OSPI 12 C 47/2025-164

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Špeldovou v právní věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce:Jméno žalobce A, narozený Datum narození žalobce A ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_005⟫ zastoupeného advokátem: Jméno advokáta ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalované:Česká republika - Jméno žalované, IČO IČO žalované ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_010⟫ o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení ve výši 273 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 237 187 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba žalobce proti žalované o zaplacení částky 51 613 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 21. 1. 2025 do 26. 3. 2025 z částky 288 800 Kč a ve výši 12 % ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení z částky 51 613 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 135 490 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se proti žalované domáhá zaplacení částky 273 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 1. 2025 do zaplacení s tím, že vůči žalobci bylo v roce 2015, a to Krajským ředitelstvím Policie ČR, Územní odbor adresa, Oddělení obecné kriminality SKPV, adresa, vydáno usnesení č.j. číslo jednací o zahájení trestního stíhání, a to pro trestný čin (zločin) podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zák. Trestní řízení není k dnešnímu dni skončeno pravomocným rozsudkem, dokonce v současné době není vydán ani rozsudek nalézacího (prvostupňového) soudu, přičemž ani tato skutečnost (vzhledem k níže uvedenému, tedy tomu, že řízení trvá již více než devět let) nebrání podání tohoto návrhu, který má být také motivem k co nejdřívějšímu rozhodnutí soudu, které již více než devět let udržuje žalobce v nejistotě, což se zcela zásadně a negativně promítá do jeho psychického stavu (který je ostatně nyní i soudně zkoumán). Dle žalobce je jednak celkově řízení již nepřiměřeně dlouhé (pro více než devítileté trestní řízení – nadto toliko s jedním obžalovaným – není relevantní odůvodnění) a jednak došlo v řízení k řadě průtahů ohledně projednání věci před soud obou stupňů (např. o v říjnu 2017 vydaném prvostupňovém rozhodnutí bylo odvolacím soudem rozhodnuto až v září 2018, po vrácení spisu v říjnu 2018 až v únor 2019 bylo nařízeno další hlavní líčení, po vydání prvostupňového rozhodnutí v květnu 2023 až únoru 2024 rozhodnuto odvolacím soudem apod.). Zejména však došlo již ke čtyřnásobnému vrácení věci odvolacím soudem soudu nalézacímu (aniž by došlo k výměně senátu nalézacího soudu, který zřejmě není s to správně ve věci rozhodnout), přičemž pak takovýto „ping-pong“ mezi soudními instancemi (a to ještě ve věci nerozhodoval Nejvyšší soud potažmo Ústavní soud) není právními předpisy předpokládán jako správné (ekonomické, hospodárné a rychlé) řešení trestní kauzy. Žalobce si je vědom čtyř základních kritérií, kterými i dle Evropského soudu pro lidská práva je posuzována adekvátnost délky i civilního řízení – tedy složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele. Věc (trestní kauza) je samozřejmě zejména tím, že již byla čtyřikráte projednávána jako nalézacím tak odvolacím soudem (jednou došlo ke změně předsedy senátu), minimálně rozsahem spisovaného materiálu nadstandardní, nicméně často se jedná o skutečnosti zaviněné zejména nalézacím soudem (např. to, že několikrát musí vyslýchat tytéž svědky, protože výslech není proveden řádně apod.). Po procesní stránce tak jde o spíš jednoduchou trestní kauzu, s jedním obžalovaným, dvěma (v trestní věci) poškozenými a několika svědky a spíše menším listinným podkladem, skutkově jde o věc sice rozpornou (mezi stranami), ale nikterak složitou a po právní stránce jde o věc bagatelní, tedy posoudit, zda se žalobce dopustil podvodu. Znalecký posudek (z písmoznalectví) se vypracovával až po cca 8 letech řízení, nyní se vypracovává (po více než 9 let) lékařský… Žalobce jednání neobstruoval, sice občasně (a to vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, který progradoval až do II. stupně ID, když nyní běží řízení o III. stupni ID) byl nucen se ze zdravotních důvodů omluvit, nicméně pravá příčina dlouhého konání trestní řízení zjevně spočívá někde jinde (zejména 4x vrácený rozsudek nalézacího soudu, změna předsedy senátu)… Postup státních orgánů nutno hodnotit jako jednoduše nesprávný a špatný, a to ať již nalézací soud, který není schopen ani napočtvrté vygenerovat správný rozsudek, tak bohužel ani ze strany odvolacího soudu, který namísto aby nejvýše po třetím rozhodování nalézacího soudu odebral věc příslušnému senátu (který zjevně není s to tuto kauzu nezaujatě a zejména správně rozhodnout) nalézacího soudu, tak ji setrvale vrací témuž senátu s očekáváním (zatím vždy nenaplněným), že už konečně dojde ke správnému rozhodnutí, přičemž nyní se věc již nachází popáté u nalézacího soudu a kdo ví jaký bude další průběh trestního řízení… Docházelo tak pouze k rozhodování dvou instancí a k lepšímu si stát rozhodně nemůže připisovat to, že meritorně rozhodovaly soudy obou instancí již 4x (ba naopak, jak uvedeno, jde spíše o ostudu soudní stolice). V neposlední řadě kritérium významu řízení pro žalobce je v uvedené věci značné, neboť jednak šlo o trestní řízení v pozici obviněného (resp. nyní již osm let obžalovaného), když toto samo o sobě zvyšuje význam řízení pro žalobce, a to dokonce ve zcela zásadní trestní sazbě 2-8 let, s hrozící náhradou škody ve výši výrazně přes 1 mil. Kč, kdy nejistota žalobce způsobená právě nepřiměřenou délkou řízení se promítala jak do jeho rodinné (rozchod s dlouholetou přítelkyní a matkou společného syna, psychické onemocnění, které časem progradovalo až do II. stupně ID, potažmo dokonce do III. stupně ID) i sociální sféry. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 platí, že základní částka při určování výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se pohybuje v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení včetně možnosti úpravy na základě přihlédnutí ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb. v platném znění (dále též „ZoOŠZS“). Jelikož v dané věci – jak uvedeno výše – složitost věci z hlediska standardu je nejvýše průměrná, žalobce se na průtazích nikterak zásadně natož bezdůvodně nepodílel, konání (obou stupňů soudní soustavy není rozhodně prosto chyb) státních orgánů lze označit za nikoliv správné či včasné a věc měla a má (z hlediska osobního, lékařského, druhu trestné činnosti, délce trvání, hrozbě trestem až 8 let) pro žalobce značný význam, je možné některých kritérií využít k úpravě Nejvyšším soudem judikované částky 15 000 Kč až 20 000 Kč a to ohledně kritéria dle § 31a odst. 3 pod písm. b) 0 %, u písm. c) 0 %, u písm. d) zvýšení o 20 % a u písm. e) zvýšení o 40 %, celkově tedy zvýšení o 60 %. Jako základní roční částku žalobce považuje (na základě shora uvedeného i celkové délky řízení) částku 19 000 Kč (neboť řízení trvá již více než extrémních devět let a ještě notnou dobu trvat do právní moci nepochybně bude), když adekvátní částka za nepřiměřenou délku řízení (do níž je dle judikatury počítána nikoliv jen doba prokazatelných průtahů, ale celková doba řízení) činí tedy nikoliv 19 000 Kč/ročně, ale 30 400 Kč za první dva roky a dále pak za každý rok řízení. Řízení trvá aktuálně přes 9 let, žalobce počítá s dobou ukončení po nejdříve 10 letech, tj. za prvních 24 měsíců žalobce požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 400 Kč a za zbývajících 8 let částku ve výši 243 200 Kč, celkem tedy 273 600 Kč. Žalobce žalovanou vyzval k řešení nastalé situace a souladně s § 142a o.s.ř. uplatnil svůj nárok formou předžalobní výzvy (souladně také s postupem stanoveným § 14 ZoOŠZS), a to konkrétně dne 26. 9. 2024, přičemž dne 20. 1. 2025 obdržel reakci, v níž žalovaná uznává nepřiměřenou délku řízení (a tedy porušení zákona), avšak dospívá (pro žalobce překvapivě, neboť devět či spíše deset let, když řízení není ještě ani skončeno) pouze ke konstatování porušení práva, které rozhodně není primárním způsobem odškodnění takto nepřiměřeně dlouhého řízení. Zároveň byl žalobce poučen, že tímto je ukončeno projednání jeho nároku po tzv. úřední linii, tedy žalobce vzhledem k běhu promlčecí doby (i v souladu s výzvou v závěru stanoviska) koná a musí se svého nároku (ve výši žalobního petitu) domáhat žalobou u příslušného soudu. Za tento přitom volí soud, v jehož obvodu došlo k události zakládající žalované právo, tedy Okresní soud v Písku, neboť k zahájení trestního stíhání žalobce došlo policejním orgánem v Písku. Ohledně úroku z prodlení žalobce poukazuje na zákonnou lhůtu k plnění stanovenou ZoOŠZS („Stát se nicméně v prodlení s poskytnutím náhrady za škodu způsobenou výkonem veřejné moci ocitá teprve marným uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u ústředního orgánu; ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej také stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Protože lhůta splatnosti je výslovně stanovena, neuplatní se v těchto případech § 536 ObčZ (pozn. myšlen § 563 ObčZ), který obecně pro nárok na náhradu škody váže povinnost dlužníka splnit dluh k prvnímu dni následujícímu poté, co byl o to poškozeným požádán.“ (jméno FO. § 15 [Splatnost a uplatnění nároku u soudu]. jméno FO. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 3.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, ISBN 978-80-7400-427-8.). Na základě shora uvedených skutečností tedy žalobce navrhuje, aby soud žalobě vyhověl. Žalobce doplnil dne 2. 5. 2025, že pokud žalovaná považuje žalobu za předčasnou (aniž by tento svůj názor či závěr jakkoliv argumentačně podložila – vyjma toho, že závěr soudu má vliv na intenzitu újmy, s čímž žalobce nesouhlasí, neboť k takovému odškodnění pak slouží případné odškodňovací řízení za nezákonné trestní stíhání, zde se však odškodňuje nejistota osoby plynoucí z dlouhého řízení, ať již toto dopadne jakkoliv), tak tento její názor není správný, neboť žalobce v tzv. odškodňovacím řízení není omezen existencí právní mocí (napadaného resp. v tomto případě jeho nepřiměřenou délkou) rozhodnutí. Tedy domáhat se odškodnění (včetně podání žaloby) může žalobce jako poškozený již kdykoliv, kdy jsou splněny podmínky pro to, aby bylo na řízení nahlíženo jako na nepřiměřeně dlouhé. A to v daném případě nepochybně je, a tato skutečnost je ostatně nesporná, neboť toto tvrdí i sama žalovaná (resp. sama konstatovala nepřiměřenost délky řízení). Dále žalovaná uvádí, že v řízení nebyly žádné průtahy. Byť ani s tímto žalobce nesouhlasí (např. pětiměsíční řízení před odvolacím soudem na přelomu let 2023 a 2023, přičemž tato věc byla u odvolacího soudu již počtvrté, předtím čtyřměsíční průtah po vydání rozhodnutí dne 10. 10. 2017 do vůbec odeslání spisu odvolacímu soudu dne 5. 2. 2018 apod.), pak i kdyby skutečně v řízení žádné průtahy nebyly, pak pro odškodnění žalobce postačuje, byť jen nepřiměřená celková délka řízení, která je v řízení mezi stranami nesporná. Ostatně čtyřnásobný „ping-pong“ mezi prvostupňovou a nalézací instancí (když nyní je věc u nalézacího soudu v pátém „kole“) jistě nelze považovat za žádoucí stav a něco, co by mělo žalované sloužil jako alibi pro délku řízení. Na paměti je přitom třeba mít, že trestní řízení (které se má konat pro získání právní jistoty velmi rychle) je jednak prvostupňově v pátém „kole“ a jednak prakticky opět na začátku, neboť došlo ke změně senátu a veškeré dokazování bude nejspíše muset být konáno znovu, tedy je zde předpoklad ještě řady měsíců, než vůbec trestní stíhání zahájené v roce 2015 pravomocně skončí. Zde se musí žalobce podivit, že ačkoliv sama žalovaná konstatuje nespornost nepřiměřené délky řízení, toto trvá již cca 10 let a konec v nedohlednu, že peněžitá náhrada nebyla přiznána a má dostačovat pouhé konstatování porušení práva. Pokud se pak žalovaná pouští do hodnocení celkové délky a naplnění jednotlivých základní částku modifikujících kritérií, pak je dle žalobce – slušně řečeno – nepřiměřeně přísná, když v řadě ohledů dokonce rozporná s vlastní metodikou odškodňování (např. nízký význam řízení pro obžalovaného v trestní věci), tedy s Manuálem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstva spravedlnosti z května 2006. Celková délka (nyní již cca 10 let) je nepochybně extrémně nepřiměřeně dlouhá, přičemž se nejedná ani o lehce nepřiměřenou délku, ale skutečně extrémní délku (pokud si nechceme nalhávat, že 10 let trvající trestní řízení řekněme o údajném banálním podvodu se dvěma poškozenými, je normální stav české justice), která se (i dle příkladů shora uvedené metodiky standardně ze strany ESLP odškodňuje minimálně 6,5-7 tis. EUR) rozhodně neodškodňuje konstatování porušení práva, obzvláště pokud toto není podloženo konkrétními okolnostmi (neboť tím dochází k dalšímu zásahu do práv žalobce viz např. nález ÚS sp. zn. III. ÚS 1565/23). Za takovéto situace musí být základní částka stanovena již blíže maximální hranici, ostatně proto žalobce navrhoval částku 19 tis. Kč ročně (resp. za první dva roky). Žalovaná se k tomuto ani nikterak ve své repliky nevyjadřuje. Pokud pak žalovaná namítá skutkovou i právní složitost věci, což dovozuje toliko rozsahem spisového materiálu, pak ani s tímto žalobce nesouhlasí. Rozsah spisového materiálu je jistě dán zejména tím, že došlo již ke čtyřnásobnému „ping-pongu“ mezi soudními instancemi, avšak tento o složitosti věci ničeho nevypovídá. Naopak z triády složitosti věci (procesní, skutková a právní) není věc složité ani v jedné části – procesně snad jen zpracování znaleckých posudků věc prodloužilo (jistě nikoliv na 10 let), ale po právní stránce se jedná o údajný bagatelní podvod se dvěma poškozenými a právně je na soudu toliko na základě skutkového stavu posoudit, zda jde o podvod či nikoliv. Obžalovaný je pouze jeden, poškození dva, do věci nezasahuje mezinárodní prvek, tudíž zde žalobce navrhoval do základní částky (spíše ale při mírnosti posouzení pro žalovanou) nezasahovat. Údajné prodlužování řízení ze strany žalobce, které tvrdí žalovaná, není správně popsané. Jelikož je žalobce poměrně vážně nemocný, je jisté, že k občasnému odročení dochází, ale rozhodně nelze hovořit o významném prodlužování z důvodu na straně žalobce či snad dokonce o vyhýbání se soudu (ostatně zcela bezproblémově proběhla čtyři „kola“ soudního řízení, tudíž zde není problém s tím, že by žalobce jakkoliv obstruoval) a stejně tak údajná nekontaktnost žalobce jako obžalovaného je obracení chyby (žalobce má datovou schránku, do které je povinnost jej kontaktovat, pokud toto dotčené orgány nerealizují, pak nelze chybu přenášet na žalobce). Zde také žalobce správně nenavrhoval do základní částky zasahovat. Za „soudní ping-pong“ však již žalobce důvodně navrhoval zvýšení základní částky alespoň o 20 %, neboť postup státních orgánů nelze za takové situace rozhodně hodnotit jako správný a dostatečně rychle směřující k pravomocnému rozhodnutí věci. Za nepochopitelné pak musí žalobce označit vyjádření žalované o tom, že význam řízení byl pro žadatele/žalobce nízký. ESLP (i shora citovaná metodika) řadí řízení v trestních věcech mezi řízení, která vyžadují zvláštní či mimořádnou péči a již a priori bude význam řízení pro žadatele vysoký. Zde probíhá trestní řízení cca 10 let, tudíž už jen z podstaty věci je význam řízení pro žalobce vysoký, obzvláště za situace, kdy mu také prodlužovanou nejistotou prograduje jeho psychické onemocnění. I zde je žalobcovo ohodnocení plus 40 % plně důvodné. Žalobce musí rozporovat také závěry žalované v bodě 6. její repliky. Žalovaná mohla samozřejmě být v prodlení již od 21. 1. 2025 (i když neuběhla půlroční lhůta), neboť dne 20. 1. 2025 žalobci napsala, že jeho žádost o odškodnění zamítá, má mimosoudní projednání považovat za ukončené (což má obdobné účinky jako proběhnutí šestiměsíční lhůty na mimosoudní projednání) a pokud nesouhlasí, má se obrátit na soud.

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila dne 6. 3. 2025 tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaná považuje žalobu za předčasnou. Žalobce se podanou žalobou domáhá přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 273 600 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení původně vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016. Žalovaná činí nespornou skutečnost, že žalobce dne 26. 9. 2024 uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění ve smyslu ZoOŠZS. Žalovaná konstatovala nepřiměřenost délky řízení, peněžitá náhrada přiznána nebyla. Žalovanou bylo z obsahu předmětného soudního spisu ohledně průběhu řízení v dané právní věci zjištěno následující. V roce 2015 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání. Obžaloba byla k soudu podána v prosinci 2016. Ve věci proběhlo hlavní líčení, které bylo několikrát odročeno. V říjnu 2017 okresní soud vynesl odsuzující rozsudek, proti kterému podal obžalovaný odvolání do protokolu. V lednu 2018 bylo soudu odvolání obžalovaného doručeno. V únoru 2018 byl věc předložena soudu druhého stupně. Ve věci proběhla veřejná zasedání. V září 2018 krajský soud usnesením napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a vrátil soudu prvního stupně. V listopadu 2018 obžalovaný k dotazu soudu sdělil, že trvá na opětovném provedení hlavního líčení. Ve věci následně proběhla hlavní líčení. V lednu 2020 okresní soud vydal odsuzující rozsudek, proti kterému se obžalovaný v únoru 2020 odvolal. V březnu 2020 bylo odvolání doplněno a podána námitka podjatosti předsedy senátu soudu, následně byl spis předložen soudu druhého stupně. Ve věci proběhlo veřejné zasedání, byla doplněna námitka obžalovaného podjatosti. V červenci 2020 bylo v neveřejném zasedání rozhodnuto, že soudce není v předmětné trestní věci vyloučen. Proběhla další veřejná zasedání. V září 2020 krajský soud rozhodl tak, že rozsudek v celém rozsahu ruší a vrací. Nařízené hlavní líčení bylo několikrát odročeno. V říjnu 2021 okresní soud vydal odsuzující rozsudek, proti kterému podal obžalovaný odvolání. V březnu 2022 soud druhého stupně rozsudek v celém rozsahu zrušil a vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V únoru 2023 byl opatřením přibrán znalec z oboru písmoznalectví. V květnu 2023 okresní soud vynesl odsuzující rozsudek, proti kterému se v červenci obžalovaný odvolal. Proběhla veřejná zasedaní a v únoru 2024 krajský soud usnesením napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a vrátil. V březnu 2024 došlo ke změně složení v senátu ve smyslu § 219 odst. 3 tr. řádu. V dubnu 2024 byla do řízení přibrána znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Řízení není doposud skončeno. V předmětném řízení nelze konstatovat žádné průtahy. Řízení ve věci trvá dobu převyšující 9 let. Žalovaná při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobci tak vznikla nemajetková újma, avšak podstatně nižší intenzity. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci právnická osoba proti název ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci právnická osoba proti název ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Při rozhodování o respektování požadavku přiměřené lhůty jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 6 odst. 1 zvažuje ESLP na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Z toho vyplývá, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Je nutné zdůraznit, že stát nese odpovědnost pouze za průtahy, které jsou mu přičitatelné. Obecně je „třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodňuje v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností je to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. „Specifické je v tomto ohledu trestní řízení, v jehož průběhu se obecně spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení nepředpokládá. Stát ovšem nemůže nést odpovědnost za prodloužení řízení zapříčiněné snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních práv či jinými prostředky (např. nedostavením se k jednání soudu nebo ke znalci či jiným obstrukčním jednáním majícím za cíl prodlužovat řízení). … V obdobných případech nelze odhlížet od skutečnosti, že ti, kdo spáchají trestný čin, si započetí a vedení trestního řízení přivozují toliko sami svým jednáním. Nelze odhlížet ani od toho, že spácháním trestného činu dochází k újmě na veřejně chráněných hodnotách, a bylo by tedy absurdní předpokládat vznik nedozírných újem na straně těch, kteří takové narušení zavinili, a to jen z toho důvodu, že vedení trestního řízení jím způsobuje obtíže či že je jim nepříjemné.“ (Nejvyšší soud sp. zn. 30 Cdo 3867/2011) V předmětné věci nebyly shledány žádné průtahy. Řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudů v celkové délce převyšující 9 let. Ve věci proběhlo vyšetřování a poté rozhodoval soud I. stupně čtyřikrát a soud II. stupně rovněž čtyřikrát. Řízení je po stránce skutkové i stránce právní složité. O složitosti řízení svědčí rozsah spisového materiálu. Ve věci byly provedeny listinné důkazy a vyslechnuti svědci. Význam řízení byl pro žadatele jako obžalovaného shledán nízký. Žadatel je ve věci obžalovaný, že v úmyslu získat finanční prostředky pro svoji potřebu pod smyšlenými legendami o investování a zhodnocení finančních prostředků, zaplacení různých storno poplatků, poplatků spojených s ověřováním podpisů a poplatků spojených s předběžným ukončováním smluv vylákal z poškozeného částku, dosahující značné škody. Žádost je zároveň předčasná s ohledem na skutečnost, že při posouzení vzniku a intenzity újmy je rozhodující výsledek trestního řízení. Z dosavadního průběhu řízení navíc plynou čtyři nepravomocné odsuzující rozsudky. Délka řízení byla ovlivněna i objektivními skutečnostmi na straně obžalovaného, které nejsou přičitatelné státu; jako například žádosti o odročení, skončení právního zastoupení obhájcem, trvání na novém projednání po změně složení senátu a nepříznivý zdravotní stav obžalovaného. V březnu 2024 sdělil obhájce obžalovaného, že jeho zdravotní stav není dobrý a navrhuje znalecké zkoumání za účelem posouzení, zda je schopen vnímat trestní řízení a uvědomovat si jeho důsledky a následky. Byla ustanovena znalkyně. Obžalovaný je dlouhodobě nekontaktní. V listopadu 2014 byl doručen znalecký posudek. Zároveň znalkyně uvedla, že bude potřeba doplnění, nejlépe observace na psychiatrickém oddělení. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy lze celkovou délku řízení hodnotit jako nepřiměřenou. Žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Po zhodnocení všech okolností případu, dospěla žalovaná dle ustanovení § 31a odst. 2 ZoOŠZS k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 zn. je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je rovněž třeba zohlednit ekonomickou situaci v dané zemi. Výše částky by měla mimo jiné korespondovat s životní úrovní v dané zemi. Žalovaná je toho názoru, že výše náhrady nemajetkové újmy, kterou žalobce požaduje, není přiměřená jak z hlediska zákonných kritérií, tak z hlediska rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Žalobce požaduje také příslušenství k žalované částce, a to ode dne 21. 1. 2025 do zaplacení. V této souvislosti žalovaná poukazuje na § 15 odst. 1 ZoOŠZS v platném znění a uvádí, že žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 26. 9. 2024, a proto žalovaná nemohla být již ode dne 21. 1. 2025 v prodlení. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby bylo řízení zastaveno, in eventum, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. Žalovaná požaduje přiznání nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony. Tyto prozatímně činí 2. Pokud by soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, žádá žalovaná o stanovení 15tidenní lhůty k plnění uložené platební povinnosti, aby mohla plnit včas při respektování rozpočtových pravidel.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Písku č. j. 12 C 47/2025-52 ze dne 29. 5. 2025 ve spojení s opravným usnesením č. j. 12 C 47/2025-72 ze dne 16. 7. 2025 bylo uloženo žalované zaplati žalobci částku 83 336 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení a ohledně částky 190 264 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 21. 1. 2025 do 26. 3. 2025 z částky 273 600 Kč a ve výši 12 % ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení z částky 190 264 Kč byla žaloba žalobce zamítnuta.

4. Odvolací soud k odvolání obou účastníků zrušil rozsudek soudu prvního stupně usnesením č. j. 19 Co 1356/2025-92 z 8. 10. 2025 s tím, že „Soud prvního stupně neprovedl žalobcem navržený důkaz výslechem žalobce k prokázání tvrzení ohledně významu předmětu řízení pro poškozeného (žalobce), dále zamítl blíže nespecifikované návrhy na doplnění dokazování, nevyzval účastníky ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazů ohledně jednotlivých modifikačních kritérií. Soud prvního stupně rovněž své závěry dostatečným a přesvědčivým způsobem neodůvodnil a své odůvodnění nepodložil provedenými důkazy. Soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci zejména ve vztahu k jednotlivým modifikačním kritériím a za tím účelem je potřeba doplnit dokazování ve shora uvedeném smyslu. Soud prvního stupně také nevedl žalobce k doplnění tvrzení ohledně toho, za jaké konkrétní období žalobce přiměřené zadostiučinění žádá, když tato skutečnost je důležitá i s ohledem na to, že trestní řízení dosud skončeno nebylo.“ Současně odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby vyzval žalobce k upřesnění žalovaného období, a aby rozhodl o o rozšíření žaloby ze dne 30. 6. 2025 o dalších 15 200 Kč, tj. 6 měsíců po 2 533,33 Kč, s odkazem na sp. zn. 26 Cdo 2778/2009.

5. Žalobce upřesnil dne 27. 11. 2025, že žádá zadostiučinění za dobu od listopadu 2015, kdy bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, až do 25. 11. 2025, kdy trestní řízení pravomocně skončilo, tj. na dobu 10 let. Dne 17. 12. 2025 potvrdil žalobce, že i přes prohlášení viny trvá na žalobě o zaplacení zadostiučinění, neboť se jej domáhal za nesprávný úřední postup dle § 5 písm. b) ZoOŠZS, nikoliv odškodnění za nezákonné trestní stíhání dle § 5 písm. a) ZoOŠZS. Dne 15. 1. 2026 žalobce doplnil, že důkaz kritérii trestního senátu pro uložení výše trestu nelze provést, navíc doba trvání trestního řízení žádný vliv na výši trestu neměla.

6. Dne 28. 11. 2025 doplnila žalovaná listinné důkazy, a to především ze spisu sp. zn. 5 T 165/2016. Žalovaná doplnila dne 6. 1. 2026, že by si měl soud opatřit kritéria, podle nichž postupoval trestní senát při stanovení výše trestu ve věci žalobce sp. zn. 5 T 165/2016, neboť zmírnění trestu má přednost před finanční kompenzací.

7. Ze spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 5 T 165/2016 bylo zjištěno, že trestní stíhání bylo zahájeno dne 18. 12. 2015, jež obdržel 11. 1. 2016, obžaloba proti žalobci byla podána dne 23. 10. 2016, a spočívala v celkem 9 (8+1) skutcích ke škodě poškozeného jméno FO a v celkem 14 skutcích ke škodě poškozeného jméno FO. Hlavní líčení proběhlo dne 20. 3. 2017, další dne 22. 5. 2017, 27. 6. 2017, přičemž hlavní líčení ze dne 15. 8. 2017 bylo odročeno na 10. 10. 2017, když důvodem bylo opětovné předvolání žalobce jako obžalovaného a předložení plné moci nového obhájce obžalovaného. Dne 10. 10. 2017 po provedeném dokazování v hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek č. j. 5 T 165/2016-318, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zák. a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zák., a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku s podmíněným odkladem na 5 let za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným, byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 20 měsíců. Odvolací soud zrušil tento rozsudek a vrátil věc usnesením č.j. 14 To 47/2018-398 z 27. 9. 2018 pro nedostatečné zhodnocení důkazů a nesprávnosti uložení souhrnného trestu, když veřejná zasedání byla odročována na žádost obžalovaného ze dne 5. 4. 2018 (kolize pr. zást. obžalovaného), 3. 5. 2018 se veřejné zasedání konalo a ze dne 13. 6. 2018 bylo odročeno na žádost pr. zást. obžalovaného (veřejné zasedání o podmíněném upuštění od zbytku trestu v jiné věci), dne 13. 9. 2018 se veřejné zasedání konalo a dne 27. 10. 2018 bylo rozhodnuto. V listopadu 2018 (23. 11.) obžalovaný k dotazu soudu sdělil, že trvá na opětovném provedení dokazování v hlavním líčení, a to poté, co došlo ke změně senátu opatřením z 29. 10. 2018. Nařízené hlavní líčení dne 13. 2. 2019 bylo odročeno na 24. 4. 2019 pro neúčast obhájce obžalovaného. V provádění dokazování bylo pokračováno při hlavním líčení dne 24. 4. 2019, když obžalovaný byl vyzván k doplnění důkazů obratem dne 24.5. 2019 a doplnil je dne 10. 6. 2019, a dne 10. 7. 2019, přičemž bylo odročeno na 20. 9. 2019 k pokračování provádění dokazování. Obžalovaný, tj. žalobce, požádal o odročení hlavního líčení ze zdravotních důvodů dne 17. 9. 2019, další hlavní líčení se konalo dne 13. 11. 2019, které bylo odročeno z technických důvodů nemožnosti přehrát audiozáznam na 20. 12. 2019. Další hlavní líčení se konalo dne 15. 1. 2020 a dne 20. 1. 2020 bylo vyhlášeno rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zák. a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zák., a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na 4 roky. V březnu 2020 (9. 3. 2020) byla v doplnění odvolání obžalovaného podána námitka podjatosti předsedy senátu soudu a následně byl spis předložen soudu druhého stupně, byla doplněna námitka podjatosti a v červenci 2020 (31. 3. 2020 č.l. 536) bylo rozhodnuto, že soudce není v předmětné trestní věci vyloučen, což odvolací soud usnesením č.j. 14 To 205/2020-517 z 1. 9. 2020 potvrdil. Rozhodnutí ve věci samé bylo poté zrušeno odvolacím soudem usnesením č. j. 14 To 91/2020-571 z 23. 9. 2020 po veřejném zasedání dne 10. 9. 2020 a 23. 9. 2020 z důvodu nevypořádání se s argumentací obhajoby a nesprávného uložení trestu. Poté bylo opakovaně žádáno obžalovaným o odročení hlavního líčení, a to 15. 12. 2020 ze zdravotních důvodů, dne 9. 2. 2021 ze zdravotních důvodů a dne 30. 6. 2021 z důvodu kolize jednání obhájce obžalovaného. Další hlavní líčení proběhlo dne 29. 9. 2021 a dne 1. 10. 2021, kdy byl vyhlášen rozsudek, kterým byl obžalovaný opětovně uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zák. a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zák., a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na 4 roky. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením č. j. 14 To 259/2021-681 z 24. 3. 2022 za účelem doplnění hodnocení důkazů a dodatečný výslech poškozených. Dne 6. 6. 2022 požádal o odročení hlavního líčení z 20. 7. 2022 obžalovaný kvůli kolizi právního zástupce obžalovaného, dne 17. 8. 2022 bylo odročeno hlavní líčení ze zdravotních důvodů obžalovaného a dne 5. 9. 2022 požádal o odročení hlavního líčení ze 7. 9. 2022 obžalovaný ze zdravotních důvodů. Hlavní líčení se konalo dne 7. 12. 2022 a bylo odročeno na neurčito mj. kvůli pořízení znaleckého posudku. Poté obžalovaný hledal nového právního zástupce, dne 13. 12. 2022 ukončil právní zastoupení tituly před jménem jméno FO, do dne 10. 1. 2023 požádal o čas k oslovení právního zástupce žalobce, přičemž do spisu nahlížel dne 6. 2. 2023 tituly před jménem jméno FO jako ustanovený zástupce z 20. 1. 2023 a dne 28. 2. 2023 obžalovaný. V únoru 2023 (17. 2. 2023) byl opatřením přibrán znalec z oboru písmoznalectví tituly před jménem jméno FO k pravosti podpisu na směnce, který je poškozeného jméno FO. Dne 19. 5. 2023 bylo hlavní líčení odročeno na žádost právního zástupce žalobce tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem z důvodu řádné dovolené a poté i ze zdravotních důvodů obžalovaného. Dne 30. 5. 2023 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl obžalovaný opětovně uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zák. a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zák., a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na 4 roky. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením odvolacího soudu č. j. 14 To 170/2023-907 z 14. 2. 2024 za účelem doplnění hodnocení důkazů, když se veřejné zasedání dne 22. 11. 2023 nekonalo a dne 25. 1. 2024 a 14. 2. 2024 se veřejné zasedání konalo. V březnu 2024 došlo ke změně složení v senátu ve smyslu § 219 odst. 3 tr. řádu. Žalobce požádal o přezkum psychického stavu dne 19. 3. 2024, v dubnu 2024 (12. 4. 2024) byla do řízení přibrána znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, tituly před jménem jméno FO, která předložila soudně znalecké vyšetření dne 12. 11. 2024, z něhož lze dovodit, že u žalobce došlo k poškození mozku při autonehodě, nelze se však vyjádřit, zda trpí duševní chorobou, případně od kdy, proto dne 14. 11. 2024 navrhla observaci žalobce, neboť je odlišný projev u ošetřujícího lékaře a u znalkyně. Dne 12. 12. 2024 byl přibrán znalec tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, tituly za jménem, kteří se dne 17. 4. 2025 a 22. 5. 2025 vyjádřili obdobně o nutnosti observace obžalovaného. Dne 24. 5. 2025 bylo nařízeno pozorování obžalovaného, které bylo dne 10. 7. 2025 zrušeno, neboť se jeho zdravotní stav zlepšil, jeho stav je ustálený a neužívá léky na psychiku, a to dle jeho sdělení ve stížnosti proti usnesení o nařízení pozorování žalobce. Z protokolu ze dne 25. 11. 2025 a z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 5 T 165/2016-1091 je zřejmé, že žalobce byl uznán vinným v rozsahu 8 a dalších 14 skutků po prohlášení viny žalobcem a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. V průběhu řízení bylo vyslechnuto 14 svědků, a to někteří opakovaně, konkrétně jméno FO, jméno FO, jméno FO a jméno FO dne 7. 12. 2022, jméno FO, právnická osoba, jméno FO, jméno FO dne 13. 11. 2019, dále jméno FO, právnická osoba, jméno FO dne 10. 7. 2019, dále jméno FO, jméno FO, jméno FO st., jméno FO, jméno FO a jméno FO dne 24. 4. 2019, a dále jméno FO dne 27. 6. 2017, jméno FO, jméno FO, právnická osoba, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO st., jméno FO ml. jméno FO a jméno FO dne 22. 5. 2017, a jméno FO a jméno FO dne 20. 3. 2017.

8. Z Uplatnění požadavku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a ZoOŠZS a to v souladu s § 14 ZoOŠZS včetně výzvy k plnění dle § 142a o.s.ř. ze dne 26. 9. 2024 je patrné, že v právním zastoupení mého klienta Jméno žalobce A, nar. nar. Datum narození žalobce A, bytem adresa, adresa Jméno žalobce B (dále jen poškozený), se na Vás obracím jako na orgán příslušný dle § 14 ve spojení s § 6 ZoOŠZS, a to dle § 31a ZoOŠZS s požadavkem na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Vůči poškozenému bylo v roce 2015, a to Krajským ředitelstvím Policie ČR, Územní odbor adresa, Oddělení obecné kriminality SKPV, adresa, vydáno usnesení č.j. číslo jednací o zahájení trestního stíhání, a to pro trestný čin (zločin) podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zák. Trestní řízení není k dnešnímu dni skončeno pravomocným rozsudkem, dokonce v současné době není vydán ani rozsudek nalézacího (prvostupňového) soudu, přičemž ani tato skutečnost (vzhledem k níže uvedenému, tedy tomu, že řízení trvá již více než devět let) nebrání podání tohoto návrhu, který má být také motivem k co nejdřívějšímu rozhodnutí soudu, které již více než devět let udržuje poškozeného v nejistotě, což se zcela zásadně a negativně promítá do jeho psychického stavu. Dle poškozeného je jednak celkově řízení již nepřiměřeně dlouhé (pro více než devítileté trestní řízení – nadto toliko s jedním obžalovaným – není relevantní obhajoba) a jednak došlo v řízení k řadě průtahů ohledně projednání věci před soud obou stupňů (např. o v říjnu 2017 vydaném prvostupňovém rozhodnutí bylo odvolacím soudem rozhodnuto až září 2018, po vrácení spisu v říjnu 2018, až v únoru 2019 bylo nařízeno další hlavní líčení, po vydání prvostupňového rozhodnutí v květnu 2023 až v únoru 2024 rozhodnuto odvolacím soudem, přičemž až do dnešního dne nebyl učiněn ve věci další úkon). Zejména však došlo již ke čtyřnásobnému vrácení věci odvolacím soudem soudu nalézacímu (aniž by došlo k výměně senátu nalézacího soudu, který zřejmě není s to správně ve věci rozhodnout), přičemž pak takovýto „ping-pong“ mezi soudními instancemi (a to ještě ve věci nerozhodoval Nejvyšší soud potažmo Ústavní soud) není právními předpisy předpokládán jako správné (ekonomické, hospodárné a rychlé) řešení trestní kauzy. Klient si je vědom čtyř základních kritérií, kterými i dle Evropského soudu pro lidská práva je posuzována adekvátnost délky i trestního řízení – tedy složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele. Věc (trestní kauza) je samozřejmě zejména tím, že již byla čtyřikráte projednávána jako nalézacím tak odvolacím soudem, minimálně rozsahem spisovaného materiálu nadstandardní, nicméně často se jedná o skutečnosti zaviněné zejména nalézacím soudem (např. to, že několikrát musí vyslýchat tytéž svědky, protože výslech není proveden řádně apod.). Po procesní stránce tak jde o spíš jednoduchou trestní kauzu, s jedním obžalovaným, dvěma (v trestní věci) poškozenými a několika svědky a spíše menším listinným podkladem, skutkově jde o věci sice rozpornou (mezi stranami), ale nikterak složitou a po právní stránce jde o věc bagatelní, tedy posoudit, zda se poškozený dopustil podvodu. Znalecký posudek (z písmoznalectví) se vypracovával až po cca 8 letech řízení, nyní se vypracovává (po více než 9 let) lékařský… Klient jednání neobstruoval, sice občasně (a to vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, který progradoval až do II. stupně ID, když nyní běží řízení o III. stupni ID) byl nucen se ze zdravotních důvodů omluvit, nicméně pravá příčina dlouhého konání trestní řízení zjevně spočívá někde jinde (zejména 4x vrácený rozsudek nalézacího soudu)… Postup státních orgánů nutno hodnotit jako jednoduše nesprávný a špatný, a to ať již nalézací soud, který není schopen ani napočtvrté vygenerovat správný rozsudek, tak bohužel ani ze strany odvolacího soudu, který namísto aby nejvýše po třetím rozhodování nalézacího soudu odebral věc příslušnému senátu (který zjevně není s to tuto kauzu nezaujatě a zejména správně rozhodnout) nalézacího soudu, tak ji setrvale vrací témuž senátu s očekáváním (zatím vždy nenaplněným), že už konečně dojde ke správnému rozhodnutí, přičemž nyní se věc již nachází popáté u nalézacího soudu a kdo ví jaký bude další průběh trestního řízení… Docházelo tak pouze k rozhodování dvou instancí a k lepšímu si stát rozhodně nemůže připisovat to, že meritorně rozhodovaly soudy obou instancí již 4x (ba naopak, jak uvedeno, jde spíše o ostudu soudní stolice). V neposlední řadě kritérium významu řízení pro stěžovatele je v uvedené věci značné, neboť jednak šlo o trestní řízení v pozici obviněného (resp. nyní již osm let obžalovaného) a to dokonce ve zcela zásadní trestní sazbě 2-8 let, s hrozící náhradou škody ve výši výrazně přes 1 mil. Kč, kdy nejistota poškozeného způsobená právě nepřiměřenou délkou řízení se promítala jak do jeho rodinné (rozchod s dlouholetou přítelkyní a matkou společného syna, psychické (psychické onemocnění, které časem progradovalo až do II. stupně ID, potažmo dokonce do III. stupně ID) i sociální sféry. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 platí, že základní částka při určování výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se pohybuje v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení včetně možnosti úpravy na základě přihlédnutí ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e). Jelikož v dané věci – jak uvedeno výše – složitost věci z hlediska standardu je nejvýše průměrná, poškozený se na průtazích nikterak zásadně natož bezdůvodně nepodílel, konání (obou stupňů soudní soustavy není rozhodně prosto chyb) státních orgánů lze označit za nikoliv správné či včasné a věc měla a má (z hlediska osobního, lékařského, druhu trestné činnosti, délce trvání, hrozbě trestem až 8 let) pro klienta značný význam, je možné některých kritérií využít k úpravě Nejvyšším soudem judikované částky 15 000 Kč až 20 000 Kč a to ohledně kritéria dle § 31a odst. 3 pod písm. b) 0 %, u písm. c) 0 %, u písm. d) zvýšení o 20 % a u písm. e) zvýšení o 40 %, celkově tedy zvýšení o 60 %. Jako základní roční částku klient považuje (na základě shora uvedeného i celkové délky řízení) částku 19 000 Kč (neboť řízení trvá již více než extrémních devět let a ještě notnou dobu trvat do právní moci nepochybně bude), když adekvátní částka za nepřiměřenou délku řízení (do níž je dle judikatury počítána nikoliv jen doba prokazatelných průtahů, ale celková doba řízení) činí tedy nikoliv 19 000 Kč/ročně, ale 30 400 Kč za první dva roky a dále pak za každý rok řízení. Řízení trvá aktuálně přes 9 let, poškozený počítá s dobou ukončení po nejdříve 10 letech, tj. za první 24 měsíců klient požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 400 Kč a za zbývajících 8 let částku ve výši 243 200 Kč, celkem tedy 273 600 Kč. K úhradě výše odkazuji na zákonnou lhůtu k plnění (neboť jde o předžalobní výzvu dle § 142a o.s.ř.) stanovenou zákonem č. 82/1998 Sb. („Stát se nicméně v prodlení s poskytnutím náhrady za škodu způsobenou výkonem veřejné moci ocitá teprve marným uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u ústředního orgánu; ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej také stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Protože lhůta splatnosti je výslovně stanovena, neuplatní se v těchto případech § 536 ObčZ (pozn. myšlen § 563 ObčZ), který obecně pro nárok na náhradu škody váže povinnost dlužníka splnit dluh k prvnímu dni následujícímu poté, co byl o to poškozeným požádán.“ (jméno FO. § 15 [Splatnost a uplatnění nároku u soudu]. jméno FO. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 3.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, ISBN 978-80-7400-427-8.). Pan Jméno žalobce A tak tímto celkem na přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. požaduje po právnická osoba částku v celkové výši 273 600 Kč, když platbu směřujte na číslo účtu č. účtu, v.s. var. symbol. Pokud nedojde k úhradě do uvedené lhůty, mám pokyn obrátit se jménem klienta se žalobou na soud.

9. Ze Stanoviska žalované ze dne 20. 1. 2025 soud zjistil, že podáním, doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 26. 9. 2024, byl uplatněn nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši celkem 273 600 Kč, jakožto náhrady nemateriální újmy, a to z titulu nepřiměřené délky soudního řízení, vedeného před Okresním soudem v Písku pod sp. zn. spisová značka jako soudem I. stupně, jakož i v řízení před odvolacím soudem. Předmětné podání bylo Ministerstvem spravedlnosti podle svého obsahu posouzeno jako žádost podle ZoOŠZS. Ministerstvem spravedlnosti bylo z obsahu předmětného soudního spisu ohledně průběhu řízení v dané právní věci zjištěno následující. V roce 2015 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání. Obžaloba byla k soudu podána v prosinci 2016. Ve věci proběhlo hlavní líčení, které bylo několikrát odročeno. V říjnu 2017 okresní soud vynesl odsuzující rozsudek, proti kterému podal obžalovaný odvolání do protokolu. V lednu 2018 bylo soudu odvolání obžalovaného doručeno. V únoru 2018 byl věc předložena soudu druhého stupně. Ve věci proběhla veřejná zasedání. V září 2018 krajský soud usnesením napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a vrátil soudu prvního stupně. V listopadu 2018 obžalovaný k dotazu soudu sdělil, že trvá na opětovném provedení hlavního líčení. Ve věci následně proběhla hlavní líčení. V lednu 2020 okresní soud vydal odsuzující rozsudek, proti kterému se obžalovaný v únoru 2020 odvolal. V březnu 2020 bylo odvolání doplněno a podána námitka podjatosti předsedy senátu soudu, následně byl spis předložen soudu druhého stupně. Ve věci proběhlo veřejné zasedání, byla doplněna námitka obžalovaného podjatosti. V červenci 2020 bylo v neveřejném zasedání rozhodnuto, že soudce není v předmětné trestní věci vyloučen. Proběhla další veřejná zasedání. V září 2020 krajský soud rozhodl tak, že rozsudek v celém rozsahu ruší a vrací. Nařízené hlavní líčení bylo několikrát odročeno. V říjnu 2021 okresní soud vydal odsuzující rozsudek, proti kterému podal obžalovaný odvolání. V březnu 2022 soud druhého stupně rozsudek v celém rozsahu zrušil a vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V únoru 2023 byl opatřením přibrán znalec z oboru písmoznalectví. V květnu 2023 okresní soud vynesl odsuzující rozsudek, proti kterému se v červenci obžalovaný odvolal. Proběhla veřejná zasedaní a v únoru 2024 krajský soud usnesením napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a vrátil. V březnu 2024 došlo ke změně složení v senátu ve smyslu § 219 odst. 3 tr. řádu. V dubnu 2024 byla do řízení přibrána znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Řízení není doposud skončeno. V předmětném řízení nelze konstatovat žádné průtahy. Řízení ve věci trvá dobu převyšující 9 let. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci právnická osoba proti název ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci právnická osoba proti název ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Při rozhodování o respektování požadavku přiměřené lhůty jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 6 odst. 1 zvažuje ESLP na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Z toho vyplývá, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Je nutné zdůraznit, že stát nese odpovědnost pouze za průtahy, které jsou mu přičitatelné. Obecně je „třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodná v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností je to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. „Specifické je v tomto ohledu trestní řízení, v jehož průběhu se obecně spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení nepředpokládá. Stát ovšem nemůže nést odpovědnost za prodloužení řízení zapříčiněné snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních práv či jinými prostředky (např. nedostavením se k jednání soudu nebo ke znalci či jiným obstrukčním jednáním majícím za cíl prodlužovat řízení). … V obdobných případech nelze odhlížet od skutečnosti, že ti, kdo spáchají trestný čin, si započetí a vedení trestního řízení přivozují toliko sami svým jednáním. Nelze odhlížet ani od toho, že spácháním trestného činu dochází k újmě na veřejně chráněných hodnotách, a bylo by tedy absurdní předpokládat vznik nedozírných újem na straně těch, kteří takové narušení zavinili, a to jen z toho důvodu, že vedení trestního řízení jím způsobuje obtíže či že je jim nepříjemné.“ (Nejvyšší soud sp. zn. 30 Cdo 3867/2011) V předmětné věci nebyly shledány žádné průtahy. Řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudů v celkové délce převyšující 9 let. Ve věci proběhlo vyšetřování a poté rozhodoval soud I. stupně čtyřikrát a soud II. stupně rovněž čtyřikrát. Řízení je po stránce skutkové i stránce právní složité. O složitosti řízení svědčí rozsah spisového materiálu. Ve věci byly provedeny listinné důkazy a vyslechnuti svědci. Význam řízení byl pro žadatele jako obžalovaného shledán nízký. Žadatel je ve věci obžalovaný, že v úmyslu získat finanční prostředky pro svoji potřebu pod smyšlenými legendami o investování a zhodnocení finančních prostředků, zaplacení různých storno poplatků, poplatků spojených s ověřováním podpisů a poplatků spojených s předběžným ukončováním smluv vylákal z poškozeného částku, dosahující značné škody. Žádost je zároveň předčasná s ohledem na skutečnost, že při posouzení vzniku a intenzity újmy je rozhodující výsledek trestního řízení. Z dosavadního průběhu řízení navíc plynou čtyři nepravomocné odsuzující rozsudky. Délka řízení byla ovlivněna i objektivními skutečnostmi na straně obžalovaného, které nejsou přičitatelné státu; jako například žádosti o odročení, skončení právního zastoupení obhájcem, trvání na novém projednání po změně složení senátu a nepříznivý zdravotní stav obžalovaného. V březnu 2024 sdělil obhájce obžalovaného, že jeho zdravotní stav není dobrý a navrhuje znalecké zkoumání za účelem posouzení, zda je schopen vnímat trestní řízení a uvědomovat si jeho důsledky a následky. Byla ustanovena znalkyně. Obžalovaný je dlouhodobě nekontaktní. V listopadu 2014 byl doručen znalecký posudek. Zároveň znalkyně uvedla, že bude potřeba doplnění, nejlépe observace na psychiatrickém oddělení. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy lze celkovou délku řízení hodnotit jako nepřiměřenou. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. (§ 13 odst. 1 ZoOŠZS). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (§ 13 odst. 2 ZoOŠZS). Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 ZoOŠZS), a to v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující (§ 31 odst. 2 ZoOŠZS). V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. března 2006, § 93). V daném případě nelze najít žádnou okolnost, která by byla způsobilá takovou domněnku vyvrátit, a proto je třeba mít za to, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Ministerstvo spravedlnosti konstatuje, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Po zhodnocení všech okolností případu, dospělo Ministerstvo spravedlnosti dle ustanovení § 31a odst. 2 ZoOŠZS k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 zn. je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Tímto sdělením pokládejte mimosoudní projednání Vaší právní věci za ukončené. Stanovisko Ministerstva spravedlnosti zaujaté při předběžném projednání nároků uplatněných podle zákona č. 82/1998 Sb. není rozhodnutím, které by se vydávalo či přezkoumávalo ve smyslu procesních předpisů. Nesouhlasíte-li s vydaným stanoviskem, je třeba se dle § 15 odst. 2 ZoOŠZS obrátit s nárokem na náhradu škody na Obvodní soud pro Prahu 2, který je místně i věcně příslušným k projednání žaloby o náhradu škody jako obecný soud žalovaného státu, nebo na soud, v jehož obvodu došlo k události, zakládající nárok na náhradu škody, jako místně příslušný soud, jehož volba je na výběr daná.

10. Podle usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, odbor obecné kriminality, ze dne 30. 9. 2025 č. j. číslo jednací bylo zahájeno proti žalobci trestní stíhání za skutky, jichž se měl dopustit od počátku ledna 2024 do přinejmenším konce ledna 2025, dne 30. 10. 2024, 31. 10. 2024, v průběhu měsíce ledna 2025, od počátku listopadu 2024 od přinejmenším 8. 4. 2025, 26. 11. 2024, 2. 12. 2024, 7. 2. 2025, 19. 2. 2025, 18. 3. 2025. Obdobné informace vyplývají i ze zprávy z 10. 12. 2025.

11. Soud z listin ze spisu spisová značka č.l. 539, 547, 92, 930, 754, 783, 927, 942, 1007, 355, 374, 457, 585, 690, 707, 741, 773 a z usnesení o zahájení trestního řízení, obžaloby, protokolů z výslechu svědků, obviněného, úředních záznamů o podaných vysvětleních a provedených šetřeních, protokolů z hlavních líčení před soudy obou stupňů dosud rozhodující, veškerých rozhodnutí vydaných v průběhu tohoto řízení jak ve věci samé, tak i procesních rozhodnutí, znaleckých posudků a vyjádření vypracovaných v rámci tohoto řízení, žádostí o odročení jednání ze strany obviněného a jeho právního zástupce, a dále z námitky podjatosti soudce tituly před jménem jméno FO, vyjádření žalobce ze dne 19.03.2024 a návrhu na odborné zhodnocení zdravotního stavu, znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO a vyjádření znalců tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO k posouzení zdravotního stavu žalobce, usnesení o nařízení pozorování obžalovaného č.j. spisová značka a usnesení o zrušení tohoto usnesení č.j. spisová značka, nebylo zjištěni nic nad rámec skutkových zjištění popsaných v odstavci č. hodnota. odůvodnění shora.

12. Z výslechu žalobce soud zjistil, že trestní řízení ve věci sp. zn. spisová značka mělo vliv na zdravotní stav žalobce, když byl pro psychické problémy i medikován, a později se jeho stav zhoršoval. Obdobně se žalobce častěji hádal s partnerkou, trestní řízení a nejistota s jeho výsledkem spojená měla negativní vliv na sexuální život žalobce, a žalobce si též nemohl bez omezení užívat dětství dnes již 10tiletého syna. Finanční situaci žalobce ovlivnila zejména nákladnost právního zastoupení, což musel řešit žalobce půjčkami a úvěry. Skutečnost, že se žalobce doznal k trestné činnosti, byla motivována především snahou o co nejdřívější ukončení trestního řízení.

13. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 165/2016 bylo zjištěno, že proti žalobci byla podána obžaloba dne 23. 10. 2016, jenž spočívala v celkem 9 (8+1) skutcích ke škodě poškozeného jméno FO a v celkem 14 skutcích ke škodě poškozeného jméno FO. Ve věci se konalo více než deset hlavních líčení (20. 3. 2017, 22. 5. 2017, 27. 6. 2017, 10. 10. 2017, 24. 4. 2019, 10. 7. 2019, 13. 11. 2019, 15. 1. 2020 a dne 20. 1. 2020, 1. 10. 2021, 7. 12. 2022 a bylo odročeno na neurčito kvůli pořízení znaleckého posudku, při nichž bylo prováděno podrobné dokazování, když na žádost žalobce bylo odročováno hlavní líčení, popř. se nekonalo více než desetkrát (ze dne 15. 8. 2017 pro opětovné předvolání žalobce jako obžalovaného a předložení plné moci nového obhájce obžalovaného, ze dne 24. 4. 2019 pro neúčast obhájce obžalovaného, ze dne 20. 9. 2019 ze zdravotních důvodů obžalovaného, obžalovaným bylo žádáno o odročení hlavního líčení 15. 12. 2020 ze zdravotních důvodů, dne 9. 2. 2021 ze zdravotních důvodů a dne 30. 6. 2021 z důvodu kolize jednání obhájce obžalovaného, dne 6. 6. 2022 požádal o odročení hlavního líčení z 20. 7. 2022 obžalovaný kvůli kolizi právního zástupce obžalovaného, dne 5. 9. 2022 požádal o odročení hlavního líčení ze 7. 9. 2022 obžalovaný ze zdravotních důvodů, dne 19. 5. 2023 bylo hlavní líčení odročeno na žádost právního zástupce žalobce tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem z důvodu řádné dovolené a poté i ze zdravotních důvodů obžalovaného. V listopadu 2018 obžalovaný k dotazu soudu sdělil, že trvá na opětovném provedení hlavního líčení. V březnu 2020 byla v doplnění odvolání obžalovaného podána námitka podjatosti předsedy senátu soudu a následně byl spis předložen soudu druhého stupně, byla doplněna námitka podjatosti a v červenci 2020 bylo rozhodnuto, že soudce není v předmětné trestní věci vyloučen. Dne 13. 12. 2022 ukončil právní zastoupení tituly před jménem jméno FO, do dne 10. 1. 2023 požádal o čas k oslovení právního zástupce žalobce, přičemž do spisu nahlížel dne 6. 2. 2023 tituly před jménem jméno FO a dne 28. 2. 2023 obžalovaný. V únoru 2023 byl opatřením přibrán znalec z oboru písmoznalectví. V březnu 2024 došlo ke změně složení v senátu ve smyslu § 219 odst. 3 tr. řádu. V dubnu 2024 byla do řízení přibrána znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, když tituly před jménem jméno FO navrhovala observaci žalobce dne 14. 11. 2024, kterou odvolací soud zrušil ke stížnosti žalobce. Řízení je pravomocně skončeno poté, co žalobce učinil prohlášení viny skončeno. Ve věci bylo 5 x rozhodnuto soudem prvního stupně a 4 x odvolacím soudem, přičemž žalobce byl vždy uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zák. a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zák. (dne 10. 10. 2017, dne 20. 1. 2020, dne 1. 10. 2021, dne 30. 5. 2023) a odvolací soud všechna rozhodnutí zrušil a vrátil (dne 27. 9. 2018, dne 23. 9. 2020, dne 24. 3. 2022 a dne 14. 2. 2024) (odst. č. 3. odůvodnění shora). Dne 26. 9. 2024 zaslal žalobce žalované Uplatnění požadavku na přiměřené zadostiučinění ve výši 273 600 Kč (odst. č. 7. a 11. odůvodnění shora) a žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak po zhodnocení všech okolností případu dospělo Ministerstvo spravedlnosti k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění (odst. č. 8. a 9. odůvodnění shora). Nyní je žalobce ve vazbě po zahájení trestního stíhání dne 30. 9. 2025 pro Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích (odst. č. 10. odůvodnění shora). Z výslechu žalobce soud zjistil, že trestní řízení ve věci sp. zn. 5 T 165/20216 mělo vliv na zdravotní stav žalobce, když byl pro psychické problémy i medikován, a později se jeho stav zhoršoval. Obdobně se žalobce častěji hádal s partnerkou, trestní řízení a nejistota s jeho výsledkem spojená měla negativní vliv na sexuální život žalobce, a žalobce si též nemohl bez omezení užívat dětství dnes již 10tiletého syna. Finanční situaci žalobce ovlivnila zejména nákladnost právního zastoupení, což musel řešit žalobce půjčkami a úvěry. Skutečnost, že se žalobce doznal k trestné činnosti, byla motivována především snahou o co nejdřívější ukončení trestního řízení (odst. č. 12. odůvodnění shora).

14. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. v platném znění stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a) lhůtě. Podle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Podle § 14 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. v platném znění nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle odst. 2 byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány. Podle odst. 3 uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle odst. 4 je-li pro posouzení nároku na náhradu škody nezbytné zohlednit okolnosti, k nimž má v rámci své činnosti přístup úřad nebo jiný orgán veřejné moci, který není k jeho projednání příslušný, poskytne tento úřad nebo jiný orgán veřejné moci příslušnému úřadu nezbytnou součinnost; to platí pro řízení před soudem obdobně.

16. Podle § 15 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. v platném znění přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Podle odst. 2 domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. v platném znění bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Podle § 32 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. v platném znění nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Podle odst. 3 nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

19. Z komentářové literatury, a to především k § 31a zák. č. 82/1998 Sb. v platném znění je možné zjistit, že se nemajetková újma neprokazuje, že vzniká samotným porušením základních práv a svobod a že se specificky v případě nepřiměřených délek řízení jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V odst. 3 se pak upřesňuje, jakými dalšími kritérii by se měly aplikační orgány řídit při přiznávání zadostiučinění v případech průtahů nebo nepřiměřených délek řízení. Ve vztahu k důvodnému uplatňování nároků majících základ v takové pozitivně právní úpravě je na místě připomenout, že i tyto musejí být vždy založeny na splnění základních předpokladů odpovědnosti, tedy na existenci nezákonného rozhodnutí (§ 7) nebo nesprávného úředního postupu (§ 13), na vzniku škodního následku (zde nemajetkové újmy) a na příčinné souvislosti mezi předcházejícími dvěma předpoklady. Typicky se pak nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení projevuje stavem nejistoty účastníka o výsledku řízení, v němž se po dobu jeho délky ocitá. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích zpravidla představuje nejvyšší míru (formu) satisfakce, neboť se poskytne pouze v případě, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Jen zcela výjimečně se nepřiznává zadostiučinění v penězích a přistupuje k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). Rozhodne-li tedy soud o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (uloží povinnost zaplatit stanovenou částku), pak již samostatně ve výrokové části rozsudku porušení práva žalobce nekonstatuje (žalobce se takového konstatování nemůže ani úspěšně domoci). Oproti tomu soud ve výroku rozsudku (pouze) konstatuje porušení práva poškozeného, shledá-li takovou formu zadostiučinění za přiměřenou, a to i v případě, kdy se žalobce (poškozený) konstatování porušení svého práva v žalobním petitu nedomáhal. Musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo. Omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Dospěje-li soud k závěru o trvajícím stavu neposkytnutého plnění na nárok žalobce (poškozeného) na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, musí v prvé řadě posoudit, zda zadostiučinění, kterého se žalobci (poškozenému) dostalo již od příslušného úřadu v rámci předběžného projednání nároku (příp. i ve spojení s jinak poskytnutým zadostiučiněním, např. v trestním řízení snížením trestu), je možno považovat za přiměřené. Není prostor pro přehnaný formalismus. Je-li tedy porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání a příslušný úřad se za něj omluvil, a soud následně tuto formu zadostiučinění shledá jako přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Odvolací soud tedy může změnit (samozřejmě i zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně o poskytnutí zadostiučinění i v širším rozsahu, než bylo odvoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch odvolatele (např. z důvodu, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vůbec nevznikla, anebo z důvodu, že přiměřené zadostiučinění bylo již poskytnuto jinak). Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (NS 30 Cdo 4739/2009). Evropský soud pro lidská práva vychází ze "silné, ale vyvratitelné domněnky", že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella proti Itálii, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). Poskytuje se přiměřené zadostiučinění v zásadě za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, nikoliv tedy za rok trvání průtahů v řízení. Přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí, nebylo doposud pravomocně skončeno. Odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e). Z rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii je možné též dovodit, že se považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám. Ministerstvo spravedlnosti při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vychází z částky 15 000 Kč za rok řízení. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč). V § 31a odst. 3 jsou demonstrativním způsobem specifikována kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Pro tyto účely je nezbytné vymezit pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek NS 30 Cdo 3026/2009). Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci o sobě samé. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků - výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), aplikační i interpretační složitost právního posouzení závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti, povinnosti položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské Unie) či na předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd., a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o "průtahy" (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) jím způsobené. Také skutečnost, že účastník využívá s přijatelně rozumným a procesně přípustným důvodem svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení. Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci (kritérium ad d). V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3759/2009 Nejvyšší soud dovodil, že se o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí zákona zpravidla jedná i tehdy, jestliže povinnost učinit úkon či vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě byla porušena v důsledku prodlev při vypracování znaleckého posudku. Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Specifické je v tomto ohledu trestní řízení, v jehož průběhu se obecně spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení nepředpokládá. Stát ovšem nemůže nést odpovědnost za prodloužení řízení zapříčiněné snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních práv či jinými prostředky (např. nedostavením se k jednání soudu nebo ke znalci, či jiným obstrukčním jednáním majícím za cíl prodlužovat řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel, či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi). Pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Půjde tedy zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení (např. v rámci sporů o věcnou či místní příslušnost). Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně-právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Je třeba, aby existence tvrzeného následku, jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Jedná se například o tvrzení, že dlouhotrvající řízení vedlo k rodinným neshodám, případně rozpadu manželství. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění. Výjimku z takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně.

20. Z judikátu NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1151/2009 vyplývá právní věta, že „Pro poměry České republiky se považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Je tomu tak proto, že každé řízení trvá určitou dobu, a proto se první dva roky řízení zohledňují poloviční sazbou. Takto stanovenou základní výši odškodnění je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) z.č. 82/1998 Sb. Při stanovení výše zadostiučinění je třeba vyjít ze základní částky přiměřené pro poměry České republiky, je však možné přihlédnout i k rozhodovací praxi Evropského soudu v obdobných případech.“

21. Žalobce se proti žalované domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí ZoOŠZS. Soud se tedy zabýval tím, zda v dané věci došlo k porušení povinnosti učinit úkon či vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobce se obrátil dle § 14 a § 15 ZoOŠZS před podáním žaloby na žalovanou vzhledem k blížícímu se uplynutí promlčecí lhůty stanovené v § 32 ZoOŠZS s nárokem na náhradu škody, přičemž žalovaná ve svém stanovisku mj. konstatovala, že v případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. března 2006, § 93). V daném případě nelze najít žádnou okolnost, která by byla způsobilá takovou domněnku vyvrátit, a proto je třeba mít za to, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Po zhodnocení všech okolností případu, dospělo Ministerstvo spravedlnosti ČR dle ustanovení § 31a odst. 2 ZoOŠZS k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 165/2016 je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Závěr o skutečnostech vylučujících vznik odpovědnosti státu či výrazně snižujících intenzitu nemajetkové újmy poškozeného by měla být v řízení, a to k procesní obraně žalované, postavena najisto. Jinak totiž zásadně platí, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena nebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se přiměřené zadostiučinění v penězích. Jde totiž o přiznání náhrady za nejistotu účastníka ve výsledku sporu. Soud má za to, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě není dostačující ve smyslu § 31a odst. 1, 2 ZoOŠZS, neboť přiměřené zadostiučinění v penězích lze nepřiznat jen ve zcela výjimečných případech, např. nepatrného významu předmětu řízení pro poškozeného, což v dané věci není splněno, když žalobce se domáhá újmy za nesprávný úřední postup v trestním řízení, jež má již z povahy svého předmětu pro poškozeného zvýšený význam, a toto řízení trvalo téměř 10 let.

22. Soud tak shledal důvodnost přiznání přiměřeného zadostiučinění žalobci v důsledku vzniku nemajetkové újmy a následně se zabýval výší přiměřeného zadostiučinění ve smyslu návrhu žalobce, tzn. zda v dané věci lze přihlédnout k objektivním okolnostem, předpokládaným § 31a odst. 3 zák. č. ZoOŠZS, tedy zda se žalované podařilo vyvrátit domněnku důvodnosti nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění. Za délku řízení lze považovat ze žalobcem tvrzené doby od 11/2015 do 25. 11. 2025 pouze dobu od 11. 1. 2016, kdy obdržel žalobce usnesení o zahájení trestního stíhání, do 25. 11. 2025, kdy bylo trestní řízení ve věci sp. zn. spisová značka pravomocně skončeno, tj. 9 let a 11 měsíců. Délka řízení v trvání 9 let a 11 měsíců není přiměřenou délkou řízení ve smyslu § 31a odst. 1, písm. a) ZoOŠZS, přičemž soud vycházel z částky 19 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za rok řízení při zohlednění poloviční sazby za první dva roky řízení ve smyslu judikátu sp. zn. spisová značka, kterou navrhoval žalobce, a z délky trvání řízení od ledna 2016 do listopadu 2025, tj. 9 let a 11 měsíců, když „základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Je tomu tak proto, že každé řízení trvá určitou dobu, a proto se první dva roky řízení zohledňují poloviční sazbou. Takto stanovenou základní výši odškodnění je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) z.č. 82/1998 Sb.“

23. Výše zadostiučinění byla ovlivněna objektivními skutečnostmi na straně obžalovaného, tj. žalobce, které nejsou přičitatelné státu. Konkrétně lze konstatovat, že pokud jde o složitost řízení ve smyslu § 31a odst. 1 písm. b) ZoOŠZS, má soud za to, že věc nebyla skutkově jednoduchá, neboť obžaloba z 23. 10. 2016 spočívala v celkem 9 (8+1) skutcích ke škodě poškozeného jméno FO a v celkem 14 skutcích ke škodě poškozeného jméno FO a soud vyslýchal 14 svědků, a to některé opakovaně, a přibral 4 znalce, a to tituly před jménem jméno FO Klapače z oboru písmoznalectví, tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, tituly za jménem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Pokud jde o právní složitost věci, pak nebylo možné tuto shledat, když aplikační i interpretační složitost právního posouzení závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti, povinnosti položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské Unie) či na předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu nebylo třeba řešit. Složitost procesní, spočívající v procesní aktivitě účastníků, četnosti a srozumitelnosti jejich podání a procesních návrhů a četnosti opravných prostředků a výsledků řízení o těchto opravných prostředcích též nelze dovodit, když žalobce využil pouze standardních opravných prostředků ve dvouinstančních řízeních, a to především odvolání do 4 rozsudků, které byly odvolacím soudem vždy zrušeny. Soud tak má za to, že základní výši přiměřeného zadostiučinění by bylo možné snížit o 10 %, a to za skutkovou složitost věci, popsanou výše, avšak stejně tak by bylo na místě zvýšit výši zadostiučinění o 5 % ohledně právní „nesložitosti“ věci, neboť nebylo třeba aplikovat mezinárodní právo ani neustálenou judikaturu, a 5 % za procesní jednoduchost věci, protože žalobce využíval jen řádné opravné prostředky. Částka zadostiučinění tak zůstává stejná, a to 19 000 Kč ročně.

24. Pokud jde o jednání poškozeného, tj. žalobce, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení dle § 31a odst. 1 písm. c) ZoOŠZS, soud má za to, že objektivními skutečnostmi, jimiž přispěl žalobce svým jednáním k těmto průtahům, jsou jednoznačně žádosti obžalovaného, tj. žalobce, o odročení v počtu více než osmi, a to dne 15. 8. 2017 pro opětovné předvolání žalobce jako obžalovaného a předložení plné moci nového obhájce obžalovaného, ze dne 24. 4. 2019 pro neúčast obhájce obžalovaného, ze dne 20. 9. 2019 ze zdravotních důvodů obžalovaného, obžalovaným bylo žádáno o odročení hlavního líčení 15. 12. 2020 ze zdravotních důvodů, dne 9. 2. 2021 ze zdravotních důvodů a dne 30. 6. 2021 z důvodu kolize jednání obhájce obžalovaného, dne 6. 6. 2022 požádal o odročení hlavního líčení z 20. 7. 2022 obžalovaný kvůli kolizi právního zástupce obžalovaného, dne 5. 9. 2022 požádal o odročení hlavního líčení ze 7. 9. 2022 obžalovaný ze zdravotních důvodů, dne 19. 5. 2023 bylo hlavní líčení odročeno na žádost právního zástupce žalobce tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem z důvodu řádné dovolené a poté i ze zdravotních důvodů obžalovaného, jak je zřejmé z odst. č. 6. odůvodnění shora. Obdobně došlo na straně žalobce k ukončení právního zastoupení obhájcem 13. 12. 2022 a hledání nového právního zástupce žalobcem, přinejmenším do května 2023. Dále žalobce trval na novém projednání věci po změně složení senátu v listopadu 2018, což znamenalo především opakovaný výslech svědků. Stejně tak nedůvodná námitka podjatosti uplatněná žalobcem v březnu 2020 přispěla k prodloužení řízení, neboť o ní bylo pravomocně rozhodnuto v červenci 2020, a v neposlední řadě nelze přičíst k tíži státu ani nepříznivý zdravotní stav obžalovaného, který bude přezkoumáván znaleckým posudkem, a jenž byl způsoben mj. následky poškození mozku žalobce při autonehodě. Lze shrnout, že přinejmenším nedůvodnou námitkou podjatosti, jejíž řešení trvalo cca 5 měsíců, trváním na opětovném provedení dokazování v hlavním líčení, což zpozdilo celé řízení o cca 3 měsíce, přibíráním znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které dosud není ukončeno, ale i přinejmenším 8 žádostmi o odročení jednání, když každá způsobila průtah cca 1 měsíc, a hledání nového právního zástupce žalobce od 12/2022 do 5/2023 tj. cca 5 měsíců, žalobce zavinil průtahy v řízení v řádech měsíců, celkem cca 21 měsíců, tedy téměř 1/5 doby trvání dosavadního řízení. Toto jednání žalobce však nelze zohlednit snížením základní výše částky zadostiučinění, neboť nešlo o zneužití práv žalobce.

25. Ani v postupu orgánů veřejné moci během řízení ve smyslu § 31a odst. 1 písm. d) ZoOŠZS nelze průtahy shledat, neboť za tyto nelze považovat odlišný právní názor jednotlivých soudních instancí, i když rozsudek soudu prvého stupně byl zrušen 4 x, neboť nelze učinit závěr, že by nebyl respektován závazný právní názor odvolacího soudu. Navíc důvody pro zrušení rozsudků se vždy odlišovaly, poprvé šlo o nedostatečné zhodnocení důkazů a nesprávnosti uložení souhrnného trestu, poté bylo důvodem nevypořádání se s argumentací obhajoby a nesprávné uložení trestu, následně potřeba doplnění hodnocení důkazů a dodatečný výslech poškozených a konečně doplnění hodnocení důkazů. I přestože průtahy nelze v postupu orgánů veřejné moci shledat, došlo dle názoru soudu k porušení práva na přiměřenou délku řízení a je důvodné zvýšit zadostiučinění o 25 %, tj. 4 x 5 % za každý zrušený rozsudek, a dále o 5 % procent za změnu ve složení senátu, které nelze přičíst k tíži žalobce.

26. Jestliže žalobce argumentuje významem předmětu řízení pro něj jako poškozeného dle § 31a odst. 1 písm. e) ZoOŠZS, pak lze dovodit možnost zohlednění tohoto důvodu ve prospěch žalobce, neboť progradaci psychického onemocnění v důsledku nejistoty spojené s trestním řízením popsal žalobce ve svém výslechu, na čemž nic nemění sdělení žalobce ve směru k soudu, konkrétně ve stížnosti proti rozhodnutí o nařízení observace, že jeho zdravotní stav, tj. žalobce, je ustálený a není medikován, a to mj. proto, že i nyní ve vazbě žádal o péči psychiatra. Žalobce dále popsal častější hádky s partnerkou v souvislosti s jednotlivými jednáními v trestním řízení, negativní dopad těchto jednání na jeho sexuální život a nepříznivý vliv dlouhotrvajícího trestního řízení na jeho vztah se synem, kterému je nyní 10 let a nutnost brát si půjčky a úvěry na financování jeho právního zastupování v trestním řízení. Je tak důvodným požadavek na zvýšení zadostiučinění o 5 % ve vztahu ke snížení kvality partnerského vztahu, o 5 % ve vztahu k zhoršení kvality vztahu se synem a 5 % ohledně dočasného zdravotního omezení v důsledku špatného psychického stavu spojeného s nejistotou v souvislosti s trestním stíháním.

27. Žalovaná argumentovala tím, že se žalobce v roce 2024 a 2025 dopouštěl další trestné činnosti, o čemž svědčí zahájení trestního stíhání, pro něž je nyní ve vazbě, soud však má zato, že tato okolnost nemůže ovlivnit výši zadostiučinění ve smyslu jejího snížení, neboť nejde o žádné kritérium předpokládané v § 31a odst. 1, písm. a) až f) ZoOŠZS.

28. Jestliže žalovaná odkazovala na judikát NS ČR sp. zn. 23 Cdo 4139/2013, pak soud má za to, že jeho závěry zřejmé z odůvodnění o tom, že se nelze domáhat nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění, pokud důvodem pro zmírnění trestu je nepřiměřená délka trestního řízení a právní věta: „Vzdá-li se obžalovaný odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, kterým mu je i ukládán trest podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, má se za to, že je se stanoveným druhem trestu a jeho výměrou srozuměn, a to i z hlediska kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení, a nemůže se z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení domáhat ještě zadostiučinění v penězích.“ nemohou být aplikovány na nárok na zadostiučinění žalobce. Žalobce se sice k trestné činnosti doznal, neboť prohlásil svou vinu dne 25. 11. 2025 a vzdal se práva odvolání do rozsudku, kterým byl uznán vinným, a kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem 2,5 roku, avšak žalobci nebyl snížen trest, čímž nebyla splněna podmínka citovaného judikátu o tom, že zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku trestního řízení vylučuje pouze zmírnění trestu, a to konkrétně z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení. V rozsudku ze dne 10. 10. 2017 totiž byl žalobci uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku s podmíněným odkladem na 5 let, rozsudky ze dne 20. 1. 2020, ze dne 1. 10. 2022 a ze dne 30. 5. 2023 byl uložen žalobci obdobný trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na 4 roky a rozsudek z 25. 11. 2025 dovodil rovněž důvodnost trestu odnětí svobody v trvání 2 let, i když s podmíněným odkladem pouze na 2,5 roku. Nelze tak učinit závěr, že se žalobce nemůže domáhat přiměřeného zadostiučinění pro nepřiměřenou délku trestního řízení, jejíž existenci uznala ve svém Stanovisku i sama žalovaná.

29. Soud proto vycházel z výše základní částky přiměřeného zadostiučinění 26 600 Kč (19 000 Kč + 40 %), která nebyla snížená, ale byla zvýšená o 40 %, což znamená, že důvodnou částkou přiměřeného zadostiučinění v penězích ve smyslu § 31a ZoOŠZS je částka 237 187 Kč, a to ve výši 13 300 Kč za 1. a 2. rok řízení, 186 200 Kč za dalších 7 let řízení a 24 387 Kč za 11 měsíců řízení [(26 600) Kč/12 = 2 217*11]. Proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 237 187 Kč, a to spolu s příslušenstvím ve výši zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 27. 3. 2025, kdy uplynula lhůta 6 měsíců dle § 15 odst. 2 ZoOŠZS žalované pro přiznání přiměřeného zadostiučinění, a to dle § 1970 o. z. a § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění. (výrok I. rozsudku shora).

30. Ve zbytku nároku pro částku 51 613 Kč [(273 600 Kč + 15 200 Kč) – 237 187 Kč] a odpovídající výši příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení soud žalobu zamítl, jak je patrné z výroku II. rozsudku shora.

31. O nákladech řízení soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci dle § 142 o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení v celkové výši 135 490 Kč spočívající v odměně za zastupování advokátem dle § 9a ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění ve výši 10 620 Kč za jeden úkon právní služby, a to za 12 úkonů právní služby za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, sepis a podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, sepis vyjádření 2. 5. 2025 a odvolání z 30. 6. 2025 a vyjádření k odvolání žalované z 21. 8. 2025, vyjádření z 27. 11. 2025, dne 18. 12. 2025, dne 15. 1. 2026 a dne 13. 3. 2026 dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, sepis výzvy dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a účast na jednání soudu dne 29. 5. 2025 a dne 17. 4. 2026 podle dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, a dále ve 9 režijních paušálech po 300 Kč a ve 3 režijních paušálech po 450 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění a zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 000 Kč podle položky 1 a ve výši 2 000 Kč podle položky 22 odst. 1 písm. a) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb. v platném znění. (výrok III. rozsudku shora).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Písku.

Nebudou-li povinnosti uložené vykonatelným rozsudkem splněny řádně a včas, může se oprávněný jejich splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekuci.