MSPH 36 Co 353/2024-381

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Martina Šalamouna a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátkou tituly před jménem jméno FO sídlem adresa ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované A., IČO IČO žalované A sídlem adresa insolvenční správce dlužnice tituly před jménem jméno FO, narozené datum zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ 2. žalovaná, narozená datum bytem adresa ⟪LB:lb_005⟫ 3. žalovaná., IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta D sídlem Adresa advokáta D ⟪LB:lb_006⟫ 4. žalovaná, narozený datum bytem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta F sídlem Adresa advokáta F ⟪LB:lb_007⟫ 5. žalovaná., IČO IČO ⟪LB:lb_008⟫ se sídlem adresa ⟪LB:lb_009⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta H sídlem Adresa advokáta H ⟪LB:lb_010⟫ o neplatnost dražby ⟪LB:lb_011⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. května 2024, č. j. 33 C 163/2023-288,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a první a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou advokáta třetí žalované.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit čtvrté a páté žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 23 732,94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou advokáta čtvrté a páté žalované.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že veřejná dobrovolná dražba konaná dne 29. 11. 2022 ohledně pozemku parc. č. st. číslo, jehož součástí je stavba č. p. číslo, a pozemku parc. č. číslo v katastrálním území adresa, obec adresa, je neplatná (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit první žalované do rukou jejího advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 10 998,69 Kč (výrok II), druhé žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok III), třetí žalované do rukou jejího advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč (IV), čtvrtému žalovanému do rukou jeho advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 14 482,49 Kč (výrok V) a páté žalované do rukou jejího advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 14 482,49 Kč (výrok VI).

2. Takto rozhodl v řízení o žalobě, ve které žalobkyně tvrdila, že má k uvedeným nemovitostem předkupní právo, které vyplývá z uzavřené smlouvy a vzniklo v souvislosti s jejími investicemi do nemovitostí dlužnice (druhé žalované), přičemž toto předkupní právo bylo při dražbě zcela opomenuto.

3. Na základě skutečností zjištěných provedeným dokazováním (popsaných v bodech 4 až 6 napadeného rozsudku, které není třeba z důvodu stručnosti podrobně opakovat) vzal za prokázané, že ve prospěch žalobkyně bylo zřízeno předkupní právo (k předmětným nemovitostem – poznámka odvolacího soudu) podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem a o předkupním právu ze dne 4. 7. 2013, které bylo zapsáno do katastru nemovitostí. V té době byla vlastníkem těchto nemovitostí druhá žalovaná. Předmětné nemovitosti byly vydraženy v průběhu dražby konané dne 29. 11. 2022 na návrh první žalované coby insolvenčního správce druhé žalované. Dražbu jako dražebník uskutečnila třetí žalovaná a nemovitosti vydražila pátá žalovaná.

4. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 24 odst. 3 a § 17 odst. 1 až 7 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném ke dni 29. 11. 2022 (dále jen „ZoVD“) a dovodil, že žalobkyně je aktivně věcně legitimována k podání této žaloby, neboť v době konání dražby byla osobou oprávněnou z předkupního práva vztahujícího se k předmětu dražby. Poukázal na konstantní judikaturu, ze které vyplývá, že řízení o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 ZoVD se musí účastnit (buď jako žalobci, nebo jako žalovaní) navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, je-li navrhovatelem dražby od nich odlišná osoba, dražebník a vydražitel; na straně žalovaného je třeba tyto účastníky považovat za nerozlučné společníky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1346/2018). Dovodil, že okruh účastníků řízení uvedené judikatuře odpovídá, s výjimkou čtvrtého žalovaného, který zjevně není v řízení pasivně věcně legitimován, pročež vůči němu žalobu zamítl bez dalšího.

5. Po stanovení věcné legitimace účastníků řízení soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 17 ZoVD posuzoval důvodnost žaloby vůči zbývajícím žalovaným a zabýval se tím, zda dražebník byl povinen upustit od dražby, v tomto případě z důvodu podle § 17 odst. 7 ZoVD (kdy ostatní zákonné důvody považoval za zjevně nepřípadné, přičemž ani žalobkyně se jich nedovolávala). Za stěžejní považoval ustanovení třetí věty § 17 odst. 7 ZoVD, podle něhož je i bez souhlasu osoby oprávněné z předkupního práva zapsaného v katastru nemovitostí dražba přípustná, koná-li se na návrh správce konkursní podstaty. Uzavřel, že v tomto případě byl navrhovatelem dražby insolvenční správce, nikoli správce konkursní podstaty, nicméně uvedené ustanovení vyložil tak, že se vztahuje také na insolvenčního správce, a to jednak podle ustanovení § 17 odst. 4 ZoVD, ale také s ohledem na ustanovení § 284 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), podle něhož smluvními předkupními právy není insolvenční správce při zpeněžování majetkové podstaty vázán.

6. Měl tak za to, že dražbu nemovitostí ve vlastnictví druhé žalované, která byla navržena první žalovanou jako jejím insolvenčním správcem, bylo přípustné konat i bez ohledu na stanovisko žalobkyně coby osoby oprávněné z předkupního práva zapsaného v katastru nemovitostí. Byť bylo její předkupní právo zapsáno do katastru nemovitostí, čímž získalo charakter práva věcného, stále se jednalo o právo zřízené smlouvou, nikoli zákonem. Argumentaci žalobkyně, že šlo o zákonné předkupní právo, protože mělo zajišťovací povahu k nákladům na investice, které údajně vynaložila, považoval za zcela nepřiléhavou. Aby se jednalo o zákonné předkupní právo, muselo by být založeno zákonem, nikoli smluvním ujednáním stran, bez ohledu na hospodářský účel takového ujednání.

7. Žalobu proto i proti zbývajícím žalovaným zamítl, přičemž se podrobněji nezabýval tím, zda se jedná o šikanózní výkon práva žalobkyní, neboť na posouzení věci by to vliv nemělo. Pozastavil se nicméně nad argumentací žalobkyně, spočívající v tom, že nemohla vykonat své předkupní právo, avšak zároveň tvrdila, že je nemajetná.

8. O nákladech řízení mezi účastníky potom rozhodl podle zásady úspěchu ve věci [§ 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)], když pro účely stanovení výše tarifní hodnoty vycházel z § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), neboť dospěl k závěru, že spor o neplatnost veřejné dražby, jejímž předmětem je nemovitost, je svým charakterem nejbližší sporu o určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je nemovitá věc. Nejedná se přitom ani o spor o neúčinnost právního jednání spojený s požadavkem na zaplacení konkrétní peněžité částky (a contrario skutkovým okolnostem, o nichž rozhodoval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2155/21, kterým argumentovala první žalovaná), ani o spor o určení vlastnického práva k nemovitostem (a contrario skutkovým okolnostem, o nichž rozhodoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, kterým rovněž argumentovala první žalovaná).

9. Výši nákladů řízení potom ve vztahu k jednotlivým žalovaným podrobně stanovil, přičemž u druhé žalované vyšel pouze z ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť nebyla v řízení zastoupena advokátem.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém soudu prvního stupně vytýkala, že jednání proběhlo v rozporu se zákonem v její nepřítomnosti, byl při něm zjišťován skutkový stav věci a žalobkyně neměla možnost se ke zjištěným skutečnostem vyjádřit. Poukázala na to, že dne 16. 5. 2024 požádala o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti, byla však prvostupňovým soudem informována, že její žádosti nevyhoví. Svou žádost o odročení jednání zopakovala podáním ze dne 20. 5. 2024, bylo jí však znovu sděleno, že její žádosti o odročení jednání vyhověno nebude. Na to soud prvního stupně informovala, že se jednání nemůže osobně zúčastnit z důvodu, že bere léky, které ji omezují a mají utlumující účinky na organismus, a upozornila ho na to, že v tomto stavu se není schopna zúčastnit ani videokonference. Řízení tak trpí zásadními vadami, neboť žalobkyni byla odňata možnost jednat před soudem, a proto navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému řízení.

11. Nesouhlasila rovněž se závěrem soudu prvního stupně, který považoval za přinejmenším velmi zvláštní argumentaci žalobkyně, že nemohla vykonat své předkupní právo, avšak zároveň uplatňovala svou nemajetnost. V té souvislosti poukázala na to, že má tři dospělé a ekonomicky zaopatřené děti a rodinné příslušníky, kteří by jí byli nápomocni.

12. K odvolání žalobkyně se vyjádřila třetí žalovaná, která navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Zcela se přitom ztotožnila s postupem soudu prvního stupně, který žalobkyni informoval, že k odročení jednání nepřistoupí. Teprve ve druhé žádosti o odročení jednání žalobkyně uvedla, že má být po vlivem léků, avšak ani první a ani tuto druhou žádost nijak nedoložila. Ani z odvolání potom neplyne, že by snad žalobkyně svou žádost doložila alespoň dodatečně. Třetí žalovaná připomněla, že žalobkyně měla být v pracovní neschopnosti již od února 2024, proto považovala za zarážející, že o odročení jednání požádala až těsně před jeho termínem, což nijak nevysvětlila.

13. Vyjádření k odvolání podali rovněž čtvrtý žalovaný a pátá žalovaná, kteří navrhli potvrzení napadeného rozsudku s tím, že soud prvního stupně správně vyhodnotil postup žalobkyně, která byla sice v pracovní neschopnosti již od února 2024, avšak o odročení jednání požádala jen několik málo dní před termínem jednání. Správné bylo i posouzení následné žádosti o odročení jednání ze dne 20. 5. 2024, ve které žalobkyně popsala, že se ho nemůže zúčastnit ani prostřednictvím videokonference z důvodu užívání léků s tlumícím účinkem na organismus. Tato tvrzení žalobkyně nedoložila, když nepředložila žádnou lékařskou zprávu, ze které by užívání takových léků plynulo. Žalovaní považovali tvrzení žalobkyně, že byla pod vlivem utlumujících a omezujících léků, za nevěrohodné, neboť žalobkyně byla schopna téhož dne reagovat na datovou zprávu prvostupňového soudu, ve které jí bylo sděleno, že její žádosti o odročení jednání vyhověno nebude. Pokud by skutečně byla pod vlivem léků, které by jí bránily účastnit se hodinu trvající videokonference, nebyla by patrně ani schopna reagovat na datovou zprávu soudu. Omluvu žalobkyně proto vnímali jako obstrukční s tím, že jde o její další pokus o šikanu vydražitele a snahu bránit mu v nakládání s vydraženými nemovitostmi, neboť až do pravomocného skončení řízení bude v katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti, která de facto brání páté žalované v dalším nakládání s nemovitostmi.

14. Před jednáním odvolacího soudu požádala žalobkyně dne 8. 1. 2025 o jeho odročení z důvodu, že se snaží o uzavření dohody o narovnání. Této žádosti odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že důvod k odročení jednání dán není a případnou dohodu o mimosoudním řešení věci lze uzavřít i před odvolacím soudem, přičemž o nevyhovění žádosti žalobkyni obratem informoval. Žalobkyně následně znovu požádala o odročení jednání odvolacího soudu podáním ze dne 14. 1. 2025, které její advokátka odůvodnila kolizí s jiným nařízeným jednáním. Ani této žádosti odvolací soud nevyhověl s tím, že uplatněný důvod odročení není důležitým důvodem ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř., a vyrozuměl žalobkyni, že jednání odvolacího soudu proběhne v nařízeném termínu, a to případně i v nepřítomnosti žalobkyně či její zástupkyně.

15. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání neshledal důvodným.

16. Procesní pochybení dosavadního řízení odvolací soud neshledal [§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]; stejně tak neshledal, že by došlo k vadnému postupu soudu prvního stupně tím, že nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem nebo k jí označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem [§ 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; neshledal ani, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] či že by soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností [§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.]. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z postačujících skutkových zjištění, v odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a proč neprovedl další navržené důkazy i jakými úvahami se řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Věc posoudil rovněž správně i po stránce právní. V odvolacím řízení pak nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odlišnému posouzení věci.

17. Odvolací soud se nejprve zabýval stěžejní námitkou žalobkyně vztahující se k průběhu řízení před soudem prvního stupně, spočívající v tom, že nebyly splněny podmínky k jednání soudu v její nepřítomnosti, neboť jej opakovaně požádala o odročení nařízeného jednání z důvodu své pracovní neschopnosti. Od toho odvozovala, že soud prvního stupně ani neměl zjišťovat skutkový stav věci, neboť se ke zjištěným skutečnostem nemohla vyjadřovat.

18. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

19. Z komentářové literatury [srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023] vyplývá, že soud může v řízení sporném věc projednat v nepřítomnosti účastníka, byl-li účastník řádně předvolán a byla-li mu řádně doručena žaloba (nejde-li o žalobce). V takovém případě vychází z obsahu spisu a dosud provedených důkazů. Tím, že se účastník k jednání nedostaví, zbavuje se možnosti být ze strany soudu poučen o hrozícím neúspěchu ve sporu. Soud nemusí odročovat za účelem zjištění jeho stanoviska a případných návrhů na doplnění dokazování. Je záležitostí účastníka, aby zabezpečil obhajobu svých zájmů před soudem, a to svojí přítomností nebo za přítomnosti svého zástupce. Omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 2 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 803/2000). Nemá-li soud důvod pochybovat o pravdivosti tvrzeného důvodu pro odročení, nemusí být omluva doložena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1030/2017). Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, soud posuzuje s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, je-li využíván k záměrným procesním obstrukcím. Soud nemá povinnost účastníka informovat, že jeho omluvu akceptoval. Je věcí účastníka, aby se sám informoval.

20. Odvolací soud zhodnotil postup soudu prvního stupně jako zcela správný, neboť žalobkyně se sice k prvnímu nařízenému jednání omluvila a požádala o jeho odročení, rozhodně ale nešlo o žádost včasnou, neboť o důvodech pro odročení jednání spočívajících v její pracovní neschopnosti žalobkyně věděla již ke dni doručení předvolání k němu. Navíc byla soudem prvního stupně v dostatečné lhůtě před jednáním informována o tom, že její žádost považuje za nedůvodnou, měla tak možnost zajistit si na jednání zástupce, případně se jednání zúčastnit prostřednictvím videokonference. Důvody, které jí v této účasti bránily, sice žalobkyně uvedla, avšak nedoložila soudu prvního stupně a ani soudu odvolacímu.

21. Odvolací soud posuzuje postup prvostupňového soudu podle § 101 odst. 3 o. s. ř. rovněž v kontextu jednání žalobkyně v rámci řízení odvolacího, kdy ta nejprve žádala o odročení jednání odvolacího soudu z důvodu údajného pokusu o mimosoudní vyřízení věci s protistranou, přičemž existenci a průběh mimosoudních jednání nijak nedoložila a po neúspěchu tohoto pokusu požádala znovu o jeho odročení s tím, že si zvolila k zastupování advokátku, která však bude mít v době jednání kolizi. Postup žalobkyně lze tak s přihlédnutím k okolnostem případu považovat za obstrukční, neboť v obou fázích řízení celkem již čtyřikrát požádala o odročení jednání, aniž by vážné důvody pro tento postup doložila. Pokud potom měla v úmyslu nechat se zastoupit advokátem, měla si s ohledem na nevyhovění její předchozí žádosti ze strany odvolacího soudu zvolit takového advokáta, který nemá v době jednání odvolacího soudu kolizi.

22. Soud prvního stupně proto zcela správně jednal a ve věci rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř., čímž se žalobkyni zároveň dostalo poučení podle § 118a o. s. ř. o plnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, neboť se svou neúčastí na jednání zbavila možnosti být ze strany soudu prvního stupně uvedeným způsobem poučena. Nicméně jak bude vysvětleno dále, s ohledem na skutkový a právní stav věci takový postup nebyl potřebný.

23. K věci samé lze zcela odkázat na správné, pečlivé a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně, kdy primárně správné je zamítavé rozhodnutí ohledně čtvrtého žalovaného, jehož pasivní věcná legitimace v řízení nemůže být dána. Nejedná se totiž o navrhovatele dražby, vlastníka nebo nositele jiného práva k předmětu dražby, a ani dražebníka či vydražitele, což jsou jediné osoby, které mohou být podle § 24 odst. 3 ZoVD účastníky řízení o žalobě na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby (viz správný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1346/2018).

24. Podle § 17 odst. 1 věta první ZoVD dražbou dobrovolnou je dražba prováděná na návrh vlastníka.

25. Podle § 17 odst. 4 ZoVD vlastníkem se rozumí též osoba, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a je vlastníkem zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna předmět dražby zcizit, likvidátor a insolvenční správce.

26. Podle § 17 odst. 7 první až třetí ZoVD dražit v dražbě dobrovolné nelze nemovitosti, jejichž vlastnictví je omezeno předkupním právem zapsaným v katastru nemovitostí, a věci movité, jejichž vlastnictví je omezeno předkupním právem zapsaným v listinách osvědčujících vlastnictví a nezbytných k nakládání s věcí. To neplatí, vysloví-li každá z oprávněných osob s provedením dražby svůj souhlas formou písemného prohlášení opatřeného jejím úředně ověřeným podpisem a předloženého dražebníkovi nejpozději před podpisem dražební vyhlášky. I bez tohoto souhlasu je dražba přípustná, koná-li se na návrh správce konkursní podstaty.

27. Odvolací soud se ztotožňuje se správným závěrem prvostupňového soudu ohledně aktivní věcné legitimace žalobkyně, která byla v době konání dražby osobou oprávněnou z předkupního práva k předmětu dražby a mohla se proto podle § 24 odst. 3 ZoVD domáhat, aby soud vyslovil její neplatnost.

28. Zcela správný je však i jeho závěr, že předmětná dražba byla přípustná, a nemohla tak být ani neplatná za situace, kdy se konala na návrh první žalované, která je insolvenční správkyní druhé žalované. Zákon sice v § 17 odst. 7 věta třetí ZoVD hovoří o správci konkursní podstaty, odvolací soud však v této souvislosti odkazuje na zcela pregnantní vysvětlení obsažené v bodě 16 odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož se vztahuje také na insolvenčního správce (srov. § 17 odst. 4 ZoVD), který není podle ustanovení § 284 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) při zpeněžování majetkové podstaty smluvními předkupními právy vázán. Konala-li se tak veřejná dobrovolná dražba nemovitostí ve vlastnictví druhé žalované na návrh první žalované jako její insolvenční správkyně, mohla třetí žalovaná jako dražebník nemovitosti dražit i v případě, že v době konání dražby byla žalobkyně osobou oprávněnou z předkupního práva k draženým nemovitostem. Pátá žalovaná se tak na základě dobrovolné veřejné dražby stala řádným vlastníkem předmětu dražby.

29. Správné je potom rovněž hodnocení soudu prvního stupně, který považoval za zcela nepřiléhavou argumentaci žalobkyně, že by její předkupní právo zapsané v katastru nemovitostí mělo být předkupním právem zákonným. Aby se předkupní právo mohlo považovat za zákonné, muselo by na základě zákona vzniknout, zde se tak stalo na základě uzavřené smlouvy.

30. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně akcesorických výroků o nákladech řízení, když se zcela ztotožnil s určením tarifní hodnoty pro výpočet výše úkonu právní služby advokáta podle § 9 odst. 4 písm. b) a. t., jak jej soud prvního stupně vysvětlil v bodě 20 odůvodnění napadeného rozsudku, a rovněž se správností jejich celkového vyčíslení.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a to s ohledem na zásadu plného procesního úspěchu žalovaných v této fázi řízení.

32. Ve vztahu mezi žalobkyní a první a druhou žalovanou těmto žalovaným náklady odvolacího řízení nevznikly, proto nebyly žádné ze stran přiznány.

33. Ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou byla úspěšné třetí žalované přiznána náhrada nákladů spočívající v odměně advokáta za dva úkony právní služby po 5 620 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 13. 1. 2025 a účast u jednání odvolacího soudu), která byla stanovena podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. d, g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025, a dále za dvě náhrady hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 3 a. t. ve stejném znění) a v náhradě za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 14 689,40 Kč.

34. Ve vztahu mezi žalobkyní a čtvrtým a pátou žalovanými byla těmto žalovaným přiznána náhrada nákladů řízení sestávajících z odměny advokáta, a to u každého z žalovaných za dva úkony právní služby, kterými jsou sepis vyjádření k odvolání ze dne 6. 6. 2024 a účast u jednání odvolacího soudu konaného dne datum. Výše mimosmluvní odměny advokáta se odvíjí od § 7 bod 5, § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t., přičemž pro úkon učiněný dne 6. 6. 2024 je použito znění vyhlášky č. 177/1996 Sb. účinné do 31. 12. 2024 a vychází se tak z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) a. t., čemuž odpovídá částka 3 100 Kč, a pro úkon učiněný dne 16. 1. 2025 se použije znění vyhlášky účinné od 1. 1. 2025 (tedy podle vyhlášky č. 258/2024 Sb.), kdy se vychází z tarifní hodnoty 113 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) a. t., čemuž odpovídá částka 5 620 Kč. Podle § 12 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 náleží advokátovi uvedená odměna za zastupování každého z žalovaných, snížená o 20 %, proto za úkon učiněný do 31. 12. 2024 mu náleží odměna za každého z žalovaných ve výši 2 480 Kč (celkem 4 960 Kč). Podle § 12 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 při společných úkonech při zastupování více osob náleží advokátovi za druhou a každou další takto zastupovanou osobu snížená mimosmluvní odměna, která se snižuje konkrétně za druhou osobu o 20 %. Proto za úkon právní služby učiněný po 1. 1. 2025 náleží advokátu žalovaných odměna za oba žalované v částečně snížené výši (5 620 Kč za čtvrtého žalovaného a 4 496 Kč za pátou žalovanou, celkem 10 116 Kč). K nákladům odvolacího řízení dále náleží náhrada hotových výdajů souvisejících s úkony právní služby advokáta podle § 13 odst. 4 a. t., a to opět u časově prvního úkonu ve výši 300 Kč dle znění a. t. účinného do 31. 12. 2024 a u druhého úkonu ve výši 450 Kč dle znění a. t. účinného od 1. 1. 2025.

35. Žalovaným náleží rovněž náhrada vzniklých a doložených cestovních výdajů jejich advokáta podle § 13 odst. 5 a. t., jimiž jsou náklady na cestu veřejnou osobní dopravou k jednání odvolacího soudu a zpět ve výši 639 Kč (cesta místo-místo) a 749 Kč (cesta místo-místo). Dále žalovaným náleží náhrada za promeškaný čas jejich advokáta podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 za 16 půlhodin po 150 Kč v souvislosti s cestou advokáta žalovaných ze sídla kanceláře k soudu a zpět.

36. Celkové náklady čtvrtého a páté žalovaných ve výši 23 732,94 Kč (zahrnující podle § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21% DPH z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu prvního stupně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud.