MSPH 29 Co 99/2026-65

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. Lucie Bičákové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph. D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČ IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované., IČ IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o uložení povinnosti uveřejnit odpověď podle tiskového zákona ⟪LB:lb_011⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. listopadu 2025, č. j. 10 C 341/2024-37,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta B.

1. Rozsudkem ze dne 25. 11. 2025 soud I. stupně rozhodl, že se žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zveřejnění odpovědi požadovaného znění, zamítá (výrok I.). Současně žalované proti žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 31 350 Kč (výrok II.).

2. Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná byla povinna v nejbližším vydání periodika právnická osoba, následujícím po uplynutí 3 dnů od právní moci rozsudku soudu I. stupně uveřejnit odpověď následujícího znění: „ODPOVĚĎ právnická osoba.: Dne datum byl v deníku právnická osoba a na internetových stránkách www uveřejněn článek s názvem „článek“. V článku nebyly uvedeny podstatné informace, které by umožnily čtenářům udělat si na danou problematiku vlastní nezaujatý názor. Předně článek tendenčně konstatuje, že právnická osoba. požadovala v rozporu se zákonem po části studentů úhradu studijních poplatků, a to i v případě zanechání studia. Uvedená tvrzení jsou nepravdivá. právnická osoba. (právnická osoba) je soukromou vysokou školou a jako taková měla vždy v registrovaných právních předpisech stanovenu povinnost úhrady studijních poplatků (školného), když výše těchto poplatků vycházela ze smluvního prohlášení, uzavíraného mezi studentem a soukromou vysokou školou a z nařízení rektora. právnická osoba chce zdůraznit, že takovouto úhradu požadovala jen po studentech, kteří zvolili cenově zvýhodněné školné v kapacitně omezeném programu, podepsali takto nastavenou smlouvu o studiu, která jim garantovala výraznou slevu v řádu desítek tisíc ročně a svůj studijní a smluvní závazek nedodrželi. Článek dále u čtenářů vyvolává mylný dojem, že vysoká škola může školné požadovat jen v případech, kdy je jeho konkrétní výše uvedena v tzv. registrovaném vnitřním předpisu dané vysoké školy, i když samotný zákon o vysokých školách žádnou takovou povinnost soukromým vysokým školám v ČR neukládá. V registrovaných vnitřních předpisech právnická osoba byla vždy stanovena povinnost úhrady studijních poplatků, a to v souladu s běžnou praxí, kdy úhrada studenty právnická osoba takto probíhá již více než 20 let, a to v rámci dohledové činnosti orgán, které registrací stvrzuje soulad obsahu vnitřního předpisu se zákonem. Samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu považujeme na základě provedeného právního posouzení za překvapivé a chybné, a to i s ohledem na letitou předchozí ustálenou soudní rozhodovací praxi. To je také jeden z hlavních důvodů, i když ne jediný, námi podané ústavní stížnosti. právnická osoba.“, přičemž tuto odpověď měla být žalovaná povinna zveřejnit na straně 4 periodika právnická osoba, a to stejnou velikostí písma, jako byl uveřejněn článek „článek“ ze dne datum. Dále se žalobkyně domáhala povinnosti žalované ve lhůtě 3 dnů od uplynutí právní moci tohoto rozsudku uveřejnit na doméně www odpověď žalobkyně ve stejném znění, přičemž takto uveřejněná odpověď měla být součástí článku, dostupného na internetové adrese www.

3. Žalobkyně se domáhala uveřejnění odpovědi na článek publikovaný dne datum v právnická osoba, který podle ní obsahoval nepravdivá a nepřesná tvrzení poškozující její dobré jméno, zejména ohledně vymáhání školného, procesních kroků u soudů, povinností vůči orgán a počtu studentů. Tvrdila, že žalovaná měla odpověď zveřejnit do 3. 12. 2024, což neučinila ani neodůvodnila. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že článek vycházel z konkrétního soudního sporu a opíral se o rozhodnutí soudů všech instancí, přičemž obsahoval i vyjádření žalobkyně a expertů. Podle žalované tak nešlo o neoprávněný zásah do pověsti žalobkyně. Současně namítala, že požadovaná odpověď nesplňovala podmínky zákona, neboť neuváděla tvrzení na pravou míru, obsahovala subjektivní hodnocení i nepřesnosti a byla nepřiměřeného rozsahu.

4. Soud I. stupně provedl dokazování, přičemž odvolací soud zde pro stručnost na jeho zjištění, obsažená v bodech 3 - 7 napadeného rozhodnutí odkazuje.

5. Soud I. stupně konstatoval, že podle tiskového zákona má dotčená osoba právo na uveřejnění odpovědi, pokud zveřejněné sdělení obsahuje skutková tvrzení zasahující do její pověsti, přičemž odpověď musí tato tvrzení uvádět na pravou míru a být přiměřená. Při posuzování takového nároku je zároveň nutné respektovat ústavně zaručenou svobodu projevu a právo na informace a hledat mezi nimi a ochranou pověsti rovnováhu.

6. Soud I. stupně poté došel k závěru, že předmětný článek byl publikován ve veřejném zájmu, neboť informoval o otázkách týkajících se fungování vysoké školy a soudního sporu. Článek vycházel z rozhodnutí obecných soudů včetně Nejvyššího soudu a obsahoval také vyjádření zástupců žalobkyně i dalších relevantních osob. Některé formulace v článku představovaly hodnotící soudy, které vyjadřují názor autora a nejsou samy o sobě dokazatelné, pokud mají dostatečný skutkový základ. Soud I. stupně uvedl, že i když se případ týkal jedné studentky, nešlo nutně o ojedinělou situaci, což bylo podpořeno i jeho vlastní poznatkovou činností. Žalovaná navíc po zásahu Ústavního soudu publikovala další článek reflektující změnu právního stavu. Soud proto dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu do pověsti žalobkyně nedošlo. Současně nebyly splněny zákonné podmínky pro uveřejnění odpovědi. Z těchto důvodů byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

7. Proti rozsudku podala žalobkyně dne 2. 1. 2026 odvolání, které dne 12. 2. 2026 doplnila o konkrétní odvolací námitky. Namítala především nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť soud podle ní řádně neodůvodnil své závěry a omezil se převážně na rekapitulaci stanovisek účastníků. Soud se dle žalobkyně nevypořádal s klíčovými námitkami ani nevysvětlil, zda hodnotící soudy obsažené v článku mají pravdivý základ a přiměřenou formu. Žalobkyně zdůraznila, že pouhá existence veřejného zájmu neodůvodňuje obsah konkrétních výroků, které považuje za poškozující. Dále vytkla soudu, že neprávem považoval sporná tvrzení za hodnotící soudy, aniž by zkoumal jejich oporu ve skutečnosti. Podle žalobkyně soud opomněl judikaturu týkající se povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí jako součásti práva na spravedlivý proces. Současně namítala nesprávné právní posouzení věci, když soud nedostatečně aplikoval institut práva na odpověď podle tiskového zákona. Zdůraznila, že smyslem tohoto institutu je umožnit dotčené osobě uvést skutková tvrzení na pravou míru, nikoliv řešit hmotněprávní podstatu sporu. Uvedla, že sporná tvrzení o „nezákonném vybírání poplatků“ a „velkých problémech“ ji objektivně poškozují a zakládají právo na odpověď. Soud I. stupně se podle ní s touto argumentací nevypořádal a bez dostatečného odůvodnění žalobu zamítl.

8. Z důvodů uvedených výše žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobnímu návrhu vyhoví v plném rozsahu a žalované uloží nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná považovala odvolání žalobkyně za nedůvodné a plně se ztotožnila s napadeným rozsudkem, který podle ní obsahoval správná skutková zjištění i právní závěry. Zdůraznila, že článek věrně popisoval průběh konkrétního soudního sporu a vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu i nižších soudů, přičemž obsahoval také vyjádření žalobkyně a dalších relevantních osob. Podle žalované nebyly splněny podmínky pro uveřejnění odpovědi, protože požadovaná odpověď neuváděla žádné tvrzení na pravou míru, ale naopak obsahovala nepravdivé a zavádějící informace. Namítla také, že žalobkyně prostřednictvím odpovědi fakticky polemizuje s pravomocným soudním rozhodnutím, což není účelem institutu odpovědi. Dále uvedla, že odpověď obsahuje subjektivní hodnocení a je nepřiměřeného rozsahu, čímž nevyhovuje zákonným požadavkům. Žalovaná rovněž konkrétně rozporovala jednotlivá tvrzení v navrhované odpovědi a poukazovala na jejich nesoulad se skutkovými zjištěními i právními závěry soudů. Zdůraznila, že článek byl založen na pravdivém skutkovém základě a že i hodnotící soudy v něm obsažené měly reálný podklad. Odmítla námitku žalobkyně, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, a uvedla, že byl řádně odůvodněn. Současně zdůraznila, že nelze připustit zneužívání práva na odpověď k prezentaci vlastních právních názorů či k revizi soudních rozhodnutí. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Dle § 10 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb., tiskový zákon, „Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.“

12. Podle § 10 odst. 2 téhož zákona „Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.“

13. Zásadní námitkou žalobkyně směřující proti rozhodnutí soudu I. stupně byla tvrzená nepřezkoumatelnost. Odvolací soud musí tvrzení žalobkyně na tomto místě částečně přisvědčit, neboť odůvodnění rozsudku soudu I. stupně by si též dokázal představit poněkud preciznější. Na rozdíl od žalobkyně ho však nepřezkoumatelným neshledává.

14. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí by nastala ve chvíli, pokud by z něj nebyl jasné, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil, potažmo pokud by zcela absentovaly důvody, jež vedly soud I. stupně k vynesení výroku. Tak tomu však v tomto případě není.

15. Z bodu 13 napadeného rozhodnutí jasně vysvítá, že soud I. stupně došel k závěru, že předmětný článek byl uveřejněn ve veřejném zájmu, jeho smyslem bylo informovat o vybírání poplatků na právnická osoba. Zároveň text vycházel zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud I. stupně též uvedl, že pokud se v textu nacházely pasáže, jimiž se mohla žalobkyně cítit dotčena, jednalo se o hodnotící soudy, jež vyjadřovaly subjektivní názor autora. Navíc, soud I. stupně též zohlednil, že pouhý týden po vydání nálezu Ústavního soudu vyšel v právnická osoba nový článek s názvem „Ústavní soud se zastal právnická osoba, spor o poplatky za studium se musí projednat znovu“, který srozumitelně vyložil, že předešlé rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož čerpal dřívější článek „článek“, bylo zrušeno a soudy se budou muset celou záležitostí znovu zabývat.

16. Pokud jde o samotný předmět sporu, odvolací soud se se závěry soudu I. stupně zcela ztotožňuje. Požadovaná odpověď neobsahovala nová skutková zjištění ani neuváděla na pravou míru nepřesnosti. Dle názoru odvolacího soudu se spíše jednalo o vyjádření nesouhlasu s předmětným článkem, o předestření pohledu žalobkyně na celou kauzu, resp. o polemiku se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu. Navrhovaný text odpovědi pak svými formulacemi i rozsahem neodpovídal podmínkám, které § 10 odst. 2 tiskového zákona vymezil pro vymezení odpovědi.

17. Pokud jde o tvrzení o „velkých problémech“, v nichž se žalobkyně měla ocitnout, a podobné výroky, odvolací soud opětovně do jisté míry souhlasí s tím, že mohly do určité míry poškodit v očích čtenářů její pozici. Zároveň však odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně v tom, že šlo spíše o hodnotící soud, jenž je zcela subjektivní, přičemž nebyl sám o sobě nijak urážlivý ani hanlivý. Nicméně, požadovaná oprava ani nijak vůči těmto výrokům nesměřovala. Výrok o tom, že se žalobkyně „ocitla ve velkých problémech“, nelze opravit navrhovanou odpovědí ve smyslu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je chybné a překvapivé.

18. Konečně, obdobně jako soud I. stupně, i odvolací soud musel vzít v úvahu, že jakmile po rozhodnutí Ústavního soudu došlo ke změně v průběhu celé sledované kauzy, žalovaná neprodleně zveřejnila další článek, jímž informovala o nejnovějším vývoji celé věci. Tím se stal požadavek žalobkyně na zveřejnění odpovědi de facto bezpředmětným.

19. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek včetně nákladového výroku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci neúspěšná, a žalované tak náleží náhrada nákladů řízení spočívající v odměně advokáta ve výši 3 700 Kč za úkon právní služby dle § 9 odst. 3, písm. d) a § 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), přičemž učinil celkem 2 úkony a paušální náhradě hotových výdajů 2 x 450 Kč za úkony právní služby: vyjádření k odvolání ze dne 12. 5. 2026 a účast u soudního jednání dne 21. 5. 2026. Celkem má žalovaná nárok na úhradu nákladů řízení ve výši 8 300 Kč, a to k rukám svého advokáta ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř.