III.ÚS 1579/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. března 2026 č. j. 55 To 495/2025-96 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 27. listopadu 2025 č. j. 2 Nt 501/2025-76, spojené s návrhem na zrušení § 148 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Okresního státního zastupitelství v Liberci a České republiky - Finanční správy, zastoupené Finančním úřadem pro Liberecký kraj, sídlem 1. máje 97/25, Liberec, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Se svou ústavní stížností spojil také návrh na zrušení § 148 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 4. 2024 č. j. 1 T 4/2024-1152 shledán vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 350 000 Kč. Poškozená Česká republika - Finanční správa (dále jen "finanční správa" nebo "poškozená") byla se svým adhezním nárokem na náhradu škody v plném rozsahu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Obvodní soud v odůvodnění předně poukázal na to, že stěžovatel v hlavním líčení po přednesu obžaloby prohlásil svou vinu ve smyslu § 206c odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Soud toto prohlášení viny přijal, neboť měl za to, že je v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelovo jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Při rozhodování o trestu soud provedl mj. výslech zástupkyně poškozené. Ta poukázala mj. na to, že standardní lhůta pro stanovení daně již uplynula, pročež "teď nezbývá nic jiného, než že se do dodatečného vyměření daně... dostanou pouze případně na základě § 148 odst. 6 (daňového řádu - pozn.)." Obvodní soud i s ohledem na prohlášení viny považoval za dostatečný peněžitý trest. Nakonec při rozhodování o adhezním nároku poškozené uvedl, že původně "vycházel z přihlášené škody... ze dne 4. 3. 2024 znějící na částku 172.431 Kč. Při hlavním líčení však státní zástupkyně uvedla, že poškozený se přihlásil se svým nárokem na částku 1.950.555 Kč již v přípravném řízení, a to dne 22. 11. 2023. Soud při kontrole spisu, zjistil, že první přihláška náhrady škody není ve spise založena a zažurnalizována. Soud následně poškozeného vyzval ke konkretizaci svého nároku. Při hlavním líčení dne 4. 4. 2024 zástupkyně poškozeného uvedla, že platí přihlášená škoda novější ze dne 4. 3. 2024." I u takto vymezeného adhezního nároku však měl za to, že k prokázání jeho oprávněnosti bude nutno provést obsáhlejší dokazování. Poškozenou proto odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Krajský soud usnesením ze dne 7. 8. 2024 č. j. 31 To 195/2024-1186 zamítl odvolání státního zástupce a poškozené do výroků o trestu a náhradě škody, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu.

4. V návaznosti na pravomocná rozhodnutí trestních soudů o vině stěžovatele finanční správa využila své oprávnění doměřit stěžovateli a dotčené právnické osobě daň podle § 148 odst. 6 daňového řádu, tj. bez ohledu na to, zda již uplynula (standardní) lhůta pro stanovení daně. Dotčená právnická osoba dodatečně přiznala a uhradila daň ve výši 172 431 Kč. U stěžovatele byly v době rozhodování o návrhu na obnovu řízení činěny kroky k odstranění pochybností, protože dodatečná daňová přiznání podal na nulovou hodnotu.

5. Stěžovatel v reakci na to podal návrh na povolení obnovy trestního řízení. Jako nové skutečnosti namítal (1) procesní pochybení spočívající v tom, že v trestním spisu nebylo řádně založeno podání poškozené ze dne 22. 11. 2023, jímž uplatnila adhezní nárok na náhradu škody v celkové výši 1 950 555 Kč, což však vyšlo najevo až ke konci hlavního líčení, a (2) absentující poučení trestních soudů, že finanční správa mu může doměřit daň podle § 148 odst. 6 daňového řádu. Kdyby věděl o možnosti dodatečného doměření daně, svou vinu by neprohlásil. Taktéž namítal, že (3) okresní soud opomenul poškozenou vyrozumět o konání prvního hlavního líčení.

6. Okresní soud napadeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy zamítl. Připomněl, že k povolení obnovy je nezbytné, aby vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které jsou způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí soudu o vině, trestu nebo náhradě újmy. Stěžovatel však postavil svůj návrh na námitkách právní (procesní) povahy. Řízení o povolení obnovy ale slouží k nápravě skutkových, nikoli procesních vad. K první námitce stěžovatele okresní soud uvedl, že informace o uplatnění původního (vyššího) nároku na náhradu škody ze strany poškozené vyšla najevo ještě před vynesením prvostupňového rozsudku, pročež ji nelze považovat za novou skutečnost. K druhé námitce uvedl, že postup finanční správy podle § 148 odst. 6 daňového řádu sice lze považovat za novou skutečnost, nicméně tato skutečnost nemohla mít jakýkoliv dopad na výrok o vině, trestu či náhradě škody. Stěžovatel byl se záměrem finanční správy postupovat tímto způsobem seznámen ještě před prohlášením viny a vydáním prvostupňového rozhodnutí, protože poškozená na to poukazovala ve svých písemných podáních i během hlavního líčení. Trestní soudy navíc nemají povinnost stěžovatele poučovat o možných dopadech odsuzujícího rozsudku do daňové oblasti. Nakonec okresní soud uvedl, že stěžovatelem namítané skutečnosti nejsou způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, jelikož poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost. Vysvětlil podmínky, za nichž lze návrhu na povolení obnovy trestního řízení vyhovět. Ve věci stěžovatele je však neměl za naplněné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu poznamenal, že možnost podání návrhu na obnovu trestního řízení nelze vyloučit ani v případě prohlášení viny [nález ze dne 16. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2299/23 (N 192/126 SbNU 302)]. Námitky procesního charakteru však zpravidla nepředstavují důvod pro povolení obnovy, neboť je lze - a to i v případě prohlášení viny - uplatňovat v odvolání či dovolání [nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1873/23 (N 153/125 SbNU 166); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022 sp. zn. 8 Tdo 93/2022]. Pokud jde o námitky stran absence poučení o možných dopadech odsuzujícího rozsudku do daňové oblasti, stěžovatel je mohl v souladu s judikaturou uplatnit v rámci odvolání či dovolání, které však nepodal, nikoli v návrhu na povolení obnovy. Trestí soudy nemají povinnost stěžovatele o mimotrestních právních následcích odsuzujícího rozsudku poučovat. Pokud jde o námitky stran toho, že stěžovatel před prohlášením viny nevěděl, že poškozená uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 1 950 555 Kč, krajský soud uznal, že ve věci vznikl jistý procesní zmatek. Poškozená však nakonec uplatňovala pouze nárok ve výši 172 431 Kč, o němž stěžovatel před prohlášením viny věděl. Není tudíž zřejmé, jakým způsobem měla být zkrácena jeho procesní práva, a to zejm. za situace, kdy ani tomuto nižšímu adheznímu nároku nebylo vyhověno.

II. Argumentace stěžovatele 8. Podle stěžovatele v původním trestním řízení došlo k závažným procesním pochybením. Poukazuje na porušení procesních práv poškozené, která nebyla řádně předvolána k prvnímu hlavnímu líčení, na zmatky ohledně výše škody uplatňované poškozenou v adhezním řízení i na absenci poučení o možném dopadu odsuzujícího rozsudku do oblasti daňového práva. Tvrdí, že byl vždy přesvědčen o své nevině, a k trestným činům se doznal pouze z pragmatických důvodů. Usoudil totiž, že navrhovaný peněžitý trest je akceptovatelnou cenou za to, že se nebude muset dále podrobovat úkonům trestního řízení. Kdyby věděl, že finanční správa mu může doměřit v daňovém řízení daň podle § 148 odst. 6 daňového řádu, svou vinu by neprohlásil. Má za to, že v jeho věci došlo k flagrantnímu porušení principů právního státu, práva na spravedlivý proces, zásady rovnosti zbraní a presumpce neviny, jakož i práva na ochranu majetku.

9. Stěžovatel také navrhl zrušení § 148 odst. 6 daňového řádu, neboť prolamuje zákonnou prekluzivní lhůtu pro stanovení daně. Má za to, že uvedené ustanovení zákona je v příkrém rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva a disproporčně zvýhodňuje stát.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Současně vyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které měl k dispozici, pročež je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. K problematice řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkum správnosti (zákonnosti či důvodnosti) původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy. Ani obecné soudy, natož Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy přezkoumávat původní meritorní rozhodnutí trestních soudů [usnesení ze dne 25. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 2223/25; usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)] či posuzovat otázku viny a trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343); stanovisko pléna ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (ST 50/99 SbNU 542; 253/2020 Sb.)]. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda soud návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li soud takový návrh, stěžejním předmětem přezkumu bude, zda dostatečně odůvodnil, proč u předestřených skutečností neshledal, že opodstatňují povolení obnovy řízení [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89); usnesení sp. zn. I. ÚS 2223/25; usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12].

12. Podle § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s dříve známými skutečnostmi odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, trestu či adhezním nároku poškozené. Pro obnovu řízení tudíž musejí být zároveň splněny dvě podmínky. Tou první je zjištění nových (dříve neznámých) skutečností nebo důkazů, tou druhou je potenciál těchto zjištěných skutečností nebo důkazů podstatně ovlivnit původní rozhodnutí [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20; nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343); nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513) a další].

13. Ústavní stížností napadená rozhodnutí ve své podstatě stojí na tom, že stěžovatelem namítaná procesní pochybení trestních soudů v původním řízení vesměs nejsou skutečnostmi či důkazy ve smyslu § 278 trestního řádu, nejsou ani skutečnostmi dříve neznámými a zejména nejsou způsobilé přivodit jiné, pro stěžovatele příznivější rozhodnutí.

14. Okresní i krajský soud stěžovateli řádně vysvětlily, že mohl - a to i navzdory prohlášení viny - podat odvolání a případně také dovolání, měl-li za to, že v řízení před prvostupňovým trestním soudem došlo k porušení jeho procesních práv. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 1873/23 stran ústavně konformní interpretace výluky z možnosti podat odvolání v případě prohlášení viny: "Nesporným je... názor, že při určitém druhu procesního pochybení, při němž zároveň dojde k hmatatelnému porušení ústavních práv obviněného (typicky absence zastoupení obhájcem v případech tzv. nutné obhajoby), lze proti odsuzujícímu rozhodnutí, opírajícím se o prohlášení viny, podat odvolání a dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022 sp. zn. 8 Tdo 93/2022, nebo usnesení ze dne 26. 10. 2022 sp. zn. 7 Tdo 886/2022). Obdobně lze... opravnými prostředky brojit proti odsuzujícímu rozhodnutí tehdy, nebyl-li obviněný o podstatě prohlášení viny a jeho následcích řádně poučen." Jak uvedly v napadených rozhodnutích trestní soudy, nevyužití těchto opravných prostředků nelze "sanovat" následným podáním návrhu na povolení obnovy řízení, jež sleduje jiný účel a primárně slouží k nápravě nově zjištěných skutkových nedostatků původních rozhodnutí o vině a trestu. Okresnímu i krajskému soudu tak lze přisvědčit, že stěžovatelovy námitky o procesních pochybeních orgánů činných v trestním řízení se poněkud míjely s podstatou řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení a měly být spíše uplatňovány v odvolacím či dovolacím řízení.

15. Ústavní soud nepovažuje za ústavně problematický ani závěr, že trestní soudy neměly v původním řízení povinnost poučovat stěžovatele o potenciálních mimotrestních dopadech pravomocného odsuzujícího rozsudku (vč. možnosti doměření daně podle § 148 odst. 6 daňového řádu). Nezbytným obsahem, rozsahem i kvalitou poučení při prohlášení viny v trestním řízení se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezech sp. zn. II. ÚS 1873/23 (body 45 až 56) a sp. zn. I. ÚS 2299/23 (body 38 až 49). Ačkoli je vyžadováno jasné, srozumitelné a úplné poučení o podstatě institutu prohlášení viny, významu takového postupu pro možnost uplatňování některých procesních práv v trestním řízení a jeho významu pro rozhodování o uloženém trestu, zákon ani judikatura nevyžaduje, aby se obviněnému, jenž hodlá prohlásit svou vinu, dostalo poučení i o možných mimotrestních dopadech takového postupu, resp. přesněji o potenciálních mimotrestních dopadech odsuzujícího rozsudku (např. v daňové oblasti). Platí to o to víc, že finanční správa se svým záměrem doměřit stěžovateli daň podle § 148 odst. 6 daňového řádu nijak netajila a poukazovala na to ve svých písemných podáních i během hlavního líčení, pročež stěžovatel mohl jen stěží spoléhat na to, že kromě peněžitého trestu nebude muset nic dalšího platit. Trestní soudy proto nepochybily, pokud konstatovaly, že stěžovatelem namítaný nedostatek poučení není důvodem pro povolení obnovy.

16. Ústavní soud nakonec neshledává ústavně problematickými ani závěry trestních soudů týkající se specifikace výše adhezního nároku poškozené (zejm. že nejde o novou skutečnost, ani o skutečnost, jež by mohla vést k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu rozhodnutí). Zaprvé, informace, že ve spisu chybí podání poškozené z listopadu 2023, jímž byl uplatněn adhezní nárok na náhradu škody ve výši 1 950 555 Kč, vyšla najevo ještě před vydáním prvostupňového rozsudku o vině stěžovatele. Navíc se posléze ukázalo, že poškozená uplatňuje náhradu škody pouze ve výši 172 431 Kč, tj. ve výši, s níž byl stěžovatel seznámen několik týdnů před konáním hlavního líčení. Zadruhé, není zřejmé, v jaké příznivější rozhodnutí o adhezním nároku stěžovatel doufal, když adhezní nárok poškozené nebyl přiznán ani zčásti. Trestní soudy totiž nemohou řádně uplatněný adhezní nárok zamítnout, nýbrž pouze odkázat poškozenou na civilní řízení.

V. Posouzení návrhu na zrušení části zákona 17. Stěžovatel společně s ústavní stížností podal i návrh na zrušení § 148 odst. 6 daňového řádu, dle něhož "v důsledku jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, lze daň stanovit do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu právní moci, bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta pro stanovení daně. Daň lze takto stanovit i v případě, že se tohoto jednání dopustila osoba odlišná od daňového subjektu, a toto jednání má přímý dopad na daň daňového subjektu." 18. Ústavní soud připomíná, že návrh na zrušení zákona nebo jeho části může stěžovatel podle § 74 ve spojení s § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu podat tehdy, pokud v důsledku jejich aplikace nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Zjednodušeně řečeno, jednou z podmínek pro podání návrhu na zrušení zákona společně s ústavní stížností je to, že tvrzený protiústavní zákon byl v napadených rozhodnutích aplikován. Tato podmínka však v nyní posuzované věci nebyla splněna. Trestní soudy totiž při rozhodování o stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení (a ostatně ani při rozhodování o vině a trestu v původním řízení) napadený § 148 odst. 6 daňového řádu neaplikovaly. Uvedené ustanovení bylo patrně aplikováno pouze správcem daně v daňovém řízení, tj. v odlišném řízení.

19. S ohledem na výše uvedené musí Ústavní soud konstatovat, že nynější návrh na zrušení § 148 odst. 6 daňového řádu byl podán zjevně neoprávněným navrhovatelem. Ústavní soud se jím proto nemohl dál zabývat.

VI. Závěr

20. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh s ní spojený pak bylo nutné odmítnout pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu