KSBR 58 Co 45/2026-138

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Pazderského a soudců Mgr. Magdaleny Bačíkové a JUDr. Davida Kolumbera, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený dne Datum narození žalobce A trvale bytem Adresa žalobce A ⟪LB:lb_002⟫ b) Jméno žalobce B, narozená dne Datum narození žalobce B trvale bytem Adresa žalobce B ⟪LB:lb_003⟫ oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované A, narozený dne Datum narození žalované A trvale bytem Adresa žalované A ⟪LB:lb_006⟫ 2. Jméno žalované B, narozená dne Datum narození žalované B trvale bytem Adresa žalované A ⟪LB:lb_007⟫ oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B ⟪LB:lb_008⟫ o určení vlastnického práva, ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 2025, č. j. 12 C 180/2025-105,

I. Rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 2025, č. j. 12 C 180/2025-105, se v odvolání napadeném výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 2025, č. j. 12 C 180/2025-105, se v odvoláním napadeném výroku II mění tak, že žalobci jsou povinni rovným dílem nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 54 923,30 Kč, k rukám jejich zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 12. 2025, č. j. 12 C 180/2025-105, se v odvolání napadeném výroku III mění tak, že České republice se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává.

IV. Žalobci jsou povinni rovným dílem nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 23 318,50 Kč, k rukám jejich zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že pozemek p. č. Anonymizováno zahrada, o výměřeAnonymizováno25 m², v katastrálním území adresa, vyznačený v geometrickém plánu o rozdělení pozemku č. Anonymizováno ze dne datum zhotovitele právnická osoba, je ve společném jmění žalobců (výrok I.). Současně žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 32 303,40 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok II.) a dále povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži náklady řízení v plné výši, jež měla být vyčíslena samostatným rozhodnutím (výrok III.).

2. Usnesením ze dne 22. 12. 2025, č. j. 12 C 180/2025-110, určil soud prvního stupně, že náklady řízení státu činí 0 Kč.

3. Proti rozsudku podali žalobci včasné odvolání. Výslovně je směřovali proti výrokům I. a II., opírajíce je o důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), tedy že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolatelé zejména namítali, že soud prvního stupně převzal skutkovou verzi žalovaných, aniž by se řádně vypořádal s jejich argumentací; nesprávně hodnotil věrohodnost svědků z okruhu rodiny žalovaných; dostatečně nezohlednil polohu sporného pozemku mimo oplocení a jeho minimální výměru; nevzal v úvahu, že původní vlastníci podle jejich tvrzení po zaplacení kupní ceny rezignovali na další výkon držby a že právě žalobci se ujali faktického ovládání sporného pruhu. Dále namítali, že soud nesprávně dovodil jejich nepoctivý úmysl a nevystihl smysl mimořádného vydržení jako institutu chránícího dlouhodobý faktický stav. Konkrétně rovněž poukazovali na význam geometrického plánu č. 448/103/2004, na tvrzenou nemožnost nových nabyvatelů při převodech v letech 2014 a 2019 rozpoznat v terénu skutečný rozsah převáděného pozemku, na omezenou vypovídací hodnotu svědectví jméno FO pro dobu před rokem 2004, na význam výpovědi svědka jméno FO a na to, že ani oddělení sporného pásu nemělo podle jejich názoru vést ke ztrátě přístupu na zbývající část pozemku, neboť ten měl být zachován z veřejného prostoru. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobě vyhoví, a tomu odpovídajícím způsobem změnil i výrok II. o náhradě nákladů řízení, případně aby napadené výroky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaní ve vyjádření k odvolání navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích jako věcně správný potvrdil a žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení. Setrvali na stanovisku, že žalobci neprokázali ani převod sporné části pozemku na sebe, ani její držbu po dobu způsobilou k mimořádnému vydržení, a že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou správné. Zdůraznili zejména, že sporný pás byl po celou dobu součástí pozemku právních předchůdců žalovaných a následně žalovaných, že žalobci nevykonávali ke spornému pozemku soustavné právní panství a že zjištěné okolnosti naopak podporují závěr o nepoctivém úmyslu žalobců.

5. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací dle § 10 odst. 1 o. s. ř. zkoumal, zda odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201) a zda směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř.). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není ve věci samé důvodné.

6. Ačkoli žalobci výslovně napadli jen výroky I. a II., podrobil odvolací soud přezkumu i výrok III., neboť jde o výrok závislý na výroku ve věci samé dle § 212 písm. a) o. s. ř. Případná změna výsledku věci by se totiž musela promítnout i do rozhodnutí o náhradě nákladů státu. Skutečnost, že soud prvního stupně následně usnesením ze dne 22. 12. 2025, č. j. 12 C 180/2025-110, určil, že náklady státu činí 0 Kč, na tom nic nemění.

7. Odvolací soud především konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci a v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně vyložil, z jakých důkazů vycházel, které skutečnosti považoval za prokázané, které nikoliv, a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Takový postup odpovídá požadavkům § 132 o. s. ř. i § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací námitce žalobců, že soud prvního stupně „převzal skutkovou verzi žalovaných“, proto nelze přisvědčit; z obsahu odůvodnění je naopak zřejmé, že se soud zabýval i tvrzeními žalobců, avšak po vyhodnocení provedených důkazů jim nepřisvědčil. Skutečnost, že soud prvního stupně nepřisvědčil skutkové verzi žalobců, sama o sobě neznamená, že by jejich argumentaci pominul; z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, proč ji nepokládal za prokázanou. K jednotlivým dílčím odvolacím námitkám se odvolací soud vyjadřuje níže.

8. Odvolací soud neshledal důvod k opakování či doplnění dokazování, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná a úplná a nehodlal z provedených důkazů činit odlišné skutkové závěry ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. Odvolací přezkum se proto soustředil především na správnost hodnocení provedených důkazů a na právní posouzení věci.

9. Odvolací soud neshledal důvod k opakování výslechů svědků, neboť z jejich výpovědí nemínil učinit jiné skutkové závěry, než učinil soud prvního stupně, a nepřistoupil ani k odlišnému hodnocení jejich věrohodnosti. Podmínky § 213 odst. 2 o. s. ř. proto dány nebyly. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že má-li odvolací soud za to, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně ze svědecké výpovědi umožňují jiné skutkové závěry, musí dokazování výslechem tohoto svědka zopakovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 772/2024, a ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003). Odvolací soud nemusí opakovat dokazování ke skutečnostem, které posoudil shodně se závěry soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1914/2024). V projednávané věci odvolací soud skutkový základ převzal, přičemž věrohodnost svědeckých výpovědí posuzoval ve shodě se soudem prvního stupně i s ohledem na jejich soulad s dalšími provedenými důkazy; nešlo proto o situaci, v níž by bylo nezbytné výslechy opakovat.

10. Pokud žalobci namítají nesprávné hodnocení věrohodnosti svědků z okruhu rodiny žalovaných, odvolací soud uvádí, že samotný příbuzenský či jinak blízký vztah svědka k účastníku řízení nečiní jeho výpověď bez dalšího nevěrohodnou. Jde jen o jedno z hledisek, k nimž soud při hodnocení svědecké výpovědi přihlíží. Rozhodující je především obsah výpovědi, její vnitřní logika, stálost v podstatných bodech a soulad s ostatními důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009). V projednávané věci soud prvního stupně neuvěřil jméno FO a jméno FO pouze proto, že jde o osoby blízké žalovaným, ale proto, že jejich výpovědi byly v podstatných bodech vzájemně souladné a současně korespondovaly s listinnými důkazy pořízenými již v době rozhodných událostí, zejména s dopisem právnická osoba ze dne datum, zápisem z projednání projektové dokumentace ze dne datum, dohodou o realizaci stavby doručenou městu dne datum, výpisem z usnesení zastupitelstva města ze dne datum a navazující korespondencí města z let 2004 a 2007.

11. Odvolací soud nepřehlédl ani dílčí výhrady odvolatelů vůči výpovědím jméno FO, zejména pokud jde o jejich tvrzení, že žalobce osobně neznali, a o souvislost se souhlasem z roku 1999 k výstavbě rodinného domu manželů jméno FO. Tyto okolnosti však nemají pro posouzení rozhodných otázek zásadní význam. I kdyby v tomto směru šlo o dílčí nepřesnost v paměťové stopě svědků po mnoha letech, nevypovídá to samo o sobě nic podstatného o tom, zda mezi právními předchůdci žalovaných a žalobci došlo k převodu sporného pozemku, zda žalobci po dobu dvaceti let vykonávali ke spornému pozemku držbu vlastnického práva a zda tak činili bez nepoctivého úmyslu.

12. Pokud odvolatelé namítají, že svědek jméno FO nemohl vypovídat k okolnostem před rokem 2004, je tato námitka sama o sobě důvodná jen potud, že jeho výpověď skutečně nemohla být podkladem pro zjištění událostí z let 2001 až 2003. Soud prvního stupně však z jeho výpovědi ani nevycházel při zjišťování těchto počátečních okolností, nýbrž jen při posouzení pozdějšího faktického stavu v místě a způsobu užívání sporného pruhu v následujících letech. V tomto rozsahu je jeho výpověď použitelná a odvolací soud v ní neshledává rozpor se zbytkem dokazování.

13. Právě listinné důkazy provedené soudem prvního stupně významně oslabují skutkovou verzi žalobců. Z dopisu právnická osoba ze dne datum, ze zápisu z projednání projektové dokumentace ze dne datum a z dohody o realizaci stavby doručené městu dne datum plyne, že právní předchůdci žalovaných jednali přímo s městem o záměru vybudování inženýrských sítí a chodníku a že již v dubnu 2001 souhlasili s odprodejem dotčené části pozemku městu. Tím je podstatně zpochybněno tvrzení žalobců, že manželé jméno FO o záměr města nestáli a že souhlas k oddělení dotčeného pásu pozemku dali teprve poté, co jim žalobci nabídli a předali vyšší kupní cenu. V neprospěch skutkové verze žalobců svědčí i další listiny, zejména výpis z usnesení zastupitelstva Anonymizováno ze dne datum o schválení nabytí oddělené části pozemku do majetku města, jakož i dopisy města ze dne datum a datum, z nichž je patrno, že k převodu na město nedošlo kvůli zástavnímu právu váznoucímu na pozemku. Tyto listiny tedy podporují závěr, že majetkoprávní vypořádání dotčeného pásu mělo proběhnout mezi tehdejšími vlastníky a městem, nikoli mezi tehdejšími vlastníky a žalobci.

14. Přiléhavý je rovněž závěr soudu prvního stupně, že tvrzení žalobců nejsou v čase konzistentní. Zatímco v tomto řízení tvrdí, že na jaře roku 2001 uzavřeli s právními předchůdci žalovaných ústní kupní smlouvu a zaplatili kupní cenu, v námitkách podaných žalobkyní ve stavebním řízení dne datum bylo uvedeno toliko to, že byla sjednána „ústní formou budoucí kupní smlouva“. Tato proměnlivost skutkové verze oslabuje věrohodnost tvrzení žalobců nejen ohledně tvrzeného právního důvodu, ale i ohledně samotného počátku, obsahu a povahy jejich tvrzené držby.

15. Nadto odvolací soud považuje za potřebné uvést, že ani žalobci tvrzené zaplacení „kupní ceny“ by samo o sobě neprokazovalo vznik převodu vlastnického práva ke spornému pozemku. Především totiž nebylo v řízení spolehlivě prokázáno, že právě taková částka byla právním předchůdcům žalovaných žalobci skutečně zaplacena jako kupní cena za převod sporné části pozemku; v tomto směru stojí proti sobě pouze tvrzení žalobců a odlišná verze právních předchůdců žalovaných.

16. I kdyby však bylo prokázáno, že žalobci právním předchůdcům žalovaných určitou částku skutečně poskytli, nemohlo by to samo o sobě založit převod vlastnického práva k nemovitosti. Tato úvaha je ovšem pro posouzení věci jen podpůrná, neboť pro mimořádné vydržení není rozhodující existence právního titulu, nýbrž existence skutečné držby po zákonem stanovenou dobu a neexistence nepoctivého úmyslu. Těžiště posouzení proto spočívá především v tom, že žalobci takovou držbu neprokázali.

17. Odvolací soud sdílí i skutkový závěr, že samotný posun oplocení v létě roku 2003, pokácení dřevin a následná úprava terénu, jak o nich vypovídal svědek jméno FO, nejsou samy o sobě způsobilé prokázat vznik a následné dvacetileté trvání držby vlastnického práva žalobců. Výpověď tohoto svědka může potvrzovat, že žalobce inicioval jednorázový faktický zásah do terénu a do polohy oplocení, nikoli však bez dalšího to, že žalobci následně po celou vydržecí dobu navenek vykonávali ke spornému pozemku právní panství jako vlastníci. Ani skutečnost, že šlo o svědka stojícího mimo rodinný okruh účastníků, nemění nic na omezeném významu jeho výpovědi pro rozhodnou otázku dlouhodobé držby.

18. Podle § 1095 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), může držitel nabýt vlastnické právo mimořádným vydržením, uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak třeba, i bez prokázání právního důvodu držby; to však neplatí, prokáže-li se nepoctivý úmysl. U nemovité věci činí řádná vydržecí doba deset let (§ 1091 odst. 2 o. z.), pro mimořádné vydržení tedy dvacet let; do této doby se za podmínek § 3066 o. z. započte i doba před datum.

19. Ani mimořádné vydržení však nenastává samotným plynutím času ani pouhým subjektivním přesvědčením osoby, že jí věc náleží. Jeho nezbytným předpokladem je držba. Nejvyšší soud ustáleně vychází z toho, že pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle nakládat s věcí jako s vlastní (animus possidendi) a faktické ovládání věci, tedy právní panství nad věcí (corpus possessionis); faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání, nýbrž stav, kdy osoba podle obecných názorů a zkušeností vykonává nad věcí právní panství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a ze dne 28. 7. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1310/2025).

20. Z uvedeného plyne, že i v poměrech § 1095 o. z. musí být najisto postaveno, že ten, kdo se mimořádného vydržení dovolává, byl po zákonem stanovenou dobu držitelem, nikoliv jen osobou, která se o věc zajímala, jednorázově do jejího stavu zasáhla nebo ji příležitostně užila. Podmínkou úspěchu žalobců proto bylo prokázat, že ke spornému pásu pozemku po dobu dvaceti let vykonávali navenek se projevující právní panství jako osoby mající pozemek pro sebe. To žalobci neprokázali.

21. Odvolací soud považuje za rozhodující, že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně existence držby sporného pásu pozemku po dobu rozhodnou pro mimořádné vydržení. Z provedených důkazů neplyne, že by jim právní předchůdci žalovaných spornou část pozemku v konkrétně vymezených hranicích předali, že by jim její rozsah byl při tvrzeném převodu jednoznačně vymezen, ani že by žalobci poté tuto část pozemku samostatně a navenek seznatelně ovládali jako vlastníci. I kdyby bylo možno připustit, že žalobci iniciovali určitý zásah do faktického stavu pozemku (zejm. posun oplocení a úpravy terénu), z těchto okolností nelze dovodit vznik a zejména nepřetržité trvání držby po dobu dvaceti let. Nebylo prokázáno, že by žalobci sporný pás dlouhodobě a soustavně užívali či jinak vykonávali právní panství s vůlí mít jej pro sebe. Již z tohoto důvodu nelze uzavřít, že by jejich držba byla způsobilá vést k mimořádnému vydržení.

22. Odvolací soud přitom sdílí závěr soudu prvního stupně, že z provedených důkazů plyne nejvýše to, že žalobce v minulosti inicioval posun oplocení, byly provedeny určité terénní zásahy a přechodně se na místě nacházel materiál související se stavbou. Tyto skutečnosti však ani jednotlivě, ani v souhrnu neprokazují, že by žalobci následně vykonávali ke spornému pozemku trvalé a navenek patrné právní panství. Jednorázový či přechodný zásah do faktického stavu pozemku bez návazného kontinuálního výkonu právní moci nad věcí nepostačuje k založení držby ve smyslu občanského práva.

23. Svědecká výpověď jméno FO může být podkladem pro závěr, že v určité době došlo k posunu plotu a k úpravám v místě, nikoliv však sama o sobě pro závěr, že žalobci poté ke spornému pásu vykonávali trvalé právní panství. Ani podle judikatury Nejvyššího soudu k předpokladům držby není jednorázový či přechodný faktický zásah bez dalšího roven držbě vlastnického práva, jestliže neprokazuje následné faktické ovládání věci a vůli mít ji pro sebe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000).

24. Ani okolnost, že sporný pás ležel mimo oplocení pozemku žalovaných a měl malou výměru 25 m², nevede sama o sobě k závěru o držbě žalobců. Takový stav je v daných poměrech stejně dobře slučitelný s tím, že šlo o část pozemku určenou k budoucímu majetkoprávnímu vypořádání s městem, a proto ponechanou mimo oplocení bez ohledu na to, kdo ji užívá. Z pouhého faktického vymezení plochy v terénu ani z její velikosti nelze bez dalšího usuzovat na existenci držby určité osoby; rozhodující je vždy konkrétní výkon právního panství nad věcí, který však u žalobců prokázán nebyl. Nejvyšší soud ustáleně vychází z toho, že pro vznik držby je rozhodující výkon právního panství nad věcí, nikoli samotná existence určitého faktického stavu v terénu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013). Současně platí, že ani oplocení pozemku není samo o sobě titulem oprávněné držby a není rozhodující skutečností; může mít význam jen pro posouzení rozsahu držby nebo jako jeden z důkazů úmyslu mít věc pro sebe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3342/2010). Obdobně i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku představuje jen jedno z hledisek, nikoli kritérium samo o sobě rozhodné; vždy je třeba přihlédnout i k okolnostem, za nichž se osoba držby ujala, a k reakci skutečného vlastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1499/2002). Z pouhé polohy a výměry sporného pásu proto nelze bez dalšího usuzovat, kdo jej po rozhodnou dobu držel; právně významné je až to, kdo k němu vykonával právní panství, a to žalobci neprokázali. Navíc nelze odhlížet od faktu, že k výkonu právního panství nad věcí nedostačuje ani proklamace toho, že je určitá osoba vlastníkem, v právních jednáních, která se věci netýkají, kupříkladu ke třetím osobám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1106/2018).

25. Totéž platí o geometrickém plánu č. Anonymizováno Geometrický plán představuje technický podklad pro právní jednání a slouží k individualizaci části pozemku, sám o sobě však nemá hmotněprávní účinky směřující k převodu vlastnického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004, a ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2632/2003). Nelze z něj proto dovodit ani vznik vlastnického práva žalobců, ani existenci jejich držby. V kontextu ostatních listinných důkazů – zejména dopisu města ze dne datum, zápisu z projednání projektové dokumentace ze dne datum, dohody o realizaci stavby doručené městu dne datum a navazující korespondence města z let 2004 a 2007 – naopak zapadá do skutkové verze, podle níž majetkoprávní vypořádání dotčeného pásu mělo proběhnout mezi tehdejšími vlastníky a městem, nikoli mezi tehdejšími vlastníky a žalobci.

26. Ani občasné sekání trávy městem neprokazuje držbu žalobců. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, výslovně připustil možnost výkonu držby prostřednictvím jiné osoby (detentora), současně však zdůraznil, že je nezbytné, aby tato osoba věc fyzicky ovládala pro držitele a jeho jménem, přičemž důkazní břemeno o tom nese ten, kdo se takové konstrukce dovolává. V projednávané věci však nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by město udržovalo sporný pás jménem žalobců nebo na základě jejich pokynu; samotná údržba zeleně proto nemůže být pokládána za výkon držby žalobců.

27. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně existence držby sporného pozemku po dobu vyžadovanou § 1095 o. z. Nebyli-li jeho držiteli, nemohli jej ani mimořádně vydržet. Již tento závěr sám o sobě postačuje k potvrzení zamítavého výroku soudu prvního stupně.

28. Odvolací soud se neztotožnil ani s odvolací námitkou, že při převodech pozemku v letech 2014 a 2019 nemohli noví nabyvatelé v terénu rozpoznat skutečný rozsah převáděného pozemku, a že proto nebylo zřejmé, zda vůbec převzali držbu sporného pásu. Tato okolnost sama o sobě neprokazuje vznik držby na straně žalobců ani její převzetí z jiného titulu; rozhodující zůstává, že žalobci neprokázali vlastní soustavný výkon právního panství nad sporným pozemkem.

29. Stejně tak odvolací soud nepřisvědčil námitce, že ani oddělení sporného pásu by nevedlo ke ztrátě přístupu na zbývající část pozemku, neboť ten měl být zachován z veřejného prostoru. Tato úvaha totiž sama o sobě nic nevypovídá o tom, zda právní předchůdci žalovaných spornou část pozemku skutečně převedli na žalobce nebo zda se žalobci její držby ujali a po rozhodnou dobu ji vykonávali. I kdyby bylo možno prakticky uvažovat o zachování přístupu jiným způsobem, neprokazuje to ani převod vlastnického práva, ani existenci držby žalobců způsobilé k mimořádnému vydržení.

30. Nad rámec uvedeného odvolací soud uvádí, že ani odvolací námitky směřující proti závěru soudu prvního stupně o nepoctivém úmyslu nemohou vést ke změně rozhodnutí ve věci samé. Posouzení této otázky totiž není pro výsledek řízení určující, neboť žalobci neprokázali již základní předpoklad mimořádného vydržení spočívající v existenci držby po zákonem stanovenou dobu. Ani případná jiná úvaha o této dílčí podmínce by proto nemohla vést k odlišnému rozhodnutí.

31. Ze všech shora uvedených důvodů je výrok I. napadeného rozsudku věcně správný; odvolací soud jej proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

32. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud vyšel z procesního postavení účastníků. Rozhodující přitom není sama skutečnost, že na obou stranách vystupují manželé, nýbrž povaha uplatněného práva a to, zda rozsudek musí nutně dopadat na všechny účastníky na té které straně současně. Na straně žalobců jde o samostatné procesní společenství ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř., neboť ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů vůči třetím osobám se může u soudu domáhat i jen jeden z manželů, a to i bez souhlasu druhého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2243/2006, a ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009). Jejich společné vystoupení v řízení proto samo o sobě nezakládá nerozlučné společenství a ani jejich neúspěch bez dalšího nezakládá solidární povinnost k náhradě nákladů řízení; to platí i tehdy, jde-li o manžele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 763/2018). Naproti tomu na straně žalovaných šlo o takové procesní postavení, v němž musel výrok ve věci samé dopadat na oba žalované současně, neboť žalobě na určení vlastnického práva k nemovitosti nelze vyhovět, nesměřuje-li proti všem osobám zapsaným v katastru nemovitostí jako vlastníci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5302/2009). Přiznání náhrady nákladů řízení ve prospěch žalovaných jako oprávněných společně a nerozdílně je proto namístě.

33. Protože žalobci odvoláním napadli i výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, otevřeli tím přezkum tohoto výroku v celém rozsahu. Odvolací soud proto přistoupil k novému určení výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně podle výsledku řízení a podle obsahu spisu a s ohledem na uvedené proto odvolací soud odvoláním napadený výrok II. a na výroku I. závislý výrok III. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. změnil.

34. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Žalovaní byli v řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti plně úspěšní, a mají proto právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně. Náhrada nákladů náleží k rukám jejich zástupkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

35. Při určení výše odměny za zastoupení advokátkou odvolací soud vyšel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v účinném znění. Protože předmětem řízení bylo určení vlastnického práva k nemovité věci a její cenu nebylo možno ze spisu spolehlivě zjistit bez nepoměrných obtíží, vyšel odvolací soud z tarifní hodnoty 113 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, když její cenu nebylo možno ze spisu spolehlivě zjistit a pouze pro určení výše nákladů řízení soud dokazování ke zjištění ceny věci neprovádí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1492/2016). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z této tarifní hodnoty činí podle § 7 advokátního tarifu 5 620 Kč.

36. Zástupkyně žalovaných učinila před soudem prvního stupně 5 úkonů právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k žalobě a tři účasti při dvou jednáních před soudem, tedy úkony ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu.

37. Protože šlo o společné úkony při zastupování dvou žalovaných, určil odvolací soud výši odměny podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve výkladu přijatém Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, uveřejněném pod č. 28/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož se u každého zastoupeného účastníka plná odměna krátí o aritmetický průměr procentních hodnot odpovídajících počtu společně zastupovaných osob. U dvou osob tak činí odměna za jeden úkon 90 % plné sazby za každého z nich. Jinými slovy, odměna za jeden úkon činí u každého žalovaného 5 058 Kč, celkem tedy za oba žalované 10 116 Kč za jeden společný úkon. Za pět úkonů tak náleží odměna ve výši 50 580 Kč.

38. K tomu náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý úkon, tedy celkem 2 250 Kč. Za společný úkon při zastupování více osob přitom přísluší pouze jedna paušální náhrada hotových výdajů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 360/21). Dále ze spisu vyplývá úhrada za opisy ze spisu ve výši 140 Kč, jež představují účelně vynaložený náklad podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu a § 151 odst. 2 o. s. ř.

39. Na cestovních výdajích náleží žalovaným podle § 13 odst. 1 a 5 advokátního tarifu náhrada za dvě cesty osobním automobilem ze sídla zástupkyně k soudu a zpět, každou v délce 84 km, při spotřebě vozidla 6,3 l benzinu na 100 km. Pro rok 2025 činí sazba základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy a průměrná cena benzinu Natural 95 35,80 Kč za 1 litr podle § 1 a § 4 vyhlášky č. 475/2024 Sb. Náhrada za jednu cestu tak činí 676,65 Kč, za dvě cesty celkem 1 353,30 Kč.

40. Dále náleží náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, a to dle vyúčtování zástupkyně žalovaných za 4 započaté půlhodiny, tedy 600 Kč.

41. Celkové náklady řízení před soudem prvního stupně tak činí odměna za zastoupení 50 580 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 2 250 Kč, opisy ze spisu 140 Kč, cestovní výdaje 1 353,30 Kč, náhrada za promeškaný čas 600 Kč, tedy úhrnem 54 923,30 Kč. Jelikož zástupkyně žalovaných není plátkyní daně z přidané hodnoty, nebyla náhrada nákladů o tuto daň navýšena. Náhrada nákladů náleží k rukám zástupkyně žalovaných podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

42. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud změnil odvoláním napadený výrok II. soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

43. Výrok III. napadeného rozsudku nebylo možno ponechat beze změny. Soud prvního stupně totiž následně usnesením ze dne 22. 12. 2025, č. j. 12 C 180/2025-110, určil, že náklady státu činí 0 Kč, a současně původní výrok ukládal žalobcům povinnost k jejich náhradě společně a nerozdílně, ačkoli na straně žalobců šlo o samostatné procesní společenství. Za tohoto stavu odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. výrok III. změnil tak, že České republice se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává.

44. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní byli v odvolacím řízení plně úspěšní. Náklady žalovaných sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu, tj. za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu. Protože šlo o společné úkony při zastupování dvou žalovaných, činí mimosmluvní odměna za jeden úkon při tarifní hodnotě 113 000 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, vyloženého v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, částku 10 116 Kč, celkem tedy 20 232 Kč. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 2 × 450 Kč, tj. 900 Kč, náhrada cestovních výdajů podle § 13 odst. 1 a 5 advokátního tarifu za cestu osobním automobilem na trase Vyškov – Zlín a zpět v délce 122 km při spotřebě 6,3 l benzinu na 100 km, základní sazbě 5,90 Kč za 1 km jízdy a ceně benzinu Natural 95 ve výši 34,70 Kč za 1 litr podle § 1 a § 4 vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/2026 Sb., tedy 986,50 Kč, a dále náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu za 8 započatých půlhodin v částce 1 200 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení činí 23 318,50 Kč; náhrada nákladů náleží k rukám zástupkyně žalovaných podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

45. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud shledá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Dovolání lze podat do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozhodnutím splněny dobrovolně, mohou se oprávnění domáhat jejich splnění v exekučním řízení.