III.ÚS 1415/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), nyní ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Lukášem Serbusem, advokátem, sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 4 Tdo 113/2026-864, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2025 č. j. 13 To 211/2025-799 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. srpna 2025 č. j. 2 T 32/2025-751, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu 1. Jednání stěžovatele v roce 2023 a 2024 vůči dvěma starším dcerám (*2009 - skutek 1 a *2014 - skutek 2) bylo vyhodnoceno jako trestné činy.

2. Rozsudkem ze dne 23. 4. 2025 č. j. 2 T 32/2025-521 uznal Okresní soud v Nymburce (dále jen "nalézací soud") stěžovatele vinným pro (1) zločin pohlavního zneužití (§ 187 odst. 1 trestního zákona) a přečin soulože mezi příbuznými (§ 188 trestního zákona) a (2) přečin ohrožování výchovy dítěte [§ 201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. a) trestního zákona] a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a povinnost zaplatit poškozeným nezletilým (dcerám) náhradu nemajetkové újmy.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v neveřejném zasedání usnesením ze dne 17. 6. 2025 č. j. 13 To 135/2025-552 rozsudek nalézacího soudu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu a věc vrátil k novém projednání a rozhodnutí. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil neujasněným počátkem závadného jednání, rozpory ve výpovědi starší dcery (jednání pod bodem 1) a dostatečné nevypořádání (opomenutí) některých důkazních návrhů stěžovatele; proto, aniž by vyslovil závazný právní názor na projednávanou věc, uložil nalézacímu soudu doplnit dokazování.

4. Poté, co nalézací soud provedl v hlavním líčení další důkazy uznal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným (1) ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákona a přečinu soulože mezi příbuznými podle § 188 trestního zákona a (2) přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. a) trestního zákona. Za uvedené jednání mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let ve věznici s ostrahou a povinnost zaplatit poškozeným na náhradu nemajetkové újmy v souhrnu částku 400 000 Kč.

5. K odvolání stěžovatele odvolací soud ve veřejném zasedání napadeným rozsudkem zrušil výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině a náhradě nemajetkové újmy nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením v neveřejném zasedání odmítl jako podané z jiného než dovolacího důvodu.

II. Argumentace stěžovatele 6. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

7. Podle stěžovatele obecné soudy vycházely z nepravdivých (zda) a rozporných (kdy) výpovědí jeho dcer ovlivněných matkou, nezohlednily důkazy svědčících v jeho prospěch, neprovedly další navržené důkazy (výslech bratra) a přihlížely k jeho trestní minulosti. Podle znalců se jedna z dcer mohla uchýlit k "únikové lži", v jejímž důsledku byl stíhán stěžovatel, přitom skutková zjištění nemají oporu v provedených důkazech. Obecné soudy se přiklonily k jedné z proti sobě stojících verzí (tvrzení proti tvrzení), ačkoli trestné jednání stěžovatele nebylo prokázáno, rozhodnutí jsou nedůvodná a neodůvodněná. Nadto v řízení nebylo prokázáno nic, co by odůvodnilo výrok o náhradě nemajetkové újmy.

8. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 9. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části není Ústavní soud příslušný.

10. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.

11. Z napadených rozhodnutí se podává, že po zrušení původního rozsudku nalézací soud provedl některé další důkazy, u dalších v odůvodnění uvedl důvody jejich neprovedení (nadbytečnost, nepřímé svědectví). Na základě provedeného dokazování, které podpořilo přechozí poznatky, vyslovil shodný závěr a uznal stěžovatele vinným. S přihlédnutím k dopadu jednání stěžovatele na jeho dcery (vznik posttraumatické stresové poruchy) rozhodl o adhezních nárocích na náhradu jejich nemajetkové újmy. Odvolací soud, který vrátil věc k doplnění dokazování, neboť je původně nepovažoval za dostačující a přesvědčivé, v napadeném rozsudku konstatoval, že nalézací soud uložené pokyny splnil (bod 7). Přesto reagoval na odvolací námitky stěžovatele (body 11-17) a dále doplnil, že v projednávané věci by přicházelo v úvahu jednání stěžovatele ad (1) posoudit i jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a d) a odst. 3 písm. a) trestního zákona, jednání ad (2) pak i podle § 201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Přesto, i za situace, kdy se stěžovatel uvedeného jednání dopustil v prodloužené zkušební době předchozího odsouzení (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 5. 2022 sp. zn. 29 T 9/2022), odvolací soud vyhodnotil i další okolnosti trestní minulosti stěžovatele, uložený trest mu zmírnil (body 20, 21). Pochybení nezjistil ani u výroku o náhradě nemajetkové újmy, jehož odůvodnění srozumitelně doplnil v bodě 22. Nejvyšší soud se zabýval dovoláním v rozsahu stěžovatelem uplatněných důvodů, aniž by zjistil tvrzená pochybení nalézacího či odvolacího soudu. Přestože Nejvyšší soud dovolání odmítl jako podané z jiných než dovolacích důvodů, je z odůvodnění napadeného usnesení patrné, že se námitkami stěžovatele zabýval (body 19-22) a uzavřel, že i v případě správného uplatnění dovolacích důvodů, by opakování námitek uplatněných v obhajobě a v odvolání vedlo k odmítnutí dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.

12. Rovněž v ústavní stížnosti stěžovatel opakuje své námitky, snaží se znevěrohodnit výpovědi poškozených dcer, odpovídající jejich mentální vyspělosti, dále odmítá řádně odůvodněné závěry obecných soudů a předkládá svou vlastní - logickou - verzi. V situaci, kdy je tvrzení proti tvrzení, musí obecné soudy věrohodnost účastníků řízení důkladně posoudit, což v projednávané věci učinily, a to i na základě dalších v řízení provedených důkazů. Stejně tak se řádně zabývaly opakovanými návrhy na provedení důkazů, především výpovědi stěžovatelova bratra, a srozumitelně vysvětlily, proč je považují za nadbytečné (bod 17 rozsudku nalézacího soudu a bod 8 rozsudku odvolacího soudu a bod 21 usnesení Nejvyššího soudu); o opomenuté důkazy proto nejde.

13. Ústavní soud nezjistil ani stěžovatelem tvrzený zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením. Taková situace by nastala v případě racionálně neobhajitelného úsudku, který by byl výsledkem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně neměla-li by skutková zjištění vůbec obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala-li by z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže by skutková zjištění byla opakem toho, co je obsahem důkazů (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13).

14. Právo na spravedlivý proces, tak jak je zaručuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, představuje záruku, že věc projedná veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Neexistuje však záruka, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení a věc bude vyhodnocena podle toho, jak ji hodnotí subjektivně sám.

15. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci byla zasažena jeho základní práva. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkových podstat trestných činů, přičemž v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily.

16. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh zčásti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému výroku o trestu z rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (nemůže jej zrušit podruhé).

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu