KSBR 70 Co 103/2025-230

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený dne Datum narození žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_003⟫ b) Jméno žalobce B, narozená dne Datum narození žalobce B ⟪LB:lb_004⟫ bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované ⟪LB:lb_009⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_010⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_011⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_012⟫ 2. Jméno žalované, narozená dne datum narození ⟪LB:lb_013⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_014⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_015⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_016⟫ o ochranu osobnosti, ⟪LB:lb_017⟫ o odvolání žalobců a 2. žalované proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 10. února 2025, č. j. 9 C 2/2023-181,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. až IV. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o uložení povinnosti 1. žalované upustit od jakéhokoli rozšiřování tvrzení, že žalobci jsou špíny zlodějské a že skončí v pasťáku (I. výrok). Zamítl žalobu na uložení povinnosti 1. žalované odstranit následky svého jednání tím, že se do 15 dnů od právní moci rozhodnutí žalobcům omluví a v omluvě uvede: „Omlouvám se, že jsem o Jméno žalobce B a Jméno žalobce A řekla, že jsou špíny zlodějské a že skončí v pasťáku“ s tím, že omluva bude provedena veřejně a ústně před budovou Základní školy adresa na adrese adresa, v čase následujícím bezprostředně po skončení vyučování třídy žalobců a 1. žalované a nejméně jeden den před uskutečněním omluvy budou o místě a času jejího konání informováni spolužáci 1. žalované a spolužáci obou žalobců vyvěšením na nástěnce v budově školy (jméno FO. výrok). Právě tak zamítl žalobu na uložení povinnosti 2. žalované zaplatit jako přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu žalobci a) částku 200 000 Kč a žalobkyni b) částku 200 000 Kč, to vše k rukám jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci rozhodnutí (III. výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok).

2. Soud prvního stupně zjistil celkový kontext věci tak, že otec žalobců byl v partnerském a následně i manželském vztahu s 2. žalovanou, se kterou sdílel společnou domácnost, ve které žili i nezletilí žalobci a 1. žalovaná. Soužití otce žalobců a 2. žalované nebylo harmonické, docházelo v něm k hádkám a slovní agresi a došlo i k vykázání otce žalobců předběžným opatřením ve věci domácího násilí a jeho několika trestným činům vůči ní.

3. Zamítnutí žaloby ohledně tvrzeného skutku 1. žalované, dle kterého žalobcům v září 2022 před 3 dalšími spolužáky řekla, že jsou „špíny zlodějské“ a že „skončí v pasťáku“, odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobci nebyli ani k výzvě soudu schopni upřesnit, jaký je vztah mezi údajným výrokem 1. žalované a fyzickým napadením žalobce a), dokládaným lékařskou zprávou ze dne 1. 5. 2022, tedy z doby o několik měsíců předcházející. K výroku mělo dojít v době, kdy nezletilým účastníkům bylo 9 až 12 let, v přítomnosti 3 obdobně starých spolužáků, mělo se jednat o výrok jednorázový, který nebyl objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobců i s přihlédnutím k ostatním okolnostem projednávané věci a osobám účastníků. Vyhrocené negativní vztahy mezi otcem žalobců a 2. žalovanou byly zjevně přeneseny i na nezletilé děti a dle usnesení Okresního soudu v Blansku o prodloužení předběžného opatření podpořeného kamerovými záznamy se nezletilí žalobci zjevně řízeni svým otcem pohybovali v bezprostřední blízkosti nemovitosti 2. žalované a ze strany žalobce a) došlo k odcizení specifikovaných věcí z pozemku. Nevraživé vztahy mezi nezletilými účastníky jsou dokumentovány i SMS zprávami zaslanými 1. žalované z mobilního telefonu žalobkyně b), ve kterých je 1. žalovaná označována za lhářku a zlodějku, která půjde „do děcáku“, tedy obdobnými výrazy, proti kterým žalobci brojí. Nadto je požadovaná veřejná omluva před základní školou, ke které by měli být žáci školy hromadně svoláváni, svou formou naprosto nepřiléhavá a nepřiměřená tvrzenému zásahu. Ke tvrzenému zásahu mělo navíc dojít v době, kdy 1. žalované bylo 12 let, a nebyla by tak u ní dána deliktní odpovědnost dle § 2920 odst. 3 o. z.

4. Soud prvního stupně žalobu zamítl i ve vztahu k tvrzenému zásahu jednáním 2. žalované v podobě bití a odpírání jídla žalobci a). K tomuto jednání se v rámci svědecké výpovědi v rámci trestního řízení vedeného proti jeho otci vyjádřil žalobce a) tak, že mu 2. žalovaná jednou nedala večeři a příležitostně došlo k několika silným pohlavkům. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by ze strany 2. žalované docházelo k dlouhodobějšímu či intenzivnímu fyzickému násilí, ta vystupovala v předmětné době vůči žalobci a) v pozici srovnatelné s pozicí rodičovské autority a k výchovným opatřením formou rodičovských trestů navíc měl přistupovat i otec žalobců. Ve vztahu k žalobkyni b) pak nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by došlo k jakémukoli negativnímu zacházení 2. žalované s ní, měla být pouze přítomna zacházení s žalobcem a).

5. Ohledně údajného neoprávněného zadržování věcí žalobců rovněž nedošlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, neboť otec žalobců svým vlastním jednáním zapříčinil své vykázání ze společného obydlí a trvání předběžných opatření ve věci ochrany před domácím násilím. Žalobci a jejich otec měli dle e-mailové komunikace možnost získat požadované věci zpět, neboť 2. žalovaná byla ochotna a schopna věci žalobcům předat, a navíc existovala možnost vyzvednout věci dle § 493 z. ř. s., o což otec žalobců nepožádal.

6. Proti II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci odvolání, kterým se domáhali jejich zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasili s tím, že by výrok 1. žalované, že jsou žalobci „špíny zlodějské“ a že „skončí v pasťáku“, nebyl svou povahou a intenzitou objektivně způsobilý zasáhnout do jejich osobnostních práv. Výrok pronesený před nejméně 3 dalšími spolužáky žalobci vnímali jako dehonestující a rasově zabarvený. Právě k této otázce měli být žalobci soudem prvního stupně vyslechnuti, jejich výslech stejně jako mnoho jiných navrhovaných důkazů však byl soudem prvního stupně zcela opomenut. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval namítaným rasovým podtextem citovaného výroku, přestože žalobci doložili, že označení „špína“ se používá také jako hanlivý název osob romského původu. Žalobci nesouhlasili ani se závěrem soudu prvního stupně o absenci deliktní způsobilosti 1. žalované pro nedostatek věku, když dle jejich názoru se § 2920 odst. 3 o. z. týká jen náhrady škody, nikoli omluvy. Ohledně četnosti fyzického trestání neprovedl soud prvního stupně navržený výslech žalobců. Ohledně neoprávněného zadržování věcí žalobců dospěl soud prvního stupně k nesprávnému závěru, neboť otec žalobců se nikdy nedopustil domácího násilí, šlo o vyřizování si účtů ze strany 2. žalované a dle judikatury se zadržování osobních věcí považuje za zásah do osobnostních práv. Soud prvního stupně žalobce nepředvolal na jednání ani nevyslechl, přičemž pouze jejich výslechem nebo vyšetřením znalcem mohl zjistit intenzitu a závažnost zásahu do jejich osobnostních práv.

7. 2. žalovaná v rámci vyjádření k odvolání žalobců navrhla potvrzení II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správných. Soud prvního stupně nepochybil neprovedením výslechu žalobců, neboť měl k dispozici vyjádření žalobce a), na jehož základě mohl učinit závěr o četnosti namítaného fyzického trestání 2. žalovanou. Žalobce a) ve své výpovědi jako svědek v trestním řízení uvedl, že mu 2. žalovaná jednou nedala večeři, když jí řekl, že má hlad, a že od ní několikrát dostal pohlavek. Provádění účastnického výslechu žalobců by bylo nadbytečné, což soud prvního stupně řádně odůvodnil. Nedocházelo ani k žádnému nezákonnému zadržování věcí žalobců a bylo nadbytečné provádět jejich výslech.

8. Proti IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání 2. žalovaná a navrhla jeho změnu uložením povinnosti žalobcům zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku 40 564,43 Kč. Brojila proti aplikaci § 150 o. s. ř. s tím, že pouhá skutečnost, že je neúspěšný žalobce nezletilý, není bez dalšího důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, a k věku neúspěšného žalobce musí přistoupit další skutečnosti či zvláštní okolnosti, pro které by bylo důvodné dát přednost ochraně zájmů nezletilého před právem úspěšného účastníka na náhradu nákladů řízení. Takové skutečnosti nebyly zjištěny a je naopak hned několik důvodů, pro které je třeba žalobcům povinnost k náhradě nákladů řízení 2. žalované uložit. V řízení o udělení souhlasu k právnímu jednání za nezletilé otec žalobců prohlásil, že je připraven za nezletilé povinnost k náhradě splnit. 2. žalovaná byla žalobci vtažena do zcela zbytečného soudního řízení, v rámci kterého musela na svou obranu vynakládat finanční prostředky. Za jednáním žalobců, potažmo jejich otce, nelze nevidět šikanózní jednání vůči 2. žalované. Ta si je vědoma, že zatížit nezletilé žalobce povinností k náhradě nákladů řízení se může jevit jako příliš tvrdé, nicméně nezletilí žalobci nebudou v konečném důsledku muset tuto povinnost splnit, neboť jsou nemajetní a bude to jejich otec, kdo bude z pozice ručitele dle § 899a odst. 2 o. z. náhradu nákladů řízení 2. žalované hradit.

9. Žalobci v rámci vyjádření k odvolání 2. žalované považovali aplikaci § 150 o. s. ř. za opodstatněnou.

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání byla podána k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o. s. ř.), směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou přípustná (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), a byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláními i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvoláním žalobců i 2. žalované je zapotřebí upřít jakoukoli důvodnost.

11. Soudem prvního stupně učiněné skutkové závěry o celkovém kontextu věci jsou zcela přiléhavé a odpovídají i skutkovým závěrům učiněným odvolacím soudem v související věci řešené rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, číslo jednací. Již v něm totiž odvolací soud dovodil, že celkový kontext věci je plný celé řady vzájemných schválností a oznámení, provázejících ukončení soužití otce žalobců jméno FO a 2. žalované (viz i obdobné konstatování Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru adresa ve vyrozumění ze dne 26. 7. 2022, číslo jednací či přestupkové komise města adresa v usneseních ze dne 30. 6. 2023, spisová značka),Anonymizovánodoprovázený i pácháním trestné činnosti otce žalobců vůči 2. žalované. Otec žalobců byl totiž trestním příkazem Okresního soudu v adresa ze dne 13. 7. 2022, číslo jednací, uznán vinným spácháním přečinu výtržnictví (bezdůvodné opakované verbální a fyzické napadení 2. žalované dne 9. 5. 2022 na autobusové zastávce, po nástupu do autobusu a při cestě k zastávce trolejbusu). Rozsudkem Okresního soudu v adresa ze dne 19. 6. 2023, číslo jednací byl otec žalobců uznán vinným spácháním přečinu omezování osobní svobody (na podzim 2021 násilím odtáhl 2. žalovanou do vozidla). Otec žalobců byl rovněž pro své chování vůči 2. žalované vykázán ze společného obydlí (úřední záznam Policie ČR o vykázání ze dne 17. 12. 2021) a pro chování vůči 2. žalované, jehož svědkem byla 1. žalovaná, bylo Okresním soudem v adresa nařízeno i předběžné opatření ve věci domácího násilí ze dne 24. 12. 2021, číslo jednací, prodloužené usnesením Okresního soudu v adresa ze dne 16. 3. 2022, číslo jednací. Trestní věc, vedená v tomto směru na základě obžaloby pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, týkající se zlého nakládání otce žalobců s 2. žalovanou v přesně nezjištěné době nejméně od prosince 2020 do 17. 12. 2021, byla skončena usnesením Okresního soudu v adresa ze dne 19. 6. 2023, číslo jednací postoupením Městskému úřadu v adresa, neboť se nejedná o trestný čin, avšak skutek by mohl být posouzen jako přestupek.

12. Pro úplnost lze doplnit, že v mezidobí byl otec žalobců uznán rozsudkem Okresního soudu v adresa ze dne 26. 6. 2025, číslo jednací, proti kterému bylo zamítnuto odvolání usnesením Krajského soudu adresa ze dne 25. 11. 2025, spisová značka, vinným i z nebezpečného pronásledování 2. žalované a výtržnictví a bylo mu také uloženo uhradit poškozené 2. žalované na náhradě nemajetkové újmy částku 160 000 Kč.

13. K tvrzenému zásahu 1. žalované mělo dojít v září 2022, tedy v době, kdy 1. žalované bylo dvanáct let, tj. méně než třináct let. Její případnou odpovědnost za nemajetkovou újmu proto nelze podřazovat pod § 2920 odst. 1 ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z., nýbrž vzhledem k věku pod § 2920 odst. 3 větu druhou ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z., a nutno ji tedy dovozovat pouze výjimečně. K tvrzenému zásahu 1. žalované nedošlo v důsledku zanedbání náležitého dohledu 2. žalované, který nelze vykonávat permanentně na každém kroku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1091/2020, a v něm citovaná judikatura), a neměl povahu úmyslného trestného činu. Na základě argumentace obsažené blíže v rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2025, č. j. 70 Co 142/2024-369, v související věci pak platí, že vzhledem k tomu, že účelem § 2920 o. z., ve znění účinném od 1. 7. 2021, je ochrana nezletilého dítěte před vznikem peněžitých závazků, které by na něj mohly mít rdousící efekt, účel dané úpravy nedopadá na omluvu jako na plnění nepeněžité. Teleologický výklad zde má přednost před výkladem jazykovým a v důsledku použití teleologické redukce nutno vykládat ustanovení § 2920 odst. 3 věty druhé ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z. tak, že nezletilý mladší třinácti let odčiní jím způsobenou nemajetkovou újmu poskytnutím omluvy jako nepeněžitého plnění tehdy, je-li to (bez zřetele na zákonem uvedené kritérium majetkových poměrů škůdce a poškozeného) spravedlivé. Zákonem uvedené kritérium majetkových poměrů škůdce a poškozeného se zde neuplatní, neboť se svým účelem týká pouze dluhů peněžitých a zcela se míjí s posuzovanou situací.

14. V posuzované věci tvrzeného skutku 1. žalované by nebylo pro účely § 2920 odst. 3 o. z. spravedlivé dovozovat výjimku z obecné absence deliktní odpovědnosti dětí mladších 13 let. Platí zde východisko, že případné výjimky ze zásady absence deliktní odpovědnosti dětí mladších 13 let nelze v souladu se zásadou singularia non sunt extendenda vykládat rozšiřujícím způsobem, aby se výjimky nestaly pravidlem. Oproti citované související věci, v níž byla 1. žalované uložena povinnost k omluvě za nepravdivé nařčení otce žalobců ze znásilnění, nemá tvrzený zásah natolik křiklavou intenzitu, aby mohl legitimizovat povinnost k omluvě za zásah učiněný dvanáctiletým dítětem. Tvrzený hodnotící úsudek 1. žalované, vyřčený z úst dvanáctiletého dítěte před úzkou skupinkou dětí, by (i kdyby bylo pronesení výroku prokázáno) měl jen zcela zanedbatelnou intenzitu, neboť mezi dětmi zaznívá ledacos. Odvolacím soudem nutno poukázat na pravidlo de minimis, podle kterého požadavek praktického fungování právního systému vyžaduje, aby nemajetková újma měla i určitou vyšší intenzitu, a bezvýznamné nemajetkové újmy tedy nemají mít právního významu. Opačný přístup by měl za následek, že např. prakticky každé porušení osobnostního práva, které s sebou nese pro oprávněného určitou míru nepříjemnosti a nepohodlí, by vedlo k náhradě nemajetkové újmy (Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 28, odst. 38-39, s. 43, odst. 126-127, i s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2016; dále viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2023, č. j. 7 As 68/2023-25). Ochranu lze poskytovat pouze tam, kde zásahy představují reálný (významný) zásah do práv žalobce, což platí tím spíše, že ohledně případného dovození výjimek ze zásady absenci deliktní odpovědnosti dětí mladších 13 let platí také již uvedená zásada singularia non sunt extendenda.

15. Přihlédnout nutno i k výše uvedenému celkovému kontextu věci a k tomu, že tvrzený hodnotící úsudek 1. žalované by měl, i kdyby bylo jeho vyřčení prokázáno, svůj určitý skutkový základ. Žalobci v rozporu s výše uvedeným celkovým kontextem věci tyto souvislosti naprosto dezinterpretují, pokud tvrzený skutek pokládají za projev rasismu vůči osobám romského původu. Jsou zde správné skutkové závěry soudu prvního stupně, že vyhrocené negativní vztahy mezi otcem žalobců a 2. žalovanou byly zjevně přeneseny i na nezletilé děti a dle usnesení Okresního soudu v adresa o prodloužení předběžného opatření podpořeného kamerovými záznamy se nezletilí žalobci zjevně řízeni svým otcem pohybovali v bezprostřední blízkosti nemovitosti 2. žalované a ze strany žalobce a) došlo k odcizení specifikovaných věcí z pozemku. Nevraživé vztahy mezi nezletilými účastníky jsou dokumentovány i SMS zprávami zaslanými 1. žalované z mobilního telefonu žalobkyně b), ve kterých je 1. žalovaná označována za lhářku a zlodějku, která půjde „do děcáku“, tedy obdobnými výrazy, proti kterým žalobci brojí.

16. Skutkový základ takového hodnotícího úsudku 1. žalované, vyřčeného z úst dvanáctiletého dítěte před úzkou skupinkou dětí, by (i kdyby bylo pronesení výroku prokázáno) krom uvedeného měl svou oporu také ve skutečnostech zjištěných již odvolacím soudem v související věci řešené rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, číslo jednací. V něm bylo poukázáno na předchozí záměr otce žalobců svévolně se zmocnit psa z pozemku 2. žalované s využitím kamaráda a nesoulad ve verzích osob, které měly psa údajně najít, včetně právě žalobce a). Dle úředního záznamu ze dne 28. 4. 2022, sepsaného policejní inspektorkou právnická osoba, jí totiž dne 25. 4. 2022 ohledně psa telefonoval otec žalobců a po sdělení, že policie není kompetentní k rozhodnutí, komu pes patří, ji obvinil z rasismu a řekl, že pošle svého kamaráda a ten psa z pozemku 2. žalované vezme. Právě tak jsou očividné rozpory ohledně toho, jak se měl pes k otci žalobců domů vlastně dostat. jméno FO totiž policii uvedl, že jej dne 25. 4. 2022 telefonicky požádal otec žalobců, aby žalobce a) vyzvedl ze školy, a při cestě od školy poté oba viděli na ulici volně pobíhat psa, kterého společně odvedli k nim domů. Naopak žalobce a) v rozporu s tím uvedl, že toho dne nebyl ve škole, protože mu bylo špatně, tak ráno zavolal otci a ten mu řekl, ať do školy nechodí. Zůstal proto doma a pak mu otec zavolal, ať vyzvedne sestru Lucku, tedy žalobkyni b), v družině, přičemž psa našli, když Lucku vyzvedl a šli domů.

17. K otázce údajného nalezení psa byl žalobce a) slyšen odvolacím soudem a tyto rozpory nijak nevyjasnil, když po delším přemýšlení pouze uvedl, že si nevzpomíná, s kým psa našel. Dané rozpory opět stvrzují existenci skutkového základu 1. žalovanou údajně proneseného výroku.

18. Bylo by zcela irelevantní zjišťovat, jak tvrzený zásah 1. žalované žalobci sami vnímají. Soudní judikatura ve věcech ochrany osobnosti tradičně vychází při úvahách o neoprávněnosti zásahu a rozsahu vzniklé újmy z toho, že rozhodný není pouhý subjektivní pocit jednotlivce, ale klíčové je objektivní posouzení – posouzení testem běžného člověka. Toto pojetí bylo Ústavním soudem aprobováno jako ústavně konformní (viz nález ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1174/09) a je rozpracováno i v testu objektivního posouzení vytvořeném Nejvyšším soudem (rozsudek ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007). Dle něj je neoprávněný zásah nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Rovněž tak právní teorie (Telec, I. Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu, Právní rozhledy 4/2010, s. 144 a násl.) v těchto souvislostech akcentuje nutnost právní argumentace fikcí průměrného člověka, u něhož lze objektivně předpokládat následek a zároveň po něm nelze spravedlivě požadovat, aby jej snášel.

19. Pro potřeby objektivizace případné újmy tedy nejsou rozhodné subjektivní pocity žalobců, ale výše uvedené objektivní skutečnosti a zásada de minimis.

20. Odvolacím soudem byl současně pro potřeby § 100 odst. 4 o. s. ř., který je realizací čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, dán prostor pro realizaci participačních práv obou žalobců jako nezletilých dětí. V řízení před soudem prvního stupně byla tato práva realizována prostřednictvím jejich ustanovené zástupkyně jako právní profesionálky, což § 100 odst. 4 o. s. ř. výjimečně připouští a význam této skutečnosti přikládá i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 7. 11. 2024 ve věci č. 37614/22, S. proti České republice). V řízení před odvolacím soudem pak byl nadto žalobce a) k relevantním otázkám sám slyšen (nejde zde o institut výslechu účastníka, nýbrž o institut sui generis) a žalobkyně b) se vyjádřila písemným prohlášením ze dne 28. 11. 2025. Odvolací soud si takto potvrdil i jinak očividnou skutečnost, že oba nezletilí jsou v tomto řízení jen nástrojem pomsty svého otce zejména vůči 2. žalované, která přitom byla, jak již uvedeno, i terčem jeho trestné činnosti. Písemné prohlášení žalobkyně b) je prima facie nevěrohodné, neboť neodpovídá projevu věku takto starého dítěte (12 let), obsahuje i skutečnosti, které by jí neměly být známy (o tom, že vybavení domu pořídili otec s 2. žalovanou společně) či skutečnosti, které jsou v rozporu s dosavadní skutkovou verzí [2. žalovaná měla dle aktuálního prohlášení odpírat jídlo a bít nejen žalobce a), ale i žalobkyni b)], popřené návazně k dotazu odvolacího soudu u jednání přítomným žalobcem a). Ostatně i zástupkyně žalobců k dotazu odvolacího soudu při přednesu odvolání uvedla, že žalobkyně b) byla pouze svědkem jednání 2. žalované vůči žalobci a) a vůči ní samotné nesměřovalo. Ohledně prohlášení podepsaného žalobkyní b) ze dne 28. 11. 2025 pak zástupkyně žalobců k dotazu odvolacího soudu stvrdila, že prohlášení psala zástupkyně sama a bylo odsouhlaseno otcem žalobců a žalobkyní b).

21. I kdyby ovšem uvedené neplatilo, je stále správný a pro zamítnutí žaloby již sám o sobě postačující závěr soudu prvního stupně o naprosté nepřiměřenosti požadované satisfakce formou veřejné omluvy před školou, k čemuž mají být dokonce spolužáci předem svoláváni. Soud prvního stupně přiléhavě poukázal na judikatorní závěry, dle kterých přiměřeným zadostiučiněním nemůže být omluva pronášená za takových okolností, že teprve z ní se určitá část veřejnosti dozví o zásahu do osobnostních práv, o němž by se jinak nedověděla (viz primárně rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 1997, sp. zn. 23 C 3/97; Doležílek, J. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 129). Obdobně i Nejvyšší soud dovodil, že omluva za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, spočívající v povinnosti žalovaného doručit písemnost obsahující omluvu všem občanům obce, je nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2745/2004). Za situace, kdy k tvrzenému zásahu mělo dojít jen ve velmi úzké skupince (v přítomnosti 3 obdobně starých spolužáků), nemůže být dán vztah adekvátnosti mezi tvrzeným zásahem a požadovanou satisfakcí, a žaloba je tudíž již jen z tohoto důvodu odsouzena k neúspěchu. Platí totiž, že pokud soud shledá, že navržená forma satisfakce není přiměřená, je třeba žalobu zamítnout (viz i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, či ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 298/2011).

22. Ve vztahu k tvrzeným skutkům 2. žalované byly každým z žalobců nárokovány finanční satisfakce v souhrnných částkách po 200 000 Kč, přičemž k výzvě odvolacího soudu učiněné při jednání bylo rozčleněno, že za nemajetkovou újmu vzniklou odpíráním jídla a bitím žalobce a) je každým z žalobců nárokováno po 100 000 Kč a za nemajetkovou újmu vzniklou zadržováním věcí je každým z žalobců nárokováno rovněž po 100 000 Kč.

23. Jak již uvedeno, odvolacím soudem byl pro potřeby § 100 odst. 4 o. s. ř., který je realizací čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, dán prostor pro realizaci participačních práv obou žalobců jako nezletilých dětí. V řízení před soudem prvního stupně byla tato práva realizována prostřednictvím jejich ustanovené zástupkyně jako právní profesionálky, což § 100 odst. 4 o. s. ř. výjimečně připouští a význam této skutečnosti přikládá i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 7. 11. 2024 ve věci č. 37614/22, S. proti České republice). V řízení před odvolacím soudem pak byl nadto žalobce a) k relevantním otázkám sám slyšen (nejde zde o institut výslechu účastníka, nýbrž o institut sui generis) a žalobkyně b) se vyjádřila písemným prohlášením ze dne 28. 11. 2025. Odvolací soud si takto potvrdil i jinak očividnou skutečnost, že oba nezletilí jsou v tomto řízení jen nástrojem pomsty svého otce zejména vůči 2. žalované, která přitom byla, jak již uvedeno, i terčem jeho trestné činnosti. Písemné prohlášení žalobkyně b) prima facie je nevěrohodné, neboť neodpovídá projevu věku takto starého dítěte (12 let), obsahuje i skutečnosti, které by jí neměly být známy (o tom, že vybavení domu pořídili otec s 2. žalovanou společně) či skutečnosti, které jsou v rozporu s dosavadní skutkovou verzí [2. žalovaná měla dle aktuálního prohlášení odpírat jídlo a bít nejen žalobce a), ale i žalobkyni b)], popřené návazně k dotazu odvolacího soudu u jednání přítomným žalobcem a). Ostatně i zástupkyně žalobců k dotazu odvolacího soudu při přednesu odvolání uvedla, že žalobkyně b) byla pouze svědkem jednání 2. žalované vůči žalobci a) a vůči ní samotné nesměřovalo. Ohledně prohlášení podepsaného žalobkyní b) ze dne 28. 11. 2025 pak zástupkyně žalobců k dotazu odvolacího soudu stvrdila, že prohlášení psala zástupkyně sama a bylo odsouhlaseno otcem žalobců a žalobkyní b).

24. Jak již správně uvedl soud prvního stupně, k tvrzenému jednání se v rámci svědecké výpovědi v rámci trestního řízení vedeného proti jeho otci vyjádřil žalobce a) sám tak, že mu 2. žalovaná jednou nedala večeři a příležitostně došlo k několika silným pohlavkům. Jakékoli opakovanější týrání odpíráním jídla nebylo tehdy žalobcem a) uvedeno a pozdější změny této verze svědčí opět jen o opakovaně uváděném závěru, že oba nezletilí jsou v tomto řízení jen nástrojem pomsty svého otce zejména vůči 2. žalované, která přitom byla, jak již uvedeno, i terčem jeho trestné činnosti.

25. Intenzita údajných pohlavků byla žalobcem a) při jednání odvolacího soudu označena jako trošičku víc než výchovná a po předvedení žalobcem a) úderem do lavice nebyla nijak vysoká, což stvrzuje i návazná reakce jeho zástupkyně „Jenom takhle?“ následovaná instrukcí, že žalobce a) musí prásknout víc, což již samozřejmě odvolací soud po takové návodné instrukci učiněné na žalobce a) jeho zástupkyní nepřipustil.

26. Lze uzavřít, že ze strany 2. žalované nedocházelo k dlouhodobějšímu a intenzivnějšímu zlému nakládání s žalobcem a), které by opodstatňovalo přiznání nároku na finanční satisfakci žalobci a). 2. žalovaná vystupovala v předmětné době vůči žalobci a) v pozici srovnatelné s pozicí rodičovské autority a k výchovným opatřením formou rodičovských trestů navíc měl přistupovat i otec žalobců. Uváděné jednání 2. žalované bylo na míle vzdáleno pojmu týrání ve smyslu § 198 či § 199 trestního zákoníku pro absenci intenzity i četnosti, 2. žalovaná nebyla za uváděné jednání nikdy trestně či přestupkově postižena a sama byla naopak terčem četných násilných incidentů otce žalobců, jak již uvedeno. Požadovaný nárok na satisfakci tudíž žalobci a) nenáleží.

27. Ohledně tvrzeného bití a odpírání jídla žalobci a) není bez dalšího dána aktivní věcná legitimace žalobkyně b), vůči níž nemělo toto jednání směřovat a měla být pouze jeho svědkem. I zástupkyně žalobců k dotazu odvolacího soudu uvedla, že žalobkyně b) byla pouze svědkem jednání 2. žalované vůči žalobci a) a vůči ní samotné nesměřovalo. Ochrana tzv. sekundárních obětí je naprosto výjimečným institutem, vyhrazeným pro nejzávažnější zásahy typu usmrcení osoby blízké či závažného ublížení na zdraví osoby blízké (§ 2959 o. z.). Výjimečně nemusí být sice vyloučeno odčinit nemajetkovou újmu sekundární oběti ve specifickém režimu § 2971 o. z. z titulu důvodně pociťovaného osobního neštěstí, které nelze odčinit jinak, nicméně o takto křiklavý případ, který by byl spjat s kvalifikovanou nadstandardní mírou zavinění původce zásahu, se zde dle výše učiněných skutkových zjištění rozhodně nejedná a oba nezletilí jsou v tomto řízení jen nástrojem pomsty svého otce zejména vůči 2. žalované, která přitom byla, jak již uvedeno, i terčem jeho trestné činnosti.

28. Ohledně zadržování osobních věcí není pravdou, že dle judikatury se zadržování věcí považuje za zásah do práva na ochranu osobnosti. K tomu lze obdobně poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2072/2007, ze kterého vyplývá, že zásahem do práva na ochranu osobnosti sběratele není zničení jeho sbírky, neboť nelze dovozovat, že by dotčení hmotného substrátu, jehož prostřednictvím fyzická osoba své zájmy realizuje, mohlo být klasifikováno jako zásah do osobnosti takovéto osoby. K tomu odvolací soud doplňuje, že v poměrech aktuální právní úpravy lze sice uvažovat i o možné náhradě ceny zvláštní obliby (§ 2969 odst. 2 o. z.) či náhradě osobního neštěstí (§ 2971 o. z.), nicméně o takové výjimečné situace se zde rozhodně nejedná. Výjimečné podmínky pro aplikaci daných ustanovení, spjatých s kvalifikovanou nadstandardní mírou zavinění původce zásahu, nebyly vůbec dány, neboť nemožnost užívání věcí byla zapříčiněna autoritativním zásahem veřejné moci ve prospěch teritoriální ochrany 2. žalované před otcem žalobců, navíc s možností vyzvednout věci dle § 493 z. ř. s. či povolením výjimky dle § 405 odst. 3 z. ř. s. I zde platí, že oba nezletilí jsou v tomto řízení jen nástrojem pomsty svého otce zejména vůči 2. žalované, která přitom byla, jak již uvedeno, i terčem jeho trestné činnosti.

29. Vytýkají-li žalobci soudu prvního stupně neprovedení některých důkazů, lze soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav považovat vzhledem k výše uvedenému pro rozhodnutí ve věci za dostatečný, přičemž soud prvního stupně se s důvody, pro které další důkazy opodstatněně neprovedl, řádně vypořádal, na což odvolací soud pro stručnost odkazuje. Ze stejného důvodu odvolací soud pro nadbytečnost neprovedl některé z těchto důkazů, navržené již v řízení před soudem prvního stupně a opětovně v odvolacím řízení, přičemž navíc dal prostor pro realizaci participačních práv obou žalobců, jak výše uvedeno.

30. Se zřetelem k uvedeným důvodům odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém II. a III. výroku jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

31. Jako věcně správný byl dle § 219 o. s. ř. potvrzen i IV. výrok, neboť soud prvního stupně citlivě a opodstatněně aplikoval při neúspěchu žaloby § 150 o. s. ř.

32. Ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení na obou stranách sporu, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Avšak posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být založeno jen na základě izolovaně vybraných okolností, pokud lze zvážit i další okolnosti sporu a poměry účastníků, které by mohly být pro aplikaci § 150 o. s. ř. významné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1302/2017).

33. Důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř. nespočívají jen ve věku žalobců, kteří jsou nezletilými dětmi, ale i v tom, že jde o nezletilé nemajetné, zásadně chráněné proti vzniku dětských dluhů, kteří byli v tomto řízení v principu použiti jako nástroj pomsty svého otce zejména vůči 2. žalované. Ta v odvolání sama uznává, že zatížit je náhradovou povinností by bylo příliš tvrdé, a pokud argumentuje ručením otce dle § 899a odst. 2 o. z., je tato argumentace nesprávná. Z daného ustanovení vyplývá, že za peněžitý dluh dítěte, který vznikl z právního jednání učiněného před nabytím plné svéprávnosti, ručí rodič, který za dítě jednal nebo mu k právnímu jednání udělil souhlas. Byť byla žaloba za nezletilé podána přímo jejich otcem, bylo řízení až do právní moci rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne 13. 6. 2023, číslo jednací stiženo odstranitelným nedostatkem podmínek řízení a po jeho odstranění již bylo vedeno na základě souhlasu opatrovnického soudu, přičemž oba nezletilí byli zastoupeni nikoli svým otcem, nýbrž soudem ustanovenou zástupkyní (usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 9. 2023, číslo jednací). Nešlo proto pro účely § 899a odst. 2 o. z. o případ, kdy by rodič jednal za dítě nebo mu k právnímu jednání udělil souhlas. Nadto ohledně majetkové situace otce nezletilých došlo k zásadní změně poměrů oproti situaci panující v době rozhodování opatrovnického soudu o souhlasu s podáním žaloby za nezletilé (a to právě ve prospěch 2. žalované). Otci žalobců byla totiž v již zmíněném souvisejícím řízení jeho vlastní žaloby na ochranu osobnosti uložena povinnost zaplatit 2. žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 27 025,60 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 669,50 Kč (viz II. a IV. výrok rozsudku Krajského soudu adresa ze dne 4. 6. 2025, číslo jednací). Rozsudkem Okresního soudu v adresa ze dne 26. 6. 2025, číslo jednací proti kterému bylo zamítnuto odvolání usnesením Krajského soudu adresa ze dne 25. 11. 2025, spisová značka, byla pak otci žalobců uložena povinnost uhradit poškozené 2. žalované na náhradě nemajetkové újmy částku 160 000 Kč.

34. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Žalobci byli sice s odvoláním ve věci samé neúspěšní, nicméně z výše uvedených důvodů byly splněny předpoklady pro aplikaci moderačního práva (§ 150 o. s. ř.), s čímž byli účastníci v zájmu předvídatelnosti předem seznámeni odvolacím soudem.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Jen proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].