II.ÚS 2429/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Petrem Hoškem, advokátem, sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2026 č. j. 101 Co 86/2026-473 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. ledna 2026 č. j. 0 P 46/2025-423, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, N. K. a nezletilého K. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení je úprava poměrů k nezletilému, navrhl, aby Ústavní soud předmětnou věc projednal přednostně ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Z ústavní stížnosti a z příloh založených ve spise se podává, že Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem (v řízení o návrhu ve věci pro nezletilé dítě významné, na níž se rodiče nemohou dohodnout) nahradil souhlas stěžovatele - otce (dále jen "otec") s podáním přihlášky k zápisu nezletilého druhého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do Základní a mateřské školy X (dále jen "MŠ X") s tím, aby tuto mateřskou školu nezletilý navštěvoval (výrok I.). Zamítl návrh otce na nahrazení souhlasu první vedlejší účastnice - matky (dále též jen "matka") s podáním přihlášky k zápisu nezletilého do Mateřské školy Y (dále jen "MŠ Y") s tím, aby tuto mateřskou školu nezletilý navštěvoval, učiněný při ústním jednání okresního soudu dne 14. 8. 2025 a doplněný při ústním jednání okresního soudu dne 20. 1. 2026 (výrok II.). Dále okresní soud vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku I. tohoto rozsudku (výrok III.) a uložil otci povinnost nahradit matce náklady řízení (výrok IV.).

4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu v nákladovém výroku IV. změnil, ve zbývajícím rozsahu rozsudek okresního soudu ve výrocích I. až IV. potvrdil (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v nejlepším zájmu nezletilého je, aby nadále docházel do mateřské školy zvolené matkou. Poukazuje na to, že obecné soudy mu (ani nezletilému) neumožnily navázat jakýkoliv vztah s jím zvolenou MŠ Y, zatímco matce to umožnily formou předběžné vykonatelnosti. Následně obecné soudy napadené rozhodnutí odůvodnily potřebou zajištění kontinuity ve vzdělávání nezletilého. Tím porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu neumožnily využít stejná práva jako matce, když mu byla odepřena možnost prokázat vhodnost jím zvolené mateřské školy pro nezletilého. O výběru mateřské školy tak rozhodl okresní soud již v okamžiku vydání předběžného opatření, jímž vytvořil status quo. Tímto postupem okresní soud (a následně i krajský soud) formou zatímního rozhodnutí vytvořil matce výhodu, kterou následně v meritorním rozhodnutí převzal jako skutečnost nejvýznamnější pro konečné rozhodnutí. Předběžné opatření tak v konečném důsledku zásadně ovlivnilo skutkový základ pozdějšího rozhodnutí.

6. Stěžovatel namítá, že krajský soud v napadeném rozhodnutí již považoval matkou zvolenou mateřskou školu za stávající předškolní zařízení a otcem navrhované školské zařízení za změnu školy, která musí nezletilému přinášet jednoznačný benefit. Ostatně i matka ve svých podáních bránila nezletilému v nástupu do MŠ Y zvolené otcem s odůvodněním, že by se nezletilý adaptoval na tuto školu, a tím by se předurčilo meritorní rozhodnutí. V případě matkou zvoleného vzdělávacího prostředí nešlo o dlouhodobě existující vzdělávací prostředí založené na rodičovské shodě, které by bylo rozhodnutím jednoho z rodičů měněno. Výchozím prostředím bylo prostředí zvolené v průběhu řízení soudem a to právě vydáním předběžného opatření.

7. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, jakým způsobem hodnotil listinné důkazy k jednotlivým školským zařízením, kdy zvýhodnil listinné důkazy vztahující se k matkou zvolené škole, neboť v provedených listinách byly uvedeny skutečnosti týkající se docházky nezletilého do tohoto zařízení, zatímco v případě listinných důkazů k otcem zvolenému školskému zařízení se nic takového uvádět nemohlo, neboť nezletilý neměl možnost jej navštívit, a to ani na zkoušku v době, kdy je v péči otce. Tím vznikla důkazní disproporce na jeho úkor. Krajský soud se spokojil pouze s listinami (a důkazy obecně) svědčícími ve prospěch matky s odůvodněním, že otec vhodnost jeho varianty dostatečně neprokázal, přičemž krajský soud pominul svoji vyšetřovací povinnost ve smyslu § 20 a § 21 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), zvláště za situace, kdy nebylo v otcových možnostech ani takové důkazy zajistit. Otec v řízení před obecnými soudy uplatnil námitky, avšak soudy se s nimi dostatečně nevypořádaly a hodnotily je izolovaně bez vzájemných souvislostí.

8. V důsledku vydání rozhodnutí o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí okresního soudu došlo k adaptaci nezletilého na mateřskou školu zvolenou matkou, kdy současně otci totéž umožněno nebylo. Právě tato adaptace byla klíčovým důvodem pro volbu školského zařízení v konečném rozhodnutí (tomu odpovídá i ta skutečnost, že krajský soud doplnil dokazování pouze ve vztahu k MŠ X). Otcem preferovaná MŠ Y v důsledku předběžného opatření takovou pozici nemohla mít. Tyto skutečnosti otec namítal ve svém odvolání, přesto však tento prozatímní stav považoval krajský soud za stav výchozí, k jehož změně by musel otec prokázat jednoznačný benefit jím zvoleného školského zařízení, o čemž byl navíc vyrozuměn až při jednání krajského soudu, což mu znemožnilo doplnit dokazování. Řízení u krajského soudu tak bylo zatíženo nepředvídatelností na úkor otce, na kterého byly ohledně prokázání vhodnosti školského zařízení kladeny vyšší nároky než na matku. Obecné soudy přitom nezjistily úplný skutkový stav, když ten by byl pro účely tohoto řízení zjištěn teprve v okamžiku, kdy by bylo umožněno nezletilému docházet též do otcem zvolené mateřské školy, což se však nestalo.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Uvedené platí i ve věcech rodinněprávních. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, a to včetně výkonu rozhodnutí. Do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně-právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). S ohledem na své postavení Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení.

12. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Také Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29, nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].

13. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607) či nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].

14. Této své povinnosti obecné soudy v nyní posuzované věci dostály. V předmětné věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilého je, aby nadále docházel do MŠ X zvolené matkou, a to zejména s ohledem na potřebu zachování kontinuity vzdělávání, navazování vztahů s vrstevníky a plného zapojení do školních aktivit, když tuto mateřskou školu nezletilý již (i když proti vůli otce) navštěvuje. Krajský soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že předškolní zařízení, které nezletilý navštěvuje, je srovnatelně vzdálené od bydliště obou rodičů. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že právě pro tuto skutečnost a dále z důvodu zachování kontinuity vzdělávání, navazování vztahů s vrstevníky a plného zapojení do školních aktivit je v nejlepším zájmu nezletilého zachovat jeho docházku do stávající MŠ X, tj. do školky, do níž již nezletilý dochází, kde je mu dobře známé prostředí, zvyklosti a pravidla a kde si již vytvořil vazby. Krajský soud považoval za vhodné zachovat nezletilému v době rozpadu jeho původní rodiny, adaptace na střídavou péči rodičů a řadu dalších změn v jeho životě alespoň neměnnost předškolního zařízení, dětského kolektivu a učitelů. Zdůraznil, že uvedené platí zvlášť za situace, že změna školy navrhovaná otcem nepřináší nezletilému žádnou jednoznačnou výhodu. Krajský soud se vyjádřil rovněž k námitce otce, že na jím zvolenou školku má jeho rodina historické vazby a jeho rodiče by chtěli nezletilého ze školky vyzvedávat. Krajský soud dodal, že uvedl-li otec, že jeho rodiče mají řidičské oprávnění, jezdí vozidlem, nic nebrání tomu, aby v době péče otce o nezletilého ho z MŠ X vyzvedávali. Krajský soud současně apeloval na otce, aby i v době, kdy je nezletilý v jeho péči, umožnil nezletilému MŠ X navštěvovat, zejména z důvodu kontinuity zapojení nezletilého do programu školky, přípravy na besídky a různá vystoupení pro rodiče a prohlubování vztahů s vrstevníky. S ohledem na uvedené závěry, jakož i na nemožnost (z důvodu jeho věku) zjistit přání nezletilého, které by mohlo být určitým vodítkem, dospěl krajský soud k závěru, že nejlepšímu zájmu nezletilého odpovídá, aby vykonával svoji předškolní docházku v jemu známém prostředí. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

15. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci, navzdory námitkám stěžovatele, nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatele či nezletilého, a které by bylo důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Obecné soudy respektovaly zásadu, že prioritním měřítkem při rozhodování o poměrech nezletilého není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka, jak bylo výše uvedeno, přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí činily v nejlepším zájmu nezletilého. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Rozhodnutí obecných soudů je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti.

16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele či nezletilého (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

17. Žádosti stěžovatele o přednostní projednání věci Ústavní soud vyhověl tím, že ve věci rozhodl bezprostředně po jejím obdržení.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu