III.ÚS 2690/26

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele F. D. V., zastoupeného Dr Massimilianem Pastore, MA, advokátem, sídlem Baarova 1809/17, Teplice, proti výrokům I. a IV. usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. září 2026 č. j. 27 Nc 2671/2025-300, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníka řízení, a 1. nezl. L. D. V., 2. nezl. A. D. V. a 3. R. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolností případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel (otec) se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení výroků I. a IV. v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že u okresního soudu probíhá od 24. 10. 2025 řízení o úpravě poměrů nezletilých, které dosud nebylo skončeno. Usnesením ze dne 29. 6. 2026 okresní soud upravil prozatímním rozhodnutím poměry nezletilých do 4. 9. 2026; návrhem ze dne 14. 8. 2026 se vedlejší účastnice - matka domáhala vydání dalšího prozatímního rozhodnutí, resp. dne 24. 8. 2026 se vydání dalšího prozatímního rozhodnutí domáhal i stěžovatel.

3. Okresní soud napadeným usnesením vydal prozatímní rozhodnutí s účinností od jeho vykonatelnosti do 26. 10. 2026, na základě něhož svěřil nezletilé do péče obou rodičů s tím, že v péči stěžovatele, která bude probíhat výlučně na území České republiky, budou v termínech: od 4. 9. 2026 od 16:00 hodin do 7. 9. 2026 do 8:00 hodin, od 25. 9. 2026 od 16:00 hodin do 28. 9. 2026 do 8:00 hodin, od 9. 10. 2026 od 16:00 hodin do 12. 10. 2026 do 8:00 hodin a od 23. 10. 2026 od 16:00 hodin do 26. 10. 2026 do 8:00 hodin, a v péči matky ve zbývajícím čase (výrok I.); současně soud upravil místo vyzvedávání a předávání nezletilých či povinnosti rodičů (výroky II. až IV.) Soud rovněž rozhodl že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými prostřednictvím videohovorů každý čtvrtek a neděli vždy v čase od 19:00 do 19:30 hodin s tím, že matka je povinna tento kontakt umožnit (výrok V.) a uložil stěžovateli povinnost platit výživné pro nezletilé [ve výši 4 500 Kč pro staršího dvanáctiletého syna - první vedlejší účastník a 4 000 Kč pro mladšího desetiletého syna - druhý vedlejší účastník (výrok VI.)]. Soud zdůraznil, že ve věci je potřeba opětovně upravit poměry nezletilých prozatímním rozhodnutím, neboť doposud nemohlo být meritorně rozhodnuto a doba vykonatelnosti vydaného prozatímního rozhodnutí již končí. Vyhověl přitom návrhu stěžovatele stran termínů jeho péče o nezletilé, avšak nepodpořil jeho snahu o umožnění jejich vycestování do Itálie; to odůvodnil potřebou jistoty a stability nezletilých, co se týče jejich současného bydliště, aby bylo zabráněno jejich případné obavě, že jim bude zabráněno v návratu do jejich bydliště v České republice. Upozornil však, že jde o situaci pouze dočasnou. Na závěr soud dodal, že prozatímní rozhodnutí vydal s vykonatelností do termínu nařízeného ústního jednání, při kterém, pokud nedojde k meritornímu vyřešení věci, může dojít k dohodě rodičů ohledně péče pro následující období.

II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně brojí proti tomu, že okresní soud doručil napadené usnesení jeho právnímu zástupci dne 04. 09. 2026 v 9:35 hodin, přičemž počátek péče stěžovatele o nezletilé stanovil na týž den od 16:00 hodin v L.; soud tímto postupem vytvořil nevykonatelnou obstrukci, neboť jeho příjezd byl časově a logicky nemožný a byl proto zbaven možnosti realizovat první stanovený termín péče.

5. Podle stěžovatele napadené usnesení porušuje rovněž právo na zachování identity dětí a rodinný život ve smyslu čl. 8 a čl. 30 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny, protože nezletilí jsou státními občany České i Italské republiky. Omezení stěžovatele na možnost trávit čas se syny výhradně po hotelech v České republice, bez možnosti odcestovat do vlastní domácnosti v Itálii, představuje neproporcionální zásah do práva na život stěžovatele i nezletilých.

6. Dále poukazuje na to, že ačkoliv výrok I. napadeného usnesení formálně deklaruje péči obou rodičů, výrok IV. zakládá výraznou asymetrii a staví matku do dominantní pozice. Není v nejlepším zájmu dětí, aby s ním trávily čas pod kontrolou a dohledem druhého rodiče. Stěžovatel dále namítá právní neurčitost výroku IV., kde je matce uložena povinnost oznamovat termíny tréninků a akce dětí "neprodleně".

7. Podle stěžovatele je napadené usnesení rovněž nepřezkoumatelné pro absenci zjišťování názoru nezletilých dětí. Nezletilí jsou ve věku, kdy jsou schopni formulovat své vlastní postoje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že obecný soud vycházel ohledně postojů dětí výhradně z nekriticky převzatých tvrzení matky a z vlastních spekulací o obavách dětí. Obecný soud však názor nezletilých nezjišťoval a v odůvodnění se s ním nevypořádal.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2026 "Doplnění ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 2554/26 ", které však bylo posouzeno jako nový návrh a vyčleněno k samostatnému řízení (pod sp. zn. III. ÚS 2690/26 ). Vzhledem k tomu nebylo ani následně rozhodnuto o spojení věcí tak, jak stěžovatel navrhoval v podání ze dne 17. 9. 2026. 9. Ústavní soud následně přistoupil k posouzení splnění procesních předpokladů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost nicméně není přípustná.

10. V rozhodovací praxi Ústavního soudu je opakovaně zdůrazňováno, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem (usnesení ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1007/24, bod 5). Jinak řečeno, ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany základních práv a svobod, což znamená, že k přezkumu Ústavním soudem může dojít až tehdy, neposkytuje-li právní řád jiné prostředky nápravy. To ovšem znamená, že je-li v určité procesní situaci možné, aby věc přezkoumal jiný orgán než Ústavní soud, nemůže do postavení takového orgánu Ústavní soud zasáhnout tím, že by ve věci rozhodl dříve než tento orgán (srov. např. usnesení ze dne 14. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1414/21, body 5 až 7 nebo ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 247/23, bod 10).

11. Okresní soud v nyní posuzované věci účastníky řízení v napadeném usnesení poučil, že proti němu není odvolání přípustné, neboť jej považoval za nové prozatímní rozhodnutí ve smyslu § 465g odst. 4 věta první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."). Ústavnímu soudu však neušlo, že napadené prozatímní rozhodnutí bylo vydáno (již) v době platnosti předchozího prozatímního rozhodnutí, týká se téže problematiky, pouze modifikuje některé parametry péče upravené předchozím prozatímním rozhodnutím s přihlédnutím k tomu, že již nejde o období školních prázdnin. Jde tedy fakticky o prodloužení předchozího prozatímního rozhodnutí, na které materiálně navazuje a pokračuje v jeho účincích (obdobně usnesení ze dne 23. 9. 2026 sp. zn. IV. ÚS 2616/26, bod 6). Nelze navíc přehlédnout, že jde v pořadí již o třetí prozatímní rozhodnutí, kdy první bylo vydáno dne 16. 4. 2026 s účinností do 30. 6. 2026, druhé bylo vydáno dne 29. 6. 2026 s účinností do 4. 9. 2026 a nyní posuzované třetí prozatímní opatření bylo vydáno dne 3. 9. 2026 s účinností do 26. 10. 2026, kdy je nařízeno ústní jednání. Ostatně i sám stěžovatel v ústavní stížnost označuje svůj návrh a návrh matky ze srpna 2026 jako "návrh na prodloužení prozatímního rozhodnutí".

12. Závěr, že jde o rozhodnutí, kterým bylo prodlouženo předběžné opatření, má přitom zásadní význam pro posouzení procesního postavení stěžovatele, který má možnost podat proti napadenému prozatímnímu rozhodnutí odvolání (§ 465g odst. 4 věta druhá z. ř. s.), navzdory nesprávnému poučení soudem. Jak Ústavní soud již dříve konstatoval, nesprávné poučení o nepřípustnosti odvolání nezakládá nepřípustnost odvolání, ale prodlužuje lhůtu k jeho podání podle § 204 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, na tři měsíce od doručení (srov. např. usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 568/17 ). Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí (3. 9. 2026) tato lhůta stále běží a stěžovatel může odvolání podat.

13. Současně je třeba připomenout (a zdůraznit), že v posuzované věci jde o úpravu pouze dočasnou a nadto časově omezenou, resp. ohraničenou, a to jak co do trvání jednotlivých prozatímních rozhodnutí (§ 459 z. ř. s.), tak i co do maximální doby trvání při jejich prodlužování (§ 460 z. ř. s.). Prodlužování prozatímních opatřování však nelze "obcházet" opakovaným vydáváním "nových" prozatímních rozhodnutí, jde-li v materiálním smyslu o jejich pokračování.

14. Nad rámec již uvedeného lze pouze dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k Ústavnímu soudu. Podle výsledku odvolacího řízení bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost.

15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 30. září 2026 Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj