OSSU 11 C 233/2025-27

USNESENÍ ⟪LB:lb_001⟫ Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. René Braunem ve věci ⟪LB:lb_002⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_005⟫ o 11 736,44 Kč s příslušenstvím

Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 6. 2026, č. j. 11 C 233/2025-27 se v záhlaví opravuje tak, že se chybně uvedené jméno žalobkyně ve znění: „právnická osoba.“ nahrazuje takto: „Jméno žalobkyně “.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč, a to ve splátkách ve výši 500 Kč měsíčně splatných vždy do dvacátého dne daného měsíce, kdy první splátka je splatná v měsíci následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek v případě nezaplacení byť jediné splátky řádně a včas.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 632,2 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 264,5 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení a částky 104,24 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Při vyhotovení specifikovaného rozhodnutí došlo ke zjevné nesprávnosti patrné i z obsahu spisu, neboť soud v záhlaví uvedl nesprávný název žalobkyně, která od podání žaloby změnila název a od 8. 6. 2026 do 7. 7. 2026 byla v obchodním rejstříku vedena firma namísto „právnická osoba.“ správně „Jméno žalobkyně“, přičemž se jednalo o stejnou společnost, pouze se změnil název obchodní firmy.

Soud proto v souladu s ustanovením § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) zjevnou nesprávnost tímto usnesením opravil a pojal do záhlaví označení žalobkyně, které bylo zapsáno v obchodním rejstříku v době vyhlášení rozsudku, aby název odpovídal obchodnímu rejstříku v době vyhlášení rozsudku.

1. Jakým způsobem žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalované a jak se těmito skutečnostmi žalobkyně zabývala nebylo z jejího vyjádření možné zjistit, žalobkyně se nedostavila k jednání a nemohla být poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., o povinnosti tvrdit a prokazovat všechny rozhodné skutečnosti. Soud pak dodává, že žalobkyně v samotném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neoznačila důkazy, takto neučinila ani po výslovné výzvě soudu. Soud přesto přiložené důkazy provedl, neboť byly obsahem spisu, přesto ale u některých důkazů nebylo jasné, k prokázání jakých skutečností mají sloužit. Žalobkyně se sice omluvila z nařízeného jednání s požadavkem na případné poskytnutí lhůty pro případ, že soud bude mít za to, že nelze žalobě zcela vyhovět, ale jednání bylo řádně nařízeno, žalobkyně byla řádně předvolána a byla to pouze její volba se jednání nezúčastnit. Soud není povinen jednání odročovat za účelem učinění výzvy na nepřítomnou žalobkyni, přestože se předem omluvila, navíc za situace, když žalobkyně již písemnou výzvu od soudu obdržela.

2. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaného u soudu dne 24. 9. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 632,2 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 264,5 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení a částky 104,24 Kč, s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 20. 12. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru s úvěrovým rámce až do výše 80 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet v pravidelných denní splátkách, kdy první splátka byla splatná 19. 1. 2025 a konec úvěrového rámce měl nastat 13. 6. 2026, ale žalovaná úvěr nesplatila. Žalovaná si zároveň zvolila službu Presto za poplatek 330 Kč. Žalovaná načerpala jistinu dne 20. 12. 2024 ve výši 5 000 Kč a dne 17. 1. 2025 ve výši 5 000 Kč, přičemž uhradila částku 5 000 Kč dne 17. 1. 2025. Žalobkyně požaduje uhradit načerpanou jistinu ve výši 5 000 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 99,50 Kč (1,99 % z vyplacené tranše), smluvní úrok ve výši 6 367 Kč a poplatek Presto ve výši 165 Kč. Strany sjednaly úrok ve výši 1,07 % denně. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované zjišťováním informací ohledně poměrů od žalované, přičemž žalobkyně zjistila čistý příjem žalované ve výši 25 000 Kč a ověřovala jméno žalované v databázích. Žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, ale bezvýsledně.

3. Žalovaná se ve věci vyjádřila až po prvním jednání soudu, ke kterému se nedostavila a neomluvila se z něj, přičemž uvedla, že první půjčku ve výši 5 000 Kč řádně splatila a obdržela druhou půjčku e výši 5 000 Kč. V době druhé půjčky již byla ze zaměstnání a byla ve finančních problémech, kdy žalobkyně měla řádně posoudit úvěruschopnost, a pokud by tak učinila, bylo by jasné, že nebude moci půjčku splácet. Soud ale nemohl k těmto tvrzením a přiloženým důkazům s ohledem na koncentraci řízení přihlížet, neboť byla uvedena až po prvním jednání ve věci, tedy po koncentraci řízení. Žalovaná byla k jednání řádně předvolána, ale nedostavila se k němu a na jednání byla provedena koncentrace řízení, přičemž v předvolání byla žalovaná poučena o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř.

Soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

4. Na účet žalované byla dne 20. 12. 2024 a 17. 1. 2025 připsána částka 5 000 Kč pod VS var. symbol. Před podáním žaloby žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě žalované částky. Žalobkyně vytvořila návrh úvěrové smlouvy a dokumenty k ověření úvěruschopnosti žalované.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve pozdějších předpisů (dále jen „ZoSU“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 ZoSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

7. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK, harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že „při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud České republiky rovněž vyslovil, že „nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše roků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V citovaném rozhodnutí pak nejvyšší soud shledal nepřiměřenou a odporující dobrým mravům výši úroků, která téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry.

Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

9. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl soud povinen v první řadě zjišťovat, zda žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované splatit předmětný úvěr. V řízení ale nebylo prokázáno, že tak žalobkyně učinila. Žalobkyně k výzvě soudu ze dne 20. 3. 2026, č. j. 11 C 233/2025-9, nespecifikovala, jakým způsobem prověřovala úvěruschopnost žalované, když tvrzení v návrhu byla pouze obecná, a jediným konkrétním tvrzením bylo, že příjem žalované byl 25 000 Kč, přičemž na výzvu nereagovala. Žalobkyně uváděla, že ověření úvěruschopnost dokládá výpisem o posouzení úvěruschopnosti, ten ale není důkazem o tom, že tak skutečně žalobkyně udělala (jedná se o dokument vytvořený žalobkyní samotnou), pouze jsou v něm uvedeny údaje o žalované, tedy že měla výdaje ve výši 5 888 Kč, v domácnosti se nacházeli 2 členové, ale pouze jeden člen s příjmem a ověřený příjem byl 39 841 Kč, přičemž příjem uvedený spotřebitelem byl 39 000 Kč a vypočtené minimální výdaje byly 12 754 Kč. Ani z tohoto dokumentu ale nevyplývá, jak k těmto částkám žalobkyně dospěla a jakým způsobem je ověřila. Nevyplývá to ani z dokumentu o obecných principech a filozofii žalobkyni, což není důkaz o věření úvěruschopnosti, ale obecně pojednání o tom, jakým způsobem by měla žalobkyně úvěruschopnost ověřovat, jedná se tak spíše o doplnění svého vyjádření než o důkaz jako takový.

10. Co se pak týče výše uvedených částek, tak žalobkyně v návrhu uvedla, že čistý příjem žalované byl 25 000 Kč, aniž by uvedla, jakým způsobem byl ověřen, aby ve vlastním dokumentu měla oproti tomu uvedeno, že čistý příjem žalované byl ověřen v částce 39 841 Kč, tedy vlastní dokumenty žalobkyně jsou v rozporu s tím, co žalobkyně uváděla ve svém návrhu. Nikde ani není uvedeno, jak k těmto příjmům žalobkyně dospěla, ani že byly skutečně ověřeny. Stejná situace je i u výdajů žalované, kdy není zřejmé, jak žalobkyně dospěla k částce 12 754 kč a zda tato částka odpovídá realitě. Co považuje soud za nezbytné uvést je skutečnost, že žalobkyně tvrdí, že poskytla žalované revolvingový úvěr až do výše 80 000 Kč, kdy úroková sazba činila 1,07 % denně. Úrok denně z této částky tak činil 856 Kč a tedy 25 680 Kč měsíčně. Již úrok samotný, který měla teoreticky žalovaná platit při vyčerpán celého úvěrového rámce, který jí dala žalobkyně k dispozici, přesahoval zjištěný příjem, který žalobkyně uváděla v návrhu. Ze shora uvedeného je tak zcela zřejmé, že žalobkyně nejenže netvrdila a neprokázala, jakým způsobem ověřila úvěruschopnost žalované, ale také že úvěr žalované až do výše 80 000 Kč neměl být vůbec poskytnut.

11. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSU a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou zákonnou úpravou, judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSU. Podle § 87 odst. 1, věty třetí ZSU, v případě, že poskytovatel úvěru neposoudí řádně úvěruschopnost, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované vyplatila na její účet částku 10 000 Kč a žalovaná uhradila 5 000 Kč. Žalovaná je tak povinna uhradit žalobkyni zbývající jistinu ve výši 5 000 Kč, když sama žalovaná uváděla, že uhradila pouze 5 000 Kč. Žalovaná soudu sdělila, že je samoživitelkou, je evidována na úřadě práce a s obživou jí vypomáhá rodina a je schopna uvedenou jistinu hradit ve splátkách ve výši 500 Kč měsíčně, když jí od státu chodí 8 000 Kč měsíčně a z toho hradí městský byt ve výši 6 000 Kč měsíčně, soud proto výrokem I. rozsudku zavázal žalovanou k úhradě výše uvedené částky, ale ve splátkách po 500 Kč měsíčně s ohledem na její poměry dle § 87 odst. 1 ZSU. Částka bude uhrazena do 10 měsíců od právní moci rozsudku, což není nepřiměřeně nevýhodné pro žalobkyni.

12. Žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších požadovaných částek pro neplatnost smlouvy, a ani úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem, a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

13. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovanou, tedy spotřebitele, která je chráněna jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

14. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaná (protože netvrdila, jaké byly její možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinna uhradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaná by se tak do prodlení se splácením jistiny dostala poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaní byli povinni tvrdit a prokazovat, jaké byly jejich možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

15. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

16. Výzvy, uvedené v bodě 15. tohoto rozhodnutí, jsou obvykle činěny v rámci režimu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a je jimi požadováno plnění přímo z těchto smluv, nikoliv z titulu vrácení jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Žalobkyně a žalovaná se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalované (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohly dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

17. Dle názoru soudu se navíc žalovaná nemohla dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jejích možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, a soud tak nemá jak ověřit jeho možnosti splácet) pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti, tedy s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

18. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet(žalovaná ale své poměry v daném řízení tvrdila a požádala o splátky ve výši 500 Kč měsíčně), pak soud určí okamžitou lhůtu splatnosti pohledávky dle návrhu věřitele s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. V projednávané věci se tak žalovaná dostane do prodlení, až neplněním stanovených splátek. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

19. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

20. Soud tak výrokem II. tohoto rozsudku požadavek žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a všech další nároků žalobkyně, zamítl.

21. Soud nad rámec výše uvedeného uvádí, že smlouva by byla neplatná i z dalšího důvodu, a to podle § 580 odst. 1 a § 588 o. z., tedy absolutně, když ujednaná výše úroků 1,07 % denně je v rozporu s dobrými mravy. Soud nečinil dotazy na bankovní instituce, jaké byly úrokové sazby v čase a místě obvyklé, neboť žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost, což i tak způsobuje neplatnost smlouvy, ale ze samotné úrokové sazby jen naprosto zřejmé, že je zcela nepřijatelná, neboť činí 390,55 % ročně, přičemž se nejedná o krátkodobý úvěr, o čemž svědčí i skutečnost, že splátky poskytnuté jistiny byly naplánovány od 19. 1. 2025 až do 13. 6. 2026. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že žalovaná byla povinna hradit úrok v denních splátkách, což je neobvyklé ustanovení smlouvy, které klade na spotřebitele podstatně vyšší nároky, než je běžné měsíční splácení a je zde podstatně vyšší riziko, že spotřebitel některou splátku vynechá, třeba i nezaviněnou chybou. V daném případě tedy sjednaná sazba úroku uvedená ve smlouvě je již na první pohled extrémně vysoká s ohledem na typ sjednaného úvěru s delší splatností a výší poskytnuté jistiny, proto by v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, byl případně i s velkou pravděpodobností konstatován rozpor sjednané úvěrové sazby s dobrými mravy a z toho vyplývající absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 588 o. z. K této neplatnosti je přitom soud povinen, ve shodě s uvedeným ustanovením, přihlédnout i bez návrhu. Pokud jde pak o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků by mohlo být od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na § 1802 o. z., který řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány), avšak smlouva o úvěru je podle § 2395 o. z. smlouvou úplatnou. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti by se vztahoval na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě naprosto převažující úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků vůbec uzavřít, navíc za situace, kdy se žalovanou uzavřela smlouvu s právě takto vysokým úrokem. Smlouvu o úvěru by tedy bylo třeba s ohledem na dikci § 576 o. z. posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, i kdyby žalobkyně náležitě úvěruschopnost prověřila. Soudu je známo, že úrokové sazby u nebankovních úvěrů jsou vyšší než u úvěrů poskytnutých bankami, ale tento rozdíl nemůže být odůvodněn takto výrazným navýšením běžné úrokové sazby, přičemž je zřejmé, že žádný rozumně uvažující člověk, který není ve finančních problémech, by se zavázal k takto vysoké úrokové sazbě a k takto nevýhodnému úvěru, tedy i tato skutečnost dále potvrzuje fakt, že žalobkyně měla úvěruschopnost žalované řádně prověřit, což neučinila.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla v řízení úspěšnější účastník, ale náklady nepožadovala.

23. Vzhledem k tomu, že žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který nebyl vydán, vznikla jí tím povinnost doplatit soudní poplatek tak, jako by byl podán návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění, přičemž poplatek je splatný až v souvislosti s rozhodnutím ve věci (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 93 Co 56/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. 48/2014). Poplatník na soudním poplatku dosud zaplatil 800 Kč, přičemž výše poplatku dle Položky 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků činí 1 000 Kč a zbývá tedy doplatit 200 Kč. Soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit doplatek tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. i) o. s. ř.).

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.

Pohledávku státu lze uhradit na číslo účtu: Anonymizováno, variabilní symbol Anonymizováno, nebo v hotovosti na pokladně soudu.

V případě nezaplacení pohledávky ve lhůtě 30 dnů po uplynutí lhůty splatnosti bude tuto pohledávku vymáhat místně příslušný celní úřad.