MSPH 19 Co 120/2025-115

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň Mgr. Alice Žáčkové a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1) jméno FO, narozený Datum narození bytem adresa ⟪LB:lb_004⟫ 2) jméno FO, narozený Datum narození bytem adresa ⟪LB:lb_005⟫ 3) jméno FO, narozený Datum narození bytem adresa ⟪LB:lb_006⟫ 4) jméno FO, Datum narození bytem adresa ⟪LB:lb_007⟫ všichni žalovaní zastoupeni advokátem Jméno advokáta B. sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_008⟫ o určení nabytí dědictví, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 2024, č. j. 27 C 36/2024-49, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 11. 2024, č. j. 27 C 36/2024-60,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení každému částku 6 540 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že jméno FO, narozená datum a zemřelá datum, posledně bytem adresa, nabyla dědictví po svém otci tituly před jménem jméno FO, narozeném datum a zemřelém datum (výrok I.), a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaných v částce 30 129 Kč (výrok II.).

2. Usnesením ze dne 11. 11. 2024, č. j. spisová značka, bylo opraveno záhlaví rozsudku tak, že jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro adresa (v původním písemném vyhotovení byl nesprávně označen Obvodní soud pro adresa).

3. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě podané u něj dne 1. 3. 2024, jíž se žalobce domáhal vůči žalovaným shora popsaného určení s tím, že výše jmenovaná jméno FO mu smlouvou ze dne 5. 5. 2005 darovala ideální ¼ pozemků parc. č. číslo a parc. č. číslo, jejichž součástí je budova č. p. číslo, vše v obci adresa, část obce a katastrální území adresa, zapsáno na LV č. číslo v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro adresa, Katastrální pracoviště adresa. Vklad žalobcova vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy však nebyl proveden (návrh byl zamítnut), neboť jako vlastník nemovitostí nebyla zapsána jmenovaná jméno FO, nýbrž jiné osoby. S ohledem na tuto skutečnost má žalobce za to, že tu je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když takto vyznívá i odůvodnění rozsudku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti zamítavému rozhodnutí katastrálního úřadu; stav zápisů v katastru nemovitostí přitom není v souladu se stavem faktickým. jméno FO se dle žalobcových tvrzení stala vlastnicí ideální ½ předmětných nemovitostí děděním po svém otci tituly před jménem jméno FO, narozeném datum a zemřelém dne datum, a to dle usnesení Státního notářství pro adresa ze dne 10. 2. 1961, sp. zn. spisová značka; není pravdou, že by dědictví platně a účinně odmítla (to v tísni učinily toliko manželka a druhá dcera zůstavitele jméno FO, stejně jako vnoučata jméno FO a jméno FO). Právní předchůdci žalovaných získali předmětné nemovitosti na základě dohody o vydání věci ze dne 18. 1. 1992, v níž bylo nesprávně uvedeno, že ½ domu patřící původně tituly před jménem jméno FO přešla v důsledku odmítnutí dědictví ze strany manželky jméno FO, dcer jméno FO a jméno FO a vnoučat jméno FO a tituly před jménem jméno FO na stát. Následně se nicméně jméno FO, babička žalobce, na základě rozsudku Městského soudu v adresa ze dne 13. 10. 2004, č. j. spisová značka, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro adresa ze dne 5. 8. 2003, stala vlastnicí ideální ¼ domu, a to jakožto oprávněná osoba (po původním vlastníkovi tituly před jménem jméno FO, jehož byla dcerou, a tedy oprávněnou osobou v lepším pořadí než předchozí restituent tituly před jménem jméno FO, narozený datum); právě jmenovaný tituly před jménem jméno FO byl však v té době již vlastníkem právě jen předmětné ¼, když zbývající podíly dříve daroval svým dětem (tyto smlouvy ovšem nebyly shledány neplatnými), a tedy se jméno FO nemohla úspěšně domoci celého původního podílu v rozsahu ideální ½. Takto nabytá ideální ¼ předmětných nemovitostí byla následně jméno FO darována žalobci na základě darovací smlouvy ze dne 9. 12. 2004, žalobce se tak nyní vůči žalovaným domáhá zbývající ¼ chybějící do původního podílu tituly před jménem jméno FO (zděděného jméno FO a darovaného následně žalobci, jak popsáno výše).

4. Žalovaní navrhovali žalobu jako nedůvodnou zamítnout s tím, že v konkrétním případě mělo být žalováno na určení vlastnictví, nikoliv na určení, že jméno FO je dědičkou po svém otci tituly před jménem jméno FO, když z rozhodnutí řady vyšších soudů je navíc patrno, že tomu tak není.

5. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel po skutkové stránce z toho, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník předmětných nemovitostí s podílem id. ¼, žalovaní pak každý s podílem id. 1/8. Původním spoluvlastníkem s podílem id. ½ na předmětných nemovitostech byl tituly před jménem jméno FO, narozený datum a zemřelý dne datum, jeho dcerou je jméno FO, jež dne dne 5. 5. 2005 uzavřela se žalobcem darovací smlouvu, jejímž předmětem byla ideální ¼ předmětných nemovitostí; návrh na vklad vlastnického práva žalobce podle této smlouvy však byl zamítnut. Prohlášením ze dne 18. 1. 1961, které adresovala Československému velvyslanectví ve stát poté, co jí bylo dne 20. 12. 1960 doručeno poučení o možnosti odmítnout dědictví, jméno FO prohlásila, že nemá žádný zájem o majetek po svém otci a že má být pozůstalost uspořádána v souladu s platným právem země. Předmětné dědictví se tak stalo odúmrtí, jež připadla státu na základě rozhodnutí o odúmrti ze dne 18. 3. 1961, které vydalo Státní notářství pro adresa; podle něj pak bylo dne 9. 11. 1961 ke spoluvlastnickému podílu zůstavitele tituly před jménem jméno FO vloženo vlastnické právo státu, tedy Československé socialistické republiky.

6. Po právní stránce pak soud prvního stupně především konstatoval, že podle ustanovení § 80 o. s. ř. se lze určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, domáhat žalobou jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ten je pak dán zpravidla tehdy, je-li zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí v rozporu se stavem faktickým a nedojde-li k odstranění tohoto rozporu dohodou dotčených stran, příp. na základě jiných zákonem předvídaných skutečností. Podanou žalobu však neshledal důvodnou s ohledem na závěr o platném a účinném odmítnutí dědictví po tituly před jménem jméno FO ze strany jméno FO podle ustanovení § 519 zákona č. 141/1950 Sb., jehož následkem se jmenovaná nemohla stát dědičkou po výše uvedeném zůstaviteli, jak žalobce tvrdil.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nárok na jejich náhradu přiznal žalovaným, kteří byli v řízení zcela úspěšní, a to ve výši odpovídající součtu odměny a náhrady hotových výdajů v souvislosti se zastoupením celkem 4 žalovaných jedním společným advokátem, který v řízení vykonal 3 úkony právní služby, vše podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“).

8. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu brojí žalobce odvoláním, v němž zejména namítá nesprávnost závěru soudu prvního stupně o tom, že jméno FO dědictví po svém otci tituly před jménem jméno FO platně odmítla. Jmenovaná totiž svým prohlášením ze dne 8. 10. 1960 „souhlasila“, aby ty části majetku jejího otce, které byly předmětem dědění, byly převedeny na její sestru jméno FO a na její matku jméno FO, tj. ke svému prohlášení připojila výhradu, která dle ustanovení § 520 zákona č. 141/1950 Sb. působí, že se na věc hledí tak, jako by dědic nebyl dědictví odmítl, což bylo ostatně konstatováno i v protokolu Státního notářství pro adresa ze dne 10. 2. 1961. K odmítnutí dědictví pak nemohlo dojít ani pozdějším prohlášením ze dne 18. 1. 1961, které bylo jednak učiněno po druhém (již nepřípustném) poučení a ani se nedostalo ve stanovené lhůtě do sféry státního notářství. Pro nabytí dědictví pak postačovalo potvrzení o nabytí dědictví (rozhodnutí bylo vyhlášeno dne 10. 2. 1961), přičemž zápis v pozemkové knize (či jeho absence) neměl na přechod vlastnického práva (při neexistenci intabulačního principu) vliv. K otázce naléhavého právního zájmu pak žalobce odkázal na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v adresa ze dne 2. 5. 2024, sp. zn. spisová značka, z nějž vyplývá, že pro úspěšný vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí (podle darovací smlouvy uzavřené s jméno FO dne 5. 5. 2005) by bylo třeba předložit listinu, z níž by bylo možné učinit závěr, že jméno FO byla dědičkou tituly před jménem jméno FO. Žalobce proto navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že podané žalobě bude vyhověno a žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení.

9. Žalovaní se ve svém vyjádření naopak se zamítavým rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnili. jméno FO sice skutečně ke svému prohlášení o odmítnutí dědictví nejprve připojila podmínku, následně však byla poučena o neplatnosti takového prohlášení a v návaznosti na to se vzdala dědictví již bez výhrad. Právě s ohledem na toto odmítnutí dědictví pak nebylo vyhotoveno usnesení o nabytí dědictví ve prospěch jméno FO, nýbrž bylo vydáno rozhodnutí o odúmrti ze dne datum. Je tak postaveno najisto, že žalobce nemá na vlastnictví (další) ¼ předmětných nemovitostí nárok, když touto otázkou se soudy v různých řízeních zabývají se shodným výsledkem již po dobu téměř 20 let. Žalovaní proto navrhli potvrzení napadeného rozsudku a žádali přiznání náhrady nákladů řízení.

10. Po zjištění, že odvolání je přípustné (a contrario § 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

11. Odvolací soud na tomto místě v první řadě předesílá, že nakolik se žalobce v této věci domáhá určení, může být žaloba ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. úspěšná pouze tehdy, je-li na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Závěr o existenci naléhavého právního zájmu v této věci, přijatý (byť víceméně mlčky) soudem prvního stupně, odvolací soud nesdílí.

12. Předně je třeba uvést, že žalobce se nedomáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, případné rozhodnutí o podané žalobě proto nemůže být způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí; není proto namístě ani argumentace judikaturou, jež dovozuje existenci naléhavého právního zájmu za situace, kdy žalobcem tvrzený právní stav neodpovídá faktickému stavu zápisů v katastru nemovitostí – žalobce se totiž určení takto tvrzeného (jiného) stavu svou žalobou nedomáhá.

13. V dané věci se žalobce domáhá určení, že jméno FO „nabyla dědictví“ po svém otci tituly před jménem jméno FO. Takovéto „určení“ však náleží výlučně do rámce dědického (pozůstalostního) řízení a není namístě o něm rozhodovat obecnou určovací žalobou. V daném případě bylo nadto v rámci předmětného dědického řízení vydáno Státním notářstvím pro adresa dne 18. 3. 1961 rozhodnutí o odúmrti. Případnou kolizi více rozhodnutí vydaných v témže pozůstalostním řízení pak lze řešit rovněž právě jen v předmětném původním řízení a nikoli zde, mimo jeho rámec.

14. Pokud žalobce uváděl, že nyní požadovaného určení se domáhá v návaznosti na výsledky řízení o (ne)povolení vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí (ve vztahu k ¼ předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy uzavřené s jméno FO), nelze přehlédnout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, č. j. spisová značka, v jehož odůvodnění je zřetelně uvedeno, že předmětná otázka (zda byla jméno FO dědičkou tituly před jménem jméno FO či nikoli) byla pro rozhodnutí zcela nadbytečná (srov. bod 12 odůvodnění cit. usnesení), neboť podstatná je (byla) návaznost navrhovaného vkladu na dosavadní (v době podání návrhu aktuální) zápisy; z tohoto hlediska pak ani prokázání skutečnosti, že jméno FO nabyla dědictví po svém otci tituly před jménem jméno FO, nemůže „překlenout logickou mezeru“ mezi nyní zapsanými vlastníky, jméno FO a žalobcem (srov. bod 14 odůvodnění cit. usnesení).

15. Konečně pak nelze přehlédnout ani to, že tu jde o situaci, která byla řešena podle restitučních předpisů, konkrétně podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výsledkem jejich aplikace pak byl stav, kdy se žalobcova babička jméno FO jako oprávněná osoba v lepším pořadí (dcera původního vlastníka tituly před jménem jméno FO) domohla nikoli celé ideální ½ poloviny předmětných nemovitostí, nýbrž pouze ¼, a to s ohledem na skutečnost, že původní restituent tituly před jménem jméno FO (narozený datum) již vlastnil v době rozhodnutí právě jen tento podíl. Bylo-li ovšem možno (a také se tak stalo) věc řešit podle zvláštních restitučních předpisů, nelze se žalobcem požadovaného výsledku (opakovaně) domáhat a (úspěšně) domoci podle obecné právní úpravy, jak plyne z již dlouhodobě ustálené judikatury jak Nejvyššího soudu, tak zejména i Ústavního soudu, shrnuté zejména ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném pod č. 477/2005 Sb. To platí právě i v situaci, kdy by vlastnické právo původního vlastníka (či jeho dědice) formálně trvalo (když tu dle tvrzení žalobce není žádný titul, na jehož základě by jméno FO pozbyla své vlastnické právo nabyté děděním po svém otci), neboť ani v takovém případě se nelze úspěšně domáhat ochrany na základě obecné právní úpravy (zejména cestou žaloby na určení vlastnictví), nýbrž je (bylo) třeba postupovat právě v rámci speciální právní úpravy restitučního zákonodárství (restitučním titulem tu je převzetí věci státem bez právního důvodu, resp. v rozporu s tehdy platnou právní úpravou). Ostatně právě takto žalobcova babička jméno FO (správně) postupovala a pravomocný výsledek předmětného řízení nelze nyní revidovat podáním nové určovací žaloby, jak se o to snaží žalobce v tomto řízení.

16. Žalobce byl v průběhu jednání odvolacího řízení vyrozuměn o tom, že odvolací soud nemá za splněnou podmínku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a po poučení podle ustanovení § 213b odst. 1 a § 118a odst. 1 o. s. ř. uvedl, že jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení plyne z uzavřené darovací smlouvy s jméno FO, jakož i z toho, že odmítnutí dědictví z její strany nebylo účinné (bylo podmíněné), druhé (následující) odmítnutí dědictví pak bylo vynucené.

17. V návaznosti na to pak odvolací soud konstatuje, že žalobcem opakovaná tvrzení nemohou ve světle již výše popsané argumentace (srov. zejména body 12-15 výše) jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení založit, neboť z nich plyne (byla-li by prokázána) toliko restituční titul, jenž by mohl svědčit jméno FO, který by však bylo možno uplatnit právě jen v rámci restitučního řízení (kde tak učinila již její sestra jméno FO, a to se shora popsaným výsledkem) a nikoli zde formou obecné určovací žaloby.

18. Nelze pak dospět k jinému závěru, než že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení není v této věci dán, a tedy již jen proto není možné podané žalobě vyhovět, aniž by bylo třeba se věcně zabývat otázkou účinnosti odmítnutí dědictví po tituly před jménem jméno FO ze strany jeho dcery jméno FO.

19. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je proto – byť z jiných důvodů – ve výroku věcně správné. Správným je pak i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění odvolací soud na tomto místě zcela bez výhrad pro stručnost odkazuje.

20. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. tak, že přiznal náhradu nákladů řízení procesně zcela úspěšným žalovaným. Náklady řízení na straně žalovaných, tvoří odměna jejich zástupce (advokáta) ve výši 20 720 Kč, tj. po 10 360 Kč (tarifní hodnota činí podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 částku 65 000 Kč, z ní vypočtenou odměnu 3 700 Kč pak je třeba navýšit podle ustanovení § 12 odst. 4 AT tak, že za prvního žalobce náleží plná odměna, za druhého 80 %, za třetího 60 % a za čtvrtého společně zastoupeného žalobce 40 % plné odměny) za každý z celkem 2 účelných úkonů právní služby spočívajících v sepisu písemného vyjádření k odvolání a v účasti při jednání odvolacího soudu. Odvolací soud přitom vychází z toho, že za účelné lze považovat toliko jedno písemné vyjádření, byť bylo posléze ještě doplňováno (nestalo se tak nicméně v reakci na jakékoli podání žalobce); pro výpočet odměny za vyjádření je pak rozhodující okamžik dokončení úkonu (tj. doplňující vyjádření), a tedy (jediná) odměna byla určena podle v té době účinné právní úpravy. Mimoto advokátovi náleží paušální náhrada ve výši po 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 AT ke každému z obou úkonů, celkem tedy 900 Kč. Souhrn těchto částek pak je třeba dále navýšit o 21% DPH, neboť advokát je dle předloženého osvědčení registrován coby plátce této daně. Celkem tak náklady žalobců činí 26 160 Kč, z čehož každému z nich náleží ¼, tj. částka 6 540 Kč. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř, přičemž neshledal důvod k jejímu prodloužení; místo plnění bylo určeno v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).