OSSY 18 C 32/2022-36

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 37.164,92 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně zastavuje, a to co do nároku na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 9 140 Kč a částky 3 099,92 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 227,29 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 628,56 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 227,29 Kč od 8. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni: ⟪LB:lb_001⟫ - částku 3 837,71 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 72,11 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 837,71 Kč od 8. 7. 2021 do zaplacení, ⟪LB:lb_002⟫ - náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2 302 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 37 164,92 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí byl poskytnut.

2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízením spornými.

3. V průběhu řízení vzala žalobkyně v rozsahu podle výroku I. žalobu částečně zpět.

4. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:

6. Ze smlouvy označené jako smlouva o úvěru ze dne 22. 1. 2020, že mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena smlouva, na základě které byla žalované poskytnuta částka 35 000 Kč. Žalovaná se v dané souvislosti zavázala tuto částku splatit formou 31 měsíčních splátek, a to spolu s úrokem ve výši 38 399,01 Kč Součástí smlouvy byly také obchodní podmínky původního věřitele, které blíže upravovaly některá práva a povinnosti smluvních stran.

7. Z výpisů z účtu, že žalovaná učinila kontrolní platbu ve výši 1 Kč a následně dne 22. 1. 2020 byla žalované poskytnutá jistina úvěru ve výši 35 000 Kč.

8. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, že je zde uveden 1x dopis ze dne 13. 8. 2021.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky, že žalovaná byla vyrozuměna o postoupení pohledávky ve prospěch žalobkyně, a to jak ze strany původního věřitele, tak ze strany žalobkyně. Postoupení pohledávky je doloženo rovněž smlouvou o postoupení pohledávek a dále společným prohlášením smluvních stran.

10. Z upomínek k úhradě, že žalovaná byla ze strany původního věřitele opakovaně vyzývána k úhradě dluhu, kdy rovněž došlo dne 1. 4. 2021 k zesplatnění dluhu. Z výzev právního zástupce žalobkyně, že žalovaná byla rovněž ze strany právního zástupce žalobkyně opakovaně vyzvána k úhradě dluhu, a to i předžalobní výzvou ze dne 18. 10. 2021.

11. Soud činí v této věci skutkový a právní závěr o tom, že žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné písemné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“).

12. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 22. 1. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se v dané souvislosti zavázala zaplatit rovněž úrok ve výši 38 399,01 Kč, a to v 31 měsíčních splátkách ve výši 2 367,71 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku 4 772,71 Kč.

13. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalované.

14. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i Soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje uvedení částky životního minima, příp. soud v případě bydlení u příbuzných či ve vlastním domě či bytě akceptoval nedoložení jednotlivých nákladů (placení jednotlivých médií či příspěvků na společnou domácnost), pokud klientem uvedená částka zjevně nebyla nereálná.

15. Z uvedeného se podává, že poskytovatel úvěru se nemůže své povinnosti řádně prozkoumat úvěruschopnost spotřebitele zbavit tím, že bude odkazovat na nepravdivost údajů sdělených mu spotřebitelem. Je totiž třeba zásadně odlišovat povinnosti poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a případnou odpovědnost spotřebitele za nepravdivé údaje. Je to právě povinnost poskytovatele úvěru vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Ostatně uvedená povinnost vyplývá jednoznačně též z § 75, § 84 odst. 1 a § 84 odst. 2 ZSÚ. Je tedy povinností poskytovatele úvěru si od spotřebitele obstarat doklady o jeho tvrzených poměrech a v případě, že tak spotřebitel neučiní, nemůže mu být úvěr poskytnut (§ 84 odst. 3 ZSÚ). Povinností poskytovatele úvěru však není zkoumat věrohodnost předložených dokladů a jejich pravdivost, vyplynou-li však zjevné či důvodné pochybnosti o pravdivosti či správnosti předložených dokladů, má povinnost vyzvat spotřebitele k vysvětlení či doplnění informací (§ 84 odst. 2 ZSÚ). Tak poskytovatel úvěru není povinen zkoumat např. to, zda mu předložená pracovní smlouva byla skutečně uzavřena mezi spotřebitelem a jeho zaměstnavatelem a zda jsou v ní údaje pravdivé apod., pokud nevyvstanou v procesu posuzování úvěruschopnosti důvodné pochybnosti o spotřebitelem uvedené informaci doložené doklady (např. porovnáním výpisu z účtu s pracovní smlouvou apod.). Neobstojí námitka věřitelů, že nejsou schopni takové doklady zajistit, když na jejich předložení musí trvat (§ 84 odst. 1 ZSÚ) a pokud jim je spotřebitel nepředloží, pak nemohou úvěr poskytnout, neboť jim spotřebitel neposkytl informace pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti (§ 84 odst. 3 ZSÚ). Zcela běžně je schopen spotřebitel jistě předložit doklady o svých příjmech (pracovní smlouva, rozhodnutí o dávkách, výpis z účtu apod.), doklady o svých pravidelných výdajích (vyúčtování telekomunikačních služeb, SIPO, výpis z účtu, ze kterého jsou strhávány ceny za služby, nájemní smlouva, prohlášení rodičů či třetích osob, bydlí-li spotřebitel u nich apod.). Současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu dle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení toho bydlení a podle jeho formy (rodinný dům, byt) posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru apod.). Uvedené povinnosti pak nepředstavují neúměrnou zátěž poskytovatele úvěru, neboť ten má povinnost předem sdělit spotřebiteli dle § 84 odst. 1 ZSÚ, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti. Uvedené povinnosti se pak týkají nejen poskytovatele úvěru, ale i zprostředkovatele úvěru. Jen splnění výše uvedených povinností pak zaručuje, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bylo postupováno s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ). Soud si je samozřejmě vědom toho, že existují výdaje, které nemůže poskytovatel úvěru bez pravdivé informace ze strany spotřebitele ověřit, jako např. v případě, kdy spotřebitel tvrdí, že nemá žádné výdaje s jinými úvěry či půjčkami u subjektů odlišných od poskytovatele úvěru a nemá ani záznamy např. v rejstřících SOLUS či NRKI, avšak v takovém případě nelze po poskytovateli požadovat, aby podrobně pátral (ostatně to není ani jeho povinnost) o takových závazcích spotřebitele a případné nepravdivé poskytnutí takové informace spotřebitelem nemůže jít k tíži poskytovatele úvěru. Je však věcí konkrétního posouzení, zda se o takovou informaci jedná či nikoliv. Výše uvedené závěry pak představují obecné předpoklady pro řádné posouzení úvěruschopnosti dle ZSÚ, nicméně závěr, zda poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele posoudil či nikoliv je třeba vždy učinit podle konkrétních okolností projednávané věci. Ne vždy totiž absence doložení některé ze spotřebitelem tvrzené informace musí nutně vést k závěru, že poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele neposoudil.

16. V posuzované věci se podává, že sama žalobkyně uvedla, že nemá žádné důkazy o tom, že by úvěruschopnost žalované byla jakkoli posouzena. Žalobkyni přitom bylo soudem poskytnuto v dané souvislosti konkrétní poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že věřitel nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Splnění dané povinnosti věřitelem pak nebylo v řízení jakkoli doloženo ani na základě konkrétní výzvy soudu.

17. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

18. Neposoudí-li poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se neplatnosti spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

19. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen to, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.

20. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 30 227,29 Kč (byla předána částka 35 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 4 772,71 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Rozsah soudem přiznaného příslušenství (rozhodná období od 2. 4. 2021 do 2. 7. 2021 a od 8. 7. 2021 do zaplacení) pak odpovídá způsobu jeho uplatnění ze strany žalobkyně, kdy počátek prodlení žalované odpovídá úkonu zesplatnění, kdy žalovaná nejpozději musela nabýt vědomí o své faktické povinnosti plnit vůči žalobkyni.

21. Soud nepřiznal žalobkyni ani požadovaný náklad spojený se zasláním dopisu ve výši 39 Kč, a to s ohledem na okolnosti dané věci, kdy strana žalovaná byla upomínána k platbě i předžalobní výzvou advokáta ze dne 18. 10. 2021. Soud je toho názoru, že žalobkyni požadovaná náhrada nepřísluší pro neúčelnost resp. rovněž s ohledem na celkový kontext uplatňování pohledávky stranou žalující.

22. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele až na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1271/2020).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 302 Kč, přičemž tato částka představuje 62,66 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,33 % a úspěchu žalované v rozsahu 18,67 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 495 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b a. t. z tarifní hodnoty ve výši 37 164,92 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve obec - anonymizováno ve obec. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.