OSTP 20 C 145/2025-70

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ pro 43 880 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 40 995 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 709 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 2 885 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 40 995 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 6 130 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 15. 3. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 19. 6. 2024 č. hodnota „Pagodil“, dle které bylo poskytnuto 40 995 Kč na jistině a žalovaná měla splácet měsíční splátky. Jelikož tak nečinila, došlo dnem 29. 11. 2024 k zesplatnění úvěru a žalobkyně se domáhá jistiny, 2 885 Kč na smluvních poplatcích a úroku z prodlení jak ve II. výroku shora.

2. Tvrzení ke splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZOSÚ“) žaloba neobsahovala, ostatně jedná se o formulářový návrh (např. sp. zn. spisová značka). Soud vyzval žalobkyni k doplnění (č. l. 45). Dále vyzval žalobkyni k vyjádření, zda je úvěrová jistina navýšena pro případ prodeje na splátky, neboť v takovém případě by se jednalo o skrytou složku zisku věřitele na úkor žalované. Podáním ze dne 29. 7. 2025 (č. l. 49) žalobkyně obsáhle poučila soud o judikatuře a doktrínách, spojených s povinností dle § 86 ZoSÚ. K důkazu však předložila jen listinu č. l. 52 – bez jakéhokoliv dalšího důkazu. Soud tedy neporozuměl důvodu poučování soudu např. textem „u tzv. bagatelních věcí je nadto běžným dostatečným standardem pouhá kontrola příslušných databází...“, když není ochotna či schopna prokázat, že „příslušné databáze“ kontrolovala. K výzvě doplnila dne 21. 8. 2025 (č. l. 56), že věřitel neúčtoval žádnou odměnu ani provizi za sjednání úvěru. Soud tedy neobdržel výslovnou odpověď na dotaz, zda není kupní cena zboží vyšší v případě, že je kupováno na splátky. Z úřední činnosti je soudu již známo (§ 121 o. s. ř.), že cena zboží od právnická osoba., není zveřejňována a je na vůli dealerů s exkluzivitou. Věřiteli nicméně tyto souvislosti nemusí být známy, na prodeji za hotové se nepodílí a bez procesní aktivity žalované soud neměl důvod v šetření pokračovat. Soud se tedy spokojil s vyjádřením věřitele, že neobdržel od prodejce financovaného zboží plnění, o které by bylo možno (nutno) ponížit jistinu, uloženou žalované k zaplacení.

3. K rozhodnutí soud musel nařídit jednání, neboť nebylo možno dovodit platnost úvěrového závazku a návrhu plně vyhovět. K jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila a soud jednal v její nepřítomnosti.

4. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné v této věci považuje vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na chybějící tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ. Platební rozkaz naštěstí nebyl úspěšně doručen a byl proto soudem následně opět zrušen. Senát 20C se domnívá, že ani doručení tohoto platebního rozkazu do vlastních rukou a nepodání odporu ze strany spotřebitele by nezaložilo plně zákonné rozhodnutí a byl by nucen podat podnět k částečnému zastavení exekuce exekučnímu soudu.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

6. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala jakoukoliv databázi nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysokou jistinu (k reálné ceně zařízení Thermomix se soud nevyjadřuje) nelze poskytnout bez nezanedbatelné míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) na č. l. 42. Z něj zjistil, že žalovaná měla z listopadu 2023 čerpán kontokorentní úvěr u právnická osoba., rámcem 5 000 Kč, když v květnu 2024 již byla evidována blokace karty a vyčerpání 4 749 Kč. Pokud právní zástupce tvrdí, že údaj o blokaci nemusel být přítomen na výpise, pořízeném v červnu 2024, pak takovému dohadu nic nenasvědčuje. Soud má za to, že jsou evidovány údaje, které se zpětně v jednotlivých řádcích (měsících) již nemění, neboť to odpovídá logice uspořádání údajů i letité práci soudu s tímto registrem. Pokud chce žalobkyně prokazovat opak, musí učinit více, než popřít obsah registru, který sama využívá a kam sama přispívá. Dále z NRKI vyplývá, že žalovaná dne 29. 5. 2024 načerpala úvěr s lichevními parametry (načerpala 20 000 Kč a měla vrátit 55 608 Kč, ačkoli se má údajně jednat o úvěr z kreditní karty) od přímého konkurenta žalobkyně – společnosti právnická osoba (právnická osoba.). Žalobkyně si je nepochybně vědoma stejně dobře jako soud, že tato společnost poskytuje jen úvěry s lichevními parametry. Pokud i zde právní zástupce pochybuje, že takový údaj byl v registru NRKI patrný v červnu 2024, soud opět konstatuje, že nemá žádný důvod se domnívat, že obsah NRKI je prezentován lživě a údaje z jednotlivých řádků (měsíců) neodpovídají datované době. Ostatně v době pořízení tohoto výpisu (16. 7. 2025) jsou u úvěrů již patrné řádky „6/2025“. Žalovaná tedy nepochybně nebyla úvěruschopná a nákup zbytného spotřebního zboží v hodnotě přes 40 tis. Kč je v její situaci doslova absurdní.

7. Z přehledu řízení žalované soud zjistil, že od roku 2022 čelila, či spíše čelí exekuci pod sp. zn. spisová značka, přičemž soudu dosud nebylo zasláno oznámení o skončení exekuce. Absence takové listiny nemusí vždy znamenat, že ke skončení exekuce v praxi již nedošlo. Nicméně ve sp. zn. spisová značka byla vymáhána jistina pouhých 2 692 Kč a ke skončení exekuce došlo až v roce 2021, což napovídá, že vymáhání v jejím případě není snadné. Ostatně dle registru obyvatel (č. l. 46) má tři nezletilé děti (2016, 2018 a 2020). Soud proto nepovažoval za nutné opatřovat i výpis z Centrální evidence obyvatel, aby trvání této exekuce v roce 2024 explicitně potvrdil a dovodil, že žalovaná byla v době čerpání předmětného úvěru zatížena exekučním inhibitoriem a vyznačenému údaji o lustraci CEE na č. l. 52 soud nedůvěřuje – a žalobkyně lustraci ani přes dvojí poučení neprokázala.

8. Žalobkyně doložila zprávu o posouzení úvěruschopnosti č. l. 52. Dle ní kontrolovala občanský průkaz, SOLUS, CEE, CRIF. Za příjmy považuje mzdu/plat ve výši 29 000 Kč měsíčně. Za výdaje jen splátky úvěrů 990 Kč měsíčně a údaje byly ověřeny „z příslušných databází a registrů“. Jako výdaje je vyznačeno 0 Kč a v bilanci se skutečně s údajem 0 Kč pracuje. Žádný podklad k těmto údajům předložen nebyl.

9. Dle úvěrové smlouvy č. l. 14 žalovaná dne 19. 6. 2024 SMS kódem chtěla sjednat se žalobkyní úvěr skrze zprostředkovatele právnická osoba., úvěr s jistinou 40 995 Kč na nákup „černého zboží Anonymizováno“, bez úročení, s měsíční splátkou 1 196 Kč včetně pojištění schopnosti splácet „standard“ (57 Kč měsíčně). Ve smlouvě je dohodnuta smluvní pokuta při nesplácení 0,01 % denně. Je doložen informační leták ke smlouvě č. l. 16, kde se deklaruje nahlížení do NRKI a BRKI. Je doložen sazebník poplatků ke smlouvě (č. l. 21). Je doložen informační leták k pojištění schopnosti splácet (č. l. 17) a všeobecné pojistné podmínky č. l. 19. Je doložen dopis s oznámením zesplatnění úvěru dnem 2. 12. 2024 (č. l. 18). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 22) vypracování i zaslání (č. l. 23) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

10. K osobě žalované soud při pátrání zjistil, že od 5. 8. 2024 do 27. 1. 2025 byla v evidenci uchazečů o zaměstnání, kdy byla sankčně vyřazena (č. l. 26).

11. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaná nic neuhradila) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

13. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné prakticky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. V této věci soud výjimečně neprojednává úvěr s lichevními parametry. Otázkou, zda není předraženo samo zboží, se soud v tomto řízení nebude zabývat, neboť jistina zřejmě byla převedena zprostředkovateli (Vorverk CS, k. s.) a věřitel se na tomto plnění (dle vlastního vyjádření) nepodílel ani formou provize. O to více důrazu je však třeba klást na otázku splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ – zejména v situaci, kdy úvěr zprostředkovává prodejce zboží, který má enormní zájem své zboží neskromné hodnoty prodat.

14. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

15. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro právnická osoba, či 7 500 000 Kč pro právnická osoba, nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Postižena byla i společnost právnická osoba., sankcí 4 000 000 Kč s právní mocí 16. 9. 2025. Tato společnost poskytuje obdobné úvěry na financování spotřebního zboží. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

16. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZOSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ.

17. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Na exekuci se zřejmě rovněž neptá, jak se v této věci ukazuje. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Ostatně žalovaná je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá. Realita bohužel ukazuje, že pro trestní stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může.

18. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat poměrně vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni. Právní zástupce neváhal soudu zaslat obsáhlý výklad k plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Zcela však pomíjí, že neprokazuje ani to, co deklaruje formulář č. l. 52 a nepředkládá příslušné lustrace CRIF ani CEE.

19. Tito nebankovní věřitelé mají v oblibě poučovat soud obsáhlými kompilacemi judikatury ohledně plnění povinnosti ve smyslu § 86 ZOSÚ a rádi připomínají, že jim byla metodika zkoumání schválena ze strany ČNB a není na soudu, aby ji přezkoumával. Zcela však zapomínají, že se následně v řízeních domáhají plnění z úvěrových smluv, které svým příslušenstvím násobně (hrubě) přesahují hranice dobrých mravů a na takové úvěry nebyla žádná metodika schválena, resp. schválena být nemohla. Skutečné parametry úvěrů jsou tajeny, veřejné nabídky nejčastěji obsahují údaje o sazbách „od“, s jakými se ale soud v praxi vůbec nesetkává a projedná násobně vyšší. Standard zkoumání ve smyslu § 86 ZOSÚ by u takových úvěrů logicky měl být (pokud jej pro účel této argumentace soud navzdory absolutní neplatnosti takového úvěru připustí jako možný) násobně přísnější. Není překvapivé, že je tomu přesně naopak. V této věci nebyly parametry úvěru lichevní, problematická byla role zprostředkovatele, resp. chybějící projevy procesu ve smyslu § 86 ZoSÚ.

20. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Pokud však soud ze stovek obdobných osudů pochopil, pak že nejde o iniciativu dlužníků, ale důsledek obchodní politiky těchto společností, které spotřebitele různými kanály (sociální sítě, emaily, telefony) oslovují a své nabídky kombinují s upomínkami jiných úvěrů, které spotřebitel dostává, ať již od těch samých subjektů (byť v daný okamžik zastupovaných inkasními agenturami), či od obdobných predátorsky jednajících věřitelů, kteří o sobě navzájem z NRKI vědí. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Mnozí nebankovní věřitelé pak své predátorské závazky (jiné nebankovní úvěry soud neprojednává a obává se, že již z trhu prakticky vymizely) do NRKI vůbec nezadávají, i to by však mělo být věřiteli dobře známo a neměl by se spokojit jen s NRKI. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené.

21. V této věci je zřejmé, že záznamy v NRKI svědčily o právě ztracené úvěruschopnosti žalované. Jednak nebyla schopna doplatit necelých 5 tis. Kč a byl jí zablokován běžný účet, jednako několik dnů dříve načerpala úvěr s lichevními parametry. Koupě značně drahého hrnce (dle znalosti soudce by se mělo jednat o Anonymizováno, tedy kuchyňský robot s elektronickým ovládáním a databází receptů) vůbec neodpovídala situaci žalované. Pokud žalovaná nebyla schopna rozpoznat, že tato koupě není v jejích možnostech, žalobkyně tak již ze stavu NRKI rozpoznat měla.

