VSPH 3 Cmo 54/2026-278

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Gabriely Kučerové a soudců Mgr. Vladimíra Sommera a Mgr. Jiřího Čurdy ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupena advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované A, IČO IČO žalované A ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované A ⟪LB:lb_008⟫ 2. Jméno žalované B, IČO IČO žalované B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa žalované B ⟪LB:lb_010⟫ oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_011⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_012⟫ o ochranu práv z průmyslového vlastnictví a ochranu proti nekalé soutěži, k odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2026, č. j. 2 Cm 11/2021-267

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením zastavil řízení o osvobození žalobkyně od soudních poplatků (výrok I.), zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2026, č. j. 2 Cm 11/2021-250, neboť žalobkyně nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek za odvolání (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně podala odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2026, č. j. 2 Cm 11/2021-250, jimž byla zamítnuta žaloba o odstranění závadného stavu, zveřejnění omluvy a zaplacení náhrady nemajetkové újmy z titulu zásahu do práv k užitnému vzoru a nekalosoutěžního jednání žalovaných. Poté, co byla soudem vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání, požádala žalobkyně o osvobození od soudního poplatku z odvolání s tvrzením, že jsou u ní v současnosti splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně konstatoval, že se ze strany žalobkyně jedná již o opakovanou žádost o osvobození od soudních poplatků. O první žádosti žalobkyně rozhodl soud usnesením ze dne 9. 4. 2025, č. j. 2 Cm 11/2021-220, tak, že žalobkyni osvobození od soudních poplatků nepřiznal, neboť žalobkyně k výzvě soudu nedoložila žádné skutečnosti, které by prokazovaly její majetkové poměry. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2025, č. j. 3 Cmo 46/2025-229, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že pokud žalobkyně přes výzvu soudu nic konkrétního ohledně svých poměrů netvrdila a nedoložila, neumožnila soudu posoudit, zda jsou její poměry skutečně takové, že jí neumožňují doplatek soudního poplatku zaplatit, tedy zda jsou u ní splněny předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. Obě usnesení nabyla právní moci dne 19. 1. 2026. Soud prvního stupně proto rozhodl o nové žádosti žalobkyně o osvobození od soudního poplatku z odvolání tak, že řízení o osvobození žalobkyně od soudních poplatků zastavil, přičemž uvedl, že se majetkovými poměry žalobkyně nezabýval, a to ze dvou důvodů: za prvé žalobkyně, ač tvrdila, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neuvedla nic konkrétního, v čem by její nepříznivé majetkové poměry měly spočívat, a to ani ve své původní, ani v nynější žádosti; za druhé, i pokud by u žalobkyně došlo ke změně poměrů, neměl by soud tuto změnu jak posoudit, když žalobkyně zcela rezignovala na svou povinnost své majetkové poměry doložit již v původním řízení, tudíž soudu nebyly známy ani její dřívější majetkové poměry, ani ty současné. Jednání žalobkyně se soudu jevilo jako obstrukční, přičemž soudu nebyla zřejmá motivace žalobkyně, která opakovaně tvrdila své nepříznivé majetkové poměry, ale ke svému tvrzení dosud ničeho nejen neprokazovala, ale ani netvrdila. Zároveň soud rozhodl o zastavení odvolacího řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť soudní poplatek z odvolání nebyl zaplacen ve stanovené patnáctidenní lhůtě. O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaným v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.

3. Usnesení napadla v celém rozsahu žalobkyně odvoláním. Poukázala na to, že usnesením ze dne 5. 5. 2026, č. j. 2 Cm 11/2021-264, byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 11 000 Kč, přičemž obsahem tohoto usnesení byla současně výslovně poučena, že má-li za to, že jsou u ní splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, může ve stanovené lhůtě podat návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně na základě tohoto poučení postupovala a dne 21. 5. 2026 podala žádost o osvobození od soudního poplatku z odvolání, neboť s ohledem na majetkové a příjmové poměry měla za to, že jí toto právo přísluší. Žalobkyně zdůraznila, že na výzvu soudu reagovala řádně, včas a postupem, o němž byla soudem sama poučena. Žalobkyně namítla, že za této procesní situace nebylo možno odvolací řízení zastavit pro nezaplacení soudního poplatku, aniž by soud nejprve samostatně o žádosti žalobkyně o osvobození řádně rozhodl. Soud prvního stupně nepostupoval procesně správným a zákonným způsobem, neboť měl nejdříve rozhodnout pouze o žádosti o osvobození od soudních poplatků tak, že jí buď vyhoví, nebo žádost zamítne. Žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně jí neumožnil prokázání majetkových a příjmových poměrů. O předchozí žádosti žalobkyně bylo rozhodováno před více než rokem a v tu dobu soud majetkové a příjmové poměry žalobkyně blíže ani nezjistil. Majetková situace žalobkyně se přitom podstatně liší oproti době předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků, což ale soud ani nemohl zjistit, když žalobkyni neumožnil svou majetkovou a příjmovou situaci popsat a prokázat. Žalobkyně rovněž namítla, že i pokud měl soud prvního stupně za to, že žádost o osvobození od soudních poplatků není důvodná, měl ještě žalobkyni poskytnout prostor pro úhradu soudního poplatku, což neučinil. Žalobkyně výslovně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1138/15, z něhož podle žalobkyně plyne, že pokud soud dospěje k závěru, že podmínky pro osvobození dány nejsou, musí účastníku umožnit soudní poplatek dodatečně zaplatit; teprve poté může přicházet v úvahu zastavení řízení, jestliže účastník soudní poplatek k nové výzvě řádně a včas neuhradí. Podle žalobkyně je postup soudu prvního stupně v rozporu rovněž s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 20/99, podle něhož nelze při rozhodování o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku postupovat přepjatě formalisticky, neboť tím může dojít k nepřípustnému omezení práva účastníka na přístup k soudu. Žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně právě takto formalisticky postupoval, když žalobkyni nejprve poučil o možnosti podat žádost o osvobození, avšak poté, co žalobkyně této možnosti ve lhůtě využila, bez dalšího jí znemožnil, aby její odvolání bylo věcně projednáno. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212a odst. 6 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně, a aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Soud prvního stupně nepochybil, pokud řízení o opakovaném návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků zastavil pro překážku věci rozhodnuté a současně zastavil i odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

6. Pokud žalobkyně namítá, že soud prvního stupně nemohl zastavit odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, aniž by nejprve řádně rozhodl o její žádosti o osvobození od soudního poplatku z odvolání, tato námitka neobstojí, neboť soud prvního stupně se žádostí žalobkyně zabýval a ve výroku I. napadeného usnesení o návrhu na osvobození žalobkyně od soudních poplatků rozhodl tak, že řízení o něm zastavil. Nešlo tedy o situaci, kdy by soud návrh žalobkyně zcela pominul a bez jakéhokoli procesního vypořádání přistoupil přímo k zastavení odvolacího řízení. Podstatné je, že žádost žalobkyně ze dne 21. 5. 2026 nebyla její první žádostí o osvobození od soudních poplatků v tomto řízení. O předchozí žádosti žalobkyně již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 2 Cm 11/2021-220, jímž žalobkyni osvobození od soudních poplatků přiznáno nebylo. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2025, č. j. 3 Cmo 46/2025-229, a obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 19. 1. 2026. Za této procesní situace bylo možné se opakovanou žádostí žalobkyně věcně zabývat pouze tehdy, pokud by žalobkyně uvedla nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména pokud by tvrdila a současně doložila podstatnou změnu svých majetkových poměrů oproti době, kdy bylo o její předchozí žádosti pravomocně rozhodnuto. Žalobkyně sice v odvolání obecně tvrdí, že její majetková situace se oproti době předchozí žádosti podstatně liší, avšak ani v odvolání, ani v samotné opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků neuvedla žádná konkrétní tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit, v čem se její majetkové poměry měly změnit, jaké jsou její aktuální příjmy, jaký je její majetek, jaké má závazky, jaké jsou její peněžní prostředky a proč jí právě tyto poměry neumožňují zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 11 000 Kč. Pouhé obecné tvrzení, že účastník splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, není dostačující. Povinnost tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti tíží žadatele o osvobození od soudních poplatků, nikoli soud. Soud není povinen za účastníka vyhledávat okolnosti svědčící v jeho prospěch, jestliže je účastník sám neuvede a nedoloží. Námitka žalobkyně, že soud prvního stupně nezjistil její aktuální majetkové a příjmové poměry, proto není důvodná. Řízení o osvobození od soudních poplatků je řízením návrhovým. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. může soud účastníkovi přiznat osvobození od soudních poplatků pouze na návrh, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z tohoto ustanovení vyplývá, že je to právě účastník, kdo musí své poměry konkrétně tvrdit a věrohodně doložit. Jestliže žalobkyně ani v opakované žádosti neuvedla konkrétní údaje o svých poměrech a nepředložila listiny způsobilé tato tvrzení prokázat, nemůže důvodně namítat, že soud její poměry nezjišťoval.

7. Odvolací soud dále nepřisvědčuje námitce žalobkyně, že skutečnost, že soud prvního stupně v předchozím řízení její majetkové poměry blíže nezjistil, bránila posouzení nynější žádosti. Právě naopak, pokud předchozí žádost žalobkyně nebyla úspěšná proto, že žalobkyně ani tehdy neuvedla a nedoložila rozhodné skutečnosti o svých majetkových poměrech, nemůže tato její procesní pasivita založit povinnost soudu věcně projednávat další obecnou a nedoloženou žádost. Účastník řízení nemůže z vlastní předchozí procesní nečinnosti dovozovat procesní výhodu.

8. Nedůvodná je rovněž námitka, že soud prvního stupně po podání žádosti žalobkyně musel nejprve rozhodnout tak, že žádosti buď vyhoví, nebo ji zamítne, a nemohl řízení o žádosti zastavit. V případě opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků, která neobsahuje nové rozhodné skutečnosti a která se tak opírá o totožný skutkový základ jako žádost již pravomocně vyřízená, je namístě posoudit existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté. V takovém případě soud nemusí žádost znovu meritorně zamítat, nýbrž může řízení o ní zastavit. Tento postup odpovídá ustáleným závěrům judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 29 Cdo 2776/2024 a rozhodnutí v něm citovaná), podle nichž je soud povinen znovu rozhodovat o opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků jen tehdy, obsahuje-li tato žádost nové skutečnosti, zejména tvrzení a doložení podstatné změny majetkových poměrů účastníka.

9. Pokud žalobkyně dále namítá, že byla usnesením ze dne 5. 5. 2026 vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání a současně poučena, že má-li za to, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, může ve stanovené lhůtě podat návrh na přiznání osvobození, ani tato námitka nemůže vést ke zrušení napadeného usnesení. Poučení soudu o možnosti podat žádost o osvobození od soudních poplatků nezbavovalo žalobkyni povinnosti takovou žádost řádně odůvodnit a doložit. Toto poučení ani nemohlo založit právo žalobkyně na opakované věcné projednání žádosti, která neobsahovala žádné nové skutečnosti oproti již pravomocně skončenému řízení o osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně byla oprávněna žádost podat, avšak nesla procesní odpovědnost za to, že žádost bude obsahovat konkrétní tvrzení a důkazy umožňující soudu posoudit splnění podmínek podle § 138 odst. 1 o. s. ř.

10. Odvolací soud nepřehlédl ani námitku žalobkyně opřenou o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1138/15. Z tohoto nálezu skutečně vyplývá obecný závěr, že neumožní-li soud účastníkovi řízení zaplatit dodatečně soudní poplatek poté, co dospěje k závěru o nesplnění podmínek pro osvobození od něj, může tím porušit právo účastníka na spravedlivý proces. Tento závěr však nelze vykládat izolovaně a bez ohledu na konkrétní okolnosti věci. Ústavní soud současně připouští, že opakované návrhy na osvobození od soudních poplatků podávané bez změny relevantních skutkových okolností mohou představovat zneužití procesního práva a že soud není povinen takové návrhy opakovaně věcně projednávat. Nynější věc se od situace řešené uvedeným nálezem liší právě tím, že žalobkyně již v témže řízení o osvobození od soudních poplatků neúspěšně žádala a její nová žádost neobsahuje žádné konkrétní nové skutečnosti ani důkazy. Nelze proto přijmout názor žalobkyně, že soud prvního stupně byl povinen po zastavení řízení o její opakované žádosti znovu stanovit další lhůtu k zaplacení soudního poplatku. Žalobkyně byla k zaplacení soudního poplatku z odvolání vyzvána usnesením ze dne 5. 5. 2026 a byla poučena o následku nezaplacení. Soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatila. Její opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků, která neobsahovala žádné konkrétní nové skutečnosti a která byla zatížena překážkou věci pravomocně rozhodnuté, nemohla založit povinnost soudu poskytovat jí další lhůtu k úhradě soudního poplatku. Opačný závěr by umožňoval účastníkovi bez časového omezení oddalovat zastavení řízení pouhým opakovaným podáváním nedoložených žádostí o osvobození od soudních poplatků. Námitka žalobkyně, že postup soudu prvního stupně byl přepjatě formalistický a že jí byl odepřen přístup k odvolacímu soudu, není důvodná. Zastavení odvolacího řízení je důsledkem procesního postupu žalobkyně, která nezaplatila soudní poplatek z odvolání a současně nepředložila řádnou a konkrétní žádost o osvobození od soudních poplatků založenou na nových skutečnostech. Právo na přístup k soudu nezbavuje účastníka povinnosti splnit zákonem stanovenou poplatkovou povinnost ani povinnosti řádně tvrdit a doložit skutečnosti, z nichž dovozuje splnění podmínek pro osvobození od této povinnosti.

11. Odvolací soud proto uzavírá, že napadené usnesení je ve výrocích I. a II. věcně správné. Správný je rovněž závislý výrok III. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť vychází z procesního výsledku řízení a ze zjištění, že žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Soudu prvního stupně lze vytknout jen to, že měl být odůvodněn s odkazem na § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno zaviněním žalobkyně, která nezaplatila soudní poplatek za odvolání. Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

V rozsahu, v jakém bylo tímto usnesením potvrzeno napadené usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., není proti tomuto usnesení dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř.).

V rozsahu, v jakém tímto usnesením bylo potvrzeno napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., lze proti tomuto rozhodnutí podat dovolání za podmínek § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.