OSRK 3 C 83/2025-59

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Fuksem, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 124 507 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 33220 Kč ve splátkách po 3000 Kč měsíčně splatných vždy do posledního dne kalendářního měsíce, s účinností od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žaloba se zamítá v části, jež se týká 114340,32 Kč spolu s úrokem ve výši 15 % p. a. ze 43561,48 Kč za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení a spolu s úrokem ve výši 14,75 % p. a. z 18697,11 Kč za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. ze 43561,48 Kč za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z 18697,11 Kč za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení.

1. Žalobce podal dne 19. 3. 2025 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení dvou úvěrů. Tvrdil, že dne 25. 11. 2021 uzavřel jeho právní předchůdce právnická osoba se žalovanou úvěrovou smlouvu č. hodnota. Poskytl jí dohodnutých 50000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli poskytnutou částku 50000 Kč spolu s poplatkem 60115 Kč, který zahrnoval kapitalizované úroky 48205 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 1500 Kč a poplatek za tzv. komfortní a flexibilní splácení 10410 Kč. Žalovaná však splatila pouze 23200 Kč, a tak dluží jistinu 43561,48 Kč, poplatek 43353,52 Kč, kapitalizované úroky 11272,65 Kč, kapitalizované úroky z prodlení 6606,82 Kč, 15% úroky p. a. ze 43561,48 Kč za dobu od 22. 10. 2024 a 15% úroky z prodlení p. a. ze 43561,48 Kč za dobu od 22. 10. 2024.

2. Dále tvrdil, že dne 4. 3. 2022 uzavřel jeho právní předchůdce právnická osoba se žalovanou úvěrovou druhou smlouvu č. hodnota. Poskytl jí dohodnutých 23000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli poskytnutou částku 23000 Kč spolu s poplatkem 31172 Kč, který zahrnoval kapitalizované úroky 22174 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 1500 Kč a poplatek za tzv. komfortní a flexibilní splácení 4789 Kč. Žalovaná však splatila pouze 16580 Kč, a tak dluží jistinu 18697,11 Kč, poplatek 18894,89 Kč, kapitalizované úroky 2936,95 Kč, kapitalizované úroky z prodlení 2236,90 Kč, 14,75% úroky p. a. z 18697,11 Kč za dobu od 22. 10. 2024 a 14,75% úroky z prodlení p. a. z 18697,11 Kč za dobu od 22. 10. 2024.

3. Žalovaná potvrdila uzavření obou smluv i poskytnutí obou úvěrů. Tvrdila, že úvěry si vzala na zajištění životních potřeb (nájemné, platby za vodu a elektřinu), snažila se splácet, ale nedokázala to. Požádala o možnost splácení dluhu ve splátkách po 3 – 5000 Kč.

4. Soud ověřil z úvěrových smluv dohodu stran výše popsanou. Obě smlouvy však má soud za neplatné pro nesplnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy. Žalobce sice tvrdil, že jeho právní předchůdce tak učinil, když vycházel z informací od žalované o jejích osobních a majetkových poměrech, výplatních lístků a pracovní smlouvy, a zkontroloval, zdali žalovaná není evidována v insolvenčním rejstříku, avšak jeho tvrzení se nepotvrdilo. Žalovaná o sobě uvedla dne 25. 11. 2021 (v tzv. zákaznické kartě), že bydlí v nájmu, živí jedno dítě, má základní vzdělání, pracuje jako dělnice s příjmem 10131 Kč, nemá dluhy, nemá jiné příjmy ani majetek, měsíčně vynaloží na živobytí 6000 Kč. Předložila pracovní smlouvu a výplatní lístky za září a říjen 2021. Vedle toho uvedla další příjem domácnosti 12000 Kč, blíže nespecifikovaný a nedoložený. V zákaznické kartě ze 4. 3. 2022 uvedla, že bydlí v nájmu, nikoho neživí, má základní vzdělání, pracuje jako dělnice s příjmem 13780 Kč, splácí věřiteli 5244 Kč měsíčně a nemá jiné dluhy, nemá jiné příjmy ani majetek, měsíčně vynaloží na živobytí 4000 Kč. Předložila výplatní lístky za prosinec 2021 a leden 2022. Uvedený další příjem rodiny nebyl ničím doložen, náklady na bydlení a na živobytí rovněž ne. Věřitel tak vycházel pouze z nedoložených a zjevně nerealistických informací od žalované o jejích příjmech a životních nákladech. Jiné důkazy k tomu nebyly navrženy ani provedeny. Nezbývá tak než uzavřít, že žalobce neprokázal splnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka s odbornou péčí. Předložené podklady svědčí o pravém opaku - věřitel sice posoudil úvěruschopnost dlužníka, ale přání poskytnout úvěr zde bylo otcem myšlenky a s odbornou péčí to nemělo nic společného. Proto soud na smlouvy hledí jako na smlouvy neplatné ve smyslu konstantní judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Získané informace pak mají posoudit s odbornou péčí, nikoliv je pouze shromáždit a dále nehodnotit.

5. Postoupení pohledávek na žalobce nebylo sporné a soud je ověřil z postupní smlouvy.

6. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. (ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) Věřitel však poskytl žalované plnění na základě neplatných smluv, a proto lze uvažovat pouze o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení jako nároku na vrácení bezdůvodně vyplacených (a dosud nesplacených) částek. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Žalované se dostalo 50000 Kč a 23000 Kč. Žalovaná splatila 23200 Kč a 16580 Kč, jak tvrdí žalobce. Proto soud přiznal žalobci 33220 Kč a ve zbytku zamítl žalobu. Poplatky za úvěr a úroky mají právní základ v neplatných smlouvách, proto nelze souhlasit se započtením obou splátek na tyto nároky. U úroků z prodlení soud vychází z konstantní judikatury českých soudu, jež se ustálila na takovém postupu - vyjádřeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262: Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). Při výkladu konkrétního ustanovení zákona lze k závěru o jeho smyslu a obsahu dospět pouze kombinací gramatického, logického, systematického, teleologického a případně historického a komparativního výkladu. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalovaná tak dosud není v prodlení, a proto soud žalobci nepřiznal úroky z prodlení.

7. Podle ust. § 142 odst. 1, 2 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce neuspěl v převážné míře. Naproti tomu žalovaná uspěla v převážné míře, ale žádné náklady jí zjevně nevznikly. Tomu odpovídá II. výrok tohoto rozsudku.

8. Povinnost uloženou rozsudkem je třeba splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu). Žalovaná požádala o rozložení plnění do splátek, protože je nemajetná, žije ze sociálních dávek 7700 Kč měsíčně, z toho zaplatí 6000 Kč za bydlení na ubytovně a zbývá jí pouze 1700 Kč na ostatní životní potřeby, ale hledá si práci a očekává v nejbližší době zaměstnání a zvýšení svého příjmu. Navrhla splátky 3000 Kč měsíčně. Soud jí vyhověl, když ani žalobce proti splátkám nic nenamítl. Nevznikl spor o dobu splácení přiměřenou možnostem žalované.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu. Odvolání je třeba podat u tohoto soudu ve dvou vyhotoveních. Rozhodl by o něm Krajský soud v Hradci Králové.

Pokud by snad žalovaný nesplnil povinnost uloženou tímto rozsudkem, vystavil by se nebezpečí výkonu rozhodnutí za použití státního donucení.