I. J. prieš VĮ Registrų centrą

Rozsudek ze dne 11. 12. 2025 – věc C‑789/23 Tatrauskė

Rozsudek Soudního Dvora (druhého senátu) 11. prosince 2025 Jednací jazyk: litevština.

I. J. proti Registrų centras VĮ

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení: K. Jürimäe (zpravodajka), předsedkyně senátu, K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce druhého senátu, F. Schalin, M. Gavalec a Z. Csehi, soudci, generální advokát: M. Szpunar, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: za litevskou vládu: K. Dieninis a V. Kazlauskaitė-Švenčionienė, jako zmocněnci, za Evropskou komisi: E. Montaguti a A. Steiblytė, jako zmocněnkyně, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 22. května 2025 , vydává tento

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 21 odst. 1 SFEU.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi I. J. a Registrų centras VĮ (Rejstříkové centrum, Litva) ve věci zamítnutí posledně uvedeným žádosti I. J. o zápis údajů týkajících se jejích majetkových poměrů v manželství do vnitrostátního rejstříku manželských smluv.

Článek 21 odst. 1 SFEU stanoví: Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení.

Článek 3.101 Lietuvos Respublikos civilinis kodeksas (občanský zákoník Litevské republiky, dále jen občanský zákoník ), nadepsaný Manželská smlouva , stanoví: Manželská smlouva je dohoda, kterou uzavírají manželé a která určuje jejich majetková práva a povinnosti za trvání manželství, jakož i pro případ rozvodu nebo rozluky (rozchodu).

Článek 3.103 občanského zákoníku, nadepsaný Forma manželské smlouvy , zní takto: 1. Manželská smlouva se uzavírá formou notářského zápisu. 2. Manželská smlouva a její změny se zapisují do rejstříku manželských smluv […]. 3. Manželské smlouvy a jejích změn se lze vůči třetím osobám dovolávat pouze tehdy, pokud byla smlouva a její změny zapsány do rejstříku manželských smluv. Toto pravidlo neplatí, pokud v době uzavření právního úkonu třetí osoby o manželské smlouvě nebo jejích změnách věděly.

Nařízením Lietuvos Respublikos Vyriausybės nutarimas Nr. 1284 Dėl Vedybų sutarčių registro nuostatų patvirtinimo (nařízení vlády Litevské republiky č. 1284 o přijetí pravidel platných pro rejstřík manželských smluv) ze dne 13. srpna 2002 (Žin., 2002, č. 82‑3523) přijala vláda Litevské republiky pravidla platná pro rejstřík manželských smluv. Tato pravidla byla pozměněna, přičemž zněním použitelným na spor v původním řízení je podle předkládajícího soudu znění ze dne 10. září 2015 , ve znění Lietuvos Respublikos Vyriausybės nutarimas Nr. 773 (nařízení vlády Litevské republiky č. 773) ze dne 8. července 2020 (TAR, 2020, č. 2020–15562) (dále jen pravidla platná pro rejstřík manželských smluv ).

Bod 13 pravidel platných pro rejstřík manželských smluv zní takto: Do rejstříku se zapisují následující údaje: 13.1. manželské smlouvy, […] 13.3. rozdělení majetku, na které se vztahuje [občanský zákoník].

Bod 17 těchto pravidel stanoví: V rejstříku se zpracovávají údaje týkající se rozdělení majetku: 17.1. identifikační kód rozdělení majetku; 17.2. základ, na kterém bylo rozdělení majetku stanoveno (dohoda nebo soudní rozhodnutí); 17.3. datum ověření dohody o rozdělení společného majetku (dále jen dohoda o rozdělení ) nebo datum rozsudku o rozdělení společného majetku (dále jen ,rozhodnutí o rozdělení majetku‘); 17.4. osobní údaje (osobní identifikační číslo, jméno a příjmení; pokud osobní údaje v rejstříku obyvatel chybí, datum narození, jméno, příjmení) fyzických osob, které uzavřely dohodu o rozdělení nebo jejichž majetek byl rozdělen soudním rozhodnutím; […] 17.7. jméno a příjmení notáře a název notářské kanceláře, která ověřila dohodu o rozdělení, její změnu nebo zrušení, nebo název soudu, který vydal rozhodnutí o rozdělení majetku; […] 17.9. právní režim stanovený dohodou o rozdělení nebo rozhodnutím o rozdělení majetku; […] 17.12. datum a čas zápisu rozdělení majetku do rejstříku nebo jeho výmazu z rejstříku, jakož i zápis nebo změna údajů týkajících se tohoto rozdělení.

Kapitola IV uvedených pravidel upravuje zápis právních skutečností a úkonů, které jsou předmětem zápisu, do rejstříku. Tato kapitola obsahuje zejména body 67 a 68, které znějí takto: 67. Manželská smlouva nebo smlouva o společném soužití uzavřená v zahraničí může být zapsána do rejstříku, pokud obsahuje osobní identifikační číslo přidělené litevským rejstříkem obyvatel alespoň jedné z osob, které smlouvu uzavřely. 68. Pokud si manželé nebo spolužijící osoby přejí, aby byla manželská smlouva nebo smlouva o společném soužití nebo změny takové smlouvy ověřené v zahraničí nebo údaje týkající se ukončení takové smlouvy zapsány do rejstříku, může jeden z manželů nebo spolužijících osob poskytnout tyto údaje rejstříku osobně nebo prostřednictvím zástupce, poštou nebo elektronicky za podmínek stanovených orgánem, který rejstřík vede.

Navrhovatelka v původním řízení, I. J., je občankou Unie a je zapsána v litevském rejstříku obyvatel. Z tohoto důvodu má osobní identifikační číslo přidělené orgánem, který tento rejstřík vede, a průkaz totožnosti, na kterém je toto číslo uvedeno.

V průběhu roku 2006 navrhovatelka v původním řízení a C. B., italský státní příslušník, uzavřeli v Itálii manželství. Manželství bylo zapsáno do matriky italské obce. Výpis z oddacího listu obsahuje poznámku, že si manželé zvolili režim odděleného jmění.

Dotyčný sňatek byl zapsán na litevském matričním úřadě.

Dne 15. února 2022 podala navrhovatelka v původním řízení u Rejstříkového centra žádost o zápis právní skutečnosti týkající se jejích majetkových poměrů v manželství, konkrétně rozdělení majetku mezi manžely, do rejstříku manželských smluv.

Rozhodnutím ze dne 9. března 2022 Rejstříkové centrum tuto žádost zamítlo z důvodu, že fyzická osoba není oprávněna poskytovat Rejstříkovému centru údaje o rozdělení majetku mezi manželi, takže dotčené rozdělení majetku nemohlo být zapsáno do rejstříku manželských smluv na žádost navrhovatelky v původním řízení. Dále upřesnil, že výpis z oddacího listu předložený navrhovatelkou může být zapsán do rejstříku manželských smluv jako manželská smlouva za podmínky, že bude předložen dodatek k oddací listině ověřený notářem nebo jiným příslušným italským úředníkem, v němž bude uvedeno litevské osobní identifikační číslo alespoň jednoho z manželů.

Navrhovatelka v původním řízení následně předložila kopii e-mailu, z něhož vyplývá, že se obrátila na dotyčný matriční úřad v Itálii se žádostí o vydání kopie oddacího listu uvádějícího její litevské osobní identifikační číslo, jak je uvedeno v jejím průkazu totožnosti. Tento matriční úřad odmítl doplnit tuto poznámku do výpisu z oddacího listu s odůvodněním, že není schopen osvědčit pravost uvedeného osobního identifikačního čísla navrhovatelky v původním řízení.

Navrhovatelka tedy podala žalobu k Vilniaus apygardos administracinis teismas (Krajský správní soud ve Vilniusu, Litva), kterou napadla rozhodnutí ze dne 9. března 2022 . Rozsudkem ze dne 29. června 2022 byla tato žaloba zamítnuta jako neopodstatněná zejména z důvodu, že podmínky pro zápis smlouvy uzavřené v zahraničí , jak jsou stanoveny v bodě 67 pravidel platných pro rejstřík manželských smluv, do rejstříku manželských smluv nebyly splněny, jelikož v manželské smlouvě nebylo uvedeno litevské osobní identifikační číslo alespoň jedné ze smluvních stran.

Navrhovatelka v původním řízení podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy), který je předkládajícím soudem.

Úvodem tento soud poznamenává, že navrhovatelka v původním řízení ve skutečnosti usiluje o zapsání do rejstříku manželských smluv nikoli rozdělení majetku, na kterém se manželé dohodli, ale svou manželskou smlouvu uzavřenou v jiném členském státě než v Litevské republice. Její právní situace je upravena bodem 68 pravidel platných pro rejstřík manželských smluv, podle něhož může jeden z manželů požádat o zápis manželské smlouvy ověřené v zahraničí do rejstříku manželských smluv.

V této souvislosti poukazuje na to, že takový zápis podléhá podmínce stanovené v bodě 67 těchto pravidel, podle níž musí příslušná manželská smlouva obsahovat litevské osobní identifikační číslo alespoň jedné ze smluvních stran.

Předkládající soud přitom konstatuje, že litevské osobní identifikační číslo navrhovatelky v původním řízení není uvedeno v oddacím listě z důvodu, že příslušný italský matriční úřad odmítl zapsat tento údaj, takže podmínka stanovená v bodě 67 uvedených pravidel není splněna.

Tento soud uvádí, že taková podmínka je nicméně stanovena pouze pro manželské smlouvy uzavřené mimo Litvu a že pravidla platná pro rejstřík manželských smluv nestanoví žádnou alternativu, pokud jde o identifikaci stran manželské smlouvy uzavřené v zahraničí .

Za těchto okolností si uvedený soud klade otázku, zda lze mít za to, že právní úprava zavedená pravidly platnými pro rejstřík manželských smluv může omezit právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států přiznané každému občanovi Unie, jak je zakotveno v čl. 21 odst. 1 SFEU.

Za těchto podmínek se Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: Musí být čl. 21 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které manželská smlouva uzavřená v jiném členském státě [Evropské unie] nemůže být zapsána do rejstříku manželských smluv, neobsahuje-li tato smlouva osobní identifikační číslo alespoň jedné ze stran této smlouvy, jak je uvedeno v rejstříku obyvatel Litevské republiky, když za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, příslušné orgány státu, v němž byla manželská smlouva uzavřena, odmítají poskytnout výpis z této smlouvy doplněný o tento osobu identifikující údaj?

Litevská vláda tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná. Uvádí, že po změnách pravidel platných pro rejstřík manželských smluv, které byly přijaty právní úpravou, která vstoupila v platnost dne 1. ledna 2023 , tato pravidla již nestanoví, že by manželská smlouva uzavřená v zahraničí musela pro účely zápisu do vnitrostátního rejstříku manželských smluv uvádět litevské osobní identifikační číslo alespoň jednoho z manželů. Předběžná otázka je tedy bezpředmětná, a proto již není třeba, aby Soudní dvůr o této otázce rozhodoval.

V odpovědi na žádost Soudního dvora o informace zaslanou předkládajícímu soudu dne 16. října 2024 tento soud uvedl, že tyto změny nejsou ratione temporis použitelné na spor v původním řízení.

Tento soud kromě toho upřesnil, že navrhovatelka v původním řízení nevzala svůj opravný prostředek zpět a podle informací, které má uvedený soud k dispozici, nepodala po vstupu uvedených změn v platnost novou žádost o zápis do rejstříku manželských smluv. Předkládající soud je tak nadále povinen rozhodnout o legalitě a opodstatněnosti rozhodnutí ze dne 9. března 2022 .

Soudní dvůr v tomto ohledu opakovaně zdůraznil, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout, a že důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. prosince 1981 , Foglia, 244/80 , EU:C:1981:302 , bod 18 , jakož i ze dne 9. ledna 2024 , G. a další (Jmenování soudců obecných soudů v Polsku) , C‑181/21 a C‑269/21 , EU:C:2024:1 , bod 62 ].

Jak vyplývá ze samotného znění článku 267 SFEU, požadované rozhodnutí o předběžné otázce musí být nezbytné k tomu, aby předkládající soud mohl vynést rozsudek ve věci, která mu byla předložena [rozsudky ze dne 17. února 2011 , Weryński, C‑283/09 , EU:C:2011:85 , bod 35 , jakož i ze dne 9. ledna 2024 , G. a další (Jmenování soudců obecných soudů v Polsku) , C‑181/21 a C‑269/21 , EU:C:2024:1 , bod 63 ].

Soudní dvůr tak připomněl, že ze znění i systematiky článku 267 SFEU vyplývá, že řízení o předběžné otázce zejména předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které může zohlednit rozsudek vydaný v rámci řízení o předběžné otázce [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. dubna 1988 , Foglia, 338/85 , EU:C:1988:194 , bod 11 , jakož i ze dne 9. ledna 2024 , G. a další (Jmenování soudců obecných soudů v Polsku) , C‑181/21 a C‑269/21 , EU:C:2024:1 , bod 64 ].

V projednávané věci ze skutečností uvedených v bodech 25 a 26 tohoto rozsudku vyplývá, že odpověď Soudního dvora na otázku položenou předkládajícím soudem je nezbytná k tomu, aby tento soud mohl rozhodnout o opravném prostředku, který je před ním stále projednáván.

Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 21 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která podmiňuje zápis manželské smlouvy uzavřené v jiném členském státě do vnitrostátního rejstříku manželských smluv tím, že tato smlouva uvádí osobní identifikační číslo alespoň jednoho z manželů přidělené tímto prvním členským státem, ačkoli taková podmínka není stanovena pro zápis manželské smlouvy uzavřené v tomtéž členském státě do tohoto rejstříku.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že status občana Unie, který má navrhovatelka v původním řízení na základě čl. 20 odst. 1 SFEU, představuje základní status státních příslušníků členských států [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. září 2001 , Grzelczyk , C‑184/99 , EU:C:2001:458 , bod 31 ; ze dne 4. října 2024 , Mirin , C‑4/23 , EU:C:2024:845 , bod 51 , a ze dne 29. dubna 2025 , Komise v. Malta (Občanství pro investory), C‑181/23 , EU:C:2025:283 , bod 92 ].

Uvedený status umožňuje těm státním příslušníkům, kteří se nacházejí ve stejné situaci, požívat v rámci věcné působnosti Smlouvy stejného právního zacházení bez ohledu na jejich státní příslušnost, aniž jsou dotčeny výjimky, které jsou v tomto ohledu výslovně stanoveny [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. září 2001 , Grzelczyk , C‑184/99 , EU:C:2001:458 , bod 31 , a ze dne 25. července 2018 , A (Osobní asistence pro zdravotně postiženou osobu) , C‑679/16 , EU:C:2018:601 , bod 56 ].

Mezi situace spadající do věcné působnosti unijního práva patří i situace týkající se výkonu základních svobod zaručených Smlouvou, zejména situace, na něž se vztahuje svoboda volného pohybu a pobytu na území členských států, kterou přiznává článek 21 SFEU [rozsudky ze dne 24. listopadu 1998 , Bickel a Franz , C‑274/96 , EU:C:1998:563 , body 15 a 16 , jakož i ze dne 25. července 2018 , A (Osobní asistence pro zdravotně postiženou osobu) , C‑679/16 , EU:C:2018:601 , bod 57 ].

Za současného stavu unijního práva spadá zřizování rejstříků manželských smluv a pravidla jejich fungování do pravomoci členských států. Členské státy však musí při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo, a zvláště ustanovení Smlouvy o FEU týkající se práva na pohyb a pobyt na území členských států, které je přiznáno každému občanovi Unie, a za tímto účelem uznávat osobní stav jednotlivců konstatovaný v jiném členském státě v souladu s jeho právem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. října 2003 , Garcia Avello , C‑148/02 , EU:C:2003:539 , bod 25 ; ze dne 14. prosince 2021 , Stolična obština, rajon Pančarevo , C‑490/20 , EU:C:2021:1008 , bod 52 , a ze dne 4. října 2024 , Mirin , C‑4/23 , EU:C:2024:845 , bod 53 ).

V projednávaném případě je nesporné, že navrhovatelka v původním řízení jakožto občanka Unie vykonala svou svobodu pohybu. V rámci tohoto výkonu uzavřela v Itálii manželskou smlouvu, kterou nyní chce zapsat do rejstříku manželských smluv v Litvě.

Tento zápis byl zamítnut z důvodu, že tato smlouva neobsahovala osobní identifikační číslo alespoň jednoho z manželů přidělené posledně uvedeným státem.

Zaprvé z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podmínka týkající se uvedení osobního identifikačního čísla alespoň jednoho z manželů v manželské smlouvě je stanovena pouze pro manželské smlouvy uzavřené v jiném členském státě, než je členský stát zápisu.

Zadruhé je třeba poznamenat, jak v podstatě učinil generální advokát v bodech 59, 61 a 77 svého stanoviska, že forma veřejné listiny se řídí právem členského státu, v němž byla tato listina vyhotovena. Splnění podmínky týkající se uvedení osobního identifikačního čísla alespoň jednoho z manželů v manželské smlouvě tak závisí na formálních podmínkách stanovených právem místa uzavření smlouvy.

V projednávané věci vnitrostátní právní úprava členského státu zápisu, a sice Litevské republiky, rozlišuje mezi na jedné straně manželskými smlouvami uzavřenými na jejím území, které mohou být zapsány do rejstříku manželských smluv bez zvláštního požadavku na uvedení osobního identifikačního čísla přiděleného tímto členským státem, a na druhé straně manželskými smlouvami uzavřenými v jiném členském státě, které musí obsahovat takové číslo, bez ohledu na formální podmínky stanovené právem místa uzavření smlouvy.

V této souvislosti Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že vnitrostátní právní úprava, která znevýhodňuje některé příslušníky členského státu pouze proto, že využili svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě, představuje omezení práv, která čl. 21 odst. 1 SFEU přiznává každému občanu Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. července 2006 , De Cuyper , C‑406/04 , EU:C:2006:491 , bod 39 , a ze dne 19. listopadu 2020 , ZW , C‑454/19 , EU:C:2020:947 , bod 30 ).

Jak přitom v podstatě uvedl generální advokát v bodě 54 svého stanoviska, nemožnost zapsat manželskou smlouvu do rejstříku manželských smluv má dopad na právní postavení manželů, neboť je zbavuje možnosti využít opatření vnitrostátního práva, které umožňuje zajistit ochranu jejich majetkových zájmů.

Je tedy třeba konstatovat, že právní úprava členského státu, která podmiňuje zápis manželské smlouvy uzavřené v jiném členském státě do vnitrostátního rejstříku manželských smluv tím, že tato smlouva uvádí osobní identifikační číslo alespoň jednoho z manželů přidělené tímto prvním členským státem, zavádí rozdílné zacházení mezi občany tohoto členského státu, kteří využili práva na pohyb a pobyt, a těmi, kteří tak neučinili.

Toto rozdílné zacházení může ovlivnit, či dokonce omezit právo na pohyb a pobyt občanů Unie ve smyslu čl. 21 odst. 1 SFEU.

V souladu s ustálenou judikaturou však může být omezení práva na pohyb a pobyt občanů Unie, které je nezávislé na státní příslušnosti dotyčných osob, odůvodněné, pokud se zakládá na objektivních hlediscích obecného zájmu a je přiměřené cíli legitimně sledovanému dotčenou vnitrostátní právní úpravou. Opatření je přiměřené, pokud je způsobilé zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a přitom nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. července 2006 , De Cuyper , C‑406/04 , EU:C:2006:491 , body 40 a 42 , jakož i ze dne 19. listopadu 2020 , ZW , C‑454/19 , EU:C:2020:947 , bod 36 ).

V této souvislosti je třeba poznamenat, že litevská vláda tvrdila, že podmínka, aby manželská smlouva uzavřená v jiném členském státě, než ve kterém byla zapsána, uváděla osobní identifikační číslo alespoň jednoho z manželů, má za cíl umožnit identifikaci osob, které tuto smlouvu uzavřely, a zajistit správnost a pravost údajů uvedených v rejstříku manželských smluv. V tomto ohledu upřesnila, že tato podmínka vyplývá ze skutečnosti, že údaje o manželských smlouvách uzavřených v jiném členském státě, než je stát zápisu, mohou být poskytnuty samotnými fyzickými osobami, zatímco údaje o manželských smlouvách uzavřených v Litvě mohou být poskytnuty pouze notářem, který manželskou smlouvu ověřil, nebo soudem pomocí speciálního softwaru.

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 46, 65 a 66 svého stanoviska, rejstříky manželských smluv zaručují správnost a pravost údajů, které obsahují, a tím, že zajišťují veřejnost, přispívají k právní jistotě, takže lze mít za to, že zřízení těchto rejstříků je založeno na objektivních hlediscích obecného zájmu, která mohou odůvodnit omezení práva na volný pohyb a pobyt na území členských států, které je přiznáno všem občanům Unie a zakotveno v čl. 21 odst. 1 SFEU.

Vzhledem k tomu, že osobní identifikační číslo je údaj, který zajišťuje správnou identifikaci fyzických osob, je požadavek, aby bylo uvedeno v manželské smlouvě, pokud je tato smlouva uzavřena v jiném členském státě, než ve kterém je zapsána, a je poskytnuta rejstříku manželských smluv samotnými fyzickými osobami, vhodný k dosažení cíle sledovaného vnitrostátní právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení, kterým je zajistit správnost a pravost údajů obsažených v tomto rejstříku.

Naproti tomu, pokud jde o nezbytnost této podmínky, je třeba poznamenat, jak uvedl generální advokát v bodě 74 svého stanoviska, že osobní identifikační číslo není jediným údajem umožňujícím zajistit správnou identifikaci osoby, která si přeje zapsat svou manželskou smlouvu do rejstříku manželských smluv. Správnost a pravost údajů uvedených v tomto rejstříku mohou zajistit i jiné údaje obsažené v této smlouvě, jako jsou zejména jméno, příjmení, datum a místo narození této osoby, a případně číslo dokladu předloženého při uzavření manželské smlouvy, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

Je-li tomu tak, je třeba mít za to, že podmínka uvedení osobního identifikačního čísla alespoň jednoho z manželů v manželské smlouvě uzavřené v jiném členském státě, než je členský stát zápisu, překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle.

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 21 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která podmiňuje zápis manželské smlouvy uzavřené v jiném členském státě do vnitrostátního rejstříku manželských smluv tím, že tato smlouva uvádí osobní identifikační číslo alespoň jednoho z manželů přidělené tímto prvním členským státem, ačkoli taková podmínka není stanovena pro zápis manželské smlouvy uzavřené v tomtéž členském státě do tohoto rejstříku a údaje obsažené v uvedené smlouvě umožňují identifikaci osob, které ji uzavřely.

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: Článek 21 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která podmiňuje zápis manželské smlouvy uzavřené v jiném členském státě do vnitrostátního rejstříku manželských smluv tím, že tato smlouva uvádí osobní identifikační číslo alespoň jednoho z manželů přidělené tímto prvním členským státem, ačkoli taková podmínka není stanovena pro zápis manželské smlouvy uzavřené v tomtéž členském státě do tohoto rejstříku a údaje obsažené v uvedené smlouvě umožňují identifikaci osob, které ji uzavřely.

Podpisy