KSUL 14 Co 381/2025-92

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Paška a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jana Pekáče ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně Jméno žalobkyně A, narozené dne Datum narození žalobkyně A, bytem Adresa žalobkyně A, zastoupené advokátem Jméno advokáta, se sídlem Adresa advokáta, ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému Jméno žalovaného, narozenému dne Datum narození žalovaného, bytem Adresa žalovaného, zastoupenému advokátkou Jméno advokátky, se sídlem Adresa advokátky, ⟪LB:lb_004⟫ zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. září 2025, č. j. 120 C 3/2025-61,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I.,

a) pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 1. 12. 2024 do zaplacení, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje,

b) mění potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 6 129 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 13. 1. 2025 do zaplacení a úrok z částky 20 000 Kč za dobu od 7. 2. 2024 do 30. 11. 2024 ve výši 2 272,10 Kč,

c) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje v tom správném znění, že se zamítá žaloba o zaplacení 12 871 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně za dobu od 1. 12. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 6 129 Kč ve výši 12,75 % ročně za dobu od 1. 12. 2024 do 12. 1. 2025, a úroku z prodlení z téže částky ve výši 0,75 % ročně za dobu od 13. 1. 2025 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení před soudem prvého stupně ve výši 5 732,40 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 1 934 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 20 473 Kč do 35 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Okresní soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, podle nějž účastníci uzavřeli dne 7. 2. 2024 smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou od 6. 2. 2024 do 5. 2. 2025 s vyloučením automatické prolongace. Nájemné bylo sjednáno ve výši 10 000 Kč a zahrnovalo též zálohu na vodu ve výši 500 Kč, zároveň bylo sjednáno složení jistoty ve výši 20 000 Kč. Nájemné za měsíc únor 2024 bylo zaplaceno spolu s jistotou při podpisu nájemní smlouvy, tj. dne 7. 2. 2024 bylo celkem přijato 30 000 Kč a téhož dne došlo k předání bytu. V rámci komunikace přes WhatsApp žalovaný prostřednictvím svědkyně jméno FO trval na úhradě ekvivalentu dvou měsíčních nájmů, ačkoliv vyjádřil ochotu byt od žalobkyně převzít již k 30. 11. 2024. Sdělil zároveň, že souběžně bude probíhat inzerce dalšího pronájmu bytu. Žalobkyně se proti placení dalšího nájemného vymezila, avšak přesto souhlasila s vráceným bytu k 30. 11. 2024. Dne 24. 10. 2024 žalobkyně vyhotovila listinu, kterou žalobci bez uvedení důvodu vypověděla nájem a domáhala se jeho skončení k 1. 12. 2024. Dne 30. 11. 2024 žalobkyně protokolárně předala byt spolu s klíči jméno FO, zmocněnkyni žalovaného. V protokolu o předání bytu bylo mj. uvedeno, že „jistota propadá pronajímateli“. Dne 30. 11. 2024 byla zároveň žalobkyni vrácena částka 1 000 Kč. Žalovaný inzeroval možnost dalšího pronájmu bytu s případným nastěhováním se od 1. 12. 2024 za nájemné ve výši 11 500 Kč; již dne 7. 1. 2025 byl inzerát stažen. Žalovaný následně uzavřel smlouvu s jméno FO, ten měl možnost užívat bytu od 12. 1. 2025 na dobu jednoho roku, byt však začal plně využívat až 20. 1. 2025.

3. jméno FO, Anonymizováno žalobkyně jako svědkyně vypověděla, že po stažení inzerce se šla do bytu podívat, svítilo se tam, ve dveřích mluvila s nějakým mužem, bylo to okolo 7. ledna, v odpoledních hodinách.

4. jméno FO, Anonymizováno a zmocněnkyně žalovaného, jako svědkyně vypověděla, že byla u předání bytu, ještě spolu s p. jméno FO. Žalobkyni řekla, že pokud zajistí dalšího nájemníka na prosinec či leden, kauce jí bude vrácena, jinak propadne; na neobsazený byt nechtěli doplácet. Nový nájemník podepsal smlouvu dne 12. 1., dostal klíč a mohl si stěhovat věci. Ještě bydlel a platil nájem jinde, ujednali proto, že bude nájemné hradit až od února, nekontrolovali ho.

5. jméno FO, realitní makléřka jako svědkyně vypověděla, že žalovaný měl od počátku zájem na zachování nároku na úhradu nájemného za celou dobu nájmu, žalobkyně se vůči tomu vymezovala, avšak předávací protokol podepsala. Nového nájemníka si našel sám žalovaný. Kdy se podepisovala smlouva, neví, avšak bylo to od února 2025.

6. jméno FO, nový nájemce bytu jako svědek vypověděl, že do bytu si začal stěhovat věci mezi 12. – 15. lednem 2025, od 20. zde začal přespávat. Žalovaný žádal platbu prvého nájemného až od února 2025.

7. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že pokud žalobkyně vypověděla nájem bytu, učinila tak neplatně, neboť výpověď jednak nebyla ve smyslu § 2286 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, dále jen „o. z.“, dána v písemné formě a neobsahovala žádný výpovědní důvod (který ostatně ani nebyl ve smyslu § 2229 o. z. v nájemní smlouvě uzavřené na dobu určitou sjednán). Nedošlo ani k novaci ujednání o době trvání nájemní smlouvy, resp. žalovaný připustil, že nájem skončí k 31. 1. 2025, tedy o 5 dní dříve, než bylo původně ujednáno, jinak bylo žalobkyni žalovaným opakovaně dáváno najevo, že dřívější skončení nájmu neakceptuje. O tom svědčí i prohlášení v protokolu o převzetí bytu o propadnutí jistoty. Za dané situace okresní soud žalobu zamítl, neboť žalobce si část jistoty ponechal oprávněně, jelikož mu svědčil nárok na nájemné za měsíce prosinec 2024 a leden 2025 (přičemž částku 1 000 Kč již žalobkyni vrátil). Skutečnost, že žalobkyně byt opustila, ji povinnosti hradit nájemné za dobu nájmu, nezprošťuje. Okresní soud připustil, že není ani vyloučeno, aby pronajímatel čerpal současně nájemného od bývalého nájemce i od nájemce nového, jakkoliv má podle něj takový stav své logické a morální limity. K tomu ovšem v projednávané věci nedošlo, neboť nový nájemce bytu jméno FO byt po část ledna 2025 užíval bezplatně.

8. Jednání žalovaného není rozporné s dobrými mravy ani s ohledem na ústní závazek, že by pro případ nalezení nového nájemníka poměrnou část nájemného vrátil, nebyly totiž sjednány podrobnosti takového příslibu, ten je proto neurčitý. Byť platí zásada vyjádřená v ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) o. z., podle níž daný slib zavazuje, v této věci se nejedná o krajní situaci, rozhodnutí žalovaného nesjednat s novým nájemcem placení nájemného za část měsíce není natolik intenzivním nenaplněním příslibu, jako kdyby nájemník v bytě bydlel po celý leden 2025 a nájemné tak skutečně bylo uhrazeno dvakrát. Žalobkyně kromě toho v návaznosti na slib nemusela nic vykonat, šlo proto jen o jednostranné prohlášení žalovaného, z nějž mohla žalobkyni vyplynout nijak nezasloužená dodatečná výhoda. Z uvedeného příslibu proto okresní soud žádný nárok žalobkyně nedovodil.

9. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“, tedy přiznal náklady řízení žalovanému, který byl ve věci úspěšný, přičemž tyto náklady jednotlivě vyčíslil jakožto odměnu advokáta za 6 úkonů právní služby spolu s 6 paušálními náhradami výdajů, cestovné za tři cesty k jednání a zpět a náhradu za ztrátu času spojenou s těmito cestami.

10. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně navrhujíc jeho změnu tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. V odvolání žalobkyně poukazuje především na skutečnost, že předáním bytu a klíčů pronajímateli dne 30. 11. 2024 nájemní vztah zanikl. Z obsahu protokolu o předání bytu vyplývá, že se jedná o dohodu o ukončení nájmu bytu. Obsahem nájemního práva je totiž užívání předmětu nájmu, pokud nelze předmět nájmu užívat, nájemní vztah je „vyprázdněný“. Závěr okresního soudu, podle nějž je věcí nájemce, zda předmět nájmu užívá či nikoliv, je správný, avšak uplatní se jen tehdy, pokud je nájemci zároveň zachována možnost se k užívání předmětu nájmu vrátit. Tak tomu však v této věci nebylo, neboť žalobkyně odevzdáním klíčů k bytu ztratila k věci přístup. Žalobkyni z tohoto důvodu nemohl vzniknout žádný dluh na nájemném. Ujednání o propadnutí kauce je pak typickým ujednáním zkracujícím práva nájemce, neboť je nepřiměřené a nelze k němu přihlížet. Žalobkyně tudíž má právo na vrácení složené jistoty. Ponecháním si jistoty se žalovanému dostalo bezdůvodného obohacení, jelikož žalobkyni neposkytl žádnou protihodnotu. Pro závěr o skončení nájmu ke dni 30. 11. 2024 svědčí též skutečnost, že žalovaný začal neprodleně poté byt nabízet za účelem dalšího pronájmu a byl připraven nájemné přijímat 2x. Nový nájemce pak uzavřel smlouvu dne 12. 1. 2025, to, že se nastěhoval teprve 20. 1. 2025, nehraje roli. Byt byl tedy v uvedené době pronajat dvěma různým nájemcům, což je ovšem v rozporu s právními předpisy a je vyloučeno, aby se pronajímateli dostávalo nájemné od dvou různých nájemců.

11. Žalovaný navrhl napadený rozsudek potvrdit. Uvedl, že jistotu si ponechal oprávněně, neboť nájemní vztah byl sjednán až do 5. 2. 2025 a na základě protokolu ze dne 30. 11. 2024 došlo toliko k dřívějšímu předání bytu před skončením nájmu, a to nikoliv z důvodů na straně žalovaného, nýbrž k žádosti žalobkyně. Uvedené však žalobkyni nezprostilo povinnosti hradit sjednané nájemné, ostatně žalobkyně v protokole o převzetí bytu dobrovolně vyjádřila souhlas s tím, že jistota náleží („propadá“) ve prospěch pronajímatele. Žalobkyně stejný protokol používá na jednu stranu na podporu své argumentace svědčící pro vrácení jistoty, na druhé straně však poukazuje na to, že obsahuje ujednání, které zkracuje její práva. Pomíjí při tom, že povinnost k úhradě nájemného vyplývá z nájemní smlouvy. To, že žalovaný žalobkyni vyhověl, když jí umožnil byt předat dříve, nemůže jít k jeho tíži a nemůže to mít vliv na povinnost žalobkyně hradit sjednané nájemné až do skončení nájmu. Nový nájemce začal byt prokazatelně užívat až 20. ledna 2025, přičemž bylo zároveň prokázáno, že žalovaný dvojí nájemné nečerpal, a žalobkyně se zároveň po 30. 11. 2024 nedomáhala možnosti byt znovu užívat. Žalovaný se ztotožňuje též s posouzením závazku žalovaného k vrácení jistoty při zajištění nového nájemce jakožto neurčitého, který tak nemůže zakládat nárok ani na vrácení poměrné části jistoty. Žalovaný poukázal zároveň na to, že částka 1 000 Kč odpovídající zálohám na vodu za dva měsíce již byla žalobkyni vrácena.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201, 203 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání v mezích uvedených v § 212 a 212a o. s. ř., v rámci nařízeného jednání a dospěl k níže uvedenému závěru.

13. Odvolací soud má za to, že závěr o skutkovém stavu byl okresním soudem přijat po řádně provedeném dokazování a jednotlivá skutková zjištění odpovídají obsahu provedených důkazů. Odvolací soud proto z těchto závěrů vychází. Pro jednoznačnou specifikaci skutkového závěru o tom, od kdy trval nájemní poměr nového nájemce jméno FO, provedl odvolací soud znovu důkaz nájemní smlouvou uzavřenou mezi ním a žalovaným. Z této jasně vyplývá, že nájem se s ním uzavírá s účinností od 12. 1. 2025, kdy současně došlo k předání bytu.

14. Podle § 1724 odst. 1 o. z. smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.

15. Podle § 1725 o. z. smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

16. Podle § 1746 odst. 1 o. z. zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.

17. Podle § 1746 odst. 2 o. z. strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

18. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

19. Podle § 1982 odst. 2 započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

20. Podle § 2254 odst. 1 o. z. ujednají-li strany, že nájemce dá pronajímateli peněžitou jistotu, že zaplatí nájemné a splní jiné povinnosti vyplývající z nájmu nebo ujednají-li si pro případ porušení těchto povinností smluvní pokutu, nesmí jistota a právo na zaplacení smluvní pokuty v souhrnu přesáhnout trojnásobek měsíčního nájemného.

21. Podle § 2254 odst. 2 o. z. při skončení nájmu pronajímatel vrátí jistotu nájemci; započte si přitom, co mu nájemce případně z nájmu dluží. Nájemce má právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby.

22. Podle § 2292 o. z. nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Byt je odevzdán, obdrží-li pronajímatel klíče a jinak mu nic nebrání v přístupu do bytu a v jeho užívání. Opustí-li nájemce byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoliv pochybností považovat za skončený, má se byt za odevzdaný ihned.

23. Zjištěný skutkový stav posuzuje odvolací soud po právní stránce zčásti ve své podstatě shodně se soudem okresním. Zejména má za to, že v projednávané věci nelze dospět k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody, byť i jen konkludentní, o skončení nájmu ke dni 30. 11. 2024. Žalobkyně sice byt vyklidila a odevzdala klíče, stalo se tak ale k její žádosti a přes výslovné žalobcovo trvání na úhradě nájemného až do skončení doby nájmu (resp. přes jeho trvání na tom, že si ponechá složenou jistotu odpovídající nájemnému za další dva měsíce nájemního vztahu – za prosinec 2024 a za leden 2025). Ustanovení § 2292 o. z. citované výše neupravuje zvláštní důvod skončení nájmu spočívající ve faktickém opuštění bytu. Definuje pouze situaci, kterou lze považovat za předání bytu. Opuštění bytu samo o sobě nemusí nutně znamenat skončení nájmu. Lze jej považovat za návrh na uzavření dohody o skončení nájmu, aby však ke skončení nájmu došlo, musí být takový návrh pronajímatelem akceptován. To se – právě s ohledem na okolnosti, za nichž došlo k předání bytu – v projednávané věci zjevně nestalo (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2105/2017, dostupné shodně jako i další rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná od roku 2001 na www.nsoud.cz). Odvolací soud se ztotožňuje rovněž se závěrem, že žalobkyně žalovanému nedala platnou výpověď z nájmu bytu a v tomto ohledu pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Nájem bytu mezi účastníky tedy trval až do doby, na kterou byl původně sjednán, tj. do 5. 2. 2025, přičemž bylo požadováno nájemné dokonce ledna 2025. Z tohoto pohledu by žalovaný nepochybně byl oprávněn podle § 2254 odst. 2 o. z. ve spojení s ustanovením 1982 odst. 1, 2 o. z. započíst vůči žalobkyni svou pohledávku na nájemném v celkové výši 19 000 Kč (když 2x 500 Kč představovaly zálohy na vodu a částka 1 000 Kč již byla žalobkyni nesporně vrácena) proti pohledávce žalobkyně na vrácení složené jistoty.

24. Odvolací soud se však neztotožňuje s tím, jak soud prvého stupně posoudil skutečnost, že se žalovaný (prostřednictvím své zmocněnkyně) vůči žalobkyni ústně zavázal vrátit jistotu tehdy, zajistí-li si nového nájemce. Shora popsaný skutkový základ podle závěru odvolacího soudu nasvědčuje tomu, že mezi účastníky bylo v situaci, kdy se žalobkyně domáhala předčasného ukončení nájmu, měla zájem na vrácení jistoty a vymezovala se vůči tomu, že by tato jistota měla ve prospěch žalovaného „propadnout“, když ona již ve skutečnosti byt opouští, ujednáno, že k vrácení jistoty za stanovených podmínek (zajištění nového nájemce) dojde. Podle názoru odvolacího soudu se tak jedná se o vedlejší smluvní ujednání ve smyslu ustanovení § 1724 odst. 1, 1725 a § 1746 odst. 2 o. z., nikoliv o nezávazný příslib. Odvolací soud zároveň toto ujednání nepovažuje za neurčité, neboť chybí-li zde výslovná smluvní úprava toho, jak bude s jistotou naloženo, pokud se podaří dalšího nájemce zajistit jen na část dvouměsíčního období, lze logickým výkladem za užití argumentu a maiori ad minus dospět k závěru, že tehdy bude vrácena (pouze) poměrná část jistoty. Takové řešení zároveň odpovídá spravedlivému uspořádání vztahu mezi účastníky. Byl-li byt prokazatelně pronajat dalšímu nájemci již od 12. 1. 2025, pak žalobkyni náleží nárok na vrácení poměrné části jistoty odpovídající nájemnému za dobu od 12. 1. 2025 do 31. 1. 2025. Skutečnost, že nájemné požadoval žalovaný od dalšího nájemce hradit až od 1. 2. 2025 v té souvislosti nemůže hrát roli; uvedené bylo plně závislé na vůli žalovaného (a tato byla vůči novému nájemci projevena v rozporu s tím, k čemu se před tím žalovaný ústně zavázal vůči žalobkyni), tato okolnost proto nemůže být přičtena k tíži žalobkyně. Ta tudíž má podle závěru odvolacího soudu právo na vrácení poměrné části jistoty odpovídající nájemnému za dobu od 12. 1. 2025 do 31. 1. 2025 ve výši 6 129 Kč (poměrná část nájemného za 11 dní ledna činí 3 371 Kč, tj. 9 500/31x11, žalobkyni náleží rozdíl, tj. 9 500 Kč – 3 371 Kč). Spolu s tím žalobkyni náleží také zákonný úrok z prodlení z částky 6 129 Kč od 13. 1. 2025, kdy jí vznikl na vrácení poměrné části složené jistoty nárok (srov. obdobně § 2254 odst. 2 větu prvou o. z.), a to podle § 1970 o. z., ve výši určené podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj 12 % ročně.

25. Žalobkyně dále výslovně žádala o přiznání úroku ze složené jistoty od data, kdy byla poskytnuta (7. 2. 2024), až do 30. 11. 2024. Takový nárok se opírá o ustanovení § 2254 odst. 2 věty druhé o. z. Uvedené ustanovení užívá termín „zákonný úrok“. Zákonný úrok (nikoliv zákonný úrok z prodlení) však definován není, odvolací soud proto vychází ze závěru, že toto ustanovení je nutno vykládat tak, že nájemci náleží z jistoty obvyklý úrok požadovaný bankami za bezúčelové spotřebitelské úvěry ve smyslu § 1802 o. z. (k ústavnosti výše úroku srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/22). Účastníci v té souvislosti učinili nesporným, že tento úrok činí 14 % ročně. Žalobkyni byl proto proti žalovanému přiznán také 14% úrok za dobu od 7. 2. 2024 do 30. 11. 2024, který byl kapitalizován částkou 2 272,10 Kč.

26. Ohledně částky 1 000 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět při jednání odvolacího soudu. Ve zbývajícím rozsahu – tedy nad rámec částky 1 000 Kč a toho, co podle shora uvedeného výkladu žalobkyni náleží – je třeba posoudit její nárok jako nedůvodný, neboť za dobu do 11. 1. 2025 měl žalovaný právo si poměrnou část složené jistoty v důsledku oprávněně provedeného započtení ponechat (srov. odůvodnění tohoto rozsudku - bod 23.).

27. Odvolací soud tedy napadený rozsudek v jeho výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 1. 12. 2024 do zaplacení, podle § 222a odst. 1 o. s. ř. zrušil a řízení o tomto dílčím nároku zastavil, dále jej podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil v rozsahu uvedeném ve výroku I. pod písm. b) tohoto rozsudku a ve zbývající části specifikované ve výroku I. pod písm. c) rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

28. Jelikož byl rozsudek okresního soudu zčásti změněn, neobstojí ani jeho nákladový výrok, a proto odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodoval o nákladech řízení před soudem prvého stupně. Vycházel z toho, že žalobkyně byla ve sporu úspěšná jen částečně. Celkový předmět řízení byl tvořen částkou 25 681 Kč (jistina 20 000 Kč, úrok 14 % ročně z této částky od 7. 2. 2024 do 30. 11. 2024 a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 1. 12. 2024 do 31. 3. 2026 – k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu), úspěch žalobkyně pak celkem částkou 9 308 Kč (jistina 6 129 Kč, úrok z částky 20 000 Kč od 7. 2. 2024 do 30. 11. 2024 a úrok z prodlení z částky 6 129 Kč ve výši 12 % ročně od 13. 1. 2025 do 31. 3. 2026). Poměr jejího úspěchu k celkovému předmětu řízení je tudíž po zaokrouhlení 36 % a její neúspěch je dán z 64 % celkového předmětu řízení. Z uvedeného vyplývá, že převážně úspěšným účastníkem je žalovaný, který má podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu poměrné části nákladů řízení v rozsahu 28 %. Tento poměr je dán jak v řízení před soudem prvého stupně, tak v řízení odvolacím (zde se o nákladech řízení rozhoduje podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř.).

29. Před okresním soudem vznikly žalovanému náklady řízení v celkové výši 20 473 Kč sestávající z odměny advokáta za šest úkonů právní služby po 1 900 Kč (z tarifní hodnoty 20 000 Kč) a šesti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč, z náhrad za ztrátu času ve výši 2 700 Kč a z cestovného za tři cesty z Kladna do Teplic a zpět ve výši 3 673 Kč (v podrobnostech, včetně odkazů na příslušnou právní úpravu, v tomto směru odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku). Z této částky představuje 28 % 5 732,40 Kč.

30. V odvolacím řízení vznikly žalovanému náklady sestávající z odměny advokátky za dva úkony právní služby po 1 900 Kč a dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč, náhradou za ztrátu času za 6 započatých půlhodin (při zpáteční cestě z adresa) v celkové výši 900 Kč a cestovným osobním automobilem (průměrná spotřeba 5 l na 100 km, průměrná cena benzínu 35,80 Kč a paušální náhrada za užití vozidla 5,80 Kč za 1 km) ve výši 1 307 Kč. Celkem tak žalovaný vynaložil v odvolacím řízení 6 907 Kč, z čehož 28 % činí 1 934 Kč.

31. Náklady řízení před soudy obou stupňů je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.; platebním místem je v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. sídlo či účet zástupkyně žalovaného.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání je však oprávněn zkoumat jen dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích.

Nebude-li povinnost stanovení tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).