22. Současně údaj z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) je v tomto ohledu rovněž nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2019 proti ní byla povolena první z následných exekucí. Stav věcí žalované u zdejšího soudu svědčí o tom, že přinejmenším exekuce sp. zn. spisová značka v době čerpání úvěru probíhala a figurovala v CEE.

23. Soud tedy žalobkyni neuvěřil, že by došlo k lustraci databází NRKI a CEE, jak deklaruje zpráva č. l. 52. A pokud by k nim došlo, musela by dojít k opačnému závěru, než k jakému došla. I aktuální výpisy tedy stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

24. V projednávané věci je finanční tíseň žalované již z registru NRKI (kam sama žalobkyně své úvěry zadává a má tak do ní zřejmě bezplatný přístup) tak očividná, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Uvažovat však bylo lze o toliko konsolidačním úvěru s přiměřeným navýšením, což je typ úvěrů, které žalobkyně neposkytuje. Nikoliv o poskytnutí poměrně luxusního domácího spotřebiče. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení (které včetně služeb i v Ústeckém kraji běžně dosahují k částkám okolo 20 tis. Kč měsíčně), základní obživu a případné předchozí závazky. Samostatnou kapitolou tvoří přítomnost závazků od věřitelů, notoricky známých pro poskytování predátorských až lichevních úvěrů, což z perspektivy praxe senátu 20C zdejšího soudu jsou v současnosti prakticky všichni nebankovní věřitelé. Zcela nepochybně je překážkou pro kladný závěr o úvěruschopnosti kumulace takových úvěrů v krátkém časovém úseku, která již svědčí o zoufalém úsilí spotřebitele čelit splatnosti některého z předchozích lichevních úvěrů. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka.

25. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaná je právní laik a není prokázáno, kdo, jak a na co se jí dotazoval, než vznikla zpráva, předložená soudu. Především žalovaná podléhala exekučnímu inhibitoriu, které ji dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. S ohledem na výši celkem splatné částky a dlouhodobost splácení je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná již vykazovala známky platební neschopnosti pro relativně malou částku a čerpala jiný závazek s lichevními parametry. Pokud se žalobkyně zajímala o náklady bydlení a ověřila příjem, mohla by se dozvědět i o třech vyživovacích povinnostech žalované a nemohla by uvádět, že výdaje činí 0 Kč a měla by jakýkoliv důkaz k údajnému příjmu žalované. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí. Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat životní náklady žalované, ani počet či věk skutečně vyživovaných osob (soud ani neví, zda o ně žalovaná pečuje či zda hradí výživné, obsah řízení sp. zn. spisová značka neměl důvod zkoumat), na čemž byla úvěruschopnost žalované rovněž závislá.

26. Výše zjištěné bylo samo o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout a nemůže žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

27. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na jistinu 40 995 Kč.

28. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že ani u žalované nelze bez dalšího dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli (zprostředkovateli), který se snažil udat zboží. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka (následované např. ve spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval plnění oběti lichevního úvěru a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) tedy byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

29. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části (85,37 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když o příslušenství šlo v řízení se stejným důrazem na dokazování, jako u jistiny proto, že byl projednáván úvěr) úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 70,74 %.

30. Pokud se týká úkonů do podání žalobního návrhu včetně, výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 700 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu (např. ve sp. zn. spisová značka), když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy.

31. Pokud se týká následných úkonů, uplatní se již ustanovení o mimosmluvní odměně. Ta sestává z odměny dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 2 860 Kč a paušální částky náhrady hotových výdajů á 450 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s účastí na jednání u soudu, které nepřesáhlo dvě hodiny trvání. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 756 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.