Doba stanovená pro trvání vazby podle § 73aa t. ř.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Lukášem Duffkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2026 sp. zn. 12 To 11/2026, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, namítá stěžovatel zásah do svého práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení principu proporcionality dle čl. 4 odst. 4 Listiny. Těmito námitkami brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení v celém rozsahu, a to z důvodu ústavněprávně vadného výkladu § 73aa ve spojení s § 72a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění od 1. 1. 2026, jež stanoví maximální přípustnou dobu trvání opatření nahrazujících vazbu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro skutek, v němž je spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu pletich při zadávání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

3. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 9. 2023 vzat do vazby z důvodů § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 28. 11. 2023 bylo k žádosti stěžovatele podle § 73b odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o jeho propuštění z vazby a současně podle § 73a odst. 1 trestního řádu o přijetí peněžité záruky a podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu o stanovení dohledu probačního úředníka nad ním. Usnesením vrchního státního zastupitelství ze dne 16. 8. 2024 byl zamítnut první návrh stěžovatele na zrušení peněžité záruky, jakož i dohledu probačního úředníka. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následnou stížnost stěžovatele zamítl. Usnesením vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 3. 2025 byl zamítnut i druhý návrh stěžovatele na zrušení peněžité záruky a dohledu probačního úředníka. Vrchní soud však usnesením ze dne 9. 6. 2025 toto usnesení zrušil, protože dospěl k závěru, že státní zástupce v přípravném řízení nemá pravomoc k negativnímu rozhodnutí o návrhu obviněného na zrušení peněžité záruky. Obvodní soud následně dne 2. 7. 2025 usnesením zrušil dohled probačního úředníka nad stěžovatelem (výrok I), zatímco návrh stěžovatele na zrušení peněžité záruky zamítl (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") poté usnesením ze dne 7. 8. 2025 zrušil usnesení obvodního soudu co do výroku o zamítnutí návrhu stěžovatele na zrušení peněžité záruky. Obvodní soud usnesením ze dne 18. 9. 2025 návrh stěžovatele na zrušení peněžité záruky opětovně zamítl. Městský soud usnesením ze dne 30. 10. 2025 stížnost stěžovatele zamítl.

4. Stěžovatel následně dne 21. 1. 2026 podal státnímu zástupci vrchního státního zastupitelství návrh na zrušení peněžité záruky podle § 73a odst. 5 trestního řádu. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství unesením ze dne 21. 1. 2026 č. j. VZV 33/2023-928 návrh stěžovatele zamítl, a to pro důvodnost a proporcionalitu dalšího trvání peněžité záruky v souvislosti s přetrváváním důvodů předstižné vazby v případě stěžovatele. Současně dospěl k závěru, že § 73aa trestního řádu se na institut peněžité záruky aplikovat nebude. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasnou stížnost.

5. Vrchní soud napadeným usnesením ze dne 9. 4. 2026 sp. zn. 12 To 11/2026 ke stížnosti stěžovatele usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 1. 2026 podle § 149 odst. 1 trestního řádu zrušil. V prvé řadě oproti závěru státního zástupce konstatoval, že § 73aa trestního řádu se bude aplikovat též na peněžitou záruku jako na opatření nahrazující vazbu. Slovní spojení doba stanovená pro trvání vazby ve smyslu § 73aa trestního řádu vrchní soud vyložil tak, že tímto pojmem je nutno rozumět maximální dobu trvání vazby dle § 72a odst. 1 trestního řádu, nikoli její vnitřní rozdělení mezi jednotlivá stádia trestního řízení podle § 72a odst. 2 trestního řádu, a maximální možná doba trvání peněžité záruky proto v projednávané věci ještě neuplynula, a o návrhu stěžovatele tak vůbec nemělo být rozhodováno. Současně nadále trvají důvody, pro které byla peněžitá záruka jako opatření nahrazující vazbu přijata a nenastaly ani takové okolnosti, které by v probíhajícím přípravném řízení odůvodňovaly její zrušení.

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení 6. Stěžovatel proti napadenému usnesení brojí v prvé řadě s argumentem, že vrchní soud chybně interpretoval slovní spojení doba stanovená pro trvání vazby ve smyslu § 73aa trestního řádu. Jelikož totiž zákonodárce aplikaci § 72a odst. 2 trestního řádu v kontextu § 73aa trestního řádu nevyloučil, jak učinil v jiných ustanoveních trestního řádu, nemůže závěr vrchního soudu o nereflektování jednotlivých stádií trestního řízení v případě nejvyšších přípustných dob trvání opatření nahrazujících vazbu ve smyslu § 73aa trestního řádu obstát. Tento závěr není přijatelný nejen prizmatem systematického, ale ani teleologického výkladu, neboť by vedl k absurdním důsledkům co do trvání opatření nahrazujících vazbu v přípravném řízení, což by založilo přímý rozpor s účelem § 73aa trestního řádu. Napadené usnesení dle stěžovatele dále trpí vadami vnitřní rozpornosti a nepředvídatelnosti, neboť vrchní soud používá vzájemně neslučitelná výkladová pravidla, což odporuje principu právní jistoty a legitimního očekávání. Interpretace vrchního soudu uplatněná v napadeném usnesení je konečně dle stěžovatele též příliš extenzivní a ústavně nepřijatelná, neboť nerespektuje zásadu zákazu analogie a extenzivního výkladu v neprospěch obviněného, ani požadavek na restriktivní výklad ustanovení způsobujících zásah do základních práv. Uplatněným výkladem tak vrchní soud zapříčinil disproporcionální prodloužení trvání zásahu do základních práv stěžovatele.

7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku i vedlejšímu účastníku řízení. Vrchní soud se ve svém vyjádření odkázal na napadené usnesení a na v něm prezentovaný právní názor stran výkladu § 73aa trestního řádu. Vyjádřil své přesvědčení o jeho ústavní konformitě, řádném odůvodnění a absenci svévole svého postupu. Dále vrchní soud doplnil, že je u něj ve věci stěžovatele aktuálně projednávána další stížnost.

8. Vrchní státní zastupitelství se ve svém vyjádření plně ztotožnilo se závěry napadeného usnesení. Tyto závěry lze dle něj předně podložit provedením gramatického výkladu § 73aa trestního řádu, z něhož plyne, že toto ustanovení výslovně nepřebírá dělení maximální přípustné délky opatření nahrazujících vazbu dle jednotlivých stádií trestního řízení ve smyslu § 72a odst. 2 trestního řádu. Neexistuje pak ani jiná pozitivněprávní opora vedoucí k tomu, aby se kritérium stádií trestního řízení do interpretace § 73aa trestního řádu promítlo. Vrchní státní zastupitelství dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu konstatující ústavní konformitu neaplikace § 72a trestního řádu na instituty nahrazující vazbu. Závěrem vrchní státní zastupitelství poukazuje na nejednotnost rozhodovací praxe vrchního soudu ve vztahu k charakteristice peněžité záruky jako institutu nahrazujícího vazbu a s tím související otázku aplikace § 73aa trestního řádu právě na institut peněžité záruky.

9. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovateli k případné replice, přičemž ten svého práva repliky využil a v prvé řadě odkázal na odůvodnění své ústavní stížnosti. K vyjádření vrchního soudu uvedl, že v probíhajícím trestním řízení podal další stížnost proti rozhodnutí státního zástupce ze dne 28. 4. 2026 proto, že státní zástupce vědomě nerespektoval předcházející soudní rozhodnutí a úmyslně znovu rozhodl v rozporu mimo rámec své pravomoci. V reakci na vyjádření vrchního státního zastupitelství stěžovatel nejprve zpochybnil státním zástupcem provedený výklad § 73aa trestního řádu. Dále uvedl, že dotčené ustanovení trestního řádu by se mělo nepochybně vztahovat na veškerá opatření nahrazující vazbu, peněžitou záruku nevyjímaje, neboť opačný závěr by byl v přímém rozporu s vůlí zákonodárce. Stěžovatel také poukázal na rozdíl mezi právní úpravou trvání opatření nahrazujícího vazbu a právní úpravou mechanismu jeho přezkumu, jakož i na rozpor nejednotných rozhodnutí vrchního soudu, na něž státní zástupce odkazoval, s judikaturou Ústavního soudu a na nepřiměřenost důsledků výkladu uplatněného státním zástupcem vzhledem k omezení základních práv stěžovatele i ke smyslu a účelu právní úpravy.

III. Procesní podmínky řízení 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ohledně přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud doplňuje, že ačkoliv ústavní stížnost směřuje vůči kasačnímu rozhodnutí vrchního soudu (§ 149 odst. 1 trestního řádu), jedná se o rozhodnutí konečné, jímž se řízení o návrhu stěžovatele končí, a proti němuž nelze brojit žádným řádným či mimořádným opravným prostředkem.

IV. 2. Aplikace obecných východisek v projednávané věci 22. Ústavní stížnost je v projednávané věci založena na polemice stěžovatele s názorem vrchního soudu plynoucím z napadeného usnesení, že ve vztahu k maximální době trvání opatření nahrazujících vazbu se neuplatní § 72 odst. 2 trestního řádu, jenž stanoví poměrné dělení maximální doby trvání vazby mezi přípravné řízení a řízení před soudem. Stěžovatel svou polemiku zakládá především na výkladu pojmu doba stanovená pro trvání vazby ve smyslu § 73aa věty druhé in fine trestního řádu (viz též body 5-7 výše).

12. Ústavní soud však je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout v těch excesivních případech, kdy je jejich rozhodnutí stiženo tzv. kvalifikovanými vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ve smyslu tzv. Heckovy formule (srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, b. 41, a nález ze dne 12. 8. 2026 sp. zn. I. ÚS 1214/26, b. 13) se jedná o případ, pokud (i) obecný soud vůbec nerozpoznal, že řeší otázku týkající se základního práva, nebo (ii) rozpoznal, ale vykládá základní právo chybně (např. v rozporu s judikaturou Ústavního soudu), případně (iii) je argumentace soudu objektivně nehajitelná, a tudíž svévolná či (iv) byla překročena hranice přípustného dotváření práva.

13. Z bohaté a konstantní judikatury Ústavního soudu vztahující se k institutu vazby ve smyslu § 67 a násl. trestního řádu vyplývá, že vazba představuje jeden z nejcitelnějších zásahů do základních práv a svobod, a proto k ní musí orgány činné v trestním řízení striktně přistupovat jako k opatření ultima ratio, jehož využití je přípustné pouze v krajních případech, kdy sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak (srov. např. nález ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2580/23, body 31 a 43, nebo nález ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 1807/22, body 19 a 23). Důvody vazby dle § 67 trestního řádu musí být vykládány restriktivně. Vazba má sloužit výhradně jako zajišťovací institut k dosažení účelu trestního řízení, nikoliv jako nástroj nátlaku na obviněného k doznání. Platí, že rozhodnutí o vazbě musí být podloženo konkrétními skutečnostmi a že soudy musí náležitě zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení svobody jednotlivce (srov. např. nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16, body 15-18, nález ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14, body 38-40).

14. Trestní řád stanoví v § 72a odst. 1 nejvyšší přípustné celkové doby trvání vazby, což lze vyložit jako projev zásady, že vazba má být uplatňována pouze po nezbytně nutnou dobu, jakož i limitace veřejného zájmu individuálním právem obviněného na osobní svobodu, jenž po dosažení stanovených maximálních dob zcela převáží právě nad veřejným zájmem na ochraně před hrozbami reprezentovanými jednotlivými důvody vazby prostřednictvím vazebního stíhání obviněného (srov. např. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15, bod 41). Limity maximální doby trvání vazby se vztahují na dobu reálně strávenou ve vazbě, tedy na dobu, po niž trvá faktické omezení osobní svobody. Pokud taková zákonem stanovená doba uplyne a soud včas zákonným způsobem nerozhodne o jejím prodloužení, je další zbavení svobody nejen nezákonné, ale i protiústavní (srov. např. nález ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2580/23, body 43 a 44, nález ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 1807/22, bod 33). Se zájmem na limitaci časového rozsahu trvání vazby souvisí i tzv. doktrína zesílených důvodů, podle níž se s délkou vazby zvyšují nároky na její odůvodnění. Po určité době již samotné podezření ze spáchání trestného činu nepostačuje a soudy musejí předložit další závažné a konkrétní důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením (srov. např. nález ze dne nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16, bod 21).

15. Od pravidla nejvyšších přípustných dob celkového trvání vazby dle § 72a odst. 1 trestního řádu je nutné odlišit pravidlo dle § 72a odst. 2 trestního řádu, jenž stanovenou nejvyšší přípustnou celkovou dobu trvání vazby dělí na základě kritéria stádií trestního řízení, a to tak, že jedna třetina doby dle § 72a odst. 1 trestního řádu připadá na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Důsledkem je, že uplynutím poměrné části maximální stanovené doby připadající na to které stádium trestního řízení musí být obviněný z vazby propuštěn. Zatímco za účel § 72a odst. 1 trestního řádu je tak možné považovat zajištění obecné nejvyšší časové limitace vazby, aby bylo předejito disproporcionálnímu omezení osobní svobody obviněného, účelem § 72a odst. 2 trestního řádu je zajistit efektivitu postupu orgánů činných v trestním řízení, a to zejména ve stádiu přípravného řízení tak, aby nedošlo k neúměrně dlouhému omezení osobní svobody obviněného bez proběhnuvšího soudního přezkumu jeho věci, jakož ani k vyčerpání maximální možné celkové doby trvání vazby v prvotních fázích trestního řízení (srov. např. ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 72a [Vymezení maximální celkové doby trvání vazby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 847-852).

16. Projevem pojetí vazby jako opatření ultima ratio, důrazu na limitaci jejího trvání, jakož i doktríny zesílených důvodů, je poté existence opatření nahrazujících vazbu, jež jsou právně upravena v § 73 až § 73aa trestního řádu a mezi něž se řadí záruka za další chování obviněného, písemný slib obviněného, dohled probačního úředníka, předběžná opatření a zásadně též peněžitá záruka. Hlavním účelem těchto institutů je naplnění sledovaného cíle trestního řízení při současném šetření osobní svobody obviněného. Slouží k tomu, aby nedocházelo k natolik masivnímu zásahu do osobní sféry jednotlivce, jako je tomu u vazby, pokud lze totožného účelu (např. eliminace rizika útěku nebo pokračování v trestné činnosti) dosáhnout mírnějšími prostředky. Nahrazení vazby je podmíněno předpokladem, že zvolená alternativa bude dostatečně přesvědčivá a spolehlivá k dosažení téhož účelu jako vazba (srov. např. nález ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2580/23, body 31, 44 a 45, nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2821/20, body 20-21 a 24-25).

17. Stejně jako vazba musí i ji nahrazující instituty obstát z hlediska proporcionality a nezbytnosti vzhledem k dosažení účelu trestního řízení. Totožně jako v případě vazby jsou obecné soudy povinny se náležitě a individuálně vypořádat s konkrétními námitkami obviněného a návrhy na nahrazení vazby, přičemž svá rozhodnutí nesmí odůvodnit pouze obecnými formulacemi (srov. např. nález ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1563/25, body 20, 23 a 33, nález ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2580/23, body 44 a 48, nebo nález ze dne 8. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2987/22, body 26 a 27). Veškeré výše uvedené standardy vztahující se na vazbu však nelze bez dalšího vztáhnout i na opatření ji nahrazující. To platí mj. i pro v § 72a trestního řádu stanovenou maximální celkovou dobu trvání vazby. Specifická právní úprava nejvýše přípustných dob trvání nahrazujících vazbu je totiž s účinností od 1. 1. 2026 obsažena v § 73aa trestního řádu, dle něhož opatření nahrazující vazbu může trvat jen po dobu nezbytně nutnou, po kterou trvají důvody vazby a je ho zapotřebí k jejímu nahrazení. Celková doba trvání opatření nahrazujícího vazbu, nestanoví-li zákon jinak, nesmí překročit jedenapůlnásobek doby stanovené pro trvání vazby.

18. Jedním z institutů nahrazujících vazbu, na nějž právě uvedené dopadá a jenž je v projednávané věci relevantní, je peněžitá záruka dle § 73a trestního řádu. Peněžitá záruka ve smyslu § 73a trestního řádu představuje náhradu vazby, jenž v menší intenzitě zasahuje do základních práv obviněného, když jej motivuje k dodržování jeho zákonných povinností v trestním řízení nikoli úplným zbavením jeho osobní svobody, nýbrž dočasným omezením jeho práva vlastnit majetek spočívajícím ve složení peněžité záruky (srov. např. nález ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2580/23, nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2787/15 nebo ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 73a [Peněžitá záruka]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 880-897).

19. S povahou aplikace § 73aa trestního řádu v souvislosti s institutem peněžité záruky se Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 12. 8. 2026 sp. zn. I. ÚS 1214/26, z něhož plyne především to, že až do okamžiku právní moci odsuzujícího rozsudku je třeba peněžitou záruku považovat za opatření nahrazující vazbu, a tudíž se nejvyšší přípustná doba trvání opatření nahrazujících vazbu ve smyslu § 73aa věty druhé bude vztahovat právě i na dobu trvání peněžité záruky.

20. Současně platí, že zahrnutím institutu peněžité záruky jako opatření nahrazujícího vazbu do rozsahu § 73aa trestního řádu nedochází k nepřípustnému oslabení postavení poškozeného v trestním řízení. Ochrana majetkových nároků poškozeného v trestním řízení totiž není primárně realizována skrze institut peněžité záruky ve smyslu § 73a odst. 7 a 8 trestního řádu, nýbrž skrze jiné specifické instituty, které poškozenému a jeho majetkovým nárokům poskytují ochranu rozsáhlejší, mezi něž se řadí především zajištění nároku poškozeného podle § 47 a peněžitá jistota dle § 47a trestního řádu (srov. nález ze dne 12. 8. 2026 sp. zn. I. ÚS 1214/26, bod 30).

21. Ústavní soud konstantně judikuje, že je nutno činit rozdíl mezi pojmy tvorba práva a dotváření práva a vzhledem ke konkrétním okolnostem případu přiměřeně vyvažovat v kolizi stojící princip dělby moci na straně jedné a princip hodnotové bezrozpornosti právního řádu na straně druhé. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k ústavně konformnímu soudcovskému dotváření práva cestou analogie zákona (analogie legis). Soudce touto cestou domýšlí existující právní řád do důsledků, přičemž stále zůstává na půdě platného práva a toliko vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Situace, kdy by rozhodující soudce realizoval své právně politické představy odporující platnému právu, je již naopak třeba považovat za nepřípustný zásah moci soudní do procesu tvorby práva, jenž náleží výlučně moci zákonodárné. Hranice mezi tvorbou práva a dotvářením práva je poté určena kritériem založeným na zjišťování vědomosti zákonodárce o normativním rozlišení mezi dvěma obdobnými skutkovými stavy, kdy platí, že vědomou mezeru v zákoně soudce zásadně není oprávněn vyplnit právě z důvodu zachování principu dělby moci. Vědomost zákonodárce o existující mezeře v zákoně je poté možné zjistit především skrze jeho průkazný úmysl. V případě nedostatečné průkaznosti takového úmyslu naopak platí, že mezera v zákoně je nevědomá (srov. např. nález ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/24, bod 111, nález ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 1578/21, body 47-48, nález ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3960/16, HLOUCH, Lukáš, MELZER, Filip. Dotváření práva. In: SOBEK, Tomáš, KOTÁSEK, Josef, HAPLA, Martin a kol. Právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 481-489 a 497-500, nebo MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. s.212-224 a 233-236).

23. Ústavní soud konstatuje, že co do interpretace pojmu doba stanovená pro trvání vazby ve smyslu § 73aa trestního řádu se lze ztotožnit s interpretačním výsledkem, k němuž došel vrchní soud v napadeném usnesení, totiž že tímto slovním spojením je třeba rozumět celkovou maximální dobu trvání vazby ve smyslu § 72a odst. 1 trestního řádu, a nikoli její rozdělení mezi jednotlivá stádia trestního řízení ve smyslu § 72a odst. 2 trestního řádu. Z jazykového, systematického i teleologického výkladu § 73aa trestního řádu totiž zjevně plyne, že jazykové vyjádření, jakož i konstrukce této normy, její systematické zařazení i účel, jsou obdobou právní normy dle § 72a odst. 1 trestního řádu, zatímco právní norma obsažená v § 72a odst. 2 trestního řádu je normou samostatnou, jejíž obdoba není v platné pozitivně právní úpravě trvání opatření nahrazujících vazbu obsažena.

24. Takto první věta § 72a odst. 1 trestního řádu klade důraz na obecné kritérium nezbytnosti v souvislosti s přípustnou dobou trvání vazby, které je třeba vykládat jako základní pravidlo pro přípustnost doby trvání vazby, a je třeba jej aplikovat přednostně před využitím maximálních přípustných dob trvání vazby, neboť nezbytné trvání vazby nabývá maximální intenzity právě dosažením zákonem stanovené nejvýše přípustné doby, přičemž po tomto momentu již ex lege toto opatření kritérium nezbytnosti nenaplňuje. Zákonodárce v jazykovém znění § 72a odst. 1 věty první trestního řádu současně explicitně zohlednil diverzifikaci nejvyšších přípustných dob trvání vazby mezi přípravné řízení a řízení před soudem, jelikož je stanoveno, že na kritérium nezbytnosti musí být kladen důraz vzhledem k době trvání vazby v každém z těchto stádií. (srov. např. ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 72a [Vymezení maximální celkové doby trvání vazby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 847-849).

25. Na základě provedení komparace jazykového vyjádření a konstrukce právní normy obsažené v § 73aa větě první trestního řádu s právě uvedeným dospěl Ústavní soud k závěru, že tato norma je pozitivně právní obdobou právní normy obsažené v § 72a odst. 1 větě první trestního řádu ve vztahu k opatřením nahrazujícím vazbu, neboť o ní platí, že jako základní pravidlo přípustné doby trvání těchto opatření rovněž stanoví obecné kritérium nezbytnosti. Co je však naopak při porovnání prvních vět předmětných ustanovení rozdílné, je explicitní jazykové vyjádření uplatnění kritéria nezbytnosti v jednotlivých stádiích trestního řízení, které v § 73aa trestního řádu ve vztahu k opatřením nahrazujícím vazbu na rozdíl od vazby obsaženo není. Zákonodárce zjevně koncipoval právní normu vyjádřenou v § 73aa trestního řádu obdobně jako právní normu dle § 72a odst. 1 trestního řádu, přičemž kritérium stádií trestního řízení výslovně vyjádřil pouze ve vztahu k vazbě jako takové.

26. Totožný závěr, totiž závěr o tom, že § 73aa trestního řádu představuje pozitivně právní funkční obdobu § 72a odst. 1 trestního řádu pro instituty nahrazující vazbu, lze učinit i při porovnání jazykového znění druhých vět dotčených ustanovení. Druhá věta § 72a odst. 1 trestního řádu v závislosti na typové závažnosti trestného činu stupňovitě stanovuje právě maximální přípustné doby trvání vazby, přičemž § 73aa věta druhá trestního řádu skrze slovní spojení doba stanovená pro trvání vazby přizpůsobuje délku trvání těchto nejvýše přípustných dob pro opatření nahrazující vazbu na jedenapůlnásobek dob dle § 72a odst. 1 trestního řádu, a to vzhledem k nižší intenzitě jimi zapříčiněného zásahu do základních práv obviněného.

27. Ústavní soud má dále za to, že jak § 72a odst. 1 trestního řádu ve vztahu k institutu vazby, tak § 73aa trestního řádu ve vztahu k opatřením vazbu nahrazujícím sledují tentýž účel, a to realizaci ústavněprávních standardů dopadajících na instituty opatření zasahujících do základních práv obviněného prostřednictvím limitace jejich možného trvání, a to skrze (i) stanovení kritéria nezbytnosti jako základního předpokladu trvání vazby, resp. ji nahrazujícího opatření a (ii) stanovení nejvyšších přípustných dob trvání vazby, resp. ji nahrazujících opatření, po jejichž uplynutí již nelze trvání takových opatření za žádných okolností považovat za nezbytné. Rozdělení stanovených nejvýše přípustných dob trvání opatření omezujících základní práva obviněného mezi jednotlivá stádia trestního řízení naopak není účelem § 72a odst. 1, ani § 73aa trestního řádu. Přestože § 72a odst. 1 věta první obsahuje explicitní reflexi kritéria stádií trestního řízení, je to až § 72a odst. 2 trestního řádu, jenž takové členění nejvýše přípustných dob trvání vazby v pozitivně právní rovině stanovuje.

28. Na základě uplatnění jazykové, systematické a teleologické metody výkladu § 73aa ve spojení s § 72a odst. 1 trestního řádu nelze proto pochybovat o tom, že slovní spojení doba stanovená pro trvání vazby ve smyslu § 73aa trestního řádu je třeba vykládat jako odkaz na celkové maximální doby trvání vazby stanovené v § 72a odst. 1 větě druhé trestního řádu. Do rozsahu interpretace tohoto slovního spojení již naopak nespadá kritérium rozdělení dob trvání opatření omezujících základní práva obviněného dle jednotlivých stádií trestního řízení ve smyslu § 72a odst. 2 trestního řádu, jak se domnívá stěžovatel, neboť jde o odlišnou a samostatnou právní normu, jejíž obdobu nelze ve vztahu k opatřením nahrazujícím vazbu na rozdíl od § 72a odst. 1 trestního řádu v aktuálně platné pozitivně právní úpravě nalézt. Nelze proto přisvědčit ani námitce stěžovatele, že by výklad provedený vrchním soudem v napadeném usnesení byl nepřípustně extenzivní. Nic ovšem nebrání zákonodárci takovou úpravu výslovně zavést.

V. Závěr

29. Ústavní soud shrnuje, že napadeným usnesením vrchního soudu nebyla porušena ústavně chráněná práva stěžovatele. Proto se shora uvedených důvodů mimo ústní jednání ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. září 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu