OSKI 28 C 25/2026-35

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudkyní Mgr. Renátou Pešlovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro 14 579,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 500,57 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu výrokem I. tohoto rozsudku řádně a včas, je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů, a to od prvého dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částky.

II. Žaloba se částečně zamítá co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 10 079,33 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 804,07 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 121,29 Kč, úrok ve výši 12 % ročně z částky 13 079,90 Kč za dobu od 1. 12. 2025 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 079,90 Kč za dobu od 1. 12. 2025 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karviné do 3 dnů od právní moci rozsudku nedoplatek soudního poplatku za řízení před soudem I. stupně ve výši 200 Kč, na bankovní účet č. 3703-220791/0710, variabilní symbol var. symbol.

1. Žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 14 579,90 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 804,07 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 121,29 Kč, úrokem ve výši 12 % ročně z částky 13 079,90 Kč za dobu od 1. 12. 2025 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 079,90 Kč za dobu od 1. 12. 2025 do zaplacení. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že dne 15. 9. 2017 uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 20 000 Kč, s tím, že žalovaný mohl čerpat úvěr opakovaně až do vyčerpání úvěrového limitu. K prvnímu čerpání došlo bezhotovostně dne 1. 2. 2020. Žalovaný hradit úrok ve výši 16,90 % ročně a zavázal se splácet čerpaný úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně v souladu se smlouvou, z důvodu neplacení splátek prohlásila ke dni 2. 4. 2025 celý úvěr za okamžitě splatný a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.

4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 15. 9. 2017 soud vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela tuto smlouvu s žalovaným a ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do celkové výše úvěrového limitu 20 000 Kč, s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru až do výše tohoto limitu. Úvěr se žalovaný zavazuje splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1 000 Kč, je dohodnuta úroková sazba 16,90 % ročně. Úvěr je veden na úvěrovém účtu č. č. účtu.

5. Z přehledu transakcí na úvěrového účtu č. č. účtu má soud za prokázáno, že žalovaný čerpal celkem 38 800 Kč a celkem žalobkyni uhradil 34 299,43 Kč.

6. Dopisem ze dne 2. 4. 2025 oznámila žalobkyně žalovanému zesplatnění úvěru.

7. Žalovaný byl advokátem zastupujícím žalobkyni vyzván k úhradu dluhu před podáním žaloby písemně dopisem ze dne 20. 11. 2025.

8. Z ostatních předložených listinných důkazů soud s ohledem na právní posouzení neučinil žádná právně relevantní skutková zjištění.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následovně.

10. Žalobkyně své nároky zakládala na smlouvě, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ Na smlouvu v plném rozsahu dopadá regulace stanovená zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost.

11. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů žadatele o úvěr, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Obsah odborné péče poskytovatele spotřebitelského úvěru při posouzení úvěruschopnosti, nutný pro naplnění účelu zákona – ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním, vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), tak, že se jedná vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž poskytovatel spotřebitelského úvěru plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

13. Žalobkyně popsala proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného v podání ze dne 17. 2. 2026. Uvedla, že příjem žalovaného ověřila dle výpisů z pohybu na běžném účtu žalovaného, průměrná mzda vyplacená žalovanému v září 2016 až v únoru 2017 dosáhla částky 15 734,83 Kč, a z této částky žalobkyně při posouzení schopnosti splácet vyšla. Existenční výdaje žalovaného byly stanoveny ve výši 5 957 Kč dle ekonomického modelu, který vychází z dat Českého statistického úřadu, a je pravidelně revidován, a z pravidelných výdajů žalovaného které tvořily pravidelné splátky v celkové výši 5 500 Kč měsíčně. Žalobkyně provedla kontrolu žalovaného přes systém CBCB (nebankovní i bankovní registry). Uvedené vyplývá z předložených listinných důkazů – žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, výpisu z účtu žalovaného a z dokumentu „posouzení úvěruschopnosti klienta“. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl svého zaměstnavatele, výši mzdy 15 945 Kč, v jsou v rubrice měsíční splátky domácnosti uvedeny položky: splátky úvěrů (skupina ČS), splátky u jiných bank včetně soukr. leasingu, splátky nebankovních produktů, ostatní splátky (např. výživné, srážky ze mzdy, léky, nájem), u věch položek je vyplněno 0 Kč.

14. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele. Žalobkyně ověřila příjem žalovaného, nicméně zcela rezignovala na zjištění skutečných výdajů žalovaného. Tuto povinnost nelze obcházet vytvořením modelu ze statistických dat a normativních nákladů na bydlení, a nahradit skutečné výdaje částkou dle určení poskytovatele úvěru, jak učinila žalobkyně. Soud je toho názoru, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru při posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr je zjistit a ověřit skutečnou výdajů na bydlení, neboť výdaje na bydlení jsou nutnou součástí životních nákladů, a to v zásadní výši v poměru k ostatním životním nákladům, a zjištění a ověření výdajů na bydlení není spojeno s nepřiměřenými obtížemi. Na splnění této povinnosti je v dané věci nutno o to důrazněji trvat z důvodu, že žalobkyně uváděla, že vyšla z příjmu žalovaného ve výši 15 734,83 Kč a výše splátek s nimiž žalobkyně kalkulovala činila 5 500 Kč, tedy rozdíl který měl žalovanému zůstat po uhrazení splátky je tak nízký, že žalobkyně měla mít postaveno na jisto, že z tohoto zůstatku bude žalovaný skutečně schopen hradit své základní životní potřeby, tj. zejména skutečné náklady na bydlení. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom, že zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR-Finance s.r.o. v. GK., ve věci C-679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.

15. Je – li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 4 500,57 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z., a soud v souladu s výkladem podaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s ohledem na to, že mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k dohodě o době k uhrazení jistiny, musel určit lhůtu pro vrácení jistiny. K tomu soud uvádí, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti ani nebylo žalovaným tvrzeno, že by nebylo v jeho možnostech vrátit jistinu úvěru v obecné zákonné lhůtě pro splnění povinnosti, přičemž soud přihlédl též k tomu, že žalovaný opakovaně byl vyzván k uhrazení dluhu, naposledy předžalobní výzvou, a došel proto k závěru, že po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil ve lhůtě analogicky odvozené od lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil proto žalovanému splnění povinnosti vrátit zůstatek poskytnuté jistiny ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného pak plyne, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení se splněním povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na úroky z prodlení. Soud proto žalobu zamítl též do co požadovaného úroku z prodlení, rovněž jako i co do nároků vyplývajících z neplatné smlouvy (úroky, úroky), resp. co do částky převyšující částku, k jejímuž uhrazení je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Současně však soud reflektoval též to, že v případě, že se žalovaný neuhradí povinnost uloženou mu tímto rozsudkem řádně a včas, dostane se ve smyslu § 1968 o. z. do prodlení, s čímž je spojeno právo žalobkyně jako věřitele na zaplacení úroku z prodlení, proto současně s uložením povinnosti k zaplacení zůstatku na jistině rozhodl o povinnosti žalovaného v případě, že se dostane do prodlení se splněním uložené povinnosti, tedy dluh řádně a včas nesplní, zaplatit žalobkyni též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadovaného nároku a procesně úspěšnější žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

17. Výrokem IV. rozsudku soud uložil žalobkyni zaplatit na nedoplatku soudního poplatku za zahájené řízení částku 200 Kč. Žalobkyně uhradila za zahájené řízení soudní poplatek ve výši 800 Kč určené dle položky 2 bodu 1. Sazebníku, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. V dané věci však elektronický platební rozkaz nebyl vydán, a proto dle položky 2 bodu 2 Sazebníku je žalobkyně povinna uhradit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč dle položky 1 Sazebníku, a soud tak v souladu s § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích doměřil nedoplatek soudního poplatku a zavázal žalobkyni k jeho úhradě.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Karviné. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.