OSPU 6 C 56/2026-57

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Pardubicích rozhodl soudcem JUDr. Lukášem Kratochvílem ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČ: IČO žalobkyně ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_005⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_009⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 38 066,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 10 066,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 38 066,26 Kč od 19. 7. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 066 Kč k rukám její zástupkyně Jméno advokáta do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 16. 2. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 38 066,26 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení). Tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně spol. právnická osoba, IČ: IČO, jako původní věřitel (úvěrující) uzavřela se žalovaným (dlužník – úvěrovaný) dne 17. 1. 2025 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 28 000 Kč a ten měl být splacen nejpozději dne 18. 7. 2025. Úvěr byl vyplacen žalovanému dne 17. 1. 2025 na bankovní účet č. č. účtu pod VS var. symbol. Úvěr však nebyl řádně splácen, proto přistoupil úvěrující k jeho zesplatnění, o čemž byl žalovaný informován písemně. Předmětem žalobního návrhu je celková pohledávka ve výši 38 066,26 Kč sestávající z nesplacené jistiny úvěru ve výši 28 000 Kč, ze smluvního úroku ve výši 10 066,26 Kč. Žalobkyně získala pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024. K výzvě soudu ohledně prokázání posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a z úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaný přes písemnou předžalobní upomínku ze dne 14. 9. 2025 dlužnou částku neuhradil. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, přičemž žaloba mu byla řádně doručena postupem podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále také „o.s.ř.“) na adresu místa trvalého pobytu dle registru obyvatel (CEO/ISZR).

3. Věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání v souladu s § 115a o.s.ř., neboť s tím účastníci souhlasili, resp. se na výzvu nevyjádřili.

4. Podle § 2395 o.z, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle ust. § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle ust. § 1880 odst. 1 o.z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

9. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

11. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav.

12. Ze Smlouvy o úvěru pod č. hodnota, výpisem z účtu, smlouvou o postoupení pohledávky (vč. seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní upomínkou, bylo zjištěno, že spol. právnická osoba, uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému dne 17. 1. 2025 částku 28 000 Kč, se splatností 18. 7. 2025, úrok činil 10 066,26 Kč, zápůjční úroková (pevná) sazba 112 % ročně, RPSN za celý úvěr 191,80 %. Žalobkyně získala pohledávku za žalovaným dle Smlouvy o postoupení pohledávek. Žalovaný přes písemnou upomínku dluh neuhradil.

13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu.

14. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo v každém jednotlivém případě k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla právní předchůdkyně žalobkyně, jako poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

16. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) a Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), výslovně jej pak zdůraznil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

18. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

19. Žalobkyně již v žalobě avizovala, že nemá k dispozici příslušnou dokumentaci týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (vč. lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích). Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně ověřovala či vyžadovala doložení všech důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalovaného. Soud má s ohledem na zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací projednávané smlouvě. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány, a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem dostatečně prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně nedoložila (neprovedla), důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní, resp. od právní předchůdkyně, obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni pouze částku 28 000 Kč, která byla žalovanému poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil (výrok I.). Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl (výrok II.).

20. Pokud jde o úrok z prodlení, v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022) soud vychází z toho, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“ V uvedeném případě tedy dosud žalovaný v prodlení není, když § 87 z.s.ú. předpokládá stanovení nové doby splatnosti, proto žalobkyni zákonný úrok z prodlení přiznán nebyl. Prodlení žalovaného tedy nastane až po uplynutí lhůty k plnění stanovené tímto rozsudkem.

21. O nákladech řízení tak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyni náleží právo na poměrnou část nákladů ve výši 2 066 Kč (tj. 48 %) představovanou odečtením míry neúspěchu (26 %) od poměru jejího úspěchu (74 %). Náklady řízení ve výši 4 304 Kč (100 %) zahrnují zaplacený soudní poplatek 1 904 Kč, odměnu advokáta za 3 úkony právní služby (tj. převzetí věci, sepis předžalobní upomínky, sepis žaloby) po 700 Kč dle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – AT, tj. 2 100 Kč, 3x paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 100 Kč tj. 300 Kč (§ 14 odst. 6 písm. a) AT). Předmětné řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně totožnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, proto je namístě, aby soud aplikoval u nákladů řízení přísl. ust. § 14b AT. Náhrada nákladů řízení žalobkyni náleží, neboť vyhověla požadavkům ust. § 142a o.s.ř. tím, že žalovanému před podáním žaloby zaslala na zákonem požadovanou adresu výzvu k plnění (tj. předžalobní upomínku).

22. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemně, dvojmo, prostřednictvím Okresního soudu v Pardubicích ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Toto právo nepřísluší tomu, kdo se ho právoplatně vzdal.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.