II.ÚS 2514/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou, sídlem Riegrova 1378/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2026 č. j. 7 Tdo 401/2026-793, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2026 č. j. 3 To 86/2025-710 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2025 č. j. 11 T 12/2025-652, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně jí byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit poškozeným škodu a nemajetkovou újmu.

3. K odvolání příslušné státní zástupkyně podanému v neprospěch stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustila tím, že v bytě, ve kterém bydlela spolu s poškozeným B. A. (dále jen "poškozený"), po předchozí slovní rozepři, po které došlo k jejímu fyzickému napadení poškozeným, který ji opakovaně udeřil do obličeje a kopal na zemi bosýma nohama a jejího přítele M. Ř. udeřil pěstí do obličeje, stěžovatelka v době potyčky bodla poškozeného kuchyňským nožem s délkou ostří 12 cm do levého boku, kdy v důsledku této rány nedošlo ke zranění žádného orgánu poškozeného, a poté, ve chvíli, kdy byl poškozený na odchodu z pokoje a sdělil, že jde zavolat policii, vzala stejný nůž, přistoupila k odcházejícímu poškozenému, který k ní byl natočen zády, a bodla ho do oblasti vpravo od hrudní páteře, následkem čehož došlo ke krvácivému šokovému stavu a ke smrti poškozeného.

4. Za popsané jednání vrchní soud uložil stěžovatelce trest odnětí svobody v trvání třinácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu jí byla rovněž uložena povinnost nahradit čtyřem poškozeným škodu i nemajetkovou újmu. Odvolání stěžovatelky vrchní soud podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.

5. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy založily svá skutková zjištění na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž vykazoval závažné nedostatky. V jeho závěrech podle ní nebyla zohledněna její anamnéza, zejména traumatické dětství, kdy byla vystavena psychickému i fyzickému násilí, znalecký posudek nehodnotil, jak se tyto zkušenosti promítly do jejího chování v konfliktních a stresových situacích, neanalyzoval vliv její akutní stresové reakce v okamžiku útoku ani souběžný efekt alkoholové intoxikace a osobnostních charakteristik. Stěžovatelka má za to, že soudy měly tyto nedostatky odstranit, zejména doplnit dokazování nebo opatřit revizní znalecký posudek, což neučinily. Je přesvědčena, že otázka zachování jejích ovládacích schopností byla významná nejen pro posouzení jejího psychického stavu, ale rovněž pro závěr o její subjektivní stránce. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje nejen v neúplnosti znaleckého dokazování, ale též v tom, že soudy svá rozhodnutí v tomto ohledu řádně neodůvodnily. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se hodnocení důkazů a odůvodnění soudních rozhodnutí.

7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením skutku. Opakovaně tvrdí, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že jejím jednáním byl naplněn úmysl usmrtit jiného, a tím méně s rozmyslem ve smyslu § 140 odst. 2 trestního zákoníku. Svědecké výpovědi shodně popisují situaci jako vyhrocený konflikt, v jehož průběhu ji poškozený fyzicky napadl a slovně jí nadával. Nelze podle ní vyloučit, že v daném okamžiku jednala v reakci na pocit ohrožení a potřebu aktivně se vymezit proti napadání poškozeným, nikoli s cílem ho usmrtit. Je toho mínění, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy neodpovídá skutkovým okolnostem věci ani požadavkům kladeným na prokázání úmyslného zavinění. Domnívá se, že z důvodu absence úmyslu usmrtit poškozeného její jednání mělo být posouzeno toliko jako ublížení na zdraví s následkem smrti podle § 146 odst. 4 trestního zákoníku.

8. Stěžovatelka rovněž namítá, že v řízení nebylo náležitě respektováno pravidlo in dubio pro reo, neboť v průběhu řízení nebylo bezpečně prokázáno, že právě ona způsobila poškozenému obě zjištěná poranění. Zdůrazňuje, že osoby, jejichž výpovědi byly využity při rekonstrukci rozhodného děje, byly samy v době události pod výrazným vlivem alkoholu. Nesouhlasí s tím, jakou váhu soudy přiznaly výpovědi svědkyně V. S., a to i přes její výraznou intoxikaci alkoholem a mnohé rozpory ve výpovědích. Naopak výpověď svědka M. Ř. byla podle ní bez odůvodnění upozaděna.

9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby ve smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu hradil náklady spojené s jejím právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem stát, neboť nemá k dispozici žádné finanční prostředky a nevlastní žádný majetek.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku krajského soudu, který byl již zrušen shora označeným rozsudkem vrchního soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatelka též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky.

12. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Navíc uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu je oprávněn zasahovat jen velmi výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17 (N 235/87 SbNU 811), usnesení ze dne 8. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1935/25 aj.]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení jejího duševního stavu vykazoval závažné nedostatky, proto mělo být v tomto ohledu dokazování doplněno. Takovému jejímu tvrzení však nelze na základě učiněných zjištění přisvědčit. Již vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku, na které v tomto ohledu odkázal i Nejvyšší soud, vyvrátil opodstatněnost argumentů stěžovatelky, že by se přibraný znalec MUDr. Petr Nedoma nezabýval její osobní anamnézou či vlivem alkoholu na její chování. Konstatoval, že jmenovaný znalec stěžovatelku již v průběhu přípravného řízení trestního podrobně vyšetřil, zabýval se jejím dětstvím, prožitými traumaty a zkoumal vliv požitého alkoholu na její příčetnost v době činu. Také v písemně vyhotoveném znaleckém posudku i ústně před soudem se znalec podrobně vyjádřil k osobnostnímu vývoji stěžovatelky a jeho formování již od dětství, a v této souvislosti posuzoval i její traumata prožitá v dětství. Na základě znaleckého zkoumání znalec u stěžovatelky diagnostikoval smíšenou poruchu osobnosti vykazující emočně nestabilní, impulsivní, maladaptivní a disociální rysy. Zjistil, že trpí syndromem závislosti na alkoholu a že v době páchání trestné činnosti se nenacházela ve stavu patické či komplikované opilosti, že požitý alkohol způsobil až podstatné snížení jejích ovládacích schopností s tím, že stěžovatelka zná účinky alkoholu na svou psychiku a mohla tento negativní vliv znát a předvídat ho. V důsledku předchozího ovlivnění alkoholem, kdy se nacházela ve stavu prosté opilosti střední tíže, u ní došlo až k podstatnému snížení ovládacích schopností při zachovalých schopnostech rozpoznávacích.

14. Vrchní soud rovněž zdůraznil, že znalecké závěry plně korespondují s výpověďmi slyšených svědků V. S., R. K., B. A. a R. W., kteří se podrobně vyjadřovali k osobnosti stěžovatelky a jejímu chování.

15. Uzavřely-li za daného stavu rozhodující soudy, že neshledaly žádné vady vypracovaného znaleckého posudku, pro které by muselo být zadáno vypracování znaleckého posudku jiným znalcem ve smyslu § 109 trestního řádu, nelze v takovém jejich závěru spatřovat žádné znaky protiústavního pochybení. Uvedené platí tím spíše za situace, že v průběhu veřejného zasedání u vrchního soudu stěžovatelka žádné návrhy na doplnění dokazování před odvolacím soudem nevznesla.

16. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že učiněná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že jejím jednáním byl naplněn úmysl usmrtit jiného s rozmyslem ve smyslu § 140 odst. 2 trestního zákoníku. Z tzv. skutkové věty i z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že tato její obhajoba byla provedenými důkazy vyvrácena.

17. V průběhu řízení vyšlo najevo, že stěžovatelka nepřišla spolu se svědky V. S. a M. Ř. na místo činu (do bytu, ve kterém bydlela spolu s poškozeným) s vražedným úmyslem. Atmosféra v bytě se však brzy po jejich příchodu vyostřila, začala hádka mezi ní a poškozeným, která byla nejprve ve verbální rovině, následně přešla i ve vzájemné fyzické napadání. Obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, že byť první bodnutí do boku poškozeného nikdo neviděl, lze usuzovat na to, že k němu došlo právě při uvedené vzájemné potyčce. Svědkyně V. S. v průběhu trestního řízení několikrát konzistentně vypověděla, že části jejich hádky nebyla přítomna a následně viděla jen jedno bodnutí, k němuž došlo bezprostředně před odchodem poškozeného z bytu s tím, že jde zavolat policii. Stěžovatelka k němu zezadu přiběhla a se slovy "ty hajzle" nebo "ty kurvo" ho bodla. Soudy zdůraznily, že tomuto popisu odpovídaly i závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, podle kterého druhá (smrtelná) rána vznikla útokem ze strany druhé osoby, a to střední až velkou intenzitou, přičemž nejpravděpodobnější bylo postavení útočníka za zády poškozeného. Znalec zároveň vyloučil, že by obě rány vznikly pasivním způsobem, například v podobě upadnutí či nalehnutí poškozeného na nůž.

18. Jelikož byl poškozený prokazatelně zasažen dvěma ranami nožem (rána do boku, která nezranila žádný orgán, a rána do oblasti zad vedle páteře, která pro něj byla smrtelná), je zřejmé, že v době svého odchodu z bytu musel být již předtím jednou bodnut. Na správnost takového úsudku poukazuje i chování poškozeného, který se s vysokou mírou pravděpodobnosti v reakci na pobodání stěžovatelkou v rámci jejich vzájemné potyčky rozhodl celou situaci nahlásit na policii. Z logiky věci plyne, že by se jen stěží rozhodl pro takový krok, kdyby mezi nimi došlo k "pouhé" rvačce, při které by naopak on stěžovatelku opakovaně udeřil do obličeje a kopal do ní, jak stěžovatelka vypověděla. V takové situaci by logicky naopak on jako hlavní agresor a iniciátor potyčky měl mít obavu z nahlášení na policii.

19. Nutno dodat, že žádné pochybení neshledal Ústavní soud ani v tom, že soudy vyhodnotily výpověď partnera stěžovatelky, svědka M. Ř., který se k samotným bodnutím vůbec nevyjadřoval, jako vágní a okrajovou s tím, že se snažil stěžovatelce coby své partnerce nepřitížit.

20. Rozhodným pro posouzení, zda stěžovatelka jednala s rozmyslem, byl okamžik, kdy se poškozený rozhodl konflikt ukončit a odcházel z bytu s prohlášením, že jde věc nahlásit na policii. Stěžovatelka věděla, jaký je důvod jeho rozhodnutí (že jej bodla) a jaké důsledky to pro ni může mít (nutno dodat, že v podobné situaci se v minulosti již ocitla, když pobodala svého bývalého druha). Ústavní soud přisvědčil názoru vrchního soudu, se kterým se ztotožnil i Nejvyšší soud, že v tomto momentu měla stěžovatelka příležitost uvědomit si závažnost situace, své možné další kroky i jejich důsledky. Podle učiněných zjištění však uchopila (opět) nůž a s nadávkami vůči poškozenému se rozeběhla směrem k němu a zezadu mu zasadila druhou ránu, v důsledku které následně na chodbě domu zemřel.

21. Ač tedy první bodnutí poškozeného stěžovatelkou bylo pravděpodobně skutečně vyvolané emočně vypjatou situací z hádky mezi nimi, navazující jednání bylo prokazatelně jednáním rozmyšleným. Stěžovatelka měla možnost nechat poškozeného odejít, avšak vědomě se rozhodla jej zastavit, kdy její motivací byla nepochybně pomsta a strach z udání. Její jednání proto naplňuje kvalifikační znak rozmyslu podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku, jak správně uzavřely vrchní soud i Nejvyšší soud.

22. Vrchní soud náležitě odůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatelky a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o její vině. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání nenaplňovaly uplatněné dovolací důvody. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.

23. Ústavní soud pro úplnost dodává, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky.

24. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

25. Protože odmítnutím ústavní stížnosti nebyla splněna podmínka (odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta) podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nemohl soud vyhovět návrhu stěžovatelky, aby náklady na její právní zastoupení zaplatil stát.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu