KSBR 58 Co 20/2026-127

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Pazderského a soudkyň Mgr. Magdaleny Bačíkové a JUDr. Davida Kolumbera, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta/777, 760 01 Zlín ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_004⟫ o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o zaplacení 120 000 Kč ⟪LB:lb_005⟫ o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 10. 2025, č.j. 7 C 282/2024-78

I. Odvolání žalobkyně proti výroku VI. rozsudku se odmítá.

II. Řízení o odvolání žalovaného proti výrokům I. a II. rozsudku soudu I. stupně se zastavuje.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. mění takto:

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 120 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 25 923 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

V. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 6 607 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, na účet č. 19-1827691/0710, VS 7111028224.

VI. Žalovaný je povinen nahradit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 913 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, na účet č. 19-1827691/0710, VS 7112028224.

1. Okresní soud v Kroměříži, dále jako „soud I. stupně“, rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2025, č.j. 7 C 282/2024-78, takto: I. Zrušuje se spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitým věcem nacházejících se v k. ú. a obci anonymizováno.; III. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 120 000 Kč, za užívání nemovitých věcí nacházejících se v k. ú. a obci anonymizováno, se zamítá.; IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.; V. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži náklady tohoto řízení spočívající ve znalečném ve výši 7 260 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, na účet č. 19-1827691/0710, VS 7111028224.; VI. Žalovaný je povinen nahradit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži náklady tohoto řízení spočívající ve znalečném ve výši 7 260 Kč, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, na účet č. 19-1827691/0710, VS 7112028224.

2. Podle podstatné části odůvodnění soud I. stupně po jím provedeném dokazování (výpisem z katastru nemovitostí, znaleckými posudky a výpověďmi účastníků a svědka syna účastníků Jméno žalovaného) ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků uzavřel, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí uvedených ve výroku I. rozsudku, dále i jako „nemovitosti“, a to každý v rozsahu ideální 1/2; žalobkyně nemá zájem ve spoluvlastnictví nadále setrvat ani nemovitosti převzít do svého výlučného vlastnictví, žalovaný s prodejem nesouhlasí, avšak finanční prostředky k vyplacení podílu žalobkyně nemá; obvyklá cena nemovitostí je 2 400 000 Kč, obvyklé nájemné za ně jako celek je 6 000 Kč měsíčně, nemovité věci nejsou reálně dělitelné. Za aplikace § 1140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jako „o. z.“, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a s ohledem na nemožnost reálného rozdělení, nezájem žalobkyně o převzetí nemovitostí a neschopnost žalovaného vyplatit žalobkyni přiměřenou náhradu, nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek má být mezi účastníky rozdělen podle jejich spoluvlastnických podílů (výroky I. a II. napadeného rozsudku).

3. Žalobou rovněž uplatněný nárok na zaplacení částky 120 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí žalobcem nad rámec spoluvlastnického podílu soud I. stupně zamítl (výrok III. napadeného rozsudku) s tím, že žalovaný v nemovitostech nebydlí, užívá je pouze za účelem běžné údržby a nemá tedy na úkor žalobkyně majetkový prospěch odpovídající užívání jejího spoluvlastnického podílu; skutečnost, že žalobkyně nemá od domu klíče, soud nepovažoval za rozhodnou, neboť podle jeho názoru bylo věcí žalobkyně, aby si přístup k nemovitosti zajistila.

4. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jako „o. s. ř.“, s ohledem na částečný úspěch obou účastníků tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok IV. napadeného rozsudku). O náhradě nákladů řízení, které stát vynaložil na znalečné, rozhodl soud I. stupně dle § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že každému z účastníků uložil zaplatit jejich polovinu, tj. částku 7 260 Kč (výroky V. a VI. napadeného rozsudku).

5. Proti výrokům III., IV., V. a VI. rozsudku podala odvolání žalobkyně. Soudu I. stupně vytkla nesprávnou aplikaci § 2991 o. z. ve spojení s § 1122 an o. z. a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR; z účastnické výpovědi žalovaného a svědecké výpovědi syna účastníků dle ní vyplývá, že jí žalovaný výměnou zámků a nepředáním klíčů znemožnil přístup do nemovitostí; s odkazem na § 2991 o. z., § 1122 odst. 1 o. z. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 2529/2024, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017 a další dovodila, že pokud dojde k faktickému vyloučení užívání nemovitostí jedním ze spoluvlastníků, pak není významné, zda a v jakém rozsahu dochází k užívání nemovitostí omezujícím spoluvlastníkem, který se obohacuje již tím, že druhému spoluvlastníku faktické užívání věci znemožňuje např. výměnou zámků a nepředáním klíčů; žalovaný jí tedy v užívání nemovitostí brání a jí náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení; soudu I. stupně vytkla, že jí přičetl k tíži, že si sama nezajistila klíče od nemovitostí, ačkoli jejich nepředání bylo důsledkem jednání žalovaného. Soudu I. stupně vytkla i nesprávný závěr o skutkovém stavu o tom, že žalovaný nemovitosti neužívá a ji v jejich užívání neomezuje v situaci, kdy bylo prokázáno, že žalovaný vyměnil zámky, jí nové klíče neposkytl, pobývá tam 3 až 4 noci a provádí tam i rozsáhlejší opravy střechy či zateplení a ona do nemovitostí nemá přístup a nechodí do nich. S ohledem na nesprávné zamítnutí žaloby v jí napadeném výroku III. a tedy její plný úspěch ve věci rozporovala i správnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a měla za to, že by jí vůči žalovanému mělo být přiznáno právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů řízení s tím, že i povinnost nahradit náklady státu by měla tížit primárně žalovaného. Ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného měla jeho odvolání proti výrokům I. a II. za nedůvodné; ve vztahu k žalovaným rovněž napadenému výroku VI. odkázala na své vlastní odvolání. Závěrem navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě na zaplacení částky 120 000 Kč v plném rozsahu vyhoví a žalovaného zaváže k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a znaleckého posudku.

6. Proti výrokům I., II. a VI. podal odvolání žalovaný. U jednání odvolacího soudu vzal odvolání proti výrokům I. a II. výslovně zpět. Odvolání žalobkyně měl za nedůvodné, neboť by dle něj bylo nespravedlivé, aby žalobkyni hradil nadužívání nemovitostí za situace, kdy nemovitosti udržoval a náklady na jejich údržbu a opravy jí dle ústní dohody neúčtoval; zámek si žalobkyně nadto mohla vyměnit sama a klíče mu předat. Závěrem navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. potvrzen a jemu bylo vůči žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byly s ohledem na rozsah odvolání obou účastníků výslovně napadené výroky I., II. a III. a na nich závislé nákladové výroky IV., V. a VI.

8. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

9. Ke splnění subjektivních podmínek přípustnosti odvolání nestačí být účastníkem řízení; účastník musí mít k podání odvolání subjektivní legitimaci. Tu získává v případě, že mu rozhodnutím první instance nebylo vyhověno, nebo mu rozhodnutím byla způsobena určitá újma na jeho právech. Stěžejní je výrok rozhodnutí, protože případnou újmu lze posuzovat jen z procesního hlediska; nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.

10. Žalobkyně odvoláním napadla rozsudek i ve výroku VI., jímž soud I. stupně žalovanému uložil povinnost nahradit státu náklady řízení, které platil v částce 7 260 Kč. Žalobkyni tímto rozhodnutím újma na jejích právech způsobena nebyla, neboť povinnost hradit náklady řízení státu nebyla uložena jí, ale žalovanému. Jelikož se jedná o nákladový výrok, není možné ani dovodit, že by odvoláním napadeným rozhodnutím nebylo návrhu žalobkyně vyhověno. Je tedy zřejmé, že odvolání žalobkyně proti výroku VI. rozsudku soudu I. stupně není subjektivně přípustné. Odvolací soud tedy podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolání žalobkyně proti výroku VI. rozsudku soudu I. stupně odmítl (výrok I. tohoto rozsudku).

11. Podle § 207 odst. 2 o. s. ř., dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Vzal-li někdo odvolání zpět, nemůže je podat znovu.

Podle § 222 odst. 1 o. s. ř., jestliže odvolatel vezme odvolání zpět, právní moc napadeného rozhodnutí nastane, jako kdyby k podání odvolání nedošlo.

12. Vzhledem k částečnému zpětvzetí odvolání žalovaným ve vztahu k výrokům I. a II. rozsudku soudu I. stupně odvolací soud odvolací řízení v této části podle § 207 odst. 2 o. s. ř. zastavil (výrok II. tohoto rozsudku).

13. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jako „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo ve vztahu k výrokům III., IV., V. a VI. podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovanými subjekty (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario) a obsahuje způsobilé odvolací důvody, přezkoumal v rozsahu napadení (§ 212 o. s. ř.) rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

14. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 20 Cdo 1546/99, sp. zn. 26 Cdo 938/2015, sp. zn. 26 Cdo 228/2015, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008 a sp. zn. 30 Cdo 256/2018) soudem I. stupně již řádně provedené listinné důkazy s ohledem na jejich povahu neopakoval a dokazování doplnil pouze shodným skutkovým tvrzením účastníků o tom, že žalovaný před březnem roku 2022 zámek od domu vyměnil a klíče žalobkyni nedal ani jí nesdělil, kde jsou uloženy (žalovaný uváděl, že se tak stalo zhruba půl roku poté, co v roce 2019 zámek vyměnil poprvé, kdy žalobkyně klíče získala od bratra, tedy nejpozději zhruba v polovině roku 2020; žalobkyně si nebyla jista tím, kdy přesně druhá výměna zámku proběhla, v březnu 2022 však i dle ní byl zámek vyměněn; dle obou účastníků tedy výměna zámku musela proběhnout před březnem 2022, neboť v březnu 2022 již byl zámek vyměněn).

15. Na základě takto doplněného dokazování a správných skutkových zjištění soudu I. stupně odvolací soud skutkově uzavřel, že žalobkyně a žalovaný jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky nemovitostí: Anonymizováno /výpis z katastru nemovitostí/. Jednobytový rodinný dům tvoří se samostatnou garáží a zahradou jeden funkční a oplocený celek, který není možné ani účelné rozdělit; obvyklá cena nemovitostí účastníků je 2 400 000 Kč a obvyklý nájem za jejich id. 1/2 činí 3 000 Kč měsíčně (znalecký posudek tituly před jménem jméno FO ze dne datum, č. č. účtu). Žalobkyně nemá od domu klíče, neboť žalovaný před březnem roku 2022 zámek vyměnil a klíče žalobkyni nedal ani jí nesdělil, kde jsou tyto uloženy; žalobkyně nemovitosti v době od března 2022 dosud neužívá, snahu o získání klíčů nevyvíjela; žalovaný nemovitosti udržoval (sekal trávu), občas v domě pobýval, kontroloval jej a prováděl a hradil údržbu a opravy (zateplení, střecha) jejichž úhradu po žalobkyni nevyžadoval; o užívání nemovitostí se účastníci nedohodli /shodná tvrzení účastníků, výpověď žalobkyně, výpověď žalovaného, výpověď syna účastníků Jméno žalovaného/.

16. Podle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej § 1122 odst. 1 o. z. či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019).

19. Dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním jednáním a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci; může být uzavřena ústně nebo konkludentně; v občanském právu přitom neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí, a z pouhé nečinnosti tacitně udělené přivolení zásadně dovozovat nelze (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015).

20. Pokud je spoluvlastník z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu vyloučen na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), půjde o nárok podle § 1122 odst. 1 o. z.; pokud je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval, půjde o nárok z bezdůvodného obohacení (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijatý s přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, tedy nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti; neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016).

21. Za neoprávněného uživatele věci, nabývajícího majetkový prospěch, se pokládá i subjekt, jenž bez účinného právního důvodu dosáhl postavení výlučného detentora například tím, že měl nemovitost uzamčenu a přístupnou jen pro sebe, respektive pro svou potřebu, bez zřetele k okolnosti, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015); podaný výklad se přitom prosazuje i při řešení sporů mezi spoluvlastníky, neboť i zde je dovozováno, že ten ze spoluvlastníků, který má společné věci pod uzamčením a neumožňuje k nim ostatním přístup, se dopouští nadužívání předmětných statků (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016). Spoluvlastník společnou věc nadužívá, také pokud její technické uspořádání, popřípadě jím vytvořené faktické poměry neumožňují jiným spoluvlastníkům realizaci práva užívat věc v rozsahu určeném jejich podílem. V situaci, kdy spoluvlastník užívá společnou věc celou sám a ostatní spoluvlastníci se v důsledku toho na jejím užívání nemohou podílet, se vždy jedná o užívání nad rámec podílu proto, že spoluvlastník tak užívá věc i v rozsahu podílů ostatních spoluvlastníků, resp. vytvoří jim překážku, která ostatním spoluvlastníkům brání v užívání společné věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013). Pro povinnost obohaceného spoluvlastníka vydat ostatním spoluvlastníkům nabytý majetkový prospěch není bez dalšího určující, zda zbylí spoluvlastníci neužívali společnou věc dobrovolně, nejde-li samozřejmě o případ přisvojení výlučné detence dané věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022, nebo jeho usnesení ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1065/2023, a ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2470/2024).

22. Vztah z bezdůvodného obohacení je pojímán jako objektivní, povinnost vydat nabytý majetkový prospěch totiž stíhá toho, kdo jej získal způsobem předvídaným v § 2991 odst. 1 o. z., přičemž samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného a ani obohaceného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, a ze dne 1. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014).

23. Obecně platí, že i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je možno poměřovat tím, zda není v rozporu s dobrými mravy (judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, lze přiměřeně aplikovat i na výklad § 1 odst. 2, § 2 či § 8 o. z. - srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014); aplikace uvedených ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo namístě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy, a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob; účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016).

24. Pro závěr, zda žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení užíváním nemovitostí bez právního důvodu, bylo rozhodující zjištění, zda žalobkyně byla žalovaným omezena užívat nemovitosti v rozsahu a intenzitě odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu a zda toto omezení bylo zapříčiněno již tím, že ze spoluvlastníků toliko žalovaný měl od společných nemovitostí klíče a výlučnou možnost je užívat, čímž fakticky žalobkyni z možnosti přístupu do nemovitostí a jejich užívání vyloučil. Ačkoliv soud I. stupně na základě jím provedeného dokazování správně uzavřel, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky předmětných nemovitostí a že žalovaný vyměnil zámky od domu a žalobkyni nové klíče nepředal, nevyvodil tomuto skutkovému závěru odpovídající a správné právní závěry. Pokud v přezkoumávané věci žalovaný v důsledku uzamčení domu a nepředání klíčů žalobkyni, měl dům a k němu připlocené nemovitosti, které s ním tvoří jednotný funkční celek, přístupny jen pro svou potřebu, je za situace, kdy mezi účastníky neexistovala dohoda o jejich bezplatném užívání, bez zřetele k tomu, nakolik intenzivně žalovaný nemovitosti fakticky využíval, nutno uzavřít, že nemovitosti ovládal nad rozsah svého spoluvlastnického podílu; jestliže tedy žalovaný před březnem roku 2022 zámek od domu vyměnil, klíče žalobkyni nepředal a ani jí nesdělil, kde jsou uloženy a žalobkyně v důsledku toho neměla faktický přístup k domu a připloceným nemovitostem, které s ním tvoří jednotný funkční celek, měl žalovaný nemovitosti ve své výlučné dispozici a žalobkyni z jejich užívání vyloučil; skutečnost, zda žalovaný nemovitosti užíval pouze jako zázemí, prostor k občasnému pobytu, údržbě, opravám či jiné dispozici ani rozsah jejich skutečného využívání žalovaným není v dané situaci právně významná, rozhodné je pouze to, že žalobkyně v důsledku výše popsaného jednání žalovaného nemohla realizovat své právo spoluvlastníka užívat společnou věc v rozsahu odpovídajícím jejímu spoluvlastnickému podílu, zatímco žalovaný měl možnost s nemovitostmi fakticky nakládat jako osoba mající k nim výlučný přístup.

25. Závěr soudu I. stupně, že bylo věcí žalobkyně, aby si klíče od nemovitosti sama zajistila, odvolací soud nepovažuje za správný; povinností spoluvlastníka, který má společnou věc ve své faktické moci, je respektovat stejné právo druhého spoluvlastníka na její užívání; po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby proti vůli žalovaného sama překonávala (ať již aktivní snahou o zajištění klíčů od žalovaného či žalovaným v odvolacím řízení zmiňovanou výměnou zámku a předáním nových klíčů žalovanému) stav, který žalovaný svým jednáním vytvořil tím, že vyměnil zámky a nové klíče jí neposkytl; tato skutečnost jde k tíži žalovaného, nikoli žalobkyně. Žalobkyně tedy nebyla povinna vyměnit žalovaným již dříve vyměněný zámek a nové klíče žalovanému předat ani zjišťovat, zda pro ni žalovaný nové klíče opět někde neuložil (o tom, kde jsou pro ni nové klíče případně uloženy, ji měl žalovaný informovat sám, přičemž možnost tak učinit nepochybně měl i v situaci, kdy s ním žalobkyně telefonicky či osobně nekomunikovala, neboť tak mohl učinit např. zasláním dopisu).

26. Odvolací soud tedy uzavřel, že v situaci, kdy žalovaný měl ve své výhradní dispozici klíče umožňující užívání společných nemovitostí a žalobkyni je nevydal, žalobkyni fakticky po rozhodné období od datum do datum vyloučil z jejich užívání, aniž by jej k tomu opravňovala dohoda spoluvlastníků (žalovaným v závěrečném návrhu před odvolacím soudem tvrzená dohoda byla nepřípustnou novotou dle § 205a o. s. ř. a odvolací soud k tomuto tvrzení proto nemohl přihlížet; nadto v řízení před soudem I. stupně sám žalovaný uvedl, že se s žalobkyní o užívání nemovitostí nedohodli) či jiný právní důvod, získal žalovaný, a to bez ohledu na míru, v níž dům a s ním související pozemky fakticky využíval, majetkový prospěch spočívající v možnosti výlučné dispozice s celou nemovitostí, resp. v užívání nemovitostí nad rámec svého ideálního podílu, a to na úkor žalobkyně; předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. tak byly splněny. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně v rozhodném období svůj nesouhlas se způsobem užívání nemovitostí žalovaným neprojevovala, neboť z pouhé nečinnosti tacitně udělené přivolení zásadně dovozovat nelze (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015).

27. Ohledně výše nároku odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO, podle něhož obvyklé nájemné za užívání id. 1/2 nemovitostí činí 3 000 Kč měsíčně; žalovaný výši obvyklého nájemného stanovenou znaleckým posudkem relevantním způsobem nezpochybnil. Žalobkyně jako vlastnice id. 1/2 nemovitostí uplatnila tomu odpovídající nárok obvyklého nájemného za období od datum do datum, tj. za 40 měsíců po 3 000 Kč měsíčně, celkem tedy ve výši 120 000 Kč, jež odpovídá rozsahu spoluvlastnického podílu žalobkyně i době, po kterou byla z užívání nemovitostí vyloučena.

28. Námitku žalovaného, že přiznání náhrady za bezdůvodné obohacení je s ohledem na jeho výlučné investice do nemovitostí v rozporu s dobrými mravy, neshledal odvolací soud důvodnou. Odepření jinak existujícího práva z tohoto důvodu představuje zcela výjimečný postup, vyžadující zjištění konkrétních mimořádných okolností. Žalovaný neuvedl, o jaké konkrétní investice (tj. kdy a v jaké výši, zda šlo o náklady nutné či účelné či zda byly vynaloženy se souhlasem žalobkyně) se mělo jednat a jaký konkrétní nárok z nich v řízení dovozuje, tedy zda a jaký konkrétní nárok v řízení procesně uplatňuje; pouze obecná tvrzení o zhodnocení nemovitostí nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení zpochybnit, resp. vyloučit nemohou. Případné nároky žalovaného související s jím tvrzenými výdaji by bylo třeba samostatně posoudit, žalovaný je však v řízení neuplatnil, nadto samy o sobě ani nemohou vést k tomu, že by žalobkyně musela bezplatné výlučné užívání nemovitostí žalovaným nad rámec jeho podílu strpět.

29. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. ve výroku III. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 120 000 Kč, a to v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), když pro stanovení delší lhůty plnění s ohledem na tvrzení žalovaného, že disponuje částkou 1 200 000 Kč, důvod neshledal (výrok III. tohoto rozsudku).

30. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu i účastníků odvolací soud vyšel z toho, že v řízení byly uplatněny dva samostatné nároky, a to nárok na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a nárok na zaplacení částky 120 000 Kč. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jako tzv. iudicium duplex je specifické tím, že každý ze spoluvlastníků může řízení vyvolat, účastníci mají zásadně rovnocenné postavení a soud není vázán jejich návrhy na konkrétní způsob vypořádání, pročež samotný výsledek řízení bez dalšího nezakládá procesní úspěch některého z účastníků; pokud soud neshledá mimořádné okolnosti (zejména šikanózní či obstrukční výkon procesních práv), má se za zpravidla spravedlivé, aby každý ze spoluvlastníků nesl své náklady sám (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1537/20); v přezkoumávané věci odvolací soud ony judikaturou zmiňované mimořádné okolnosti neshledal, pročež by si jeho náklady před soudy obou stupňů měl každý z účastníků v souladu s odvolacím soudem již výše uvedeným judikatorním principem nést sám, a to včetně případně uhrazeného soudního poplatku, který je pouze důsledkem procesní iniciativy účastníka, jež sama o sobě odchylku od onoho principu neodůvodňuje; úspěch a neúspěch obou účastníků tedy byl stejný. Naproti tomu v řízení o zaplacení částky 120 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení je výsledek řízení pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zpravidla určující; v přezkoumávané věci byla zcela úspěšná žalobkyně, pročež by jí v řízení zcela neúspěšný žalovaný měl zaplatit náklady, které na něj účelně v řízení před soudy obou stupňů vynaložila, a to včetně jí v této souvislosti zaplacených soudních poplatků. Vzájemný poměr obou věcí z jejich celku ve výši 1 320 000 Kč je cca 91% pro řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (každý z účastníků do řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vstoupil s majetkem v hodnotě 1 200 000 Kč odpovídající id. 1/2 z částky 2 400 000 Kč jako hodnoty celku) a cca 9% pro řízení o zaplacení částky 120 000 Kč.

31. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení před soudy obou stupňů v obou řízeních zastoupena advokátem; vzhledem ke způsobu určení tarifní hodnoty za úkon právní služby a tomu, že jednotlivé úkony právní služby byly advokátem činěny pro řízení jako celek a nebylo možné je přiřadit k jednotlivým nárokům samostatně, odvolací soud celkově stanovené náklady podle významu jednotlivých předmětů řízení poměrně rozdělil, tedy 9 % z nich připadajících na řízení o zaplacení částky 120 000 Kč žalobkyni přiznal, neboť tyto jí má nahradit v řízení neúspěšný žalovaný a 91 % z nich připadající na řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobkyni nepřiznal, když tyto si má nést sama. Odvolací soud při stanovení odměny advokáta za jeden úkon právní služby vyšel dle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jako „AT“, ze součtu tarifních hodnot spojených věcí, tj. ze součtu tarifní hodnoty 1 200 000 Kč (§ 8 odst. 5 AT – tj. ceny celé věci snížené o hodnotu spoluvlastnického podílu účastníka, jehož advokát právní služby poskytuje) a tarifní hodnoty 120 000 Kč (§ 8 odst. 1 AT); za aplikace § 7 bodu 6 AT pak byla odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 1 320 000 Kč určena částkou 13 580 Kč. Náklady řízení žalované před soudy obou stupňů jsou tvořeny jí uhrazeným soudním poplatkem ve výši 11 973 Kč (5 973 Kč za řízení před soudem I. stupně a 6 000 Kč za odvolací řízení), odměnou advokáta ve výši 122 220 Kč za 9 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení v roce 2024, podání žaloby dne datum, účast u jednání dne datum, vyjádření k zadání znaleckého posudku, vyjádření ke znaleckému posudku a rozšíření žaloby, účast u jednání dne datum, odvolání, vyjádření k odvolání žalovaného a účast u jednání odvolacího soudu) po 13 580 Kč za úkon, náhrady hotových výdajů ve výši 3 750 Kč (2 × 300 Kč za úkony učiněné do datum dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do datum a 7 × 450 Kč za úkony učiněné po datum dle § 13 odst. 4 AT), náhrady za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč za 8 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 3 AT za dvě cesty na jednání soudu I. stupně dne datum a datum a zpět, cestovné 928 Kč za dvě cesty na jednání soudu I. stupně dne datum a datum a zpět při průměrné spotřebě použitého vozidla dle technického průkazu 4,7 l/100 km, ceně pohonných hmot 35,8 Kč/l, sazbě základní náhrady 5,8 Kč/km a celkem 62 ujetých kilometrů a DPH 21 % ve výši 26 901 Kč. S ohledem na výše uvedené má žalobkyně vůči žalovanému z částky 154 999 Kč celkových nákladů řízení bez soudního poplatku nárok na 9 %, tj. částku 13 950 Kč a 100 % jí uhrazených soudních poplatků ve výši 11 973 Kč, tedy celkem částku 25 923 Kč. Odvolací soud tedy výrokem IV. rozsudku zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatil částku 25 923 Kč k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

32. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které stát vynaložil na znalecký posudek, rozhodl odvolací soud dle § 148 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Soudem I. stupně zadaný a v plném rozsahu z rozpočtových prostředků hrazený znalecký posudek byl v řízení potřebný pro posouzení hodnoty nemovitostí, jejich dělitelnosti i obvyklého nájemného, tedy pro rozhodné otázky řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví i řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení. Na znalecký posudek soudy v obou stupních vynaložily celkem částku 14 520 Kč. Zatímco v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze úspěch účastníků s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry hodnotit a každý z účastníků by tak měl nést jeho náklady v 1/2, v řízení o zaplacení částky 120 000 Kč byla plně úspěšná žalobkyně, pročež by náklady měl nést pouze žalovaný. Odvolací soud proto při vědomí poměru obou věcí rozhodl tak, že z cca 91 % tedy v částce 13 214 Kč připadající na řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ponesou náklady státu účastníci každý v 1/2 této částky, tj. v částce 6 607 Kč a z cca 9 % tedy v částce 1 306 Kč připadající na řízení o zaplacení částky 120 000 Kč pouze žalovaný. Odvolací soud tedy uložil žalobkyni povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 6 607 Kč (výrok V. rozsudku) a žalovanému povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 913 Kč (výrok VI. rozsudku); oběma účastníkům tuto povinnost uložil v obecné pariční lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když pro stanovení delší doby či splátek důvod s ohledem na výši částky ani poměry účastníků neshledal.

Proti výroku III. rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V takovém případě lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, může se oprávněná strana domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.

Nebude-li povinnost nahradit státu náklady řízení splněna ve stanovené lhůtě dobrovolně, bude tato pohledávka vymáhána celním úřadem postupem podle daňového řádu.