I.ÚS 2294/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti N. Ch., zastoupeného advokátem Mgr. et Mgr. Alexejem Krenkem, sídlem Budečská 1010/18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 291/2026-660 ze dne 29. dubna 2026, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 290/2025 ze dne 10. prosince 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 52 T 47/2025 ze dne 16. října 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, J. K., J. K. a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na třicet měsíců, k peněžitému trestu ve výši 90 000 Kč a k trestu zákazu činnosti (řízení motorových vozidel) na třicet měsíců. Stěžovateli také byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu a nemateriální újmu. Daného trestného činu se stěžovatel podle obvodního soudu dopustil ve zkratce tím, že v křižovatce zahájil otáčení do protisměru, přičemž se nechoval ohleduplně, nesledoval situaci v silničním provozu, nerespektoval značku "Dej přednost v jízdě!", přehlédl motocykl, který jel po hlavní silnici a se kterým se střetl, přičemž spolujezdkyně řidiče motocyklu na následky této nehody zemřela. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele i poškozených napadeným rozsudkem nově rozhodl toliko ve výroku o náhradě škody (kterou zvýšil), Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na to, že dle znaleckého posudku se na vzniku nehody podílel jen z jedné třetiny oproti dvoutřetinové míře zavinění řidiče motocyklu, který překročil povolenou rychlost o téměř 50 %. V této souvislosti se stěžovatel dovolává principu omezené důvěry v dopravě. Rozsudek obvodního soudu přitom podle stěžovatele neobsahuje žádné důkazy o primární příčině nehody na straně stěžovatele, jak o ní hovoří obvodní soud (který ale zároveň rozporně stanovil míru zavinění stěžovatele právě v jedné třetině).

4. Dále stěžovatel namítá, že městský soud se s těmito výhradami, které stěžovatel vznesl i v odvolání, nevypořádal. Městský soud místo toho v napadeném rozsudku obvodnímu soudu vytkl, že opomněl hodnotit znalecký posudek jako každý jiný důkaz. Za účelem hodnocení znaleckého posudku pak provedl důkaz fotografiemi založenými ve spise a shledal závěr obvodního soudu, vycházející ze znaleckého posudku, o poměru zavinění mezi stěžovatelem a řidičem motocyklu za mylný. Podle stěžovatele tím městský soud porušil § 263 odst. 7 trestního řádu, podle kterého je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Pokud se městský soud neztotožňoval s hodnocením konkrétního důkazu, měl právě tento důkaz provést, a nikoliv provést jiné důkazy a na jejich základě hodnotit důkaz neprovedený. Městský soud navíc učinil vlastní a od znaleckého posudku odlišný odborný závěr ohledně toho, zda řidič motocyklu na dopravní situaci reagoval.

5. Stěžovatel se neztotožňuje s vysvětlením Nejvyššího soudu, že městský soud ve skutečnosti nehodnotil znalecký posudek odlišně od soudu prvního stupně. Toto vysvětlení podle stěžovatele neodpovídá obsahu rozsudku městského soudu, který výslovně konstatoval, že provedl důkaz fotografiemi za účelem hodnocení znaleckého posudku.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Klíčové námitky ústavní stížnosti již byly patřičně vypořádány Nejvyšším soudem, s nímž sice stěžovatel nesouhlasí, Ústavní soud však nedostatky ústavní relevance v jeho rozhodnutí nespatřuje, a na jeho odůvodnění proto v podrobnostech odkazuje.

8. Je možné připustit, že některé formulace v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů mohou působit trochu nejasně. Lze se nicméně ztotožnit s Nejvyšším soudem, že skutkové závěry odvolacího soudu do značné míry odpovídají skutkovým závěrům nalézacího soudu, neboť oba vyšly z toho, že stěžovatel prováděl riskantní manévr, při němž přehlédl zezadu přijíždějící motocykl; dílčí odlišnosti přitom odvolací soud opřel o jím provedené dokazování. V této souvislosti je relevantní i to, že ačkoliv městský soud vyjádřil nesouhlas se stanoveným poměrem zavinění (který obvodní soud převzal ze znaleckého posudku, což mu městský soud vytkl), s ohledem na absenci odvolání státního zástupce se tento jeho názor nepromítl do změny prvostupňového rozsudku o vině či trestu (odlišný poměr zavinění odvolací soud zmínil při změně rozhodnutí o výši škody, k čemuž se ale Nejvyšší soud také vyjádřil a stěžovatel s ním v tomto směru žádnou polemiku v ústavní stížnosti nevede).

9. Ústavní soud nepovažuje za relevantní stěžovatelův odkaz na princip omezené důvěry v dopravě, když stěžovatelem citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3159/15 ze dne 25. 10. 2016 (N 199/83 SbNU 197) řešil skutkově značně odlišnou situaci. Tehdejší stěžovatel prováděl běžný řidičský manévr, odbočoval doleva, zatímco do něj narazil za ním jedoucí motocykl, který v tu dobu předjížděl na zákazu předjíždění. Ústavní soud pak soudům vytkl, že shledaly zanedbání potřebné míry opatrnosti na straně stěžovatele v podstatě na základě zpětné úvahy, podle níž došlo-li ke škodlivému následku, byla automaticky potřebná míra opatrnosti zanedbána. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo. Stěžovatel prováděl riskantní (byť dovolený) manévr, při kterém si podle řádně odůvodněného závěru soudů nepočínal s patřičnou obezřetností a porušil konkrétní zákonem stanovené povinnosti. Princip omezené důvěry v dopravě, tak jak ho interpretuje stěžovatel, by ostatně vedl k těžko udržitelným důsledkům, když při souhře několika pochybení ze strany dvou účastníků silničního provozu by za následky (způsobené třetí osobě) nikdo neodpovídal - v situaci obdobné té stěžovatelově by řidič vozidla argumentoval tím, že se spoléhal na dodržení rychlosti řidiče motocyklu, zatímco řidič motocyklu jedoucí po hlavní silnici by se zase spoléhal na to, že řidič vozidla nevjede do středu vozovky, aniž by měl dostatečný výhled, a nezablokuje pravý jízdní pruh.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu