II.ÚS 2300/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti BARESJA TRT TECHNOLOGY s. r. o., sídlem V Dolině 1515/1b, Praha 10 - Michle, zastoupené JUDr. Gabrielou Wagnerovou, advokátkou, sídlem Ruprechtická 158/12a, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2026 č. j. 9 Afs 78/2025-32, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku pro porušení principu zákonnosti, jakož i svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti slovenské obchodní společnosti Detrans s. r. o. je vedena daňová exekuce v České republice, k jejímuž provedení byl vydán exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí. Jednou z nich byl vrtulník, jehož vlastnictví si s odkazem na kupní smlouvu uzavřenou s touto společností dne 3. 5. 2021 nárokovala stěžovatelka. Stěžovatelka proto podala u správce daně návrh na vyloučení věci z daňové exekuce. Vedlejší účastník posléze potvrdil zamítnutí návrhu stěžovatelky rozhodnutím ze dne 21. 3. 2024 č. j. 9132/24/5100-41453-713295. Následnou žalobu stěžovatelky zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2025 č. j. 17 Af 8/2024-66.

3. Nejvyšší správní soud konečně napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Potvrdil, že vlastnické právo k vrtulníku nepřešlo na stěžovatelku podle kupní smlouvy, protože dosud nebyl proveden zápis změny vlastnictví v leteckém rejstříku. Přestože si strany smlouvy zvolily slovenské právo, věcným statutem zůstává české právo (čl. 3 odst. 3 nařízení Řím I). Uplatní se proto § 69 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém, podle nějž se věcná práva k plavidlům a letadlům, která se zapisují do veřejného rejstříku, jejich vznik a zánik řídí právním řádem státu, v jehož působnosti je tento rejstřík veden. Účinnost převodu vlastnického práva k vrtulníku se podle § 5b odst. 1 zákona o civilním letectví váže na okamžik zápisu do leteckého rejstříku. Tato ustanovení jsou projevem mezinárodních závazků České republiky v oblasti letectví.

4. Není ani rozhodné, že slovenský soud dříve rozsudkem uznal vlastnictví stěžovatelky k vrtulníku. Tento rozsudek řeší nanejvýš obligační účinky smlouvy. Použitelná česká právní úprava však vyžaduje vedle titulu též modus v podobě zápisu. Rozsudek jiného členského státu má v České republice stejné účinky jako rozsudek českého soudu v občanském soudním řízení. Podle § 52 odst. 2 soudního řádu správního je z něj soud v soudním řízení správním povinen vycházet, ledaže shledá důvody se od něj odchýlit. Tyto důvody městský soud přednesl.

II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že sjednaná volba slovenského práva měla dopadat i na věcněprávní účinky kupní smlouvy. Je logické, že se opačně postupuje u věci nemovitých, které vždy leží na jednom místě. Ovšem u movitých věcí tomu je jinak. K předání věci došlo, zvoleno bylo slovenské právo, což není nic nelogického či mimořádného. Soudy měly aplikovat slovenský zákon. Neobstojí přitom odůvodnění Nejvyššího správního soudu, že opak vyplývá z čl. 3 odst. 3 nařízení Řím I, podle kterého v případě, že všechny ostatní prvky pro situaci významné se v okamžiku volby práva nacházejí v jiné zemi než v zemi, jejíž právo bylo zvoleno, není volbou práva, kterou strany učinily, dotčeno použití ustanovení práva této jiné země, od nichž se nelze smluvně odchýlit. Významným prvkem smlouvy jsou však smluvní strany a jedna je slovenským příslušníkem. Nelze tedy tvrdit, že všechny rozhodné prvky se nachází na území jiného státu.

6. Dále stěžovatelka tvrdí, že zákon o mezinárodním právu soukromém lze použít jen tehdy, řídila-li by se smlouva českým právem. Tak tomu ovšem není. Z téhož důvodu se nemůže uplatnit zákon o civilním letectví. Nejvyšším správním soudem odkazovaná Chicagská úmluva (Úmluva o mezinárodním civilním letectví, vyhlášená pod č. 147/1947 Sb.) neřeší otázky převodu vlastnictví. Relevantní nemůže být ani publicita leteckého rejstříku. To přeci nebrání, aby soud konstatoval, že právní stav je jiný, než stav zapsaný. Nelze přihlížet ani k čl. II. odst. 2 Ženevské úmluvy (Úmluva o mezinárodním uznávání práv k letadlům, vyhlášená pod č. 254/1998 Sb.), podle kterého se určují účinky zápisu práv vůči třetím osobám podle práva státu, ve kterém je zaregistrován. Stát zastoupený správcem daně ovšem není třetí osobou, ale stranou sporu. Konečně stěžovatelka zpochybňuje odchylku od rozhodnutí slovenského soudu při určení vlastnického práva k téže věci. České soudy na rozdíl od slovenského soudu neprovedly žádné dokazování. Slovenský soud důsledně aplikoval slovenské právo podle volby práva. Odporuje smyslu evropského práva i logice věci, aby ve stejné otázce rozhodovaly soudy členských států Evropské unie rozdílně.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Nynější ústavní stížnost se zakládá ve svém důsledku na nesouhlasu s určením rozhodného práva pro věcněprávní účinky kupní smlouvy k vrtulníku, který je věcí zapsanou do leteckého rejstříku. Pro Ústavní soud je rozhodné, že stěžovatelka ve svých námitkách nereflektuje doktrínou obecně přijímaný závěr, že volba práva zpravidla nepostihuje všechny skutečnosti, které souvisejí s právním poměrem (tzv. meze obligačního statutu). Mezi tyto skutečnosti pak patří běžně i věcněprávní otázky (ROZEHNALOVÁ, N. a kol. Nařízení Řím I, Nařízení Řím II. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2021, výklad k čl. 3 nařízení Řím I, část III.1.8., viz také bod 22 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a tam odkazovanou judikaturu a literaturu).

10. Opřely-li správní soudy své úvahy o mezích obligačního statutu o konkrétní ustanovení nařízení Řím I (čl. 3 odst. 3) a svůj závěr srozumitelně a logicky zdůvodnily, nemůže Ústavní soud takovému rozhodnutí z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Za prvek významný pro danou situaci podle čl. 3 odst. 3 nařízení Řím I pak lze v nynější věci považovat předmět smlouvy, jímž je movitá věc zapsaná do leteckého rejstříku České republiky. Že se tedy převod vlastnického práva k takové věci řídí i přes učiněnou volbu práva kogentními normami českého práva, není výklad, který by vykazoval jakékoli prvky svévole.

11. Nejvyšší správní soud se rovněž v napadeném rozsudku vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatelky. Zpochybnil-li totiž Nejvyšší správní soud regulérně působnost volby práva na věcněprávní účinky smlouvy, bez dalšího ztrácí relevanci námitky stěžovatelky, že nelze použít zákon o mezinárodním právu soukromém a zákon o civilním letectví. Na rozdíl od stěžovatelky Ústavní soud také považuje Nejvyšším správním soudem odkazovaná ustanovení Chicagské úmluvy a Ženevské úmluvy za relevantní, protože se týkají významu leteckého rejstříku, jakož i účinků zápisu v leteckém rejstříku (viz bod 19 napadeného rozsudku). Tím spíše tedy obstojí argumentace Nejvyššího správního soudu, která uznává kogentní povahu relevantních norem českého práva. Hovoří-li se pak v napadeném rozsudku o "třetích osobách", není tím míněno nic jiného, než že jde právě o věcněprávní účinky, tedy účinky zápisu erga omnes, v protikladu k obligačním účinkům.

12. Stěžovatelka konečně nereflektuje ani podstatu argumentace o mezích závaznosti rozhodnutí slovenského soudu, kterou Nejvyšší správní soud opírá o výklad § 52 odst. 2 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud při tomto výkladu vycházel ze znění zákona a své dosavadní judikatury. Žádné dokazování k uvedeným závěrům nebylo třeba. Správní soudy nepopřely relevanci dřívějšího slovenského rozhodnutí, ovšem otázku převodu vlastnictví k vrtulníku posoudily jinak, jak zákon umožňuje. Stěžovatelka pak neuvádí žádné konkrétní ustanovení evropského práva, kterému by takový výklad odporoval. Sám Nejvyšší správní soud vyšel z čl. 36 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a přiznal odkazovanému slovenskému rozhodnutí stejné účinky jako rozhodnutí českého soudu. Nejvyšší správní soud se proto vypořádal i s relevantní unijní úpravou. Žádné další argumenty, které by ustálený výklad zákona jakkoli zpochybňovaly, stěžovatelka nepředkládá.

13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu