KSBR 28 Co 194/2025-133

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 35 151,42 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 7. 2025, č. j. 35 C 108/2023-98

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 34 251,42 Kč s úrokem ve výši 339,21 Kč, s 22,56% úrokem ročně z částky 30 251,42 Kč od 15. 10. 2022 do zaplacení a s 11,75% úrokem z prodlení ročně z částky 30 251,42 Kč od 15. 10. 2022 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, jeho II. výroku a na něm závislém III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, jenž po konstatování, že žalobkyně dostála požadavkům formulovaným v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a smlouva o úvěru byla uzavřena po řádném posouzení úvěruschopnosti žalované, nevyhověl žalobě v celém rozsahu s tím, že ve vztahu k jistině vyčíslené částkou 30 251,42 Kč žalobkyně netvrdila (tedy ani nemohla prokázat), jaký je mechanismus výpočtu dlužné jistiny, tzn. jaké konkrétní jednotlivé vyčerpané a neuhrazené částky z úvěrového rámce tvoří tuto částku, s odůvodněním, že není úkolem soudu vyhledávat z žalobkyní předloženého mimořádného výpisu z účtu, které konkrétní pohyby na účtu v tomto výpisu zachycené za období téměř 23 let mohou být čerpáním úvěru a které splácením úvěru. Vyjádřila přesvědčení, že konkrétní jednotlivé vyčerpané a neuhrazené částky z úvěrového rámce dostatečně prokazuje souhrnný výpis z účtu kreditní karty, z něhož jsou zřejmé veškeré transakce, jež proběhly za celou dobu trvání právního vztahu, jejich popis, data, výše i konečný zůstatek. Na tento souhrnný výpis žalobkyně odkázala již v podání ze dne 17. 10. 2023 s tím, že i judikatura Nejvyššího soudu připouští prokazování výše pohledávky výpisy z účtu (usnesení ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 581/2014). V tomto podání rovněž řádně specifikovala požadované poplatky a popsala, jakým způsobem se upomínky dostaly do dispoziční sféry žalované. Žalobkyně tvrdila, že dostatečně prokázala oprávněnost celého svého nároku, a navrhla, aby odvolací soud změnil odvoláním napadený II. výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalobě i v tomto rozsahu vyhověl.

3. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. V rozporu s § 210 odst. 1 o. s. ř. nebylo žalované doručováno.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden v I. výroku a v tomto rozsahu nabyl samostatně právní moci.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 28. 2. 2023, domáhala po žalované zaplacení částky 35 151,42 Kč s 11,75% úrokem z prodlení ročně z částky 30 251,42 Kč od 15. 10. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 339,21 Kč od 26. 6. 2022 do 14. 10. 2022 a s 22,56% úrokem ročně z částky 30 251,42 Kč od 15. 10. 2022 do zaplacení, to vše z titulu z titulu smlouvy o vydání kreditní karty č. 1602000 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba. (dále jen „banka“), dne 11. 2. 2013. Na základě uvedené smlouvy poskytla banka žalované úvěrový rámec až do výše 20 000 Kč, který ke dni 4. 2. 2015 navýšila na částku 40 000 Kč, a žalovaná se zavázala hradit minimální měsíční splátku z čerpaných prostředků, poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty dle platného ceníku produktů a služeb k datu jejich splatnosti. Banka své smluvní povinnosti dostála, když žalované vydala kreditní kartu a poskytla jí úvěrový rámec. Žalovaná však své smluvní povinnosti řádně a včas neplnila a dostala se do prodlení s úhradou splátek. Dopisem ze dne 25. 6. 2022 proto banka celou dlužnou částku zesplatnila. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 30 251,42 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 339,21 Kč a částky 4 900 Kč představující poplatky dle výpisu. Banka před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalované, a to jak prostřednictvím bankovních i nebankovních registrů klientských informací (SOLUS), tak i kontrolou veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Zkoumáním úvěruschopnosti žalované nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí sjednaného úvěru bránila. Pohledávky za žalovanou byly smlouvou ze dne 31. 10. 2022 postoupeny společnosti Anonymizováno, IČO IČO, sídlem adresa, která ji následně smlouvou ze dne 5. 11. 2022 postoupila žalobkyni. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

6. Rozsudkem ze dne 4. 12. 2023, č. j. 35 C 108/2023-34, soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl pro neunesení břemene tvrzení a s tím spojeného břemene důkazního. V odůvodnění rozsudku uvedl, že dne 11. 2. 2013 byla mezi bankou a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Uzavřel však, že žalobkyně ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. netvrdila, a tedy ani nemohla prokázat, jaký je mechanismus výpočtu dlužné jistiny vyčíslené částkou 30 251,42 Kč. Netvrdila, jaké konkrétní jednotlivé vyčerpané a neuhrazené částky (kdy a v jaké výši čerpané) z úvěrového rámce tvoří tuto částku, aby bylo možno posoudit oprávněnost žalobou uplatněného nároku, přičemž mimořádný výpis z účtu, který učinila součástí skutkových tvrzení, aniž by konkretizovala jednotlivé dílčí pohyby na účtu, které mají tvořit dlužnou žalovanou částku jistiny, zachycuje veškeré pohyby na účtu za období téměř 23 let a není úkolem soudu vyhledávat, které konkrétní pohyby mohou být čerpáním úvěru a které splácením úvěru. Žalobkyně nereagovala dostatečně na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, jednání před soudem se neúčastnila a připravila se tak o možnost být poučena o nutnosti vylíčit patřičná skutková tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání s rizikem neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Soud dále konstatoval, že ve vztahu k poplatkům za správu karty nelze pominout, že v cenících jsou uvedeny poplatky za různá konta, a v žalobě absentuje tvrzení, jaké konkrétní konto měla žalovaná zřízeno a jaký konkrétní poplatek se k tomuto kontu vztahoval. U poplatků za upomínky pak stále absentují tvrzení, kdy a kam byly upomínky zaslány, jaký byl jejich obsah a zda se dostaly do dispozice žalované. Soud proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

7. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 3. 2025, č. j. 28 Co 22/2024-70, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 11. 2. 2013 uzavřena smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným k datu uzavření smlouvy. S odkazem na ustálenou judikaturu odvolací soud poukázal na to, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, tzn. i bez jeho výslovné námitky. Soud prvního stupně se však primárně zabýval tím, zda žalobkyně splnila svou povinnost tvrzení a důkazní ve vztahu ke skladbě a výši žalované částky, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nehodnotil proces posuzování úvěruschopnosti žalované ze strany poskytovatele úvěru. Odvolací soud vyslovil závěr, že žalobkyně dosud řádně netvrdila ani neprokázala, že byla řádně prověřena úvěruschopnost spotřebitele podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., a soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení posoudil, zda žalobkyně v souladu se zákonem prověřila úvěruschopnost žalované, poskytne žalobkyni potřebná poučení a ve věci znovu rozhodne.

8. V průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně žalobkyně k otázce úvěruschopnosti žalované uvedla, že při jejím posuzování právní předchůdkyně čerpala z údajů poskytnutých bance klientem v návrhu smlouvy o vydání kreditní karty. Byly také kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, SOLUS, databáze neplatných dokladů, interní Black list, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Banka porovnávala rovněž příjem a výdaje žalované, a to jednak prostřednictvím výpisu z běžného účtu, tak také pomocí údajů o částce životního minima a normativních nákladech na bydlení. Nebyla přitom zjištěna žádná skutečnost, která by poskytnutí úvěru bránila.

9. Soud prvního stupně po doplnění dokazování v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v němž učinil skutkový závěr, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla platně uzavřena jak smlouva o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěrový rámec původně 20 000 Kč, jenž byl následně navýšen na částku 40 000 Kč. Poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru řádně s odbornou péčí posoudil úvěruschopnost žalované v souladu s tehdy platnou právní úpravou zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb.) s tím, že toto prověřování vycházelo z informací poskytnutých samotnou žalovanou; deklarovaný příjem žalované u konkrétního zaměstnavatele byl ověřen prostřednictvím výpisu z jejího běžného účtu, z něhož byly zjištěny i výdaje, které poskytovatel úvěru podrobil konfrontaci s částkou životního minima a částkou normativních nákladů na bydlení. Soud dále uzavřel, že žalobkyně ani přes poučení ze strany soudu neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně rozhodujících skutečností týkajících se uplatněného nároku. Zejména ve vztahu k jistině ve výši 30 251,42 Kč soud konstatoval, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala konkrétní mechanismus jejího výpočtu, tedy jaké jednotlivé čerpané a nesplacené částky z úvěrového rámce ji tvoří, přičemž pouhý odkaz na rozsáhlý mimořádný výpis z účtu, zachycující pohyby za téměř 23 let, nepostačuje a není úkolem soudu tyto pohyby vyhledávat. Reakci žalobkyně na výzvu soudu z hlediska určitosti a úplnosti skutkových tvrzení nelze považovat za dostatečnou a vytčený nedostatek ve skutkových tvrzeních odstraněn nebyl. Nařízených jednání se žalobkyně neúčastnila, svou neúčast řádně omluvila a souhlasila s rozhodnutím v její nepřítomnosti, připravila se tak o možnost být soudem ještě poučena podle § 118a o. s. ř. o nutnosti vylíčit patřičná skutková tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání s rizikem neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Proto byla žaloba ohledně požadavku na zaplacení jistiny ve výši 30 251,42 Kč zamítnuta. Obdobně žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní u poplatků za upomínky v celkové výši 4 000 Kč, neboť sice prokázala jejich vyhotovení a výši dle ceníku, nikoli však to, kdy se jednotlivé upomínky dostaly do dispoziční sféry žalované, a tedy že služba upomenutí byla skutečně poskytnuta. Naproti tomu soud shledal důvodným nárok na poplatky za správu kreditní karty ve výši 900 Kč za období 1/2021–6/2022, jelikož povinnost jejich úhrady vyplývá ze smlouvy a ceníku a žalovaná měla kartu po uvedenou dobu k dispozici. Z důvodu zamítnutí nároku na jistinu a převážnou část poplatků soud zamítl i veškeré uplatněné příslušenství (úrok z prodlení a smluvní úrok včetně jeho kapitalizované části), které jako akcesorické nároky sledují osud věci hlavní. Ve vztahu k přiznané částce poplatků 900 Kč soud konstatoval, že obecně má žalobkyně nárok na 22,56% úrok z částky 900 Kč od 26. 6. 2022 do 14. 10. 2022, vyčíslený částkou 85,08 Kč, nicméně výpočet kapitalizovaného úroku 339,21 Kč je nepřezkoumatelný, kdy není zřejmé, jakou konkrétní dílčí částku z uvedené částky představuje úrok z poplatků 900 Kč a jakou úrok z ostatních poplatků, proto soud žalobu i v tomto rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že procesně převážně úspěšné žalované přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná tyto náklady řízení nedoložila ani nevyplývají z obsahu spisu, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

10. Pro další úvahy odvolacího soudu jsou rozhodná následující ustanovení:

11. S odkazem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, odvolací soud posuzoval práva a povinnosti účastníků vzniklé z úvěrové smlouvy ze dne 19. 5. 2011 včetně práv a povinností z porušení této smlouvy podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (obch. zák.), účinného do 31. 12. 2013.

12. Podle § 497 obch. zák., smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména

a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba nebo písemné vyjádření k ní, uvedenou je v průběhu řízení,

b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.

15. Odvolací soud pokládá za správný právní závěr soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 11. 2. 2013 uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení obchodního zákoníku, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve formě možnosti čerpat prostřednictvím vydané kreditní karty poskytnutý úvěrový rámec do výše sjednaného limitu se sjednanou úrokovou sazbou, a že předmětná smlouva je zároveň spotřebitelskou smlouvou podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného k datu uzavření smlouvy, v níž žalobkyně vystupovala jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel. Jde-li o prověřování úvěruschopnosti žalované, kterou podle ustálené judikatury musí soudy zkoumat z úřední povinnosti, soud prvního stupně se v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu touto otázkou zabýval, nicméně odvolací soud nesdílí jeho závěr, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru řádně s odbornou péčí posoudil úvěruschopnost žalované v souladu s tehdy platnou právní úpravou zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb.).

16. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uvedl: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“

17. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že „Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že: „nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (Anonymizováno v. jméno FO a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl: „Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“

18. Odvolací soud s ohledem na shora prezentované závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru ve formě možnosti čerpat prostřednictvím vydané kreditní karty poskytnutý úvěrový rámec, uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, byla platná podle § 497 a násl. obch. zák., za použití úpravy zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného do 30. 11. 2016), jenž s ohledem na datum uzavření smlouvy o povoleném debetu na úvěrovém účtu na projednávanou věc dopadá.

19. Proto v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud zopakoval dokazování sdělením obsahu následujících listin: protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta, prohlášení k protokolu o posouzení úvěruschopnosti ze dne 28. 5. 2025 a souhrnného výpisu z účtu kreditní karty. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyplývá pouze obecná informace, že při posuzování úvěruschopnosti žalované bylo využito interních a externích datových zdrojů. a standardních schvalovacích postupů. Banka provedla potřebné lustrace a dle zjištěných informací z těchto zdrojů, dle informací získaných od klienta a dále s ohledem na výši úvěru vyhodnotila schopnost klienta úvěr splácet. Opět v obecné rovině byly popsány oblasti, které banka při posuzování úvěruschopnosti klienta posuzovala, a bylo konstatováno, že v tomto případě žalovaná dostala nabídku na základě průměrných příjmů na běžném účtu ve výši 21 393 Kč. Na základě uvedených informací nebyly pochybnosti o schopnosti klienta úvěr splácet, a proto podle odpovídající úvěrové politiky banky a v souladu s ní bylo dne 11. 2. 2013 rozhodnuto, že banka úvěr schvaluje. V prohlášení k protokolu o ověření úvěruschopnosti ze dne 28. 5. 2025 bylo uvedeno, že při posuzování úvěruschopnosti žalované byly posuzovány regionální náklady 6 834 Kč, celková suma měsíčních splátek klienta z online CBCB zprávy 6 892 Kč, celková suma měsíčních splátek deklarovaná klientem v žádosti 0 Kč, interní měsíční splátky klienta 6 771 Kč, externí měsíční splátky klienta 280 Kč, příjem klienta 21 393 Kč a zpětně dopočtený příjem, na základě kterého byla nabídka spočtena 21 405 Kč. Souhrnný výpis z účtu kreditní karty od 8. 3. 2013 do 14. 6. 2022 obsahuje přehled jednotlivých transakcí realizovaných v uvedeném období se specifikací data transakce, čísla kreditní karty, částky, měny a rovněž konečný zůstatek na účtu k datu 14. 6. 2022 ve výši 35 490,63 Kč. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

20. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila řádně a dostatečně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z protokolu o posouzení úvěruschopnosti žalované i z prohlášení k tomuto protokolu vyplývají pouze velmi obecné informace, jakými postupy byla úvěruschopnost žalované prověřována a z jakých databází či registrů banka vycházela, nicméně kromě údajů o průměrném příjmu žalované na jejím účtu ve výši 21 393 Kč nejsou v tomto protokolu uvedena ani blíže popsána žádná další konkrétní zjištění o poměrech žalované včetně jejích výdajů. Podle prohlášení k protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta banka sice deklarovala, z jakých částek při svém výpočtu vycházela (příjem žalované, regionální náklady, interní a externí měsíční splátky aj.), nevyplývá z něj však, že by si tyto údaje jakkoliv ověřovala ani nevysvětlila, co jednotlivé v tomto prohlášení uvedené částky přesně představují a jakým způsobem k nim banka dospěla. Z obsahu výše uvedených listin tak není vůbec zřejmé, zda a případně jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala a prověřovala výdajovou stránku žalované. Je přitom na místě od poskytovatele úvěru očekávat, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů žadatele o úvěr a bude trvat na tom, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil, což zpravidla není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Blíže nebyly zjišťovány ani prověřovány rovněž výdaje označené jako „interní a externí splátky“, kdy není zřejmé, vůči komu a o jaké konkrétní splátky (úvěry, zápůjčky, leasing, výživné, hypotéky apod.) se jedná, přičemž i tuto výdajovou položku je možno poskytovateli úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy velmi snadno doložit. Právní předchůdkyně žalobkyně do výdajů žalované dále zahrnula částku 6 834 Kč coby regionální náklady, z čehož ovšem nelze také zjistit nic o jejích skutečných pravidelných výdajích. Všechny tyto shora popsané skutečnosti budí objektivní pochybnosti o tom, že úvěruschopnost žalované byla řádně s odbornou péčí posouzena. Přesto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr schválila.

21. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o vydání kreditní karty je podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., absolutně neplatná. Plnění z neplatné smlouvy coby neplatného právního jednání je pak jako plnění z bezdůvodného obohacení třeba vypořádat podle obecných ustanovení daných § 2991 odst. 1 a násl. o. z. ve spojení s obecným ustanovením § 1958 odst. 2 o. z., upravujícím oprávnění věřitele požadovat po dlužníku plnění ihned a povinnost dlužníka poskytnout požadované plnění bez zbytečného odkladu. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobkyni náležet žádné smluvní úroky ani sjednané poplatky.

22. Bezdůvodné obohacení z absolutně neplatné smlouvy by v daném případě představovalo rozdíl mezi tím, co bylo žalované skutečně poskytnuto a co žalovaná vrátila. Žalobkyně k výši tohoto nároku tvrdila, že nesplacená jistina dluhu činí 30 251,42 Kč a v podrobnostech odkázala na mimořádný výpis z účtu kreditní karty. Odvolací soud se zcela shoduje se soudem prvního stupně, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že ohledně požadavku na zaplacení jistiny 30 251,42 Kč není žaloba důvodná, neboť žalobkyně neusnesla břemeno tvrzení a s ním spojené břemeno důkazní, když ani přes výzvu soudu netvrdila (tedy ani nemohla prokázat), jaký je mechanismus výpočtu dlužné jistiny, tzn. neuvedla, jaké konkrétní jednotlivé vyčerpané a neuhrazené částky (kdy a v jaké výši čerpané) z úvěrového rámce tvoří tuto částku, aby bylo možné posoudit oprávněnost žalobou uplatněného nároku.

23. Námitky žalobkyně, blíže popsané v jejím odvolání, nejsou důvodné. Jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně vyzval žalobkyni k odstranění nedostatku ve skutkových tvrzeních ohledně žalované jistiny usnesením ze dne 3. 10. 2023, č. j. 35 C 108/2023-20, s tím, nechť doplní skutková tvrzení a vysvětlí, jakým výpočtem dospěla k částce 30 251,42 Kč, a označí k tomu důkazy. Zároveň byla žalobkyně poučena o tom, že je nepřípustné, aby v tomto směru pouze poukázala na mimořádný výpis z účtu, který zachycuje veškeré pohyby na účtu za období téměř 23 let, ale že musí konkretizovat jednotlivé dílčí pohyby na účtu, které mají tvořit dlužnou jistinu. Soud prvního stupně využitím institutu poučovací povinnosti ve fázi přípravy jednání tak dal zcela transparentně najevo, že žalobkyně ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dosud netvrdila všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a neoznačila důkazy k jejich prokázání, a lze rovněž souhlasit se závěry soudu, že písemné podání ze dne 17. 10. 2023, kterým žalobkyně reagovala na výzvu soudu, není z hlediska určitosti a úplnosti dostatečné, pokud opětovně bez bližšího komentáře či vysvětlení poukázala na souhrnný výpis z účtu kreditní karty s odvoláním se na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 581/2014, stejně jako že se žalobkyně neúčastí na nařízených jednáních soudu sama připravila o možnost být soudem poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

24. Odvolací soud tak nepřisvědčil odvolací námitce, že nárok žalobkyně na zaplacení dlužné jistiny ve výši 30 251,42 Kč byl úplně a dostatečně prokázán předložením tzv. souhrnného výpisu z účtu kreditní karty, na nějž v podání ze dne 17. 10. 2023 výslovně odkázala. Jak bylo rekapitulováno shora, souhrnný výpis z účtu kreditní karty za období od 8. 3. 2013 do 14. 6. 2022 obsahuje přehled velkého množství jednotlivých dílčích transakcí se závěrečným vyčíslením konečného zůstatku na účtu k datu 14. 6. 2022 ve výši 35 490,63 Kč. Bez dostatečně vylíčených skutkových tvrzení a bližšího vysvětlení ze strany žalobkyně však nelze z tohoto dokumentu vyčíst, resp. výpočtem ověřit, zda žalobkyní tvrzená výše dlužné jistiny úvěru 30 251,42 Kč je správná či nikoliv, zvláště v situaci, kdy výše konečného zůstatku na účtu k datu 14. 6. 2022 byla od požadované jistiny odlišná. Nedostatek skutkových tvrzení přitom nelze nahrazovat požadavkem, aby soud z předložené listiny dohledával skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku žalobkyně a aby tak svou činností (analýzou této listiny) de facto plnil a nahrazoval procesní aktivitu žalobkyně, jež má primárně povinnost tvrdit skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání, chce-li být ve sporu úspěšná. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2082/2020, v němž vyslovil, že „… občanské soudní řízení je založeno na procesní aktivitě účastníků a uplatňuje se v něm zásada dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti řízení. Účastníci mají ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Nelze odpovědnost účastníků řízení a procesní aktivitu přenášet na soud, což by bylo v rozporu se shora uvedenými zásadami civilní sporného řízení. Pokud žalovaní nesplnili svou povinnost tvrzení (po důkladném a podrobném poučení ze strany soudu prvního stupně) a z tohoto důvodu je rozhodnutí soudu pro ně nepříznivé, nelze takový postup soudu hodnotit jako rozporný s právem žalovaných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny“. Pro úplnost odvolací soud dodává, že žalobkyní v odvolání citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sice připouští a považuje za běžné, že věřitelé pohledávek ze smluv o úvěru dokládají v žalobě tvrzenou výši pohledávky výpisy z úvěrového účtu s tím, že je nadbytečné opisovat výši úroku a úroku z prodlení z tohoto účtu, a soudy je tato skutečnost akceptována, je-li ovšem výpis z účtu přehledný. V poměrech projednávané věci však tato podmínka přehlednosti a srozumitelnosti výpisu z účtu pro velké množství transakcí realizovaných v předmětném období splněna není a bez úplného a srozumitelného vylíčení všech pro rozhodnutí věci významných skutečností, zejména, jakou celkovou částku žalovaná v daném období skutečně čerpala a kolik dohromady na svůj dluh zaplatila, není objektivně možné posoudit oprávněnost žalobou uplatněného nároku.

25. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný II. a III. výrok rozsudku soudu prvního stupně.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatelka nebyla v řízení úspěšná, avšak žalované náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.