II.ÚS 3428/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Janem Schramhauserem, advokátem, sídlem Puklicova 1069/52, Česko Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2025 č. j. 4 To 53/2025-31 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2025 č. j. 33 Nt 103/2025-16, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 28. 2. 2024 č. j. 29 T 5/2023-1006 uznal stěžovatele vinným pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za které jej odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 9 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit na náhradě nemajetkové újmy nezletilé poškozené částku 200 000 Kč včetně příslušenství. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla nezletilá poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejně tak byla na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. řádu s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána druhá poškozená. Tato byla na řízení ve věcech občanskoprávních odkázána rovněž podle § 229 odst. 3 tr. řádu, neboť stěžovatel byl ve smyslu § 226 písm. a) tr. řádu obžaloby v části, kdy se mělo jednat o spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit vůči této poškozené, zproštěn. V této trestní věci pak Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 27. 5. 2024 podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání. Stěžovatel podal ve věci rovněž dovolání, které Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 24. 10. 2024 podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl pro opožděnost.

3. Následně dne 1. 4. 2025 podal stěžovatel návrh na obnovu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jej napadeným usnesením podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 trestního řádu.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel návrh na obnovu řízení odůvodnil tím, že jsou zde noví, dosud nevyslechnutí svědci, a to B. B. (jedná se o pseudonym) a C. C. (jedná se o pseudonym). Tito by měli potvrdit, že poškozená (matka nezletilé poškozené) od září 2022 nepracovala na směny, ale měla pravidelnou pracovní dobu, která jí končila dříve, než tomu bylo u stěžovatele. Stejně tak by měli uvést podstatné skutečnosti o pracovní morálce stěžovatele a společném soužití mezi stěžovatelem a poškozenou. Podle názoru stěžovatele nemohl dané skutky spáchat, když k tomu neměl ani příležitost.

6. Dále stěžovatel poukázal na to, že někteří již vyslechnutí svědci, zejména stěžovatelův syn D. D. (jedná se o pseudonym), E. E. (jedná se o pseudonym) a F. F. (jedná se o pseudonym), nebyli dotazováni na všechny skutečnosti. Jejich další výpovědí by podle názoru stěžovatele zpochybnily věrohodnost poškozené. Stěžovatel tvrdí, že se v nepřítomnosti poškozené žádného protiprávního jednání na nezletilé poškozené nedopustil. V neposlední řadě měl být podle stěžovatele předložen kompletní spis orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Obnova řízení podle § 277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), dále kupř. nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 a usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].

8. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343); srov. dále stanovisko ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.)]. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) či usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12].

9. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že obecné soudy svévolně opomíjely důkazy provedené v řízení před soudem pro závažnou trestnou činnost, jakož i jeho rozhodnutí. Obecné soudy v souladu s výše odkazovanou judikaturou Ústavního soudu konstatovaly, že novým, dříve neznámým důkazem je takový důkaz, který nebyl v původním řízení vůbec provedený či provedený byl, ale nyní má nový obsah (např. výpověď svědka změněná v podstatných bodech), nicméně takovýto důkaz však musí být způsobilý změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit právní posouzení a následně i výrok o vině.

10. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel v návrhu opakuje argumenty, které zazněly v původním řízení a se kterými se soudy vypořádaly. Rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele soudy podložily celou řadou důkazů (nikoli pouze výpovědí poškozené), včetně doznání stěžovatele. Nyní navržení svědci byli v původním řízení z velké většiny vyslechnuti. Tvrzené "novum" ohledně rozvržení pracovní doby poškozené nelze považovat za informaci, která by vylučovala spáchání skutku stěžovatelem. Ústavní soud nespatřuje exces v argumentaci obecných soudů, podle které nejsou svědecké výpovědi a další navržené důkazy novými skutečnostmi podle § 278 tr. řádu.

11. Ústavní soud připomíná stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20, podle kterého trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebude-li za "skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé" podle § 278 odst. 1 tr. řádu považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné (sporné), neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení; tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení. Ústavní soud není povolán, aby proces dokazování sám zopakoval a nahradil vlastní úvahou, jak mnohokráte uvedl ve své předchozí rozhodovací činnosti, a to ani obecně ve vztahu k trestnímu řízení, ani zvláště ve vztahu k řízení o povolení návrhu na obnovu řízení [srov. nálezy ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141), ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259) a další].

12. Argumentaci obecných soudů rozvedenou v napadených usneseních, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nepřiměřenými. V závěrech obecných soudů neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup ani porušení principu kontradiktornosti. Dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu