III.ÚS 3/93

III. ÚS 3/93 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele J.K., zastoupeného advokátkou.JUDr. K.S., takto Návrh se odmítá.

Navrhovatel podal dne 19.11.1992 opakovaně (původně 25.9.1992) návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ještě ČSFR o ústavní stížnosti, a to v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 19.8.1992 sp. zn. I Tzf 15/92, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSFR ve prospěch navrhovatele. Domáhá se, aby Ústavní soud ČR vyslovil ve svém nálezu porušení jeho základních práv a svobod uvedených v čl. 8, 9, 10, 11, 36 a 40 Listiny základních práv a svobod a zrušil uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSFR.

Jde o to, že navrhovatel byl rozsudkem bývalého Státního soudu oddělení Brno odsouzen dne 19.12.1951 pod sp. zn. 1 Ts II 89/51 pro trestný čin rozkrádání národního majetku podle § 6, § 245 odst. 1 písm. a) zák. č. 86/50 Sb., kterého se dopustil ve spolupachatelství s K.P., když odcizili elektromotor a vypínač z národního podniku Z. Byl také uznán vinným neoznámením trestného činu podle § 165 cit. zák. proto, že neoznámil P. chystanou sabotáž. K odvolání navrhovatele potom Nejvyšší soud ČSR rozsudkem ze dne 25.3.1952 sp. zn. To III 40/52 zrušil napadený rozsudek o vině neoznámení trestného činu podle § 165 cit. zák. zprostil ho v této části podle § 162 písm. c) zák. č. 87/50 Sb., a snížil mu trest, který uložil za nedotčený trestný čin rozkrádání národního majetku podle § 245 odst. 1 písm. a) zák. č. 86/50 Sb. Proti tomuto rozsudku podal generální prokurátor ČSFR stížnost pro porušení zákona ve prospěch navrhovatele a jak již uvedeno Nejvyšší soud ČSFR tuto stížnost usnesením ze dne 19.8.1992 zamítl.

V uvedeném usnesení potom Nejvyšší soud ČSFR argumentuje tím, že projednávaný skutek se nepochybně stal, jak plyne i z tehdejšího doznání obou obžalovaných. Dovozuje také, že ze způsobu jednání navrhovatele v kritické době je jednoznačné, že tento jednal minimálně v tzv. eventuelním úmyslu, tedy že věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem a pro případ, že jej způsobí s tím byl srozuměn. To je dovozeno zejména i tím, že ke skutku došlo za okolností výrazně tento závěr podporujících (odcizené věci spouštěny z okna továrny po provaze v pozdních večerních hodinách, jejich převzetí navrhovatelem a jejich uložení do batohu, který pro tento účel sám přinesl). Navrhovatel tak dobře věděl, že v dané chvíli odcizuje věci patřící jinému. Tato skutečnost je bezpochybná, a to i přes některá procesní pochybení tehdejších soudů. Lze souhlasit i s tím, že skutková podstata tehdejšího trestného činu rozkrádání národního majetku byla značně široká, avšak hodnotu tehdy odcizených věcí v daném případě nelze označit za vskutku nepatrnou.

Odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSFR je tedy přiléhavé a nelze mít za to, že jím byla porušena práva zaručená Listinou základních práv a svobod jak uvádí navrhovatel. Nutno dodat, že trestný čin shora popsaný je trestným činem typicky majetkovým, který je stíhán v každé demokratické společnosti a je také jednoznačně za trestný v těchto společnostech označován. Proto také není výslovně označen v zákoně o soudní rehabilitaci č. 119/90 Sb. ve znění zák. č. 47/91 Sb. Nejedná se tedy v daném případě o odsuzující soudní rozhodnutí za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská a politická práva a svobody zaručující Ústavou a vyjádřeny v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označil za trestný. Nejedná se také o čin, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech.

Z uvedených důvodů proto nezbylo než návrh odmítnout z hlediska uvedeného v § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/93 Sb. s tím, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 1993 JUDr. Vladimír Jurka soudce Ústavního soudu ČR