I.ÚS 2138/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Kateřinou Radostovou, advokátkou, sídlem Břehová 208/8, Praha 1, proti příkazu k předvedení vydanému Městským soudem v Praze dne 27. května 2026 sp. zn. 1 T 3/2023 a jinému zásahu Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Obvodního oddělení policie Brno - sever, spočívající v předvedení stěžovatele dne 28. května 2026, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Obvodního oddělení policie Brno - sever, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označeným příkazem k předvedení vydaným Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") a postupem Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, Obvodního oddělení policie Brno - sever (dále jen "policejní orgán") při předvedení stěžovatele k hlavnímu líčení dne 28. 5. 2026 v čase 9:00 hodin na základě napadeného příkazu, byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se dále domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k předvedení.

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel je obžalovaným v trestním řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 1 T 3/2023. Dne 14. 5. 2026 zaslal městský soud stěžovateli e-mailovou zprávu, jejíž přílohou bylo předvolání stěžovatele k hlavnímu líčení konanému ve dnech 25. 5., 28. 5., 18. 6. a 23. 7. 2026. Městský soud současně stěžovatele informoval, že předvolání zaslal také prostřednictvím pošty, přičemž ho vyzval, aby si předvolání na poště vyzvedl a soudu zaslal prostřednictvím e-mailu naskenovanou vyplněnou a podepsanou doručenku, případně ji doručil osobně při konání hlavního líčení. Stěžovatel reagoval na e-mailovou zprávu městského soudu dne 18. 5. 2026 sdělením, že její obsah bere na vědomí. Předvolání k hlavnímu líčení mu do 28. 5. 2026 nebylo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb doručeno.

3. Stěžovatel se následně nedostavil k hlavnímu líčení konanému dne 25. 5. 2026. Svou neúčast odůvodňuje tím, že mu do doby konání hlavního líčení nebylo předvolání řádně doručeno způsobem předvídaným trestním řádem. V návaznosti na absenci stěžovatele u hlavního líčení konaného dne 25. 5. 2026 vydal předseda senátu městského soudu dne 27. 5. 2026 v záhlaví označený příkaz k předvedení stěžovatele k hlavnímu líčení nařízenému na 28. 5. 2026 v čase 9:00 hodin. Příkaz k předvedení městský soud neodůvodnil, odkázal toliko na § 90 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Stěžovatel byl na základě příkazu dne 28. 5. 2026 omezen policejním orgánem na osobní svobodě. Policejní orgán použil proti stěžovateli donucovací prostředek v podobě nasazení pout, přičemž jeho užití zdůvodnil obavou o útěk stěžovatele.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl nezákonným způsobem omezen na osobní svobodě. Městský soud v příkazu k předvedení odkazuje na § 90 odst. 2 trestního řádu, který stanoví, že "obviněný může být předveden i bez předchozího předvolání, jestliže je to nutné k úspěšnému provedení trestního řízení, zejména když se skrývá nebo nemá stálé bydliště." Podle stěžovatele však okolnosti opravňující předvedení podle tohoto ustanovení nenastaly. Dle názoru stěžovatele ostatně nebyly splněny podmínky ani k předvedení podle § 90 odst. 1 trestního řádu, který stanoví, že obviněného lze předvést, pokud se přes řádné předvolání nedostaví bez dostatečné omluvy k výslechu. Stěžovatel dále namítá, že napadený příkaz k předvedení je nepřezkoumatelný, jelikož městský soud se v jeho odůvodnění omezil na pouhý odkaz na § 90 odst. 2 trestního řádu, aniž by vysvětlil, z jakých konkrétních skutečností dovodil splnění podmínek stanovených tímto ustanovením. Stěžoval napadá jako neústavní také postup policejního orgánu, jelikož ten vycházel z nezákonného příkazu k předvedení. Stěžovatel dále namítá, že v průběhu jeho předvedení došlo k ponižujícímu, šikanóznímu a nepřiměřenému použití donucovacích prostředků ze strany Policie České republiky, konkrétně k nasazení pout. Podle stěžovatele pro takový postup neexistoval žádný reálný ani objektivně ospravedlnitelný důvod, neboť svým chováním nedával najevo úmysl klást odpor, uprchnout ani jinak mařit služební zákrok.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

7. Stěžovatelovy námitky směřují proti užití institutu předvedení podle § 90 odst. 2 trestního řádu. Dle tohoto ustanovení je možné dočasně omezit svobodu obviněného, je-li to nutné pro úspěšné provedení trestního řízení. Zákon uvádí, že předvedení bude namístě zejména v případě, že se obviněný skrývá nebo nemá stálé bydliště, nicméně se jedná o demonstrativní výčet. Předvedení tak může odůvodnit i jiná skutečnost obdobného významu, např. zcela záměrné vyhýbání se možnosti, aby byl obviněný zastižen pro doručení předvolání nebo jiné písemnosti (PÚRY, František. § 90 [Předvolání a předvedení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1401.). Pro vydání k příkazu k předvedení podle § 90 odst. 2 trestního řádu není třeba předchozího předvolání.

8. V nyní projednávané věci Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že se městský soud několikrát před konáním hlavního líčení neúspěšně pokusil prostřednictvím policejního orgánu stěžovateli předvolání řádně doručit na adrese jeho bydliště. Stěžovatele se zároveň nepodařilo kontaktovat telefonicky, přestože jeho právní zástupce soudu sdělil, že na příslušném telefonním čísle je stěžovatel dostupný. Městský soud dále poskytl příležitost stěžovateli být řádně předvolán bez nutnosti nařizovat jeho předvedení tím, že kontaktoval stěžovatele e-mailem, přičemž k němu připojil předvolání spolu s doručenkou k vyplnění a následnému vrácení soudu. Stěžovatel na e-mail reagoval s tím, že ho bere na vědomí, nicméně doručenku zpět nezaslal. Z důvodu neúspěšného doručení předvolání došlo nepřítomností stěžovatele ke zmaření hlavního líčení dne 25. 5. 2026. Pokud tedy městský soud následně za účelem zajištění konání hlavního líčení nařízeného na den 28. 5. 2026 přistoupil k předvedení stěžovatele, lze tento postup hodnotit jako přiměřený a odpovídající účelu institutu předvedení podle § 90 odst. 2 trestního řádu.

9. Co se týče námitky stěžovatele stran nepřezkoumatelnosti příkazu k předvedení, Ústavní soud uvádí, že na rozdíl od úpravy příkazu k zatčení (§ 69 trestního řádu) nevyžaduje ustanovení § 90 trestního řádu, aby příkaz k předvedení obsahoval důvody, pro které se vydává. Nicméně vzhledem k tomu, že předvedení představuje zásah do práva na osobní svobodu, je nezbytné, aby soud za účelem vyloučení svévole dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů k vydání příkazu k předvedení přistoupil (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vasiliciuc proti Moldavsku ze dne 2. 5. 2017 č. 15944/11, § 40). Tomuto požadavku přitom městský soud dostál, když v úvodu hlavního líčení, ke kterému byl stěžovatel předveden, konstatoval, že k předvedení přistoupil z toho důvodu, že se stěžovateli nepodařilo doručit předvolání a jeho neúčast by konané hlavní líčení zmařila. Tento postup zároveň aprobuje i komentářová literatura (srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád: Komentář. Komentář k § 90 odst. 1, marg. č. 13. ASPI, Wolters Kluwer.).

10. Městský soud současně respektoval požadavek subsidiarity omezení osobní svobody k zajištění řádného průběhu trestního řízení, neboť k předvedení stěžovatele přistoupil až poté, co se opakovaně a bezvýsledně pokoušel zajistit jeho účast u hlavního líčení prostřednictvím předvolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 1657/22, bod 10).

11. Ústavní soud nakonec nepřisvědčil ani námitce stěžovatele ohledně užití donucovacího prostředku v podobě nasazení pout ze strany policejního orgánu v rámci provedení příkazu k předvedení. V rozhodnutí o eskortě je nasazení pout odůvodněno obavou o útěk stěžovatele. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dříve vyhýbal doručení předvolání ze strany policejního orgánu, nebylo zcela nepřiměřené předpokládat, že by se mohl pokusit o zmaření předvedení, a to například útěkem.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu