud proto neshledal splněné předpoklady pro použití § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Tento závěr není v rozporu s dřívějším posouzením smlouvy jako neplatné. Smlouva byla posouzena jako neplatná z jiného důvodu, totiž proto, že ujednání o smluvním úroku ve výši 78,57 % ročně se zjevně příčilo dobrým mravům. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, a podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání zjevně se příčícího dobrým mravům přihlédne i bez návrhu. Nebylo však prokázáno, že by vedle tohoto důvodu neplatnosti došlo také k poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Doba a způsob splnění jistiny se proto řídí obecnou úpravou § 160 odst. 1 o. s. ř., nikoli zvláštním režimem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Protože smlouva byla neplatná, je žalovaný povinen vrátit žalobkyni přijaté plnění dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, tj. dle § 2991 o. z., přičemž o samotné povinnosti vrátit částku 73 000 Kč již bylo pravomocně rozhodnuto.

16. Dlužník, který svůj splatný dluh řádně a včas nesplní, je dle § 1968 o. z. v prodlení a věřiteli vzniká dle § 1970 o. z. právo na zákonný úrok z prodlení. Jeho výše se dle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. rovná repo sazbě České národní banky platné pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn.: 28 Cdo 5099/2017, se dlužník dostává do prodlení se zaplacením peněžitého bezdůvodného obohacení poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán a dluh řádně a včas nesplnil. Nebyl-li vyzván dříve, může funkci výzvy splnit i žaloba, avšak až okamžikem, kdy byla doručena žalovanému.

17. Žalobkyně vyhotovila dne 4. 2. 2026 předžalobní výzvu, v níž žalovanému poskytla patnáctidenní lhůtu k zaplacení, tj. poslední den lhůty připadl na den 19. 2. 2026, a tuto výzvu předala k poštovní přepravě na adresu žalovaného uvedenou ve smluvní dokumentaci. Žalovaný byl ode dne 13. 1. 2026 hospitalizován.

18. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn.: 26 Cdo 268/2011, není nezbytné, aby se adresát s obsahem právního jednání skutečně seznámil. Postačí, že měl objektivní příležitost tak učinit. Adresát však může prokázat existenci objektivní překážky, která mu možnost seznámení znemožnila. Takovou překážkou může být podle okolností i vážná nemoc nebo hospitalizace.

19. Vzhledem k hospitalizaci žalovaného, jakož i skutečnosti, že podací arch předložený žalobkyní prokázal pouze odeslání zásilky, nikoli její dojití do dispoziční sféry žalovaného, soud uzavřel, že v seznámení se s předžalobní výzvou před 20. 2. 2026 žalovanému mohla zabránit objektivní překážka ve smyslu shora cit. rozsudku Nejvyššího soudu. Předžalobní výzva proto vůči žalovanému nevyvolala hmotněprávní účinky.

20. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn.: 28 Cdo 5099/2017, se dlužník dostává do prodlení s vydáním peněžitého bezdůvodného obohacení poté, kdy byl věřitelem požádán o plnění a dluh řádně a včas nesplnil. Nebyl-li vyzván dříve, může výzvu představovat žaloba, avšak až jejím doručením žalovanému.

21. Za kvalifikovanou výzvu k vrácení bezdůvodného obohacení tak soud vzhledem k cit. rozsudku Nejvyššího soudu považoval žalobu, jejíž hmotněprávní účinky vůči žalovanému nastaly jejím doručením dne 10. 4. 2026. Do prodlení se tak žalovaný dostal dne 11. 4. 2026. Soud proto žalobkyni přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení od tohoto data. Výše zákonného úroku z prodlení vyplývá z § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok ad I). Zákonný úrok z prodlení za období od 20. 2. 2026 do 10. 4. 2026, tj. ode dne přiznaného původním rozsudkem zdejšího soudu do dne předcházejícího dni, od kterého se žalovaný nepochybně do prodlení dostal, soud zamítl (výrok ad II).

22. Při rozhodování o způsobu splnění přiznané jistiny soud postupoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž základním pravidlem je splnění povinnosti do tří dnů od právní moci rozsudku. Stanovení delší lhůty nebo povolení splátek představuje výjimku, která musí být podložena konkrétními okolnostmi případu.

23. Žalovaný navrhl splátky po 600 Kč měsíčně. Taková splátka by však nepostačovala ani k průběžné úhradě zákonného úroku z prodlení, který z částky 73 000 Kč při sazbě 11,50 % ročně činí zpočátku přibližně 700 Kč měsíčně. Celkový dluh žalovaného by se proto při splátce 600 Kč fakticky nesnižoval. Takový splátkový režim by nevedl k reálnému uspokojení pohledávky a nepřiměřeně by zvýhodňoval žalovaného na úkor žalobkyně.

24. Soud však přihlédl k pracovnímu příjmu žalovaného, jeho zdravotnímu stavu, dlouhodobé hospitalizaci a dalším tvrzeným závazkům. Současně zohlednil, že žalobkyně výslovně souhlasila s plněním v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Přestože i při této výši bude doba splácení mnohaletá, žalobkyně sama uvedla, že splátku 1 000 Kč považuje za přijatelnou. Za této situace nelze uzavřít, že by takový splátkový režim představoval nepřiměřený zásah do jejího práva na uspokojení pohledávky.

25. Soud proto stanovil, že pravomocně přiznanou jistinu 73 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení přiznaným tímto rozsudkem je žalovaný povinen splnit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy do 15. dne kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. K ochraně žalobkyně soud stanovil ztrátu výhody splátek při nezaplacení byť jediné splátky řádně a včas (výrok ad III).

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle § 224 odst. 3 o. s. ř. a rozhodl proto o veškerých nákladech původního řízení, řízení o doplňujícím rozsudku, zrušovacího odvolacího řízení a dalšího řízení po vrácení věci. V souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 25 681,22 Kč, přičemž tato částka představuje 59,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79,8 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 20,2 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 575 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 91 482 Kč sestávající z částky 4 780 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 780 Kč za předžalobní výzvu dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 4 780 Kč za podání písemného návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 4 780 Kč za vyjádření k odvolání žalovaného dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t., z částky 2 390 Kč za účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí dle § 11 odst. 2 písm. f) a. t., z částky 2 390 Kč za vyjádření se k odvolání proti doplňujícímu rozsudku dle § 11 odst. 2 písm. c) a. t. a z částky 4 780 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 31 830 Kč ve výši 6 684,30 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za repliku k vyjádření žalovaného ze dne 22. 5. 2026, neboť ta pouze opakovala argumentaci již obsaženou ve vyjádření k odvolání. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen hradit k rukám právního zástupce žalobkyně v pravidelných měsíčních splátkách po 800 Kč, splatných vždy do 15. dne kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jediné splátky řádně a včas.

27. Podmínka zaslání předžalobní výzvy pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142a o. s. ř. byla žalobkyní naplněna. Žalobkyně prokázala podacím archem, že výzvu odeslala dne 4. 2. 2026 na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě, zatímco žalobu podala dne 24. 2. 2026. Pro úplnost soud dodává, že pro splnění účelu § 142a o. s. ř. postačí řádné zaslání výzvy, nikoli prokázání jejího dojití. Dojití předžalobní výzvy je rozhodné z hmotněprávního hlediska pro určení prvního dne prodlení, jak ostatně soud vyložil v odst. 16–21 tohoto odůvodnění.

28. Soud neshledal podmínky pro výjimečný postup podle § 150 o. s. ř. Zdravotní, sociální a majetkové poměry žalovaného zohlednil při povolení splátek. Samy o sobě však neodůvodňují, aby procesně úspěšná žalobkyně nesla účelně vynaložené náklady řízení. Ani okolnost, že doplňující rozsudek byl vydán v důsledku procesního opomenutí soudu, nečiní účast advokátky žalobkyně na soudem nařízeném jednání neúčelnou. Jak uzavřel Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 3. 2014, Pl. ÚS 46/13, § 150 o. s. ř. představuje výjimku ze zásady procesního úspěchu a musí být používáno restriktivně (výrok ad IV).

Proti tomuto rozhodnutí mohou účastníci řízení podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení Městskému soudu v Praze prostřednictvím podepsaného soudu.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.