KSUL 8 Co 55/2026-97

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viléma Šetka a soudců JUDr. Martina Vícha a Mgr. Martiny Andělové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: právnická osoba, IČO IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem jméno FO ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: jméno FO, narozená dne datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 43 880 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. listopadu 2025, č. j. 20 C 145/2025-70, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. února 2026, č. j. 20 C 145/2025-86,

I. Rozsudek okresního soudu se:

a) ve výroku I., ve lhůtě k plnění, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit uloženou povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

b) v napadané části výroku II., ohledně úroku z prodlení, mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 40 995 Kč od 13.1.2026 do zaplacení; ve zbytku se napadená část výroku II. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 7 451 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 636,36 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Teplicích (dále jen „okresní soud“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 995 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 709 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve které rozsudek nabude právní moci, po sankcí výhody splátek (výrok I.), co do částky 2 885 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 6 130 Kč, do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Opravným usnesením okresní soud doplnil do odůvodnění rozsudku další odstavec (32), který mu vypadl při mazání a formátování rozsudku.

2. Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že účastníci hodlali uzavřít dne 19.6.2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. Anonymizováno, a to tak, že zaslala SMS kód přes zprostředkovatele právnická osoba, jistina měla činit 40 955 Kč a mělo jít o účelový úvěr na koupi černého zboží, přičemž měsíční splátka činila 1 196 Kč. Smluvní pokuta za nesplácení byla dohodnuta na 0,01 % denně. Okresní soud vlastním pátráním zjistil, že v době od 5.8.2024 do 27.1.2025 byla žalovaná uchazečkou o zaměstnání, následně byla sankčně vyřazena. Z databáze soudu naznal, že proti žalované byla v minulosti vedena exekuční řízení a „vymáhání v jejím případě nebylo snadné“. Žalobkyně ničím neprokázala, že by lustrovala jakoukoliv (majetkovou) databázi, „neváhal“ proto, aby údaje si získal sám, přičemž zjistil, že žalovaná nepochybně nebyla úvěruschopná, často si brala úvěry od společností, které poskytují pouze úvěry s lichevními parametry a „nákup zbytného spotřebního zboží v hodnotě přes 40 000 Kč byl v její situaci doslova absurdní“. Z podkladů získaných žalobkyní od žalované vyplynulo, že žalovaná pobírala mzdu 29 000 Kč čistého měsíčně a její výdaje činily 990 Kč měsíčně a jednalo se o splátky úvěrů.

3. Při právním hodnocení věci okresní soud vyšel ze zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) a ze zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Konstatoval, že účastnice toliko usilovaly o uzavření úvěrové smlouvy. Naznal, že žalobkyně svým postupem před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným porušila § 86 ZSÚ, neboť neprokázala, že by prověřovala úvěruschopnost žalované, v důsledku čehož je podle § 87 ZSÚ na úvěrovou smlouvu třeba nahlížet jako na absolutně neplatnou. Zkritizoval obecně úvěrovou praxi nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří klientům s nízkou bonitou, a tedy vysokou rizikovostí platební delikvence poskytují úvěry za vyšší úrokovou míru a ujistil, že to nebude tolerovat. Vyjádřil přesvědčení, že poskytovatelé úvěrů obecně často zneužívají § 86 ZSÚ, neboť postup podle něj toliko předstírají. V projednávané věci byla poskytovaná jistina tak vysoká, že prověřování poměrů mělo dosahovat „poměrně vysoké míry“. Podle názoru okresního soudu však žalobkyně úvěruschopnost žalované prověřila nedostatečně. Žalovaná padla těsně před uzavřením smlouvy za oběť lichevní společnosti, okresní soud tak dovodil, že za takové situace si nákup značně drahého hrnce nemohla dovolit, dokonce jej ani koupit nemohla, neboť v té době na ni doléhalo generální inhibitorium. Uzavřel, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná. Právní poměr mezi účastnicemi proto okresní soud poměřil ustanoveními o.z. ohledně bezdůvodného obohacení a uzavřel, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. a § 87 odst. 1 ZSÚ ve výši vyčerpaných a nesplacených peněžních prostředků, žalobkyni proto přiznal toliko žalobou uplatňovanou jistinu pohledávky ve výši 40 955 Kč. Okresní soud však žalobkyni nepřiznal úrok z prodlení, neboť dovodil její odpovědnost za prodlení žalované, neboť jí v podstatě vnutil úvěr v době, kdy byla obětí lichvy. Jistinu uložil, aniž by původně v rozsudku vysvětlil proč, žalované zaplatit v měsíčních splátkách, v opravném usnesení doplnil, že se tak stalo z toho důvodu, že v situaci předlužení splátky umožní žalované dluh zaplatit, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami, ostatně kdyby pohledávka byla žalované uložena k úhradě v plné výši, vhledem ke starším závazkům by žalobkyně v exekuci stejně byla s pohledávkou v pořadí a rychlejšího a úplného uspokojení své pohledávky by se tak v exekuci za popsaného stavu nemohla nadát. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla úspěšná toliko částečně, její úspěch lze vyjádřit ve výši 70,74 %, okresní soud jí přiznal pouze část nákladů řízení ve výši 6 130 Kč. Z jakého důvodu stanovil pariční lhůtu delší jak tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), původně nevysvětlil. V opravném usnesení potom uvedl, že jistina je relativně vysokým plněním, proti žalované je vedeno několik exekucí a má tři vyživovací povinnosti, z důvodu ochrany žalované jí okresní soud uložil lhůtu v takové délce, aby se případně byla schopna vyhnout exekuci.

4. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, kterým jej napadla ve výroku I. co do lhůty k plnění, ve výroku II. co do zákonného úroku z prodlení a v celém výroku III. Brojila předně proti nepřípustnému procesnímu aktivismu okresního soudu, který zcela nahradil iniciativu žalované a podle své libovůle stanovil splátky jistiny dluhu. Žalovaná byla ve věci zcela pasivní, okresní soud, přestože šlo o sporné řízení, v podstatě provedl zevrubné pátrání po poměrech žalované. Porušil tak princip rovnosti zbraní účastnic a jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Splátky mají být případně odrazem individuálních zvláštností souzeného případu. Nesouhlasila ani s tím, že jí nebyl přiznán úrok z prodlení. Zdůraznila, že žalovaná nijak nerozporovala lhůtu k plnění, která jí byla žalobkyní stanovena v předžalobní výzvě, bylo na ní, aby tvrdila, že v této lhůtě není schopna úvěr splatit, pokud tak neučinila, měl okresní soud vycházet z toho, že v této lhůtě může dluh splnit a měl tak počátek prodlení stanovit na den 11.2.2025 a měl uložit žalované od tohoto data uložit povinnost platit úroky z prodlení. Vzhledem k tomu, že rozsudek je nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný, navrhla, aby jej odvolací soud zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

6. Krajský soud jako soud odvolací poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání v mezích uvedených v § 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

7. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Okresní soud nepochybil, když uzavřel, že úvěrová smlouva měla být spotřebitelským úvěrem ve smyslu ZSÚ, na který se vztahují, vedle obecných ustanovení o. z. a úpravy úvěrové smlouvy v § 2395 a násl. o.z., i všechna ustanovení ZSÚ (nedopadají na něj výjimky podle § 4, 5 ZSÚ).

9. Podle § 2397 o. z., úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není – li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

10. Podle § 86 odst. 1,2 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Odvolací soud bezezbytku sdílí právní názor okresního soudu na neplatnost úvěrové smlouvy. Žalobkyně jej ostatně nijak nezpochybňuje. Ve vší stručnosti lze konstatovat, že úvěrová smlouva je neplatná z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila úvěruschopnost žalované. Odvolací soud tak v zásadě souhlasí s tím, že vztah mezi účastníky je třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení, přičemž se však obecná úprava vypořádání bezdůvodného obohacení, stanovená § 2991 a násl. o. z., nepoužije, neboť ZSÚ obsahuje vlastní, speciální úpravu bezdůvodného obohacení v § 87 ZSÚ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.9.2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024). Výše bezdůvodného obohacení se má, podle § 87 odst. 1 ZSÚ, rovnat výši vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru. Rozhodnutí okresního soudu stran neplanosti úvěrové smlouvy tak je věcně správné, bezchybný je výrok I. rozsudku v té části, ve které je vyjádřena výše plnění, ostatně žalobkyně s touto částí výroku nepolemizuje, přijala ji, odvolání proti ní nepodala.

12. Odvolací soud se nicméně vymezuje proti tomu, jakým způsobem okresní soud k tomuto správnému závěru procesně došel. Je třeba zdůraznit, že ačkoliv právní řád poskytuje spotřebiteli zejména skrze § 1810 a násl. o.z. a ZSÚ poměrně rozsáhlou ochranu, řízení o dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru zůstává stále typovým sporným řízením v intencích o.s.ř., ve kterém platí mimo jiné zásada rovnosti účastníků, pokud jde o dokazování, vůdčí zásadou je to, že podle § 120 odst. 1 věta první o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, což znamená, že až na výjimky (§ 120 odst. 2 o.s.ř.) soud nepátrá po důkazech a v žádném případě nemůže za účastníka doplňovat jakákoliv procesně relevantní tvrzení. Pakliže má soud poznatky ze své úřední činnosti, musí s nimi účastníky seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3060/2021, ze dne 3. 5. 2022). V daném případě okresní soud prakticky zcela nahradil aktivitu žalované, které o spor vůbec nejevila zájem, ač jí okresní soud zatelefonoval a o sporu a jeho předmětu ji obeznámil. Okresní soud by pro příště měl postupovat v řízení důsledně v intencích vymezených občanským soudním řádem, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí by se měl vyvarovat argumentačních odboček, které problematiku spotřebitelského úvěrování subjektivně paušalizují a na daný případ v konkrétnostech nedopadají.

13. Podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ, (v případě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru) je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Odvolací soud nesouhlasí s úvahou, která okresní soud vedla k stanovení plnění žalované ve splátkách. Předně je třeba zdůraznit, že aktivitu ve vztahu k tvrzením, jaké jsou její možnosti, by měla vyvinout především žalovaná. Ta zůstává od listopadu 2025, kdy byl rozsudek okresním soudem vynesen, nadále pasivní, nezaplatila vůbec nic. Lze se oprávněně domnívat, že za situace, kterou okresní soud popsal, je jediným řešením jejích majetkových poměrů insolvence. Rozsudek v části výroku I. ve které jí bylo uloženo zaplatit 40 995 Kč, již nabyl právní moci, je patrné, že beneficium v podobě ztráty výhody splátek by nic neřešilo, žalovaná by již o něj přišla. Za popsané situace, kdy žalovaná zjevně není schopna plnit již předchozí závazky, objektivně není schopna splácet dluh, o který jde v tomto řízení, v režimu mimo insolvenci vůbec, insolvenční návrh dodnes nepodala. Jakákoliv jiná, než obecná pariční lhůta tak postrádá smyslu, přiznání ztráty výhody splátek situaci žalované neřeší, ta spočívá, jak odvolací soud uvedl výše, v tom, že se žalovaná pokusí své poměry řešit v rámci insolvenčního řízení. Úkolem okresního soudu pak rozhodně není, při pasivitě žalované, rozhodnutím o splátkách do jisté míry zásady insolvence či zásady exekuce zohledňovat v nalézacím řízení, nemístná je tedy úvaha, že splátky je vhodné žalované přiznat proto, aby nebyla krácena práva věřitelů se staršími pohledávkami, jejich práva jsou totiž chráněna jak v řízení insolvenčním, tak i exekučním (v druhém uvedeném tak, že soudní exekutor zásadně vymáhá pohledávky podle jejich pořadí, k uspokojování pohledávek v exekuci srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky z účtu či prodejem movitých a nemovitých věcí dochází podle pořadí – to ostatně uvádí sám okresní soud jen o pár vět dále v odůvodnění svého opravného usnesení).

15. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit delší lhůtu nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejich výši a podmínky splatnosti určí.

16. Pro pariční lhůtu pro placení nákladů řízení platí to samé, co bylo uvedeno u lhůty pro plnění jistiny dluhu. Výjimečné řešení v podobě delší lhůty pro zaplacení nákladů pro žalovanou nic neřeší, žalobkyni poškozuje.

17. Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

18. Obecně nesprávná je úvaha okresního soudu, na jejímž základě zamítl žalobu ohledně celého úroku z prodlení s tím, že na něj žalobkyně nemá vůbec právo, protože prodlení primárně zavinila žalobkyně tím, že jí vůbec úvěr poskytla a umožnila jí se nepřípustně zadlužit. Okresní soud přehlíží, že žalobkyni přiznal jistinu pohledávky a určil její splatnost. Je tak zřejmé, že žalovaná se zcela jistě dostane do prodlení, byť se tak stane až v době, kdy již rozsudek bude vydán a případně nabude právní moci. Okresnímu soudu tak nic nebránilo v tom, aby počátek prodlení vymezil (třeba až od vykonatelnosti rozsudku, jak to učinil odvolací soud, srov. níže), odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, tak v těchto souvislostech přiléhavý není. Žalovaná bezpochyby, jako člověk svéprávný a rozumu minimálně průměrného (§ 4 odst. 1 o. z.), převzala úvěr a nesplácela ho, za veškerá pochybení, která okresní soud žalobkyni vyčítá při uzavírání smlouvy, již byla „trestána“ tím, že se jí vrátí pouze holá jistina a na obchodu s žalovanou vůbec nic nevydělá (ta naopak obdržela na určitou dobu zcela zdarma – bezúročně – nemalý peněžní obnos). Příčinná souvislost existuje toliko mezi pozdním vrácením jistiny žalovanou, a tedy vzniklým dluhem, žalobkyni žalované nijak nebrání v tom, aby dluh, byť po částech, splatila. Za dané situace nelze dovozovat, že by se žalovaná vůbec nemohla dostat do prodlení se zaplacením dluhu, ostatně § 87 ZSÚ a § 122 a násl. ZSÚ s prodlením dlužníka výslovně počítá a podrobně jej upravuje, názor okresního soudu by přitom ve svých důsledcích znamenal, že v případě neplatnosti spotřebitelských smluv o úvěru by prodlení dlužníka bylo vždy vyloučeno, prodlení přitom vždy nastane tehdy, kdyby dlužník platil po době přiměřené jeho možnostem. Lze se domnívat, že pokud by zákonodárce chtěl vyloučit možnost, aby dlužníci byli v případě neplatných smluv o spotřebitelském úvěru povinni platit úrok z prodlení, výslovně by to v § 87 ZSÚ uvedl, tak tomu však zjevně není, neboť prodlení je připuštěno v případech, kdy dlužník neplatí ani tak, jak mu to umožňují jeho poměry. Počátek této doby, tedy okamžik, od kterého plnit má, musí stanovit soud. To odvolací soud činí níže.

19. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Vztah mezi účastníky je vztahem podnikatelky a spotřebitelky a posuzuje se podle ZSÚ. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 ZSÚ je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 ZSÚ uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Ustanovení § 87 ZSU lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

21. Za přiměřenou lhůtu k plnění, pro pasivitu žalované, odvolací soud považuje, jak již výše uvedl, lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Výrok I. rozsudku okresního soudu nebyl v části, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit částku 40 995 Kč, napaden odvoláním, nabyl proto samostatně právní moci dne 8.1.2026 a vykonatelnosti 12.1.2026, ode dne následujícího, tj. od 13.1.2026 se žalovaná ocitla v prodlení s plněním celé částky 40 995 Kč a jelikož nebylo zjištěno, že by žalovaná tuto částku žalobkyni uhradila, dospěl odvolací soud k závěru, že se žalovaná ocitla v prodlení a žalobkyni tak vznikl v souladu s § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení, který k datu prodlení činil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výši 11,50 % ročně.

22. Odvolací soud proto ze shora vyložených důvodů za užití § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalované již pravomocně určenou povinnost zaplatit částku 40 995 Kč uložil zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku a II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 40 995 Kč od 13.1.2026 do zaplacení. Pokud byl výrokem II. rozsudku okresního soudu zamítnut i zákonný úrok z prodlení z částky 40 995 Kč za období od 11.2.2025 do 12.1.2026, odvolací soud shledal v tomto rozsahu rozsudek okresního soudu správným a podle § 219 o.s.ř. jej potvrdil.

23. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, musel podle § 224 odst. 2 o.s.ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem. Úspěch žalobkyně v řízení před okresním soudem je toliko částečný a odvolací soud proto náklady řízení určil podle § 142 odst. 2 o.s.ř. V řízení před okresním soudem žalobkyně požadovala přiznání částky 43 880 Kč, přiznána ji byla částka 40 995 Kč, její úspěch byl 93 %, neúspěch 7 %, celkem má právo na 86 % nákladů řízení. Ty jsou tvořeny, jak okresní soud správně uvedl, zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 756 Kč a náklady zastoupení, jež je třeba stanovit podle AT účinného po 1.1.2025, neboť všechny úkony byly učiněny v roce 2025. Právní zástupce žalobkyně učinil účelně úkony právní služby ve smyslu § 11 AT v podobě a) převzetí a přípravy věci, b) předžalobní upomínky, c) podání žaloby, d) účast na jednání; doplnění tvrzení a důkazů za účelně vynaložený náklad řízení považovat nelze, neboť mělo být součástí žaloby. Žaloba ve věci byla žalobou formulářovou, při rozhodování o nákladech řízení tak bylo třeba zohlednit úpravu podle § 14b AT. Za každý z prvních třech úkonů náleží odměna počítaná z částky 40 995 Kč, tj. odměna, počítaná sazbou podle § 14b odst. 1 bodu 3 AT ve výši 700 Kč za každý z úkonů, hotové výdaje ke každému z úkonů činí 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT a náhrada na daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.s.ř. činí 21 % ze součtu odměny a hotových výdajů, tedy u každého z úkonů 168 Kč. Za poslední úkon náleží odměna v plné výši 2 860 Kč podle § 14b odst. 3, § 8 odst. 1 AT, počítaná sazbou podle § 7 bod 5 AT, hotové výdaje ve výši 450 Kč podle § 14b odst. 6 písm. b) AT a náhrada na daň z přidané hodnoty ve výši 695,1 Kč. Žalobkyně by měla celkově právo na náklady řízení ve výši 8 665,1 [3x (700+100+168)+ 1756+2860+450+695,1], odvolací soud ji přiznal 86 % těchto nákladů, tedy částku 7 451 Kč. Žalované odvolací soud tuto částku uložil zaplatit ve lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o.s.ř. za užití § 211 o.s.ř.), k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř. za užití § 211 o.s.ř.).

24. V odvolacím řízení žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 40 995 Kč od 11.2.2025 do zaplacení, tj. ve výši 24 597 Kč (pětinásobek ročního plnění), přiznán jí byl úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 40 995 Kč od 13.1.2026 do zaplacení. Neúspěšná tak byla žalobkyně, pokud jde o úrok z prodlení ve výši 12,5 % ročně z částky 40 995 Kč od 11.2.2025 do 12.1.2026, což představuje částku 4 515 Kč. Úspěch žalobkyně tak činí 81 %, neúspěch 19 %, má tak právo na 62 % účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 307 Kč a dále náklady zastoupení. Zástupce žalobkyně učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby ve smyslu § 11 AT, spočívající v podání odvolání a účasti na jednání. Základem pro výpočet odměny je podle § 8 odst. 1 AT částka 24 597 Kč, představující pětinásobek požadovaného ročního plnění, odměna, počítaná sazbou podle § 7 bod 4 AT, tak činí 2 100 Kč, hotové výdaje podle § 13 odst. 1,3 AT částku 450 Kč, náhrada na daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 AT je částka 535,50 Kč. Dohromady tak náklady odvolacího řízení činí 7 478 Kč [1 307 + (2x/2100 + 450 + 535,50/). Žalované odvolací soud tuto uložil zaplatit 62 % z této částky, tedy částku 4 636,36 Kč, ve lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o.s.ř. za užití § 211 o.s.ř.), k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř. za užití § 211 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání do tohoto rozsudku do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích.