OSTR 7 C 201/2023-29

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 15 800 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 000 Kč od 27. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 842,05 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 713,83 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 288,98 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 19,31 % ročně z částky 12 288,98 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 31 1 2023 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 15 800 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené dne 18. 1. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (Fair anonymizována dvě slova – dále též jen„ anonymizováno“) a žalovaným.

2. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty FCI peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit FCI spolu s půjčenou jistinou 16 000 Kč také kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 3 200 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Celkovou částku měl žalovaný uhradit formou 60 týdenních splátek ve výši 480 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 14. 9. 2018. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 19,31 % ročně spolu se zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh celkem částku 13 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, uzavřené mezi FCI a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 29. 11. 2019.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 16. 8. 2023, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně příjmení splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. FCI ověřila majetkovou situaci žalovaného z výplatních pásek a též lustrací žalovaného v insolvenčním rejstříku (dále též jen„ ISIR“), kde ověřila, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný tehdy uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr, jeho měsíční příjem činí 15 500 Kč. Výdaje byly zjištěny ze sdělení žalovaného. Vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného pak zajistil skóringový model informačního systému FCI. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, kde bylo rozhodnuto v obdobné věci.

4. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

5. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 1. 2018 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi FCI jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k podpisu smlouvy, v níž se FCI zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti spotřebitelský úvěr v celkové výši 16 000 Kč, a to za úrok ve výši 3 200 Kč, administrativní poplatek ve výši 3 200 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 28 880 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 480 Kč. Žalovaný pak na svůj dluh již dle tvrzení žalobkyně zaplatil 13 000 Kč.

7. Ze zákaznické karty žalovaného soud zjistil, že tato listina obsahuje osobní údaje žalovaného včetně čísla jeho občanského průkazu, označení druhu bydlení (nájemník, spolubydlící), údaj o tom, že žalovaný je svobodný a nemá žádné nezaopatření dítě. Žalovaný dále uvedl, že má žádnou půjčku/úvěr ve výši 40 000 Kč s měsíční splátkou 5 200 Kč. Dále uvedl, že je zaměstnán u firmy Mosaic, s.r.o. jako pomocný dělník, kdy jeho čistý měsíční příjem činí 15 500 Kč. Měsíční výdaje na bydlení uvedl ve výši 4 000 Kč měsíčně, osobní výdaje ve výši 3 800 Kč a výdaje na splátky úvěrů ve výši 5 200 Kč měsíčně. Žalovaný předložil k ověření svých tvrzení výplatní pásky.

8. Přípisem FCI ze dne 29. 11. 2019 byl žalovaný informován o výši dlužné částky ze shora uvedených smluv (v celkové výši 18 800 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tyto pohledávky byly postoupeny na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 29. 11. 2019. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky FCI za žalovaným. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě pohledávky ve lhůtě 10ti dnů od doručení této výzvy. Dne 3. 9. 2020 pak žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu k plnění.

9. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

15. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

16. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

17. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

18. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (FCI) a žalovaným došlo dne 17. 1. 2018 uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 16 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele tento úvěr splácet, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (FCI) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karty zákazníka, přičemž z této je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Tyto měly být podloženy výplatními páskami. Soudu však žádné takové doklady předloženy nebyly. Stejně tak FCI netvrdila, že by zjišťovala z veřejně dostupných registrů dlužníků (např. SOLUS nebo z Centrální evidence exekucí), zda žalovaný řádně hradí svoje závazky u jiných věřitelů. Pokud na výzvu soudu žalobkyně nepředložila ani všechny dokumenty, na které ve svém podání ze dne 16. 8. 2023 odkazuje (výplatní pásky, lustraci v ISIR), odporuje to zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena.

21. Pokud se jedná o námitku žalobkyně ve vztahu k povinnosti uchovávat dokumenty, které spotřebitel předkládá při uzavírání smlouvy, kdy žalobkyně argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak je třeba uvést, že jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona 145/2010 Sb., který však v této věci není aplikován, neboť od 1. 12. 2016 platil již nový zákon o spotřebitelském úvěru, a to zákon č. 257/2016 Sb., který v ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let.

22. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (FCI) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť s odbornou péčí neposoudila jeho schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 1. 2018 neplatná.

23. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

24. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný na spotřebitelský úvěr uhradil celkem 13 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 3 000 Kč, která představuje rozdíl mezi vyplacenou jistinou úvěru ve výši 16 000 Kč a částkou 13 000 Kč, kterou žalovaný již uhradil. Ve vztahu k částce 3 000 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

25. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve vztahu se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené částky. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení FCI o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, a to ve lhůtě do 10 dnů od jeho doručení. Toto oznámení bylo dle podacího lístku podáno na poštu k odeslání žalovanému dne 13. 12. 2019. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 16. 12. 2019; desetidenní lhůta pro zaplacení proto uplynula dne 26. 12. 2019. Ode dne 27. 12. 2019 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

26. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 3 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 27. 12. 2019 ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného.

27. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny, poplatků za hotovostní inkaso splátek, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

28. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.