MSPH 70 Co 280/2025-263

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Körblera a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení částky 49 135 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_006⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. června 2025, č. j. 29 C 33/2025-231,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 49 135 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 49 135 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Žaloba vycházela z tvrzení, že mezi účastníky byla dne 27. 1. 2011 uzavřena pojistná smlouva č. číslo – název o pojištění pro případ smrti nebo dožití hlavního pojištěného a též pro případ pracovní neschopnosti (dále také jen „pojistná smlouva“). Za dobu trvání právního vztahu žalobkyně na pojistném zaplatila celkem 49 600 Kč. Pojištění zaniklo výpovědí žalobkyně k 1. 5. 2021 a žalovaná žalobkyni vyplatila odkupné ve výši 465 Kč. Uzavřenou smlouvu žalobkyně považuje za absolutně neplatnou, neboť obsahovala zneužívající a neurčitá ujednání o poplatcích a o hodnotě účtu pojistníka, neboli jinak řečeno byla uzavřena v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Žalobkyně se proto domáhá vrácení zbývající části uhrazeného pojistného ve výši 49 135 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.

3. Žalovaná nárok neuznala, potvrdila uzavření pojistné smlouvy, ale na rozdíl od žalobkyně ji považuje za platnou. Kromě toho žalovaná vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného nároku s tím, že již od okamžiku, kdy žalobkyně uzavřela pojistnou smlouvu, měla všechny potřebné znalosti o okolnostech, z nichž aktuálně dovozuje její neplatnost. K poslední úhradě pojistného přitom došlo 14. 5. 2021, nicméně žaloba byla podána až dne 6. 2. 2025. Případné nároky žalobkyně jsou tedy podle názoru žalované již promlčeny. V neposlední řadě žalovaná rovněž namítala, že žalobkyně dne 5. 3. 2021 provedla mimořádný výběr ve výši 34 482 Kč.

4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení, že pojistná smlouva byla uzavřena dne 27. 1. 2011 a pojištění zaniklo výpovědí žalobkyně k 1. 5. 2021. Z důvodu hospodárnosti řízení se nezabýval otázkou tvrzené absolutní neplatnosti pojistné smlouvy, ani sporného mimořádného výběru částky 34 482 Kč, ale věnoval se pouze posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení. Běh subjektivní dvouleté promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle jeho názoru počal běžet v prosinci 2017, v době, kdy žalobkyni byl doručen dopis žalované ze dne 8. 2. 2021, z nějž mohla seznat, že jí jsou strhávány „nějaké“ poplatky, a tedy že smlouva může být neplatná pro eventuální absenci jejího skutečného obeznámení s těmito poplatky. Dále konstatoval, že uskutečněním každé jednotlivé platby pojistného počala ohledně ní běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta a vzhledem k tomu, že v posledních třech letech před podáním žaloby žalobkyně žádná pojistné nezaplatila, shledal žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (tj. nárok na vrácení všech plateb učiněných před datem 6. 2. 2022) promlčeným taktéž v objektivní tříleté promlčecí lhůtě dle § 107 odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně uvedl, že neshledal žádný důvod, pro který by mělo být namítané promlčení nároku považováno za rozporné s dobrými mravy. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že žalovaná musela již po obdržení rozsudku Městského soudu v adresa sp. zn. spisová značka vědět, že ve všech obdobných případech jsou pojistné smlouvy neplatné, a inkasovala-li pojistné i nadále, jednala nepoctivě. Uvedl, že hodnocení konkrétního pojistného produktu v jedné věci nelze zobecňovat pro všechny žalovanou uzavřené pojistné smlouvy obdobného ražení, poukázal přitom na to, že ne vždy soudy, včetně soudu odvolacího, při posuzování platnosti pojistné smlouvy dospějí k témuž závěru o neplatnosti pojistné smlouvy. Soud prvního stupně tedy z důvodu řádně vznesené námitky promlčení žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že subjektivní promlčecí lhůta začala běžet od okamžiku, kdy jí byl doručen dopis ze dne 8. 2. 2021, namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by jí zmíněný výroční dopis byl vůbec doručen, kromě toho předmětný dopis neobsahoval nic, co by bylo mohlo založit její subjektivní vědomí o neplatnosti pojistné smlouvy. Trvá na tom, že její nárok nebyl v subjektivní promlčecí lhůtě promlčen. Má naopak za to, že to byla žalovaná, kdo věděl o tom, že pojistná smlouva je neplatná. Usuzuje tak z toho důvodu, že žalovaná byla účastníkem řízení vedeného Městským soudem v adresa pod sp. zn. spisová značka, v němž soud uvedl řadu důvodů absolutní neplatnosti pojistné smlouvy název s ohledem na koncept pojistných podmínek, absenci klíčových informací o formování kapitálové hodnoty, resp. výši pojistného plnění v nich, neurčitost a ochranu spotřebitele. Žalovaná přesto nadále inkasovala pojistné s vědomím toho, že v případném sporu se bude bránit námitkou promlčení. Soud prvního stupně přitom zmíněnou vědomost žalované o neplatnosti jejích pojistných smluv nijak nehodnotil. Soudu prvního stupně dále vytkla, že se nijak nezabýval jejími námitkami, že pojistná smlouva obsahovala nepřiměřená smluvní ujednání dle § 55 a § 56 obč. zák. a současně i zneužívající ujednání dle směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993. Zopakovala svou námitku vznesenou již v řízení před soudem prvního stupně, že objektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 2 obč. zák. nelze vůbec uplatnit, neboť pojistná smlouva obsahuje nepřiměřená smluvní ujednání a aplikace promlčecí doby by byla v rozporu se zásadou efektivity, jak ji definuje směrnice Rady 93/13/EHS o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a judikatura SDEU (k tomu odkázala na rozsudky ve věcech C-327/10, C-243/08, C-618/10, C-776/19 a aktuálně C396/24 ze dne 19. 6. 2025). Upozornila také, že její argumentaci přisvědčil i Městský soud v adresa v rozhodnutí ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. spisová značka. Za pochybení soudu prvního stupně považuje i to, že nevyhověl jejímu návrhu na položení předběžné otázky SDEU ohledně povinnosti soudu zabývat se existencí zneužívajících smluvních ujednání. Žalobkyně se tedy domnívá, že napadený rozsudek již jen z výše popsaných důvodů nemůže obstát, a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

6. Zmíněné odvolání žalobkyně posléze dále doplnila o podrobnou argumentaci ohledně vědomosti žalované o tom, že inkasuje plnění z neplatných pojistných smluv. Vyjádřila přesvědčení, že nejpozději od 27. 2. 2018, kdy byl vyhlášen rozsudek Městského soudu v adresa sp. zn. spisová značka, v němž soud uvedl řadu již výše zmíněných důvodů absolutní neplatnosti pojistné smlouvy název, měla žalovaná plnou vědomost o právních vadách typových formulářových pojistných podmínek pojistné smlouvy. Od uvedeného data tedy žalovaná od ní inkasovala pojistné, ačkoli mohla a měla vědět, že inkasuje plnění, které jí nenáleží. Nejzazším okamžikem vědomosti žalované o uvedeném bezdůvodném obohacování, minimálně ve vztahu ke srážkám nákladů, poplatků a rizikového pojistného, je pak dle žalobkyně datum 13. 2. 2019, kdy Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 aproboval právní názor stran s výše uvedeným související neplatností pojistné smlouvy. Žalobkyně má za to, že žalovaná v každém jednotlivém řízení namítá, že má své pojistné smlouvy za platné a bezvadné a snaží se vzbudit dojem, že každá kauza je „nová“ a nemá nic společného s jí nekonvenujícími závěry přijatými v jiných soudních řízeních. Pokud by soud tento narativ akceptoval, žalovanou by tím nejen v rozporu s tuzemskou a evropskou právní úpravou, ale i s obecně vnímanými principy spravedlnosti neoprávněně zvýhodňoval.

7. Žalovaná v reakci na uvedené odvolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku, a proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a žalobkyní podané odvolání shledal nedůvodným.

9. Soud prvního stupně nepochybil, pokud se věnoval otázce promlčení předtím, než řešil sporné otázky platnosti pojistné smlouvy a mimořádného výběru. Aplikoval přitom náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Dle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, se totiž posuzovaný nárok řídí dosavadními právními předpisy, tj. již zmíněnou právní úpravou obč. zák. a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

10. Dle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Dle § 107 odst. 2 téhož zákona se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

11. Dle citovaného ustanovení subjektivní promlčecí lhůta (za účinnosti obč. zák. se užíval i pojem promlčecí doba) nároku na vydání bezdůvodného obohacení činila dva roky, objektivní promlčecí lhůta nároku na vydání bezdůvodného obohacení činila tři roky (nešlo-li úmyslné bezdůvodné obohacení).

12. Z judikatury Ústavního soud plyne, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák. jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného; ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají (viz nález Ústavního soudu z 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21).

13. Soud prvního stupně vycházel z toho, že nárok byl promlčen v subjektivní promlčecí lhůtě, která počala běžet okamžikem, kdy žalobkyni došel dopis žalované ze dne 8. 2. 2021, když na základě v něm obsažených informací o pojistné smlouvě žalobkyně mohla vyhodnotit, zda pojistná smlouva plní její očekávání a zda neplatí nepřiměřeně vysokou cenu za poskytovanou službu. Nicméně z důkazů provedených soudem prvního stupně nebylo doručení tohoto dopisu žalobkyni prokázáno. Soud prvního stupně k tomu žádné skutkové zjištění neučinil, doklad o doručení ve spise založen není. Odvolací námitka žalobkyně, že doručení dopisu nebylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, je tedy oprávněná.

14. Vedle subjektivní promlčecí lhůty však byla v § 107 odst. 2 obč. zák. zakotvena objektivní promlčecí lhůta v délce tří let. Obě tyto lhůty jsou na sobě nezávislé a běh jedné lhůty nepodmiňuje běh druhé.

15. Žalobkyně s odkazem na evropskou legislativu a judikaturu namítá, že objektivní promlčecí lhůtu nelze na tento případ aplikovat. Ústavní soud se této otázce věnoval v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Největší pozornost Ústavní soud věnoval námitce promlčení a jejímu souladu s dobrými mravy a aplikovatelnosti judikatury Soudního dvora EU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. Ústavní soud jednoznačně konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C 485/19 (které jsou obdobné závěrům rozsudku, na něž odkazovala žalobkyně) nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Tento závěr odůvodnil odlišnými skutkovými a právními okolnostmi. Na rozdíl od případu posuzovaném SDEU (posuzované smlouvě o spotřebitelském úvěru od nebankovní společnosti) se totiž v případě smluv o investičním životním pojištění nevyskytují žádná zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud poukázal mj. i na úřední sdělení právnická osoba ze dne 2. 5. 2012, ve kterém tento regulátor rovněž nedospěl k závěrům o existenci zneužívajících ustanovení. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci právnická osoba. Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož se účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavřené smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního soudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. V usnesení ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. spisová značka, Ústavní soud své předchozí závěry potvrdil a aproboval závěr Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 27. 6. 2023, č. j. 33 Cdo 3579/2022-179, že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS), nýbrž šlo o neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv (absence určitého ujednání podle § 37 obč. zák., tedy vadu projevu). Zcela shodně se pak vyjádřil Nejvyšší soud v řadě dalších svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2394/2022, v rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2951/2022, v usnesení ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, v usnesení ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023. Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že nárok (pojistníka – spotřebitele) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné smlouvy o životním pojištění, kdy neplatnost smlouvy zakládá absence (neurčitost) podstatného ujednání, není přímým nárokem spotřebitele vyplývajícím z porušení unijního práva a nejde tedy o případ, kdy unijní právo brání použití § 107 odst. 2 obč. zák.

16. Odvolací soud nepřehlédl, že Městský soud v adresa v rozsudku ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. spisová značka, jakož i v rozsudku ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. spisová značka, v případech obdobných pojistných smluv s odkazem na směrnici Rady 93/13/EHS odmítl aplikovat objektivní promlčecí lhůtu dle § 107 odst. 2 obč. zák. V uvedených rozhodnutích však zcela chybí důvody, pro něž soud nerespektoval výše citovanou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Odvolací soud proto k těmto rozhodnutím nepřihlížel a rozhodoval v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, aniž by přitom shledal jakýkoli relevantní důvod pro žalobkyní požadované předložení předběžné otázky SDEU stran výkladu zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS.

17. Z aplikovatelnosti § 107 odst. 2 obč. zák. na daný případ pak plyne, že i kdyby předmětná pojistná smlouva byla neplatná, jak se žalobkyně domnívá, právo na vrácení veškerých plateb pojistného zaplacených dříve než 3 roky před podáním žaloby, tj. přede dnem 6. 2. 2025, by tak jako tak bylo namístě považovat za promlčené v důsledku uplynutí zákonné objektivní promlčecí lhůty (běžící samostatně od zaplacení každé platby pojistného). Vzhledem k tomu, že pojištění zaniklo výpovědí žalobkyně k 1. 5. 2021 a žalobkyně v době tří let před podáním žaloby žádné pojistné neuhradila, nesvědčil by jí ani v případě neplatnosti pojistné smlouvy žádný nárok na plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení.

18. Z citovaných závěrů Ústavního soudu rovněž vyplývá, že námitka promlčení v obdobných případech obecně není hodnocena jako rozporná s dobrými mravy, pakliže nenastala některá judikaturou dovozených výjimek, zejména, že by námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V tomto případě existence okolností, pro které by bylo možno zcela výjimečně úspěšně uplatnit nemravnost vznesené námitky promlčení, zjištěna nebyla.

19. Odvolací soud přitom neshledal, že by z obsahu spisu bylo možné oprávněně usuzovat na úmyslné bezdůvodné obohacení žalované, u nějž by promlčecí lhůta činila 10 let. S tvrzením žalobkyně, že ze strany žalované šlo o vědomé bezdůvodné obohacování, neboť z předchozí judikatury jí muselo být zřejmé, že smlouvy o životním pojištění jsou neplatné, se vypořádal již soud prvního stupně v bodě 27. napadeného rozsudku. Správně poukázal na to, že rozhodnutí, od nichž žalobkyně odvozovala vědomost žalované o neplatnosti pojistné smlouvy se týkaly jiných pojistných produktů, stejně jako na to, že obecně neplatí, že každou smlouvu o životním pojištění soudy shledají neplatnou (viz z poslední doby rozsudek Městského soudu v adresa ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. spisová značka, v němž odvolací soud shledal smlouvu o životním pojištění platnou). Tvrzení žalobkyně, že žalovaná musela již od roku 2018 vědět, že všechny smlouvy o životním pojištění jsou neplatné, proto nelze akceptovat.

20. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že nárok žalobkyně by byl promlčen i pokud by pojistné smlouvy byla neplatná. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadaný rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil, a to včetně výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení.

21. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř., ve spojení s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla i v této fázi řízení zcela procesně úspěšná, a proto jí náleží právo na plnou náhradu nákladů řízení, která odpovídá paušální náhradě nezastoupeného účastníka za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast u jednání) po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. celkem 900 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, pokud na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).