III.ÚS 1732/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Ondřejem Drachovským, Ph.D., advokátem, se sídlem Pařížská 1076/7, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2026, č. j. 28 Co 9/2026-1636 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2025, č. j. 69 Nc 14007/2022-1531, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, I. R., a nezletilé V. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel (dále jen "otec") a zletilá vedlejší účastnice (dále jen "matka"), jsou rodiči nezletilé dcery, která se narodila do jejich nesezdaného soužití v roce XXXX. Nedlouho po jejím narození bylo před Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") zahájeno řízení o úpravě poměrů k nezletilé. Mezi rodiči panují od počátku jejich rozluky velmi vyhrocené vztahy. Úprava péče byla provedena nejprve předběžnými opatřeními, v říjnu 2023 obvodní soud svěřil meritorním rozhodnutím nezletilou do péče matky, otci byl určen styk a stanovena povinnost platit výživné. Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen jako "městský soud") však tento rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, v němž měl doplnit dokazování a podle výsledku zvážit optimální formu péče včetně péče střídavé. Obvodní soud doplnil dokazování mimo jiné znaleckým posudkem, který hodnotí výchovnou způsobilost každého z rodičů i vliv jejich vzájemného konfliktu na psychosociální vývoj nezletilé. Rozhodl opětovně o svěření nezletilé do péče matky, o styku s otcem, otci stanovil povinnost platit s účinností od 1. 3. 2024 výživné ve výši 6 000 Kč a povinnost uhradit matce nedoplatek na výživném za období od 1. 3. 2024 do 31. 10. 2025 ve výši 120 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Určil, že výroky o styku a péči jsou předběžně vykonatelné.

2. Proti novému rozsudku obvodního soudu podali odvolání oba rodiče. Městský soud v březnu 2026 změnil (s ohledem na účinnost novely občanského zákoníku provedenou zákonem č. 268/2025 Sb.) rozsudek obvodního soudu. Výrokem I. určil, že otec je v rozsahu styku stanoveném soudem prvního stupně oprávněn a povinen pečovat o nezletilou a v ostatním rozsahu je o nezletilou povinna a oprávněna pečovat matka. Pokud jde o výživné, změnil městský soud výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé s účinností od 1. 3. 2024 do 29. 1. 2025 částkou 6 000 Kč měsíčně, s účinností od 30. 1. 2025 do 31. 10. 2025 částkou 5 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 11. 2025 do právní moci rozsudku částkou 4 400 Kč měsíčně, nedoplatek na výživném za období od 1. 3. 2024 do 18. 3. 2026 ve výši 126 600 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky ve 4 splátkách po 31 650 Kč s účinností od právní moci rozsudku výživné rodičům nestanovil. Ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

3. Otec napadl rozsudek obvodního i krajského soudu v celém rozsahu ústavní stížností, k níž připojil návrh na odklad vykonatelnosti.

II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 32 odst. 1 a 4 a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Stěžovatel namítá zejména, že části rozhodnutí o dlužném výživném jsou nepřezkoumatelné, a že zásah do jeho majetkové sféry je neproporcionální. Obecné soudy nezohlednily majetkové poměry otce, jeho dvě další vyživovací povinnosti ani nadstandardní příjmy matky.

6. Dále má stěžovatel za to, že obecné soudy opomněly podstatné důkazní návrhy a nedostatečně zohlednily aktuální stav věci a sourozenecké vazby nezletilé.

7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že proti němu byla k vymožení povinností stanovených napadenými rozsudku zahájena exekuce. Exekuce má významný vliv na schopnost stěžovatele zajišťovat výživu jeho rodině.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána až na dále uvedenou výjimku oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti proti rozsudkům městského a obvodního soudu příslušný, vyjma výroku II rozsudku obvodního soudu, který byl změněn napadeným rozsudkem městského soudu. V tomto rozsahu je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti proti uvedenému výroku obvodního soudu nepříslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

9. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu v celém rozsahu. Ve vztahu k výroku II v části, kterou se rodičům do budoucna nestanoví žádné výživné, však je ústavní stížnost podána zjevně neoprávněným navrhovatelem § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovateli nevznikla žádná újma, oproti rozsudku obvodního soudu byl povinnosti platit výživné k rukám matky zproštěn (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1998/24, bod 44; IV. ÚS 3026/20, body 40 až 46; II. ÚS 648/18, bod 15).

10. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které, se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí. Ústavní soud proto také vždy posuzuje, zda soudy v řízení konaly a přijímaly opatření v nejlepším zájmu dítěte a zda shromáždily veškeré potřebné důkazy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte a veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodnily (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). Pouhé přehodnocování jejich závěrů Ústavnímu soudu nepřísluší.

12. Stěžovatel formuluje námitky jak ve vztahu k výrokům o péči, tak ve vztahu k výrokům o výživném. Pro přehlednost se jimi bude Ústavní soud zabývat zvlášť.

a) Rozhodnutí o péči 13. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí obecných soudů o rozsahu péče o nezletilou bylo protiústavní. Obvodní i městský soud přesvědčivě a konkrétně zdůvodnily, proč je významnější rozsah péče matky vhodnější (body 19, 21 a 57 rozsudku obvodního soudu; body 13 a 14 rozsudku městského soudu), a to i přesto, že i v přístupu matky lze shledávat nezanedbatelné nedostatky. Pokud se přitom opřely o závěry znaleckého posudku, nelze proti tomu z hlediska ústavnosti nic namítat; opatrovnický soud přiléhavě zdůvodnil, proč nemá pochybnosti o správnosti závěrů znalců (bod 58 rozsudku), s námitkami otce se dostatečně vypořádal i městský soud (bod 40 rozsudku). Ze znaleckého posudku vyplývá, že rodičovské kompetence obou rodičů jsou sníženy, ani jeden z rodičů není nejvhodnější osobou pro péči o nezletilou. U otce je však snížení kompetence výraznější v důsledku rysů vykazujících poruchu osobnosti. Otec má sklony k agresi, má nízkou frustrační toleranci, sníženou empatii, přičemž obvodní soud dospěl na základě důkazu znaleckým posudkem k závěru, že "jeho impulzivní a agresivní projevy přímo ohrožují psychickou pohodu nezletilé". Přesto má nezletilá k otci pozitivní vztah a soudy vyhodnotily, že je v jejím zájmu, aby ho mohla rozvíjet. Za těchto okolností neshledává Ústavní soud nic protiústavního na tom, pokud obecné soudy rozhodly o převažující péči matky. Odkazuje přitom na závěry 10. rodinněprávního sympozia: "Východisko rovnocenné a rovnoměrné péče rodičů vychází z předpokladu, že rodiče mají dostatečné kompetence o své dítě pečovat. V případě vyvrácení této hypotézy je zapotřebí v konkrétním případě u rodiče s narušenými rodičovskými kompetencemi tuto skutečnost zohlednit v rozsahu péče (hledisko rovnoměrnosti) nebo v zásahu do jeho rodičovské odpovědnosti (hledisko rovnocennosti)." (Dostupné z: https://ja.gov.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie, s. 11). Styk s polorodou sestrou narozenou z dalšího partnerského (nyní manželského) soužití otce je dostatečně zajištěn rozsahem péče otce, jak o něm bylo rozhodnuto obecnými soudy. Odhlédnout nelze ani od toho, že rozsah péče obou rodičů je vyvažován úpravou v době prázdnin, která je napadenými rozsudky mezi rodiče rozvržena rovnoměrně (50:50).

14. Z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout ani způsobu, jakým se obvodní soud vypořádal s důkazními návrhy otce. Není povinností soudu provést veškeré účastníky navrhované důkazy. Je na jeho úvaze, kdy lze rozhodné skutkové okolnosti považovat za prokázané. Obvodní soud přesvědčivě vysvětlil, proč považoval provádění dalších důkazů k rozvržení péče za nadbytečné (bod 17 rozsudku).

15. Ústavní soud nemohl přehlédnout závažnost závěrů, které vyplývají ze znaleckého posudku ve vztahu k psychickému stavu nezletilé a jeho další prognóze (body 19 a násl. rozsudku městského soudu). Zjištění znalce (ale i další skutková zjištění obvodního soudu) jednoznačně ukazují, že nezletilá je závažným způsobem zasažena vyhroceným konfliktem svých rodičů, přičemž rodiče tyto skutečnosti ve vztahu k nezletilé podceňují. Z obsahu ústavní stížnosti a příloh, které stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu k jejímu doplnění, vyplývá, že i poté, co byli oběma soudy důrazně upozorněni na výsledky znaleckého posouzení nezletilé, odmítají ustoupit ze svých pozic a činit kroky ke zklidnění situace (což dostatečně dokládají okolnosti vedeného exekučního řízení). To lze interpretovat jedině tak, že vědomě prohlubují negativní vliv, který daná situace na nezletilou má. Z toho, jak je chápána rodičovská odpovědnost, však vyplývá, že právě takové chování představuje porušování povinností při jejím výkonu, jak ostatně přiléhavě rodiče upozornil již obvodní soud (viz bod 61).

b) Rozhodnutí o výživném 16. Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného (srov. např. nález ze dne sp. zn. I. ÚS 299/06 ). Ústavní soud má za to, že i přes určité deficity (viz níže) rozsudek městského soudu z hlediska ústavnosti obstojí.

17. Pokud jde o dlužné výživné, městský soud transparentně a konkrétně zdůvodnil, proč pro jednotlivá období stanovil částku dlužného výživného a jak se mezi sebou tato období liší (body 46 a 47). Vyšel ze zákonem stanovených kritérií. Výše dlužného výživného tedy nebyla stanovena svévolně. Stanovená částka vychází z objektivních okolností, opírá se o doporučující tabulku Ministerstva spravedlnosti, zohledňuje veškeré relevantní okolnosti a nelze ji považovat za nijak nepřiměřenou. Soud uvádí konkrétně, z jakých kritérií vycházel, a náležitě zohlednil i existenci dalších vyživovacích povinností i rozsah péče stěžovatele o nezletilou. Povinnost zaplatit dlužné výživné rozvrhl do tří splátek, čímž stěžovateli umožnil rozložit výdaje spojené s jeho úhradou i s ohledem na jeho celkové poměry. Stanovenou výši nelze považovat za excesivní nebo vycházející ze svévolné aplikace podústavního práva.

18. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí o dlužném a běžném výživném jsou ve vzájemném rozporu; pokud odvolací soud neshledal podmínky pro stanovení běžného výživného, neměl by stanovit ani výživné dlužné. Tato úvaha však není opodstatněná. Dluh na výživném se vztahuje k časovému období, za které soud výživné otci vyměřil. Rozhodnutí soudů je dostatečně a přesvědčivě odůvodněno. Stěžovatel pečoval o nezletilou 7 dní v měsíci, ve zbytku o ni pečovala matka a zajišťovala jí svým vysoce nadstandardním příjmem vysokou životní úroveň, na kterou má nezletilá právo, což není důvod, aby stěžovateli nebylo stanoveno výživné.

19. Výhrady (nikoliv však z hlediska ústavnosti) by bylo možné vznést vůči odůvodnění nestanovení běžného výživného do budoucna, avšak, jak je uvedeno výše, ústavní stížnost proti této části rozsudku je nepřípustná.

20. S ohledem na uvedené lze uzavřít, že v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal žádné známky nepřezkoumatelnosti či libovůle.

21. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh osoby zjevně neoprávněné [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], zčásti proto, že Ústavní soud není k jejímu projednání příslušný [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

22. Ústavní soud rozhodl (i s ohledem na předmět řízení) o ústavní stížnosti bezodkladně, tudíž již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti. Ten tak sdílí osud ústavní stížnosti samotné.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu