I.ÚS 1489/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Štěpána Pražáka, zastoupeného advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 72 A 42/2023-60 ze dne 26. 11. 2025 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 5/2026-29 ze dne 18. 3. 2026, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Krajského úřadu Zlínského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Vymezení věci, předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele 1. Podstata věci se týká objektivní odpovědnosti stěžovatele (provozovatele motorového vozidla) za přestupek podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Toho se dopustil tím, že blíže nezjištěný řidič jeho vozidla jel mimo obec rychlostí nejméně 79 km/h v úseku, kde byla místní úpravou provozu stanovena nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Řidič tak nejvyšší dovolenou rychlost po odečtení odchylky překročil nejméně o 29 km/h.

2. Městský úřad Rožnov pod Radhoštěm uznal stěžovatele vinným za spáchání přestupku a uložil mu pokutu výši 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Proti následnému zamítnutí odvolání krajským úřadem podal stěžovatel správní žalobou, kterou však krajský soud jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji odmítl pro nepřijatelnost.

3. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího správního soudu podal ústavní stížnost, v níž namítá porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (Listina), porušení práva nebýt trestán jinak než na základě zákona a v jeho mezích podle čl. 39 Listiny, porušení principů legality výkonu veřejné moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy a porušení práva nebýt sankcionován za uplatnění procesní obrany podle čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu vytknul, že pochybil, když potvrdil rozhodnutí správního orgánu o uložené výši trestu, který je podle Nejvyššího správního soudu nezákonný. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nahradil správní uvážení správního orgánu vlastním správním uvážením a nevysvětlil, jak lze uložit pokutu na horní hranici po (hypotetickém) odstranění hlavního důvodu uložení pokuty. Stěžovatel považuje postup správního orgánu za neústavní, pokud mu v jeho neprospěch přičítá, že se nedoznal a neprojevil lítost. Namítá také, že princip zákazu dvojího přičítání byl vyložen formalisticky a že odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost představovalo výraz svévole.

II. Posouzení Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Pro řízení před Ústavním soudem v projednávané věci je významné, že Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost. Ústavní soud dlouhodobě opakuje, že úvaha Nejvyššího správního soudu o nepřijatelnosti kasační stížnosti zásadně nemůže porušit žádné základní právo - s výjimkou práva na spravedlivý proces v případě svévolného zneužití soudcovského uvážení (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2407/24, bod 12; IV. ÚS 2877/23, bod 9; II. ÚS 3220/21, bod 7; I. ÚS 597/06; či II. ÚS 2283/11 ). Nedávalo by totiž smysl, aby zákonodárce vyloučil určitý okruh případů z přezkumu Nejvyššího správního soudu (institut nepřijatelnosti kasační stížnosti v samosoudcovských věcech podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního) a přesunul přezkum rozsudku krajského soudu na Ústavní soud. Takový postup by odporoval principu subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud je až poslední záchrannou brzdou chránící ústavně chráněné hodnoty, nikoliv další instancí přezkoumávající jakékoliv pochybení v rovině podústavního práva.

7. Ústavní soud namítané svévolné zneužití soudcovského uvážení neshledal. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v mezích § 104a odst. 1 soudního řádu správního a své odmítavé usnesení odůvodnil v souladu s ústavními požadavky. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce, je kasační stížnost přijatelná jen pokud (1) se k dané věci judikatura doposud nevyjádřila, (2) je judikatura ve věci nejednotná nebo (3) je potřeba učinit judikatorní odklon (viz bod 9 usnesení Nejvyššího správního soudu a tam citovaná judikatura). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve věci stěžovatele se o žádnou z uvedených situací nejedná. Z odůvodnění je patrné, z jakých úvah při posouzení nepřijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vycházel, a tyto úvahy nevykazují žádné znaky protiústavnosti či svévole.

8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu (či spravedlivý proces) má procesní povahu a tímto právem chráněné procesní záruky nezaručují žádný konkrétní hmotněprávní výsledek. Odpovídá mu povinnost soudu seznámit účastníky s klíčovými úvahami, které jej vedly k danému rozhodnutí, a povinnost vypořádat se s relevantními argumenty. Neplyne z něj však právo na jediné správné odůvodnění. Přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatele či Ústavního soudu měl být veden úvahami jinými, resp. se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak. Opačný závěr by popíral roli Ústavního soudu a smysl institutu ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. I. ÚS 1815/25, body 24-37, a tam citovaná judikatura).

9. Ústavní soud navíc podotýká, že ve stěžovatelově věci jde o částku v bagatelní výši [srov. 50tisícová hranice pro podání dovolání v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Takové věci zpravidla nedosahují ústavní roviny.

10. K porušení základních práv stěžovatele tedy napadenými rozhodnutími nedošlo. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu