KSOS 11 Co 39/2026-267

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_006⟫ o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem ⟪LB:lb_007⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 9. 2025, č. j. 16 C 397/2022-234

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích I., II., III. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích IV. a V. výroku mění takto:

Žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit každá z nich částku 6.207,28 Kč na náhradě nákladů řízení státu na účet Okresního soudu v Novém Jičíně ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem (odst. I. výroku), nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastníky podle výše jejich spoluvlastnického podílu tak, že každému připadne 1/2 z tohoto výtěžku (odst. II. výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III. výroku), uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 207,28 Kč (odst. IV. výroku) a uložil žalované povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 12.207,28 Kč (odst. V. výroku).

2. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Rozsudek napadla v celém rozsahu, když nesouhlasila se způsobem vypořádání zrušeného spoluvlastnictví formou veřejné dražby. Uvedla, že veřejná dražba je krajním řešením, které má nastoupit až v situaci, kdy žádný ze spoluvlastníků nemá o společnou věc zájem. Žalovaná opakovaně deklarovala svůj zájem nabýt předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví a spoluvlastnický podíl žalobkyně vypořádat vyplacením přiměřené náhrady. Tímto nebyla naplněna zákonná podmínka pro nařízení dražby, neboť nelze říct, že by věc žádný ze spoluvlastníků nechtěl. Žalovaná je navíc schopna a ochotna uhradit žalobkyni přiměřenou náhradu za podíl, svou finanční způsobilost doložila již v řízení před soudem prvního stupně a popřípadě ji doloží v rámci odvolacího řízení. Za této situace měla být nemovitost přikázána do výlučného vlastnictví žalované za náhradu. Veřejná dražba by měla zůstat až poslední variantou pro případ, že žádný spoluvlastník nemůže nebo nechce druhého vyplatit. Takový způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví je navíc nevýhodný pro oba spoluvlastníky, kteří při dražbě nemají možnost ovlivnit výběr kupujícího, ani individuálně sjednat podmínky prodeje tak, aby dosáhli maximálního výtěžku. Soud ztotožnil aktuální stav finančních prostředků žalované na bankovním účtu s její celkovou schopností poskytnout přiměřenou náhradu. Takový přístup je v rozporu se judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž není podmínkou přikázání věci za náhradu to, aby měl spoluvlastník požadovanou částku k dispozici okamžitě, nýbrž aby byl objektivně schopen náhradu uhradit v přiměřené lhůtě, kterou je soud oprávněn a povinen stanovit. Soud se nijak nezabýval možností poskytnout lhůtu delší k vyplacení vypořádacího podílu, případně ve splátkovém kalendáři, ani možností zajištění prostředků žalovanou prostřednictvím úvěru, pomocí rodinných příslušníků či jiným obvyklým způsobem. Postup soudu je v rozporu se zásadou minimalizace zásahu státu do vlastnického práva a nerespektuje ani hledisko účelného využití věci. Žalovaná předmětné nemovitosti užívá k uspokojení své bytové potřeby, bydlí v nich od roku 1989, dlouhodobě je udržuje a investovala do nich značné prostředky. Naproti tomu žalobkyně nemovitosti nikdy neužívala a nemá k nim žádnou vazbu. Namítala postup soudu, který nepřerušil řízení navzdory zdravotní indispozici žalované, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Soudu bylo známo, že zhoršený zdravotní stav žalované jí znemožnil účast na jednání a její zdravotní indispozice jí objektivně bránila hájit svá práva před soudem osobně a rovněž v účinné součinnosti se zástupcem toho nebyla schopna. Žalované fakticky nebylo umožněno účastnit se projednání její věci a řádně uplatnit svou obranu. V takovém případě měl soud řízení přerušit až do doby, než se zdravotní stav žalované ustálí natolik, aby se mohla řízení opět účastnit. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu, dle které má každý právo účastnit se osobně jednání ve své věci bez ohledu na možný vliv této přítomnosti na výsledek. Dále nesouhlasila s výrokem o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu. Domáhala se změny napadeného rozhodnutí tak, že žaloba bude změněna a předmětná nemovitost bude přikázána do výlučného vlastnictví žalované s povinností vyplatit spoluvlastnický podíl žalobkyni.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a poukázala na to, že žalovaná v řízení ani netvrdila žádné další možné zdroje peněžních prostředků.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává následující. Žalobním návrhem došlým okresnímu soudu dne 21. 11. 2022 se žalobkyně domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem s tím, nechť jsou nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, která vypořádací podíl vyplatí žalované. V průběhu řízení došlo ke změně stanoviska žalobkyně, která již předmětnou nemovitost nežádala přikázat do svého výlučného vlastnictví. Byla to naopak žalovaná, která nemovitost požadovala přikázat do svého vlastnictví s tím, že vyplatí žalobkyni její vypořádací podíl.

6. Okresní soud provedl ve věci dokazování tak, jak je zachyceno v protokolech o jednání a z provedených důkazů učinil skutková zjištění, jež jsou popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud tato skutková zjištění považuje za správná a v úplnosti je přejímá. Žádným relevantním způsobem nebyla skutková zjištění okresního soudu vyvrácena.

7. Je dána situace, kdy žalobkyně a žalovaná jsou každá v rozsahu jedné poloviny spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Žalobkyně své spoluvlastnické právo nabyla na základě usnesení exekutorského úřadu, kterým byl udělen žalobkyni příklep na vydražený ideální spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na předmětných nemovitostech, usnesení nabylo právní moci a dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto (viz bod 12. odůvodnění rozsudku). Lze přijmout závěr, že žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem zákonem předpokládaným postupem, přičemž žalobkyni svědčí právo plynoucí z § 1140 odst. 1 o. z., dle kterého nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Protože žalobkyně ztratila zájem na setrvání ve spoluvlastnictví s žalovanou k předmětným nemovitostem, podala návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Mezi účastnicemi nedošlo k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a žalobkyně se obrátila se svým nárokem na soud.

8. Okresní soud se správně cítil vázán při vypořádání podílového spoluvlastnictví postupem stanoveným občanským zákoníkem v ustanoveních § 1144 (rozdělení společné věci), § 1147 věta první (přikázání věci jednomu z účastníků za náhradu), § 1147 věta druhá (nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě).

9. Soud prvého stupně po provedení důkazů znaleckým posudkem znalce tituly před jménem jméno FO dospěl k závěru, že reálné rozdělení předmětných nemovitostí (především stavby) na dvě samostatné nemovitosti ve smyslu dvou rodinných domů se samostatnými čísly popisnými nelze. Rodinný dům bylo možno dle znalce rozdělit na dvě (bytové) jednotky s tím, že náklady na takovou realizaci by představovaly částku asi 2.230.000 Kč. Tento způsob rozdělení spoluvlastnictví vyhodnotil okresní soud správně jako nemožný, neboť rozdělení rodinného domu na dvě (bytové) jednotky s sebou nese neúměrně vysoké náklady.

10. Okresní soud provedl dokazování znaleckým posudkem znalce tituly před jménem jméno FO ohledně obvyklé ceny předmětných nemovitostí, kdy znalec dospěl k závěru, že obvyklá cena činí celkem 6.000.000 Kč. O nemovitosti měla zájem žalovaná, která před okresním soudem tvrdila a hodlala prokázat, že disponuje částkou 3.000.000 Kč, kterou bude schopna vyplatit žalobkyni za její spoluvlastnický podíl. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná sice má zájem o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, avšak nemá finanční prostředky, kterými by v rozumném čase vyplatila žalobkyni z jejího spoluvlastnického podílu. Bylo prokázáno, že žalovaná takovým finančním obnosem nedisponuje, když na jejím účtu byla zjištěna částka zhruba 1.500.000 Kč. Žalovaná tvrdila, že zbylou částku jí půjčí její syn jméno FO, z jehož svědecké výpovědi soud zjistil, že nemá možnost žalované pomoci s financováním spoluvlastnického podílu.

11. Okresní soud dospěl k právnímu závěru, že jsou splněny podmínky § 1147 věta druhá o. z., nařídil prodej věci ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky. Soud správně nepřijal závěr, že by byl dán odůvodněný případ pro to, aby věc byla dražena jen mezi spoluvlastníky tak, jak je to uvedeno v části věty druhé za středníkem citovaného ustanovení.

12. K odvolacím námitkám žalované uvádí odvolací soud následující. Aby mohla být nemovitost přikázána za přiměřenou náhradu jednomu spoluvlastníkovi, zde žalované, musí být naplněny podmínky, že žalovaná nejen má zájem o přikázání nemovitosti do svého vlastnictví, ale také zároveň je ochotna a schopna vyplatit žalobkyni spoluvlastnický podíl. Předpoklad schopnosti zaplatit přiměřenou náhradu jako podmínka přikázání věci spoluvlastníků je judikaturně dlouhodobě ustálená. Tomu odpovídá požadavek solventnosti na účastníka, kterému má být nemovitost přikázána, aby druhý ze spoluvlastníků obdržel majetkovou hodnotu odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu a zamezilo se tomu, že spoluvlastník, jemuž byla přiznána náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně. Schopnost účastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví zaplatit druhému spoluvlastníku přiměřenou náhradu, musí být prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Bylo na žalované, aby prokázala, že s potřebnými finančními prostředky disponuje, popřípadě, že je schopna si je reálně opatřit, a to například závazným příslibem půjčky od třetí osoby či poskytnutím úvěru banky. Žalovaná svou solventnost ani v odvolacím řízení neprokázala, ačkoliv rozhodnutí soudu o nařízení prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě podrobila v podaném odvolání rozsáhlé kritice.

13. Odvolací soud tak uzavírá, že okresní soud správně aplikoval citované ustanovení § 1147 věta druhá o. z., když nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě.

14. Okresní soud se náležitě vypořádal s námitkou žalované vznesenou ve smyslu § 1140 odst. 2 věta druhá o. z. (o zrušení spoluvlastnictví nesmí spoluvlastník žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků). Žalovaná po celou dobu řízení tvrdila turbulentní vývoj cen na trhu s nemovitostmi v důsledku doznívajících následků pandemie Covidu-19, ruské války proti Ukrajině, hyperinflace a celosvětově předpokládaným nedostatkem ropy, plynu a jiných surovin. Odvolací soud je toho názoru, že uvedené námitky nezakládají nevhodnost doby pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Přes všechny problémy ve světě či v Česku je trh s nemovitostmi stabilní v tom smyslu, že cena nemovitostí pomalu každoročně stoupá a ani odborníci nejsou schopni odpovědět na otázku, zda a kdy se cena nemovitostí zastaví či začne dokonce klesat. Tyto skutečnosti však nezakládají nevhodnost doby pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Jak vyplývá také z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví spoluvlastníka (zde žalované) i přes jeho chybějící solventnost nemohou odůvodnit ani okolnosti, za nichž vzniklo spoluvlastnictví. Žalobkyně nabyla spoluvlastnické právo legitimním a zákonem předpokládaným způsobem.

15. Žalovaná v podaném odvolání dále namítala, že okresní soud nepřerušil k jejímu návrhu řízení, ačkoliv pro to byly splněny podmínky spočívající ve špatném zdravotním stavu žalované. Ta se v důsledku špatného zdravotního stavu nemohla účastnit jednání soudu osobně. Jedná se v takovém případě o zmatečnostní vadu, kdy soud prvního stupně svým nesprávným postupem odňal účastníkovi možnost jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o. s. ř.). Ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. jde o tzv. jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

16. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaná se k jednáním nařízeným před okresním soudem omlouvala s odkazem na svou zdravotní indispozici. K jednání nařízenému na den 12. 7. 2023 se nedostavila a požádala o jeho odročení s tím, že je v dočasné pracovní neschopnosti z důvodu své psychické indispozice, o čemž předložila potvrzení lékaře. U jednání prostřednictvím svého právního zástupce navrhla přerušení řízení po dobu jednoho roku, kdy lze očekávat ustálení cen nemovitých věcí. Usnesením č. j. 16 C 397/2022-73 ze dne 13. 7. 2023 okresní soud tento návrh zamítl. Jednání bylo odročeno. Po vypracování znaleckých posudků bylo další jednání nařízeno na den 5. 6. 2024, ze kterého se omluvil zástupce žalobkyně. Jednání bylo odročeno na den 10. 7. 2024. Z tohoto jednání se žalovaná omluvila prostřednictvím právního zástupce s tím, že byla datum hospitalizována na interním oddělení nemocnice po požití nadměrné dávky antidepresiv. Okresní soud jednání odročil na 22. 7. 2024, ze kterého se žalovaná omluvila s tím, že je aktuálně hospitalizována v Psychiatrické nemocnici v město. Nařízené jednání bylo odročeno na neurčito. Následně bylo jednání nařízeno na 31. 10. 2024, kdy zástupce žalované pro kolizi s jiným jednáním požádal o jeho odročení, k čemuž okresní soud vyhověl. Bylo nařízeno jednání na 10. 12. 2024 z důvodu zdravotní indispozice žalované, která se omluvila, že došlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu, bylo jednání odročeno na den 4. 2. 2025. Toto jednání bylo odročeno k žádosti žalované s ohledem na její zhoršený aktuální zdravotní stav. Další jednání bylo nařízeno na den 3. 4. 2025, kdy žalovaná požádala o jeho odročení z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu. Okresní soud této žádosti nevyhověl a za přítomnosti právního zástupce obou účastníků ve věci jednal. Jak je zřejmé z protokolu o jednání ze dne 3. 4. 2025 (když v protokolu na č. l. 207 je v důsledku písařské chyby uvedeno mylné datum 3. 4. 2024), u jednání bylo provedeno dokazování listinami. Jednání bylo odročeno na 11. 9. 2025, dne 1. 9. 2025 soudu došla žádost žalované o odročení nařízeného jednání z důvodu její zdravotní indispozice. Uvedla, že v průběhu léta, kdy byla hospitalizována v Psychiatrické nemocnici v město, se její zdravotní stav zlepšil a odpadl důvod její další hospitalizace. Dle sdělení ošetřujícího lékaře z 25. 8. 2025 lékař nedoporučuje s ohledem na její zdravotní stav účast žalované u soudního jednání v nejbližších dnech. Proto žalovaná opět žádá o odročení nařízeného jednání. Této žádosti okresní soud nevyhověl a dne 11. 9. 2025 jednal v nepřítomnosti žalované. Její právní zástupce byl přítomen osobně. Dne 18. 9. 2025 byl vyhlášen rozsudek.

17. U jednání dne 11. 9. 2025 zástupce žalované navrhoval přerušení řízení do doby, než bude žalovaná schopna účastnit se jednání, neboť je zřejmé, že její zdravotní indispozice je toliko přechodného rázu. Okresní soud o tomto návrhu nerozhodl.

18. Odvolací soud v postupu okresního soudu, který u shora uvedených jednání jednal a posléze rozhodl v nepřítomnosti žalované, neshledává nesprávný postup soudu, kterým by byla žalované odňata možnost jednat před soudem. Odvolací soud si je vědom práva účastníka jednat osobně před soudem, a to i v případě, že je účastník zastoupen advokátem na základě udělené plné moci.

19. Dle § 29 odst. 3 o. s. ř. pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také účastníku, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení. Dle § 109 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže účastník se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy.

20. Přerušení řízení podle posledně citovaného ustanovení by přicházelo v úvahu v případě, že by probíhalo například řízení o svéprávnosti žalované nebo proto, že soud dal k zahájení takového řízení podnět. Uvedená skutečnost ale nenastala. U žalované se vyskytly zdravotní důvody psychického rázu, pro které se nemohla nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení. Důsledně vzato by soud v souladu s § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanovil žalované opatrovníka, jak se tomu stalo například v řízení před Okresním soudem v adresa sp. zn. číslo, kdy takto soud rozhodl usnesením z datum (uvedené usnesení bylo odvolacímu soudu předloženo přímo zástupcem žalované). Opatrovníkem žalované, která dosud nebyla zastoupena, byl v uvedeném řízení ustanoven advokát Jméno advokáta B. Za situace, kdy žalovaná v předmětném řízení je řádně zastoupena na základě udělené plné moci advokátem Jméno advokáta B, považuje odvolací soud za nadbytečné, aby byl žalované ustanovován stejný advokát jako opatrovník, popřípadě aby jí jako opatrovník byl ustanoven jiný advokát. Takový postup by byl kontraproduktivní, neboť advokát zastupující žalovanou je schopen její zájmy náležitě bránit.

21. S ohledem na shora uvedené závěry je odvolací soud toho názoru, že i v případě, že by okresní soud odňal uvedeným postupem žalované možnost jednat před soudem, jednalo by se o vadu, která je napravitelná v odvolacím řízení. Odvolací soud nařídil jednání na 10. 6. 2026, ke kterému se žalovaná ze zdravotních důvodů (závažné zhoršení jejího dlouhodobého psychického onemocnění) omluvila a požádala o odročení jednání. Odvolací soud tomuto návrhu vyhověl a další jednání nařídil na 14. 9. 2026. K uvedenému jednání se žalovaná nedostavila a jejím právním zástupcem bylo sděleno, že její zdravotní potíže pominuly a žalovaná je schopna se účastnit jednání. Nicméně k dnešnímu jednání se nedostavila.

22. Je tak zřejmé, že žalovaná se k jednání ani před odvolacím soudem nedostavila, aniž by tomu bránily její zdravotní problémy. Odvolací soud byl přitom připraven poskytnout žalované prostor pro její vyjádření ve věci, popřípadě zopakovat žalobkyní požadované důkazy, aby byla napravena případná zmatečnostní vada v postupu okresního soudu. Žalovaná se bez dalšího této možnosti vzdala.

23. Jednání žalované, kterým požadovala přerušení řízení, tak odvolací soud přičítá především snaze prodloužit řízení ve věci na dobu co nejdelší. Uvedená odvolací námitka proto nebyla uznána jako důvodná.

24. S ohledem na shora uvedené závěry bylo napadené rozhodnutí v odst. I., II. a III. výroku potvrzeno (§ 219 o. s. ř.).

25. Odvolací soud změnil nákladové výroky ve vztahu ke státu. Dle § 148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Okresní soud také na nákladový výrok ve vztahu ke státu aplikoval rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS st. 59/23. V zásadě platí, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Je proto správné, aby náklady ve vztahu ke státu nesli účastníci každý v rozsahu jedné poloviny. Náklady řízení vynaložené na znalečném činí celkem 24.414,56 Kč. Žalobkyně v průběhu řízení zaplatila zálohu za znalecké posudky ve výši 12.000 Kč. Ve smyslu § 137 odst. 1 o. s. ř. je nutno zálohu zaplacenou v uvedené výši započítat jako náklady důkazů žalobkyně, přičemž z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu plyne, že každý z účastníků nese své náklady řízení sám. Částka 12.000 Kč tak představuje náklady žalobkyně a do povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení státu ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. se nezapočítává. Náklady státu tak činí zbylou částku 12.414,56 Kč, každý z účastníků je povinen zaplatit je v rozsahu jedné poloviny, v tomto smyslu bylo napadené rozhodnutí v odstavcích IV. a V. výroku změněno.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu se shora citovaným rozhodnutím Ústavního soudu, kdy žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku ve věci samé je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně.

Proti nákladovým výrokům není dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.