VSPH 2 Co 12/2026-67

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy tituly před jménem Anonymizováno, tituly za jménem, tituly za jménem, a soudců tituly před jménem Anonymizováno a tituly před jménem Anonymizováno ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Anonymizováno ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_003⟫ zastoupené advokátkou Anonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: "Jméno žalovaného.", IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 4 660 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026, č. j. 73 C 13/2025-43

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 4 660 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 5. 2022 do zaplacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že vykonává majetková práva k fotografiím vytvořeným Anonymizováno, který za ně obdržel několik mezinárodních ocenění, a že žalovaný v období od 12. 8. 2014 do 11. 7. 2025 zobrazovala bez souhlasu žalobkyně na svých internetových stránkách Anonymizováno fotografii Anonymizováno s názvem „Anonymizováno". Žalobkyně požadovala zaplacení částky odpovídající ceně, za kterou na svých internetových stránkách nabízí exkluzivní licenci k užití svého portfolia fotografií za dobu 3 let, která jí v důsledku jednání žalovaného ušla.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Namítl, že žalobce neprokázal zveřejnění fotografie na webu spravovaném žalovaným, na webových stránkách byla jiná fotografie. Dále uvedl, že z použití fotografie neměl žádný hospodářský prospěch, a i kdyby k použití došlo, šlo by o citaci dle § 31 autorského zákona, jelikož šlo o nekomerční článek informující studenty. Žalovaný rovněž namítl nedoložení aktivní věcné legitimace žalobce a autorství fotografie. Požadovanou částku 4 660 EUR označil za nepřiměřenou s tím, že obvyklé licenční poplatky za obdobné fotografie činí nejvýše desítky EUR. Navíc žalobce nárokuje částku odpovídající výhradní licenci, přitom fotografie je užívána i jinými subjekty. Konečně žalovaný poukázal na nesrovnalosti v žalobcem uplatňovaných částkách v jiných řízeních a namítl, že jeho postup vykazuje znaky „copyright trollingu“.

3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že smlouvami ze dne 30. 6. 2020 bylo prokázáno, že Anonymizováno poskytl společnosti Anonymizováno výhradní licenci k užívání svých fotografií včetně jejich uveřejňování a že tato společnost poskytla podlicenci žalobkyni. Z fotografií a ze snímků obrazovky internetových stránek „Anonymizováno" bylo zjištěno, že předmětná fotografie patří do portfolia žalobkyně. Ze snímku obrazovky zachycujícího obsah internetových stránek Anonymizováno ze dne 8. 9. 2022 bylo prokázáno, že shodná fotografie byla na těchto stránkách použita k prezentaci studia na Slovensku. Na stránkách je uveden žalovaný s odkazem na adresu jeho sídla v Praze. Výzvou žalobkyně ze dne 11. 7. 2025 bylo prokázáno, že žalovaného vyzvala k zaplacení částky 4 600 EUR s příslušenstvím. Z faktury ze dne 7. 11. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně tvrdí, že účtuje za výhradní licenci (exclusive licence) pro „online“ užití fotografie majáku „Anonymizováno“ na 1 rok částku 1 615 EUR. Na faktuře není uveden odběratel. V popisu licence je uvedeno, že je pro „Anonymizováno“. Přílohou je potvrzení o platbě částky 1 615 EUR žalobkyni. Z faktury ze dne 24. 7. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně tvrdí, že účtuje za výhradní licenci (exclusive licence) pro „online“ užití fotografie Berlína „právnická osoba, Německo“ na 3 roky částku 2 330 EUR. Na faktuře není uveden odběratel. V popisu licence je uvedeno, že je pro „Anonymizováno“. Přílohou je potvrzení o platbě částky 2 330 EUR žalobkyni. Z faktury ze dne 3. 11. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně tvrdí, že účtuje za výhradní licenci (exclusive licence) pro „online“ užití fotografie „Anonymizováno“ na 5 let částku 2 860 EUR. Na faktuře není uveden odběratel. V popisu licence je uvedeno, že je pro „Anonymizováno“. Přílohou je potvrzení o platbě částky 2 860 EUR žalobkyni. Ze svazku náhledů (printscreenů) předložených žalovaným soud zjistil, že ve fotobankách bývají podobné fotografie náhledu na Bratislavu nabízeny pro nevýhradní užití za částky od 3 do 30 EUR pro pravděpodobně časově neomezenou licenci a pro užití minimálně na internetu, případně i širší. Ze svazku náhledů (printscreenů) předložených žalovaným soud zjistil, že dle na stránkách žalovaného měla být od 15. 12. 2022 jiná fotografie než fotografie žalobce. Z nedatovaného náhledu (printscreenu) předložených žalovaným soud zjistil, že na stránkách označených názvem „Anonymizováno“ byla vyobrazena fotografie velmi podobná, případně shodná, s fotografií žalobce.

4. Soud prvního stupně pak uzavřel, že žalobkyně je právnickou osobou vykonávající majetková autorská práva k fotografiím vytvořeným Anonymizováno, že žalovaný využíval fotografii Anonymizováno Anonymizováno na svých webových stránkách minimálně dne 8. 9. 2022 s tím, že ode dne 15. 12. 2022 jež bylo takové její užití rozporováno důkazy žalovaného.

5. Soud nejprve posoudil otázku mezinárodní příslušnosti a rozhodného práva. Podle čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 63 odst. 1 nařízení Brusel I bis dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů, neboť žalovaný má sídlo na území České republiky. Rozhodným právem určil české právo podle čl. 8 odst. 1 nařízení Řím II jako právo země, pro kterou je uplatňována ochrana dotčených práv k duševnímu vlastnictví.

6. V rámci právního hodnocení věci soud prvního stupně s odkazem na § 12 odst. 1, § 12 odst. 4, písm. a) a f), § 18 odst. 1, § 40 odst. 4 a § 41 autorského zákona dále konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je na základě poskytnuté podlicence výhradním nositelem oprávnění k užití fotografií autora Anonymizováno, a že žalovaný na svých internetových stránkách předmětnou fotografii minimálně jednou užil. Přesná doba užití fotografie však dle soudu prvního stupně není podstatná, jelikož i kdyby by nárok žalobce prokázán, nebyla by prokázána jeho výše.

7. S odkazem na § 40 odst. 4 autorského zákona soud prvního stupně uzavřel, že pro úspěch v řízení bylo na žalobkyni, aby prokázala nejen samotné neoprávněné užití autorského díla, ale i obvyklou výši licenční odměny. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 552/2022, a ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 5550/2017) soud dovodil, že důkazní břemeno k prokázání obvyklé výše odměny za poskytnutí licence, resp. jejího dvojnásobku, tíží žalobkyni.

8. Soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně obvyklost licenční odměny neprokázala. Soud konstatoval, že obvyklou výši odměny nelze odvozovat z částek, které si za poskytnutí licence k obdobným fotografiím účtuje žalobkyně, neboť obvyklá výše zahrnuje ceny na trhu s obdobnými statky, nikoliv ceny jednoho subjektu. Navíc musí jí o licenci ve srovnatelném rozsahu. Z žalobcem předložených důkazů tyto skutečnosti nevyplývají, naopak z důkazů předložených žalovaným lze dovodit, že fotografie srovnatelného typu a srovnatelných oprávnění jsou běžně poskytovány v jednoduše přístupných fotobankách za řádově nižší částky ve výši jednotek či maximálně desítek EUR. Dále soud prvního stupně poukázal na to, že žalobkyně se domáhá odměny vycházející z výhradní licence, avšak posuzované užití fotografie nevychází ze situace, ve které by bylo obvyklé udělovat výhradní licenci. Naopak jde při užití fotografie tohoto typu jako ilustrace k textu na internetových stránkách lze běžně předpokládat nevýhradní užití, a tedy obvyklou odměnu za nevýhradní licenci.

9. S ohledem na uvedený závěr o neprokázání výše nároku se soud prvního stupně nezabýval dalšími námitkami žalovaného, jako např. námitkou promlčení nebo bližším prokazováním oprávnění žalobkyně.

10. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 151 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované jako plně úspěšné straně přiznal náhradu nákladů řízení a paušální náhrada hotových výdajů.

11. Žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala včasné odvolání, přičemž jej napadla v celém rozsahu Ve svém odvolání žalobkyně brojí proti zamítnutí svého nároku na náhradu škody za neoprávněné užití fotografie, přičemž zdůrazňuje, že mezi účastníky není sporu o existenci autorského práva ani o samotném porušení ze strany žalovaného. Spornou otázkou podle ní zůstala výše náhrady.

12. V odvolání dále namítá nesprávné právní posouzení věci, zejména neaplikování relevantní unijní úpravy, konkrétně směrnice 2004/48/ES a judikatury Soudního dvora EU. Podle odvolatelky má být náhrada škody určena primárně na základě obvyklé licenční odměny, pokud má nositel práv zavedenou a transparentní licenční praxi. Tvrdí, že tuto praxi prokázala předložením zveřejněného ceníku a doložením konkrétních licenčních transakcí, které odpovídají běžným tržním podmínkám.

13. Žalobkyně dále namítá nesprávné hodnocení důkazů a nepřiměřeně přísné důkazní požadavky. Uvádí, že předložil ucelený soubor důkazů (ceník, faktury a další podklady), které jsou v obdobných sporech standardně používány k prokázání obvyklé ceny licence. Soud však tyto důkazy odmítl jako nedostatečné, aniž by specifikoval, jaké další důkazy by byly požadovány. Soud prvního stupně nikdy nepožádal žalobkyni, aby předložila doplňující informace nebo dokumenty týkající se vyčíslení obvyklé odměny.

14. Žalobkyně rovněž namítá nepřiměřené rozložení důkazního břemene a porušení zásad proporcionality, procesní hospodárnosti a přístupu ke spravedlnosti. Poukazuje na to, že soud mohl za situace, kdy bylo prokázáno porušení práva, stanovit alespoň přiměřenou výši náhrady na základě dostupných podkladů, případně určit výši náhrady alternativně.

15. Dále zdůrazňuje, že žalovaný fotografii užíval po delší dobu, veřejně a k obchodním účelům, aniž by získal licenci, přičemž sám žalovaný měl neoprávněné užití uznat, a dokonce navrhnout smírné řešení. Požadovaná částka podle odvolatele odpovídá jeho standardním licenčním poplatkům a není svévolná.

16. V závěru žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil; jejímu nároku vyhověl v plném rozsahu, uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení, případně aby bylo doplněno dokazování, například ustanovením znalce, s tím, že náklady řízení mají nést podle výsledku sporu neúspěšný účastník.

17. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení mu předcházející a shledal, že zde nejsou podmínky pro jeho potvrzení ani změnu (§ 219 a § 220 o. s. ř.).

18. V projednávané věci je aplikováno o nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (dále jen „nařízení“).

19. Dle článku 4 odst. 4 nařízení „Nejsou-li podle názoru soudu informace poskytnuté žalobcem přiměřené nebo dostatečně jasné nebo není-li žalobní formulář řádně vyplněn, umožní soud, pokud tento nárok není zjevně neopodstatněný nebo žaloba nepřípustná, žalobci tento formulář doplnit nebo opravit, popřípadě poskytnout doplňující informace nebo doklady nebo vzít žalobu zpět, a to ve lhůtě, kterou stanoví. Soud k tomu použije vzorový formulář B uvedený v příloze II. Pokud je nárok zjevně neopodstatněný nebo žaloba nepřípustná nebo pokud žalobce nedoplní či neopraví žalobní formulář ve stanovené lhůtě, návrh se odmítne.“

20. Dle článku 5 odst. 1 nařízení „Evropské řízení o drobných nárocích je písemným řízením. Soud nařídí ústní jednání, pokud to pokládá za nutné nebo pokud o to některá ze stran požádá. Soud může takovou žádost zamítnout, má-li za to, že vzhledem k okolnostem případu je možné zajistit spravedlivý průběh řízení zjevně i bez ústního jednání. Zamítnutí se písemně zdůvodní. Zamítnutí není samostatně napadnutelné.“

21. Dle článku 7 odst. 1 nařízení „Do 30 dnů od obdržení odpovědi žalovaného nebo žalobce ve lhůtě stanovené v čl. 5 odst. 3 nebo 6 vydá soud rozhodnutí nebo a) si vyžádá od stran ve stanovené lhůtě nepřesahující 30 dnů další informace týkající se nároku; b) provede dokazování podle článku 9 nebo c) předvolá strany k ústnímu jednání, které se koná do 30 dnů od předvolání.“

22. Dle článku 19 nařízení „Nestanoví-li toto nařízení jinak, řídí se evropské řízení o drobných nárocích procesním právem členského státu, v němž řízení probíhá.“

23. Podle tohoto nařízení je řízení zásadně písemné. Soud je oprávněn vyžádat si od účastníka doplnění nebo opravu žalobního formuláře, popř. další informace týkající se nároku, a ve všem, co nařízení výslovně neupravuje, se použije procesní právo členského státu jen subsidiárně (nařízení č. 861/2007, zejména čl. 4 odst. 4, čl. 5 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 19).

24. Nařízení, jako forma sekundárního evropského práva, je přímo právně závazné a použitelné v celém svém rozsahu v celé EU. Platí tedy bez dalšího i v České republice a v případě, že vnitrostátní právo není v souladu s nařízením, má před ním nařízení aplikační přednost. Tedy i v řízení o drobných nárocích má úprava nařízení přednost před vnitrostátní procesní úpravou a občanský soudní řád lze použít pouze přiměřeně a jen tam, kde nařízení nestanoví jinak.

25. V posuzované věci soud prvního stupně založil svoje rozhodnutí na závěru o neusnesení důkazního břemene o výši obvyklé odměny žalobkyní. Z obsahu spisu přitom plyne, že žalobkyni žádným způsobem nepoučil o tom, že jí předložené důkazy tuto rozhodnou skutečnost neprokazují a nevyzval jí k označení důkazů dalších spolu s poučením o následku neunesení důkazního břemene v podobě neúspěchu ve sporu.

26. Rozhodovací praxe je přitom ve vztahu k civilnímu sporému řízení ustálena v závěru, že soud zatíží řízení vadou, jestliže své rozhodnutí založí na závěru, že účastník neunesl důkazní břemeno, aniž mu předtím poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž soud může založit rozhodnutí na neunesení důkazního břemene jen tehdy, jestliže účastníka předtím vyzval k označení důkazů potřebných k prokázání jeho sporných tvrzení a poučil jej o následcích nesplnění této výzvy; srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 807/2006 ze dne 24. 7. 2007 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1069/2003 ze dne 27. 7. 2005. Za této situace je tedy rozhodnutí zatíženo procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

27. Uvedený závěr se dle názoru odvolacího soudu přiměřeně prosadí i v evropském řízení o drobných nárocích v režimu nařízení, kdy ustanovení § 118a o. s. ř., musí být soudem použito takovým způsobem, který je slučitelný se smyslem a účelem Nařízení.

28. Odvolací soud současně zdůrazňuje, že nejde o požadavek, aby soud žalobkyni poskytoval poučení o hmotném právu nebo jí radil, jak má svůj nárok právně konstruovat; takový postup by byl nepřípustný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3174/2015). Povinností soudu však bylo poskytnout jí konkrétní procesní poučení v rozsahu odpovídajícím čl. 4 odst. 4 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 861/2007, tedy jasně vymezit, jaké doplnění důkazů pokládá za potřebné pro posouzení uplatněného nároku, případně jí umožnit přístup k soudu způsobem, které bude pro účastníka tohoto přeshraničního řízení ekonomicky odůvodnitelný, např. formou videokonference. Nelze totiž pominout smysl komunitární úpravy o drobných nárocích, vyjádřené již v bodu 7 preambule nařízení, tedy snížení nákladů řízení a zkrácení řízení. Pokud se tedy soud domníval, že žalobkyně nesplnila dostatečně svou důkazní povinnost, aniž by žalobkyni jakýmkoliv způsobem poučil o tom, že v případě neoznačení dalších důkazů bude žaloba zamítnuta, pak své povinnosti směřující ke splnění smyslu a účelu Nařízení, tedy v případě drobných nároků postupovat méně formálně s přihlédnutím k minimalizaci nákladů řízení, nesplnil.

29. Za této procesní situace je závěr soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene neúplný a tudíž předčasný. Postup soudu prvního stupně byl v rozporu se smyslem a účelem evropského řízení o drobných nárocích, které má zajistit rychlé a hospodárné, avšak současně srozumitelně a předvídatelně vedené písemné řízení. Jelikož tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud proto nemohl postupovat jinak, než napadený rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).

30. V dalším řízení soud prvního stupně odstraní vytčené vady, žalobkyni poskytne odpovídající a dostatečně konkrétní procesní poučení, umožní jí doplnit důkazní návrhy a poté o věci znovu rozhodne. V případě nutnosti nařízení jednání bude také preferovat formy komunikace se soudem, které vedou ke snížení nákladů řízení, jako je využití videokonferenčního zařízení. V novém rozhodnutí se přitom náležitě vypořádá se všemi pro věc rozhodnými skutkovými i právními okolnostmi.

31. O náhradě nákladů včetně nákladů odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí ve věci samé, nebo v jiném rozhodnutí, kterým řízení o věci samé skončí, v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.