I.ÚS 2237/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti C-firmy Europe SE, sídlem Bieblova 166/26, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2026 č. j. 4 Afs 256/2025-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1) a právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

2. Věc se týká doměření daně z příjmu právnických osob. Finanční úřad pro Zlínský kraj jakožto správce daně doměřil dodatečným platebním výměrem za zdaňovací období 2011 a 2012 ze dne 2. 3. 2016 č. j. 347246/16/3303-50523-700880 stěžovatelce daň z příjmu právnických osob vyšší o částku 486 590 Kč. Stěžovatelka brojila proti dodatečnému platebnímu výměru odvoláním a později správní žalobou. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 13. 6. 2018 č. j. 26356/18/5200-11434-703000 změnil výši doměřené daně na částku 565 060 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") však rozsudkem ze dne 29. 9. 2020 č. j. Af 80/2018-66 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil. Vedlejší účastník v návaznosti na to ve znovuobnoveném odvolacím řízení stanovil výši doměřené daně na částku 564 870 Kč.

3. Proti poslednímu rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka opět správní žalobu. Ve správní žalobě mimo jiné namítala, že správce daně nezákonně navýšil základ daně o 356 000 Kč na základě nalezených účetních dokladů (5 faktur), které nebyly evidovány v účetnictví. Dle tvrzení stěžovatelky byly tyto doklady vydány omylem a plnění v nich uvedená se tedy neuskutečnila. Krajský soud však žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 6. 11. 2025 č. j. 29 Af 6/2023-64 zamítl. Námitku stěžovatelky stran omylem vydaných faktur shledal nedůvodnou, jelikož se tato její tvrzení v řízení neprokázala.

4. Stěžovatelka dále brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. V kasační stížnosti mimo jiné opět namítala, že základ daně byl navýšen na základě listin, které nebyly myšleny vážně ve smyslu právním. Vedlejšímu účastníkovi jakožto správci daně se nepodařilo prokázat, že faktury byly vážně vystavenými daňovými doklady, ačkoliv jej tížilo důkazní břemeno. Krajský soud pak neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy v podobě příslušných smluv, na jejichž základě mělo být předmětné plnění poskytnuto a které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci.

5. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Obdobně jako krajský soud přitom uzavřel, že faktury byly systematicky vydávány v období od března 2011 do ledna 2012 a obsahují veškeré náležitosti, včetně razítek a podpisů. Je proto zřejmé, že faktury nebyly vystaveny omylem. Krajský soud dále nepochybil, pokud neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, jelikož ty byly součástí spisu správních orgánů, přičemž dle judikatury se obsah správních spisů neprovádí jako důkaz. Nejvyšší správní soud považoval za nerozhodné, že účtovaná částka jde nad rámec odměny sjednané ve smlouvách o převodu obchodního podílu, jelikož faktury nebyly vystaveny za plnění vyplývající z těchto smluv, nýbrž plnění, která v nich nebyla upravena.

6. Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka, které následně zaslal zástupci stěžovatelky na vědomí. Stěžovatelka reagovala na zaslaná vyjádření replikou. Ústavní soud obsah vyjádření a repliky nezohlednil, jelikož pro rozhodnutí ve věci byla dostačující zjištění učiněná z vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Af 6/2023.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

9. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud vybočil z ustálené rozhodovací praxe, podle níž v případě sporu mezi správcem daně a daňovým subjektem nepostačuje prokázat pouze existenci faktur, ale je třeba rovněž prokázat skutečnou realizaci plnění, k nimž se tyto faktury vztahují. Důkazní břemeno přitom tíží správce daně, jelikož nelze po stěžovateli požadovat, aby prokazoval negativní skutečnost (tj. nerealizace plnění k němuž se faktury vztahují). Nejvyšší správní soud tak měl v případě, že došel k odlišnému závěru než dosavadní judikatura, předložit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Jelikož tak neučinil, zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a zákonného soudce.

10. Obecná východiska pro odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe shrnul Ústavní soud například v nálezu ze dne 13. 5. 2026 sp. zn. IV. ÚS 2718/25 (v bodech 14 až 17). S ohledem na ústavní principy rovnosti a právní jistoty je nežádoucí, aby soudy rozhodovaly skutkově a právně obdobné věci rozdílně. Soudy se mohou od dosavadní rozhodovací praxe odchýlit, avšak pouze za předpokladu, že takový postup řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodní. Součástí práva na zákonného soudce je přitom také povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc zákonem určenému rozhodovacímu tělesu, dospěje-li k právnímu názoru odlišnému od názoru již vyjádřeného v jeho rozhodovací praxi. V podmínkách správního soudnictví je tento požadavek vyjádřen v § 17 odst. 1 soudního řádu správního, podle něhož je senát Nejvyššího správního soudu povinen postoupit věc rozšířenému senátu, hodlá-li se odchýlit od právního názoru již vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nerespektuje-li tuto povinnost a rozhodne-li sám v rozporu s dosavadní judikaturou, zatíží řízení vadou nesprávného obsazení soudu, která představuje zásah do práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny.

11. S ohledem na výše uvedené je tedy nutné se nejprve zabývat otázkou, zda Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci skutečně vybočil z ustálené rozhodovací praxe. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je prokazování daňové uznatelnosti primárně dokladovou záležitostí. Zároveň je však třeba respektovat soulad mezi obsahem dokladu a skutečným stavem. Samotná existence formálně bezvadného dokladu proto nemusí prokazovat daňovou uznatelnost plnění, pokud není postaveno najisto, že deklarovaný obchodní případ byl skutečně realizován v rozsahu a způsobem zachyceným v tomto dokladu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014 č. j. 9 Afs 48/2013-32, bod 43; rozsudek NSS ze dne 11. 4. 2025 č. j. 7 Afs 281/2024-51, bod 27).

12. Přestože se citovaná judikatura týká především prokazování daňově uznatelných výdajů či nároku na odpočet DPH, tedy situací, v nichž daňový subjekt na základě předložených dokladů tvrdí uskutečnění určitého plnění a správce daně o jeho realizaci pochybuje, Nejvyšší správní soud aplikoval stejné principy i na případy prokazování výše zdanitelných příjmů, o které jde i nyní v případě stěžovatelky. V něm je přitom situace opačná: stěžovatelka netvrdí, že k fakturovanému plnění došlo, nýbrž naopak zpochybňuje, že plnění uvedená v předložených dokladech byla skutečně realizována.

13. Například v rozsudku ze dne 5. 6. 2013 č. j. 2 Afs 57/2012-35, který se týkal doměření daně na základě dvou nalezených faktur za dodávky dřeva, Nejvyšší správní soud konstatoval, že "neplatí presumpce existence zdanitelného příjmu za situace, kdy je nalezena faktura, a k doměření daně z příjmů fyzických osob nedojde pouze v případě, když daňový subjekt prokáže, že tento příjem neobdržel." Tvrdí-li tedy daňový subjekt, že plnění uvedené v dokladech nebylo ve skutečnosti realizováno, například z důvodu omylu při vystavení dokladu, tíží správce daně důkazní břemeno ohledně prokázání opaku.

14. V nyní projednávané věci doměřil správce daně daň z příjmu stěžovatelky na základě nálezu celkem pěti faktur, které byly stěžovatelkou vystaveny v období mezi 8. 3. 2011 a 10. 1. 2012. Plnění uvedené ve fakturách spočívalo v administrativní činnosti spojené s přípravou a vyhotovením dokladů při prodeji akcií, příp. obchodních podílů společností. Stěžovatelka v následném řízení o doměření daně a dále v řízení o správní žalobě tvrdila, že tyto faktury byly vystaveny omylem a plnění v nich nebylo realizováno. Obecné soudy tuto námitku stěžovatelky nepřijaly, když předmětné faktury byly vystavovány soustavně v různých časových obdobích a obsahovaly všechny náležitosti včetně razítek a podpisů. Zároveň obecné soudy vypořádaly námitku stěžovatelky ohledně skutečnosti, že částky účtované ve fakturách jdou nad rámec odměny sjednané v příslušných smlouvách, a to s tím, že tyto faktury žádají úhradu za jiná plnění než ta, která jsou ve smlouvách uvedena.

15. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů. Jeho úkolem je zkoumat pouze to, zda skutkové závěry, z nichž obecné soudy vycházely, nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 ). Ústavní soud přitom nemá s ohledem na výše uvedená skutková zjištění obecných soudů za to, že by k takovému extrémnímu nesouladu došlo.

16. Věc stěžovatelky se zároveň skutkově odlišuje od případu řešeného v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 57/2012-35. Zaprvé se v uvedené věci jednalo pouze o nález dvou faktur, které byly navíc neúplné, přičemž závěru o omylu daňového subjektu nasvědčovaly i další zjištěné okolnosti. Zadruhé, na rozdíl od daňového subjektu v citovaném rozsudku, který vedl daňovou evidenci, stěžovatelka vede účetnictví, na něž jsou kladeny vyšší odborné nároky a v němž je obecně menší prostor pro obdobná pochybení při vystavování účetních dokladů.

17. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatelka argumentaci, kterou nyní rozvíjí v ústavní stížnosti, uplatnila v kasační stížnosti pouze v obecné rovině s tím, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno. Současně v kasační stížnosti neodkázala na relevantní judikaturu, včetně výše citovaného stěžejního rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 57/2012-35, od něhož se měly obecné soudy podle jejího názoru odchýlit. Pokud proto Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vypořádal námitky stěžovatelky pouze stručně a bez podrobnějšího rozboru relevantní judikatury, nelze tuto skutečnost přičítat k jeho tíži (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 37).

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu