Právo zmocněnce tvrzené zvlášť zranitelné oběti na odměnu a náhradu hotových výdajů při odložení věci

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Lubošem Kučírkem, advokátem, se sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6, proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. května 2025 č. j. 3 KZZ 4/2025-14v, usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. prosince 2024 č. j. ZN 1122/2023-56, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Žďár nad Sázavou, Oddělení obecné kriminality ze dne 4. října 2024 č. j. KRPJ-31150-94/ČJ-2024-161471, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě, Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Žďár nad Sázavou, Oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:

I. Sdělením Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. května 2025, č. j. 3 KZZ 4/2025-14v, usnesením Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. prosince 2024, č. j. ZN 1122/2023-56, a usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Žďár nad Sázavou, Oddělení obecné kriminality ze dne 4. října 2024, č. j. KRPJ-31150-94/ČJ-2024-161471, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší.

I. Předmět řízení 1. V projednávané věci Ústavní soud posuzoval postavení stěžovatelky jako zvlášť zranitelné oběti trestného činu a v souvislosti s tím nárok na náhradu nákladů spojených s jejím zastupováním zmocněncem.

II. Skutkové okolnosti případu a napadená rozhodnutí 2. Stěžovatelka a podezřelý měli po řadu let standardní kolegiální vztah spolupracovníků v téže kanceláři. V období pandemie Covidu (v průběhu roku 2021) se však vztahy na pracovišti zhoršily, což stěžovatelku vedlo v roce 2023 k odchodu.

3. Dne 4. 5. 2023 stěžovatelka podala prostřednictvím zmocněnce na bývalého kolegu trestní oznámení o podezření z možného spáchání trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku. Na jeho základě zahájil policejní orgán úkony trestního řízení. Stěžovatelka ve věci podala dne 31. 5. 2023 vysvětlení, policejní orgán prověřil jí předložené důkazy (fotografie, audio a videozáznamy), a konstatoval, že na jejich základě nezjistil protiprávní jednání. Následně policejní orgán shromáždil vysvětlení podezřelého a svědků, seznámil se s obsahem písemné komunikace (SMS, maily) stěžovatelky s podezřelým a dalšími osobami na jejich společném pracovišti. Dále si policejní orgán opatřil informace inspektorátu práce, který na základě stěžovatelčina podnětu z roku 2022 provedl kontrolu její možné diskriminace zaměstnavatelem i tvrzeného sexuálního obtěžování podezřelým. Po vyhodnocení provedených důkazů policejní orgán věc odložil podle § 159a odst. 1 trestního řádu s tím, že ve věci nejde o podezření z trestného činu (nebylo prokázáno, že došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku) a není na místě vyřídit věc jinak. Následnou stížnost stěžovatelky okresní státní zastupitelství zamítlo jako nedůvodnou.

4. Na základě podnětu podezřelého zahájil následně policejní orgán úkony trestního řízení proti stěžovatelce pro podezření z přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku. K této věci podala stěžovatelka (jako podezřelá) vysvětlení. Policejní orgán věc odložil s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Skutková podstata trestného činu křivého obvinění nebyla ze strany stěžovatelky naplněna, neboť ta je i nadále přesvědčena o podloženosti svých tvrzení. Nebylo u ní prokázáno vědomě lživé obvinění, které je podmínkou pro spáchání uvedeného trestného činu.

5. Po ukončení řízení stěžovatelka prostřednictvím zmocněnce vyčíslila náklady právního zastoupení a uplatnila nárok na jejich zaplacení s tím, že má jako zvlášť zranitelná oběť ve smyslu § 2 odst. 4 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, a podle § 51a odst. 2 trestního řádu nárok na bezplatnou právní pomoc.

6. Napadeným usnesením policejní orgán požadovanou náhradu nepřiznal. Připustil, že stěžovatelka v průběhu řízení vystupovala v postavení zvlášť zranitelné oběti. V řízení však nebylo prokázáno, že by se podezřelý dopustil prověřovaného činu, z čehož logicky plyne, že ani stěžovatelka se nestala zvlášť zranitelnou obětí. Podle názoru policejního orgánu stěžovatelka postavení zvlášť zranitelné oběti (a nároky z toho vyplývající) pozbyla s právní mocí rozhodnutí o odložení věci.

7. Následnou stížnost okresní státní zástupce zamítl jako nedůvodnou. Souhlasil se závěrem, že poškozená pozbyla postavení zvlášť zranitelné oběti nejpozději okamžikem nabytí právní moci napadeného usnesení policejního orgánu.

8. Proti uvedeným usnesením podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou usnesením ze dne 6. 3. 2025 sp. zn. III. ÚS 431/25, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje.

9. V důsledku toho podala stěžovatelka podnět k dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství ke krajskému státnímu zastupitelství, který státní zástupkyně vyhodnotila jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona a podání postoupila Ministerstvu spravedlnosti České republiky, odboru dohledu a kárné agendy. Ministryně spravedlnosti neshledala zákonné důvody k podání stížnosti pro porušení zákona a podnět odložila.

III. Argumentace stěžovatelky 10. Řádně zastoupená stěžovatelka se ve své nové, včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brání proti rozhodnutí, že jí v důsledku pozbytí postavení zvlášť zranitelné oběti nenáleží náhrada nákladů právního zastoupení.

11. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas se závěrem, že pozbyla postavení zvlášť zranitelné oběti bez dalšího pouze v důsledku odložení věci. Ve věci měl být aplikován § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, podle kterého "existují-li pochybnosti o tom, zda je oběť zvlášť zranitelnou, je třeba ji za zvlášť zranitelnou považovat". Policejní orgán stěžovatelku v okamžiku poskytování právních služeb zmocněncem za zvlášť zranitelnou oběť považoval, toto postavení jí nepřípustně odňal se zpětnou působností pouze s odkazem na výsledek řízení.

12. Výklad § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů provedený policejním orgánem i státním zastupitelstvím je v rozporu nejen s gramatickým zněním tohoto ustanovení, ale i s výkladem logickým a zejména teleologickým. Záměrem zákonodárce bylo rozšířit okruh poškozených osob a přiznat jim práva k ulehčení jejich procesního postavení v rámci trestního řízení, včetně bezplatného právního zastoupení. Z tohoto důvodu obsahuje § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů výslovný apel, podle něhož je nutno postupovat v pochybnostech ve prospěch oběti. Opačný postup znamená popření smyslu a účelu tohoto zákona. Stejný názor vyjadřuje i odborná literatura a důvodová zpráva k zákonu.

13. Stěžovatelka pro úplnost poukázala na to, že po odložení věci byla prověřována pro podezření z přečinu křivého obvinění, které policejní orgán uzavřel s tím, že podezření se nepotvrdilo.

14. V postupu orgánů činných v trestním řízení stěžovatelka spatřuje porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje zrušit napadená rozhodnutí.

IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadeným rozhodnutím byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána.

16. Ve vztahu k aktivní legitimaci stěžovatelky se Ústavní soud musel vypořádat s tím, zda je stěžovatelka oprávněna podat ústavní stížnost proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodováno o odměně jejího zmocněnce, pokud opravné prostředky nepodávala stěžovatelka. Obecně platí, že zásah orgánu veřejné moci, proti němuž se stěžovatel ústavní stížností brání, se osoby stěžovatele musí přímo dotýkat. Mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením základních práv musí existovat příčinný vztah (viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 100/20).

17. Též však platí, že je-li určitý postup orgánů veřejné moci způsobilý zasáhnout do základních práv, musí mít dotčená osoba (v tomto případě poškozený, resp. oběť či zvlášť zranitelná oběť) k dispozici dostatečné procesní záruky umožňující mu domoci se ochrany či nápravy. Pokud takové záruky platná a účinná právní úprava výslovně nezakotvuje, je nezbytné přiměřeně využít jiné právní instituty, které jsou schopny požadovaného účelu dosáhnout. Obecné soudy nejsou bezpodmínečně vázány doslovným zněním zákona a mohou se od něj odchýlit, vyžaduje-li to ochrana a respekt k účelu zákona, ústavně garantovaným základním právům jednotlivce a ústavněprávním principům a hodnotám (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2713/18, bod 43, III. ÚS 2615/23, bod 34).

18. Napadená rozhodnutí striktně vzato rozhodovala o právu zmocněnce na náhradu od státu, ve své podstatě se ale bezprostředně dotýkají právního postavení oběti. S ohledem na účel právní úpravy (viz níže body 31-35 tohoto nálezu), který je založen na předvídatelnosti řízení a postupů orgánů činných v trestním řízení pro oběti, ale i pro zmocněnce (viz nález II. ÚS 2713/18, bod 77), jeví se efektivním, účinky tohoto rozhodnutí vztahovat nejen ke zmocněnci, ale i k (tvrzené) oběti. Přenecháním vyřešení této otázky výhradně následnému soukromoprávnímu sporu zmocněnce a (tvrzené) oběti by byl popřen smysl ochrany oběti (např. ochrana před sekundární viktimizací). Jestliže je tedy v rámci rozhodnutí o nákladech řízení rozhodováno i o právním postavení poškozeného tak, že není zvlášť zranitelnou obětí, pak je účastníkem takového řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2842/20 ). Z tohoto postavení vyplývá možnosti bránit se již v řízení před příslušnými orgány. Orgány činné v trestním řízení jsou proto povinny v takových případech doručit usnesení o právu zmocněnce na náhradu nákladů od státu i poškozenému, který pak proti tomuto usnesení může podat stížnost. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje zásadní rozdíl od řešení nároku obhájce a obviněného, kde práva obhájce vůči státu jsou nezávislá na postavení obviněného.

19. Stěžovatelka stížnost proti rozhodnutí o nepřiznání odměny zmocněnci nepodala. Ústavní soud však s ohledem na argumentaci uvedenou v předchozím bodě, kterou použil poprvé, a tudíž nebyla pro stěžovatelku předvídatelná, postupoval stejně, jako v minulosti v obdobných případech (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2615/23, bod 48), kdy dospěl k závěru, že odmítnutím pro nepřípustnost (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) by došlo k zásahu do práva na přístup k Ústavnímu soudu dle předvídatelných pravidel. Ústavní stížnost stěžovatelky tedy neodmítl jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy.

20. Ústavní soud shledal splnění i ostatních procesních podmínek k věcnému přezkumu, neboť je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tedy přípustná.

V. Vyjádření účastníků řízení 21. Krajské státní zastupitelství nejprve zrekapitulovalo průběh trestního řízení, jehož závěrem nebylo prokázání jednání podezřelého tak, jak jej stěžovatelka popsala. Její tvrzení neprokázaly ani důkazy, které předložila sama stěžovatelka, ani výpovědi svědků. K otázce postavení oběti podle trestního řádu a zákona o obětech trestných činů krajské státní zastupitelství uvedlo, že v případě stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro závěr, že měla status zvlášť zranitelné oběti, neboť ten nelze dovodit pouze ze samotného trestního oznámení. Individuální posouzení takového postavení [§ 2 odst. 4 písm. c) zákona o obětech trestných činů] nelze stavět pouze na právní kvalifikaci uvedené v § 185 odst. 3 trestního řádu, zejména za situace, kdy popis skutkových okolností není jednoznačný. Posouzení naplnění tohoto postavení je procesem, který má zajistit včasnou pomoc, a to včetně právní pomoci advokáta; je přitom na advokátovi, jaký rozsah pomoci dobrovolně poskytne.

22. Okresní státní zastupitelství uvedlo, že navzdory pečlivému prověřování nebyly potvrzeny skutečnosti uvedené stěžovatelkou, její výpověď zůstala osamocena, a proto státní zastupitelství sdílí závěr policejního orgánu, že stěžovatelka pozbyla presumovaného postavení zvlášť zranitelné oběti, neboť vůbec nebylo prokázáno, že se stala obětí. Proto považuje za správný i závěr, že odměnu a náhrady uplatněné s ohledem na toto postavení, nelze zástupci stěžovatelky přiznat.

23. Policejní orgán ve svém vyjádření odkázal na napadené usnesení.

24. Uvedená vyjádření byla poskytnuta k případné replice, stěžovatelka však této možnosti nevyužila.

VI. B) Aplikace obecných východisek na projednávanou věc 35. V projednávané věci bylo podezření vznesené stěžovatelkou ze spáchání trestného činu odloženo se závěrem, že nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. V odůvodnění policejní orgán uvedl, že provedeným prověřováním nebyly zjištěny skutečnosti podporující výpověď stěžovatelky o násilném nebo sexuálně motivovaném jednání podezřelého, jimiž by došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku. Následně policejní orgán prověřoval, zda se stěžovatelka svým oznámením vůči podezřelému nedopustila trestného činu křivé výpovědi, to však nebylo potvrzeno a věc byla též odložena.

26. Zákonem č. 56/2017 Sb. došlo k novelizaci zákona o obětech trestných činů a související změně § 51a odst. 2 trestního řádu. Od 1. 4. 2017 tak mají zvlášť zranitelné oběti nárok na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem i bez splnění podmínek stanovených v odst. 1 téhož ustanovení, což zejména znamená, že nemusí dokládat nedostatek finančních prostředků.

27. Obětí rozumí zákon o obětech trestných činů fyzické osoby, kterým bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena škoda nebo nemajetková újma nebo na jejichž úkor se pachatel trestným činem obohatil nebo měl obohatit (§ 2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů). Zvláštní kategorií obětí jsou oběti zvlášť zranitelné ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů, mezi které zákon řadí i oběti trestného činu znásilnění (§ 185 trestního zákoníku).

28. V § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů jsou stanoveny principy a zásady pro přístup a jednání s oběťmi: "[k]aždou osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba považovat za oběť, nevyjde-li najevo opak nebo nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti podle tohoto zákona. Existují-li pochybnosti o tom, zda je oběť zvlášť zranitelnou, je třeba ji za zvlášť zranitelnou považovat. Na postavení oběti nemá vliv, pokud nebyl pachatel zjištěn nebo odsouzen". Zákon tedy presumuje status oběti trestného činu, neboť "[m]nohdy je totiž na počátku trestního řízení nejasné, jestli vůbec k trestnému činu došlo a kdo jej spáchal. Ani zproštění obžaloby nemusí znamenat, že trestný čin nebyl spáchán nebo se ho nedopustil obžalovaný. Status oběti nelze činit závislým na výsledku trestního řízení (viz DURDÍK, T., ČÍRTKOVÁ, L., HÁJKOVÁ, D., VITOUŠOVÁ, P. Zákon o obětech trestných činů. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 31).

29. Na základě těchto premis je zřejmé, na osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba jako na oběť pohlížet, byť o tom v daném okamžiku trestního řízení existují pochybnosti. Stejný přístup je pak třeba zvolit k oběti, u níž je pochybnost, zdali je či není zvlášť zranitelnou (srov. GŘIVNA, T., ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ H. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 35). Tato konstrukce odpovídá záměrům spojeným s přijetím této úpravy zákona o obětech trestných činů. Těmi bylo zejména podpořit oznamování o spáchání trestných činů, které jsou pro zúčastněné osoby z různých důvodů citlivé a nepříjemné, ale je vysoký společenský zájem na tom, aby negativní jednání bylo oznámeno. Zároveň definice vychází z jasného předpokladu, že vzhledem k povaze této trestné činnosti, ke které dochází v soukromí, často pouze mezi dvěma osobami, se bude nikoliv výjimečně rozhodovat v důkazní nouzi ve prospěch pachatele. Proto zákon zdůrazňuje nezávislost postavení oběti na výsledku ve věci.

30. Základním smyslem zásady presumpce statusu oběti, resp. zvlášť zranitelné oběti podle § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů je tedy nepochybné zajištění všech práv, které zákon o obětech trestných činů a trestní řád (zvlášť zranitelným) obětem přiznávají, všem osobám, které se oběťmi cítí být, a to až do chvíle, než bude prokázán opak. Právní úprava tak obětem trestných zajišťuje jistotu ohledně jejich procesního postavení a práv. Právě tato jistota představuje zásadní záruku toho, aby bylo minimalizováno riziko případné sekundární viktimizace, jakož i obava obětí z negativních důsledků oznámení činu, který na nich byl spáchán. Ostatně právě v souvislosti s právem zvlášť zranitelných obětí na poskytování bezplatné právní pomoci Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2615/23 ze dne 9. září 2024 (bod 77) konstatoval, že nejen pro (domnělé) oběti a zvlášť zranitelné oběti, ale i pro jejich zmocněnce je zcela zásadní předvídatelnost tohoto práva.

31. Z uvedeného je zřejmé, že osoba, která se cítí být obětí trestného činu a spadá pod některou z kategorií § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů, je za takovou osobu v řízení považována, její postavení se však může měnit (nález sp. zn. III. ÚS 2615/23, body 74 až 77). Zákon v § 3 odst. 1 výslovně uvádí dva důvody, kdy dochází ke změně jejího postavení: 1) vyjde-li v řízení najevo opak; a 2) jde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti podle tohoto zákona.

32. Situace ad 2) nastane (mimo jiné), je-li zjištěno, že si práva oběti přisvojovala osoba, která se vědomě nepravdivě označila za oběť trestného činu a tím záměrně zneužila dobrodiní právního systému. V souladu s právní maximou, podle které si nikdo nemůže zlepšit své postavení protiprávním jednáním (nemo ex suo delicto meliorem suam condicionem facere potest), takovém případě je legitimní závěr, že jí postavení oběti a s tím spojená procesní práva nenáleží a nikdy ani nenáležela. Závěr o záměrném zneužití postavení oběti tedy vede k jeho ztrátě se zpětnými účinky, tj. od počátku realizace úkonů trestního řízení. Tato osoba by měla nést veškeré náklady na právní zastoupení od počátku sama, přestože s ní v určité fázi řízení orgány činné v trestním řízení zacházely jako s obětí.

33. Jiné časové účinky ve vztahu k postavení oběti má situace ad 1), kdy vyjde najevo opak, tj. danou osobu není vzhledem k výsledkům řízení nadále třeba považovat za oběť trestného činu. Může k tomu dojít v průběhu řízení, kdy orgán činný v trestním řízení po provedení důkazů vyhodnotí, že výsledky zjištění nevedou k závěru, že by se trestný čin stal nebo že by ho spáchal podezřelý. Stane se tak v případech tzv. nepravé oběti (osoba se sama subjektivně domnívá, že se stala obětí trestného činu, byť se následně prokáže opak), ale též např. pokud k tvrzenému jednání došlo, ale nebylo trestným činem. V takovém případě orgán činný v trestním řízení rozhodne, že nebude vzneseno obvinění a věc odloží. Poté již zákon podle definice § 3 zákona o obětech trestných činů neposkytuje možnost považovat osobu, která se cítila být obětí, za zvlášť zranitelnou oběť. Zároveň však v takovém případě zákon neposkytuje prostor pro to, aby jí toto postavení bylo odňato zpětně.

34. V případech, v nichž nejde o zjevné zneužití zákonného institutu, tedy ani postavení oběti, je třeba s touto osobou zacházet jako s obětí a přiznat jí možnost řádného uplatnění všech procesních práv, která jsou s tímto statusem podle zákona o obětech trestných činů věcně spojena, a tato práva jí zachovat až do okamžiku, kdy vyjde opak vyvracející její postavení najevo. Vždy je nutno přihlížet k úmyslu (záměru), jímž byla konkrétní osoba při svém označení coby oběti trestného činu fakticky vedena, tedy zda se jednalo o postup vědomý nebo se jednalo o vnitřní přesvědčení dané osoby, kterým však z její strany nebyl sledován žádný zlý záměr.

36. V napadeném rozhodnutí o nepřiznání odměny zmocněnci policejní orgán připustil, že stěžovatelka vystupovala v průběhu řízení v postavení zvlášť zranitelné oběti, toto postavení a nároky z toho vyplývající však měla pozbýt s právní mocí rozhodnutí o odložení věci. Policejní orgán se nijak nezabýval rozporem vyplývajícím z těchto závěrů: pokud výslovně časově ohraničil zánik postavení stěžovatelky jakožto zranitelné oběti ke dni právní moci rozhodnutí o odložení věci, pak je zřejmé, že jí před tímto datem svědčilo a není důvod pro zpochybnění bezplatného zastoupení podle § 51a odst. 2 trestního řádu za úkony učiněné zmocněncem v řízení před uvedeným datem.

37. Okresní státní zástupce se k tomuto rozporu taktéž nevyjádřil, a to ani přes výslovné námitky, které na něj upozorňovaly. Zopakoval závěr o pozbytí postavení zvlášť zranitelné oběti ke dni právní moci napadeného usnesení policejního orgánu a nijak nereagoval na výhrady upozorňující na to, že sporné právní služby byly zmocněncem poskytnuty před tímto dnem, tedy v období, kdy stěžovatelce postavení zvlášť zranitelné oběti svědčilo.

38. Z napadených rozhodnutí tedy zejména nelze zjistit, jak dotyčné orgány činné v trestním řízení vyhodnotily časové účinky pozbytí stěžovatelčina postavení zvlášť zranitelné oběti, jaké úvahy je vedly k nepřiznání odměny za úkony, které její zástupce učinil před datem právní moci rozhodnutí o odložení věci. Napadená rozhodnutí tedy nesplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývající z ustálené judikatury Ústavního soudu, které označuje za součást ústavních záruk řádně vedeného soudního řízení (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1834/10, sp. zn. IV. ÚS 3441/11 nebo sp. zn. II. ÚS 4927/12 ). Tyto požadavky Ústavní soud vztahuje i k odůvodnění rozhodnutí orgánu činného v přípravném řízení trestním. Jako celek odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah rozhodujícího orgánu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím jeho přezkoumatelnost z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 1559/20, bod 47).

39. Uvedená pochybení nebyla vytknuta v rámci dohledu krajské státní zástupkyně, která podnět k dohledu nad postupem okresního státního zástupce vyhodnotila jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona a postoupila ho Ministerstvu spravedlnosti. Závěry uvedené v návrhu na odložení tohoto podnětu jsou navíc v rozporu s výše popsaným hodnocením časových účinků pozbytí postavení zvlášť zranitelné oběti v případě, kdy vyjde v řízení najevo opak (viz body 32-34 tohoto nálezu). Krajská státní zástupkyně nesprávně směšuje případy, v nichž vyjde ohledně postavení oběti najevo opak (například u nezáměrného falešného obvinění), s případy výslovně křivého obvinění ze strany oběti, které je nutno označit za zjevné zneužití postavení oběti.

40. Na základě uvedeného se Ústavní soud ztotožnil s námitkou stěžovatelky, že přístup orgánů činných v trestním řízení vyjádřený v napadených rozhodnutích vytváří nepřípustnou nejistotu pro oběti trestných činů ohledně práva na zastoupení. Opakovaně nesprávná interpretace relevantních ustanovení trestního řádu a zákona o obětech trestných činů ve vztahu k časovým účinkům pozbytí postavení zvlášť zranitelné oběti by mohla vést k nerovnému přístupu k jednotlivým zvlášť zranitelným obětem. Tím by byl popřený jednoznačně deklarovaný záměr zákonodárce spojený s úpravou postavení zvlášť zranitelných obětí, kterým je oznamování a dosažení vyšší objasněnosti závažné trestné činnosti v oblastech definovaných zákonem o obětech trestných činů.

VII. Závěr

41. Ústavní soud uzavírá, že policejní orgán a okresní státní zástupce zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, čímž se vystavily pochybnostem o tom, zda jejich právní závěry nejsou projevem nepřípustné libovůle. Krajská státní zástupkyně v napadeném rozhodnutí neinterpretovala relevantní právní úpravu ústavněprávně konformním způsobem.

42. Tím, že stěžovatelce bez relevantních důvodů odepřely právo na bezplatné zastupování zmocněncem, zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

43. V dalším řízení jsou orgány činné v trestním řízení povinny v souladu se závěry vyslovenými v tomto nálezu opětovně posoudit návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelčina zmocněnce.

44. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená sdělení a rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Odlišné stanovisko soudce Jana Svatoně k nálezu sp. zn. III. ÚS 2091/25 1. Ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko k odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 2091/25 2. Mám za to, že nález nepřiměřeně zasahuje do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodem kasace napadených rozhodnutí Ústavním soudem je jejich nepřezkoumatelnost, současně však v něm senátní většina vyslovuje právní názor k tomu, jak mají orgány činné v trestním řízení interpretovat a aplikovat zákon o obětech trestných činů, tedy podústavní právo. Ústavní soud přitom konstantně judikuje, že právě to je věcí orgánů činných v trestním řízení. Nemělo by se proto předjímat, že tyto orgány nemohou přijít s jiným, z hlediska ústavnosti akceptovatelným řešením.

3. Výklad, který většina v nálezu předestírá, se opírá o smysl a účel uvedeného zákona, tedy neodrazovat možné oběti od nahlášení trestného činu a zbavit je případných obav z možných následků, jestliže pachatel nebude zjištěn nebo odsouzen. V tomto ohledu se s nálezem ztotožňuji, nesouhlasím však s právní konstrukcí spočívající v rozlišování časových účinků v závislosti na tom, zda došlo ke zneužití postavení oběti na straně jedné a zda vyšel najevo opak na straně druhé, jak je obsažena zejména v bodě 33 nálezu.

4. Dovedu si totiž představit i jinou interpretaci § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, jež bude lépe odpovídat textu zákona, a to při současném respektu k jeho smyslu a účelu, jakož i legitimnímu očekávání osob, které požívaly statusu zvlášť zranitelné oběti, a současně bude reflektovat zájem státu vynakládat finanční prostředky v souvislosti s ochranou obětí trestných činů účelně, a povede k (i když velmi omezené) odpovědnosti jednotlivce za své jednání.

5. Uvedené ustanovení vychází z toho, že zvlášť zranitelná oběť, byť i domnělá, požívá tohoto statusu, respektive ochrany z něho plynoucí po celou dobu řízení, a dokonce je třeba takovou osobu za oběť považovat i po jeho skončení, a to v podstatě nezávisle na jeho výsledku (§ 3 odst. 1 věta třetí zákona o obětech trestných činů). Dodávám, že uvedené ustanovení odůvodňuje širší výklad v tom smyslu, že zahrnuje řadu procesních způsobů ukončení příslušného řízení. Zachování statusu oběti i poté, co je znám výsledek řízení, má pro tyto osoby značný význam symbolický, nicméně bude mít dopady i právní, a to právě pro rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení.

6. Z tohoto (lze říci principiálního) pravidla zákon o obětech trestných činů stanoví dvě (poměrně úzké) výjimky, tedy že osoba zjevně zneužívá své postavení oběti anebo v řízení vyjde - bez důvodných pochybností (§ 3 odst. 1 věta druhá) - najevo opak (§ 3 odst. 1 věta první). Opak může vyjít najevo v průběhu trestního řízení, zpravidla tomu bude až v jeho závěru. Zákon výslovně zakazuje vyvozovat opak z toho, že pachatel nebyl zjištěn nebo odsouzen. Současně nelze vyloučit, že ze skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení vyplyne, že oznamovatel obětí (zvlášť zranitelnou) není, nebyl, a ani se nemohl za ní oprávněně považovat. V takovém případě většinový názor je poněkud statický, neboť neumožňuje zohlednit individuální okolnosti každého jednotlivého případu.

7. Podle mého názoru akcentovat odrazující účinek při výkladu § 3 odst. 1 zákona o obětech trestních činů není namístě nejen v případě, že určitá osoba postavení oběti zneužívá, ale i tam, kde oznamovatel nejedná alespoň v důvodném přesvědčení, že se obětí trestného činu skutečně stal. Ani v takovém případě podle mého názoru nemůže taková "oběť" legitimně očekávat, že jí (přesto) stát nahradí její náklady spojené s právním zastoupením.

8. Dodávám, že tento právní názor je souladný s dosavadní nálezovou judikaturou. V nálezu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2842/20 (bod 30) Ústavní soud uvedl, že dospěje-li obecný soud k závěru, že je namístě poškozeného považovat za zvlášť zranitelnou oběť, má povinnost přiznat mu nárok na bezplatné právní zastoupení; z uvedeného lze vyvodit, že pokud obecný soud k takovému závěru nedospěje, danou povinnost nemá. V nálezu ze dne 9. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 2615/23 (bod 76) Ústavní soud konstatoval, že zákonná presumpce statusu oběti neznamená, že by měly orgány činné v trestním řízení předem rezignovat na prověřování splnění zákonných předpokladů daného statusu; nemá-li orgán činný v trestním řízení pochybnost o tom, že daná osoba nesplňuje zákonné předpoklady stanovené v § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů, pak nemá povinnost s osobou jako se zvlášť zranitelnou obětí zacházet. Zcela pak souzní s úvahami vyslovenými v usnesení ze dne 14. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 1448/24 (bod 16 až 18) či ze dne 11. 2. 2026 sp. zn. I. ÚS 3287/25 . V těchto věcech Ústavní soud nevyloučil, resp. připustil možnost promítnutí změny postavení oběti trestného činu do rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení, a to v závislosti na okolnostech konkrétního případu, navíc až v řízení před obecnými soudy, tedy ve fázi trestního stíhání, k níž v projednávaném případu - s ohledem na konkrétní okolnosti - ani nedošlo.

9. Z uvedených důvodů shrnuji, že osoba, která požívala statusu oběti trestného činu, jej neztrácí ani vydáním rozhodnutí, jímž se trestní řízení ukončí, a také jí proto - jako nezpochybnitelné oběti - náleží náhrada nákladů právního zastoupení. Vyjde-li však při tom najevo, že materiálně o oběť trestného činu nejde (nikdy nešlo), oznamovatel tím pozbývá statusu oběti, a z tohoto důvodu mu ani nelze přiznat náhradu nákladů právního zastoupení.

10. Proto pro úplnost poukazuji i na to, že v posuzované věci nelze vyloučit zneužití postavení oběti, kterým není jen křivé obvinění, ale i situace zmíněná v bodě 32 nálezu.

V Brně dne 24. září 2026 Jan Svatoň