OSVS 9 C 59/2026-37

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení částky 13 840,68 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 012 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 10 828,68 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 840,68 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou soudu dne 1. 10. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení původně částky 15 498,02 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že původní věřitel právnická osoba. pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025. Původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, a to smlouvou o úvěru č. hodnota ze dne 8. 6. 2023. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr prostřednictvím 48 měsíčních splátek, přičemž úvěr byl úročen úrokem ve výši 64,37 % ročně. Spolu se smlouvou byl dne 8. 6. 2023 uzavřen Dodatek č. hodnota. Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou úvěru, proto došlo dne 22. 9. 2024 k zesplatnění úvěru. Na úvěr zaplatil celkem částku 11 988 Kč. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku 12 486 Kč (od data poskytnutí úvěru do jeho zesplatnění), přičemž celkovou dlužnou částku vyčíslovala na 15 498,02 Kč. V rámci žalobního návrhu sdělovala, jak byla posuzována úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru.

2. V podání ze dne 7. 1. 2026 se žalobkyně domáhala změny žaloby, když požadovala zaplacení navíc částky 548,28 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky. Dlužná částka tak činila 16 046,30 Kč.

3. V podání datovaném dne 28. 1. 2026 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do zákonného úroku z prodlení z částky 2 205,62 Kč od 23. 9. 2024 do zaplacení.

4. Konečně v podání ze dne 27. 5. 2026 vzala žalobu opět částečně zpět co do částky 2 205,62 Kč (smluvního úroku) a nově požadovala zaplacení částky 13 840,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení.

5. Posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila podáním ze dne 20. 5. 2026. Tvrdila, že původní věřitel ověřoval úvěruschopnost lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, SOLUS a NRKI. Žalovaný pak měl prohlásit, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti. Dále byla úvěruschopnost prověřována formou elektronického dálkového přístupu nahlédnutím do přístupných rejstříků a databází, zejména těch veřejných, jakož i z dokladů poskytnutých žalovaným a v neposlední řadě ze sdělení žalovaného, ze kterých vyplývají jeho příjmy i výdaje. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán u právnická osoba, dosahuje měsíčního příjmu ve výši 15 293 Kč, přičemž běžné měsíční výdaje činí 8 775 Kč. Výši příjmů doložil výpisem z účtu obsahující údaj o výši výplaty od zaměstnavatele.

6. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný smluvní úrok, kdy tento nárok žalobkyně byl již v této fázi řízení hodnocen jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.

7. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný neučinil soudu žádné podání, ani se nevyjádřil jak k textu podané žaloby, tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

8. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění.

9. Původní věřitel právnická osoba. uzavřel s žalovaným dne 8. 6. 2023 Smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč (celkem měl pak žalovaný vrátit částku 42 048 Kč). Úvěr byl sjednán na dobu 48 měsíců, jednotlivá splátka činila 999 Kč (i s pojištěním), úrok pak 64,37 % ročně (RPSN 87,21 %). Ke smlouvě byl uzavřen Dodatek č. hodnota, jehož prostřednictvím došlo k úpravě některých ustanovení smlouvy. Dopisem ze dne 9. 6. 2023 bylo žalovanému oznámeno schválení úvěru, kde byly rovněž obsaženy základní parametry úvěru, splátkový kalendář a informace o pojištění. Žalovanému byl také poskytnut Předsmluvní formulář. Poskytnutí částky 15 000 Kč bylo prokázáno Dokladem o vyplacení úvěru. Dopisem ze dne 22. 9. 2024 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru, zároveň byl vyzván k okamžité úhradě nesplacené části úvěru. Aktivní věcnou legitimaci žalobkyně doložila Společným prohlášením smluvních stran o postoupení pohledávek, seznamem postupovaných pohledávek a Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována podle výpisu z NRKI (ze kterého bylo zjištěno, že žalovaný má 3 žádosti u finančních institucí, částka expozice činí 727 917 Kč, dluh po splatnosti není evidován), výpisu záznamů z registru SOLUS (bez záznamu), výpisů z bankovního účtu žalovaného ohledně jeho mzdy (žalovaný pracoval u společnosti právnická osoba a dosahoval zde příjmu v rozsahu 19 303 Kč až 21 859 Kč, za duben 2023 dosahoval příjmu 4 717 Kč, kdy byl v dočasné pracovní neschopnosti). K ověření totožnosti žalovaný doložil scan občanského průkazu. Z hodnocení klienta je pak patrno, že žalovaný je zaměstnán od 1. 12. 2022 u společnosti právnická osoba na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, s příjmem 15 293 Kč. Jeho výdaje činí celkem 8 775 Kč (životní minimum 4 860 Kč, bydlení 3 915 Kč), volné zdroje tvoří částku 5 518 Kč. Děti nemá, je svobodný, žije u rodičů. Ze zprávy právnická osoba. pak bylo zjištěno, že žalovaný je majitelem účtu č. č. účtu a že dne 8. 6. 2023 byla na jeho účet zaúčtována částka 15 000 Kč od společnosti právnická osoba. pod VS var. symbol.

10. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

15. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

16. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

18. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Žalobkyně byla usnesením pod č.j. 9 C 59/2026-16 vyzvána, nechť doplní skutková tvrzení a též předloží důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně konstatovala, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřována lustracemi v databázích ISIR, SOLUS a NRKI. Žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu. Nedošlo tedy k pochybnostem ohledně platební schopnosti žalovaného. Dále byla úvěruschopnost prověřována formou elektronického dálkového přístupu nahlédnutím do přístupných rejstříků a databází, jakož i z dokladů poskytnutých žalovaným a rovněž ze sdělení žalovaného, ze kterých vyplývají jeho příjmy i výdaje. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán u společnosti právnická osoba, kde dosahuje měsíčního příjmu ve výši 15 293 Kč, přičemž jeho běžné měsíční výdaje činí 8 775 Kč. Výši příjmů doložil výpisem z účtu obsahující údaj o výši výplaty od zaměstnavatele.

20. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána. Původní věřitel zcela rezignoval na ověření výdajové stránky žalovaného. Původní věřitel zřejmě pouze formálně vykázal úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabýval. Poskytovatel úvěru má povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovaným, je třeba, aby vše bylo prokázáno příslušnými listinami. Původní věřitel se spokojil s částkou 8 775 Kč coby měsíčními výdaji žalovaného, takové částce lze však stěží uvěřit, když tato částka by pokryla tak možná výdaje za bydlení a energie. Původní věřitel si mohl vyžádat výpisy z účtu žalovaného i ohledně výdajů žalovaného, ze kterých by mohl zjistit, zda má žalovaný dostatek finančních prostředků na účtu, či zda není schopen vytvořit nějakou finanční rezervu, dále mohl zjistit, zda žalovaný neutrácí nepřiměřené částky za sázení apod., zda se příliš nezadlužuje. Avšak tak neučinil. Byť si ověřoval příjem žalovaného z bankovních výpisů, již si třeba nevyžádal pracovní smlouvu a pouze se spolehl na tvrzení žalovaného ohledně doby trvání smlouvy. Přitom žalovaný pracoval u společnosti právnická osoba v době sjednání úvěru pouze půl roku.

21. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že původní věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumal úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

22. Primárním chráněným zájmem podle zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky splácet i s úroky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně (resp. původní věřitel) však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.

24. Nad rámec důvodu neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru soud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 588 ve spojení s § 1796 o. z. Žalovanému byl dle smlouvy poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč se smluvním úrokem 64,37 % ročně. Taková výše smluvního úroku se zjevně příčí dobrým mravům. Společnost právnická osoba. vystupovala při uzavření smlouvy jako profesionální poskytovatel úvěrů, zatímco žalovaný byl spotřebitelem. Na takový vztah je nutno klást zvýšené požadavky na poctivost, transparentnost a respekt k ochraně slabší smluvní strany. Sjednaný úrok představuje mimořádně vysoké úplatné zatížení spotřebitele. Jde tedy o sazbu zcela excesivní a zjevně neodpovídající obvyklé ceně peněz na trhu ani zvýšené rizikovosti nebankovního úvěrování. Takto sjednaný úrok již v relativně krátké době vede k nárůstu dluhu v rozsahu, který je ekonomicky neobhajitelný a pro spotřebitele fakticky neúnosný. Takové ujednání nezakládá spravedlivou rovnováhu práv a povinností stran, ale vytváří hrubě nerovné postavení ve prospěch poskytovatele úvěru jako profesionála na úkor žalovaného jako spotřebitele.

25. Soud přihlédl i k tomu, že judikatura dlouhodobě považuje za rozporné s dobrými mravy takové úroky, které podstatně a zjevně přesahují sazby obvyklé v době a místě sjednání, zejména jsou-li uplatněny vůči spotřebiteli a spojeny s jeho slabším postavením (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Závěr o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy vychází z konkrétních okolností dané věci spočívající v nepřiměřené výši sjednaného úroku, v postavení původního věřitele jako profesionálního nebankovního věřitele naproti postavení žalovaného jako spotřebitele. Za této situace soud uzavírá, že ujednání o odměně za poskytnutí úvěru překročilo meze smluvní volnosti a poctivého obchodního styku natolik, že je nelze právně chránit. Úvěrová smlouva je proto neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. K této neplatnosti soud přihlédl i bez návrhu.

26. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 15 000 Kč, od kterých bylo nutno odečíst částku 11 988 Kč, kterou žalovaný na předmětnou pohledávku dosud uhradil. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 3 012 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně též právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (tedy úroků z prodlení od tvrzené splatnosti), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

27. Dluh žalovaného se stal splatným rozhodnutím soudu. Soud má dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v případě sporu určit lhůtu k vrácení dlužné jistiny dle možností a schopností žalovaného. Při určení splatnosti se soud ztotožnil se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci byl žalovaný v řízení zcela pasivní a soudu nesdělil své aktuální možnosti, ani majetkové a sociální poměry, z nichž by soud mohl vycházet při individuálním určení splatnosti dosud nesplacené jistiny. Tato skutečnost, že žalovaný v řízení ohledně svých možností dluh splatit ničeho netvrdil a neprokazoval, se ve výsledku projevuje v neprospěch žalovaného, který v tomto směru neunesl břemeno tvrzení a důkazní, pokud se nijak nebránil a netvrdil, že není v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit najednou. Proto soud vycházel ze skutečnosti, že je schopen dluh uhradit ve splatnosti určené soudem, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Až marným uplynutím této lhůty žalobkyni vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k jeho pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.